Déšť

Před 31 minutami | Ondřej Bezstarosti
Co se stalo ti nevezme ani ten nejskušenější řečník
a žádné ze srdcí nebude nikdy žádný věštník
A když začnou pršet píčoviny - chce to hodně drahý deštník

A když bude pršet radost a další obyčejnosti
nebudeš potřebovat asi vůbec nic
schováme se pod střechu - nakreslíme miliony skic
 

Ruce

Dnes v 8:07 | Ondřej Bezstarosti
Ruka naklánějící sklenici
dotýkající se ženského těla
ruka spisovatele
píšící slova o ženském těle

Prsty tančící po klávesnici
vybírající levné jídlo v supermarketu
Prsty svírající se v křečích
po nedělích

Náruč svírající další ženské tělo
dávající do pračky špinavé prádlo
předvádějící trapné
nedospělé grimasy

Zvuky tleskání,
když dohrává poslední tón
škrtnutí zapalovače,
když prochází se obě tmou

Pomocí vidličky dopravujíc
jídlo, špatné a levné, do úst

Sundávající brýle
a promnujíc obličej
dotýkající se všech věcí,
které leží tu tak mrtvě

A pak převracejíc stránky
a konečně zavírajíc knihu
a usínající, ty ruce,
co už neobjímají ženu

Hana Benešová, ženská, které si budu navždy vážit

Včera v 18:33 | Ondřej Bezstarosti
"Když si budeš pročítat moje staré věci," řekl jsem,
"tak z toho nánosu prachu zešílíš.
Chytneš alergický záchvat.
A spolu s kašlem budeš i kýchat."

"Jsem jenom další z tvých Múz," odpověděla
tak trochu chladně

"V některých Múzách se lidé pletou, víš?"
"Blbost. Vůbec tě neberu."

"Podívej se do zrcadla a usměj se.
Ale usměj se upřímně.
Při vzpomínce na mě."

"Proč jako?"

"Abys zjistila, že tolik úsilí,
aby ses takhle dokázala usmát,
by mi stálo jen za tu opravdovou Múzu."

"A co to znamená?"

"Že jsi ta nejlepší, kterou jsem kdy poznal," řekl jsem upřímně.

"To jsi určitě říkal každé," odpověděla stejně tak chladně.

"Víš co? Pojď ke mně a polib mě," vzdal jsem to.

A stejně jsem věděl,
že to ona ví
a dost i ze mě cítí
 


Vatra

Včera v 18:25 | Ondřej Bezstarosti
Žár z jejích očí
mi způsobil popáleniny
snad třetího
nebo snad čtvrtého
stupně

Byla noc
taková ta noc,
kdy sedím v baru

A snažím se jí naslouchat
stejně tak jako ostatním

Když zničehonic
začne vyvádět
A kopat mě do nohy
a mlátit mě rukou po rameni
A spalovat mě žárem v jejích očích

Vždycky si říkám,
kde se bere tolik ohně
v těch ledově modrých očích

A když se uklidnila
a napila se Havany
nechtěla mi dát ani pusu

Bylo v tom tenkrát víc lásky,
než ve všem ostatním

Slaná, bílá a šílená

Pondělí v 18:05 | Ondřej Bezstarosti
Před očima barevné
cirkusové barvy
ze třetího pohledu humorné
opojné zvyky

Romantika bez zvyku
a další věci, na které si nechcem zvykat
pak je třeba spát
pak je třeba snídat
a pusu si s ní dát
a jen jí mít rád
pohádku nezpívat
přes vše jen žít dál

Mít význam
vedle jejího drobného
spícího těla
ukázat jí všechno, co nezná
nic hrozného
Fénixe z popela

Líbat její osud
mlátit její minulost
a když začne řvát vemu kosu
zbytečných zážitků tu už bylo dost

Před očima barevné
cirkusové barvy
když šťastni a šílení
usínáme při svítání

Chlapská věc

21. března 2017 v 20:32 | Ondřej Bezstarosti
Seděl jsem na zemi
opatrně jsem měnil sáček
ve vysavači

Vedle vysavače byl koš
Tak, aby neupadlo ani zrnko
toho životem zklamaného prachu
na můj životem zklamaný koberec,
jsem zručně postupoval

Vedle ksichtu jsem měl zrcadlo.
chvíli jsem se na sebe podíval
bylo mi tak nějak
...slabo?

A když jsem to úspěšně dokončil
vrazil jsem ten krám do zásuvky
a nohou zmáčkl tlačítko pro start

V tu chvíli se vysavač zakašlal
a vyšel z něj
obrovský oblak
prachu

A tak jsem si uvědomil,
že se bez ženské neobejdu

Možná bych chtěl

20. března 2017 v 20:49 | Ondřej Bezstarosti
Mít svůj domek někde na ostrově
sledovat, jak připlouvají
a odplouvají turisti
poplácat mladého po rameni,
že umí dobře hodit kotvu

Popíjet pivo s výhledem na
vzdálenou bouři

Žít s falešnou představou,
jak asi žijí všichni ti turisti
svoje životy
tam někde ve svých městech

A malovat obrazy
obzorů
a milovat ženu
a chytat ryby

Znát slanou chuť moře
tak dobře
jako píseň
od Armstronga
- What a wonderful world

Čas

20. března 2017 v 17:34 | Ondřej Bezstarosti
Seděl jsem u klávesnice
a tupě hleděl na zeď

Zazvonil mi někdo na zvonek
s prázdnou hlavou
a ještě prázdnějším výrazem
jsem vstal to vzít

"Dobrý den,
roznáším lidem
informační letáky
o smrti Ježíše Krista
a jeho božím kázání.
Mohla bych vám jeden
dát do schránky?"

"Jo," řekl jsem

Když jsem si znovu sednul ke klávesnici,
uvědomil jsem si,
že člověk jako takový
má v životě
obrovskou spoustu
naprosto zbytečného času

Autor

19. března 2017 v 22:42 | Ondřej Bezstarosti
Můj ksicht visí v mojí hlavě
spolu s nápisem wanted
cítím se jako postava z filmu,
který jsem nikdy neviděl

A tak si vláčím svůj stín
pěkně po uklizeném bytě
a snad to není ani krev co koluje srdcem mým
do zrcadla se dívám víc, než jen zarytě

Štvu se sám proti sobě
a každého ďábla štvu ven
pěkně na déšť
tam, kam patří jen

A Bohémem se necítím
a k sobě nic moc necítím
avšak vím,
že s ní žiju svůj dream

Ani ne tak americký
jako spíš ten svůj

Krajty

17. března 2017 v 1:02 | Ondřej Bezstarosti
Psávám slova o chůzi ulicí
si zdávám o své a s ní
nedávám najevo splín
dávám rád hlavu na její klín
pak znova sním
ležím
hledím do stropu
a s ní
mluvím

I když slov třeba není
a víc, než hlad je to spíš žízeň po krvi
a pak kdo ví
třeba neřeknu
co ví
třeba to nikdy ani ona nevysloví

Where did you sleep last night?
s ní se neudusím
i kdyby mě škrtilo tisíce krajt

Kam dál