Vytížený Lidským Smradem

15. května 2012 v 21:18 | Ondřej Bezstarosti
Tenhle úryvek shrnující život vymyšleného člověka zachycuje, jak určité věci dokážou člověka zničit. Udělat z něj vyvrhel. Také zachycuje, že na světě ještě existuje pár lidí, kteří se dokážou odvděčit.

Když jsem vyšel ven pocítil jsem pouze dvě věci. Nesnesitelnou zimu a oslňující světlo. Starší muž stojící před svým domem v kocovině, spodním prádle s cigárem v ruce. Nechtěl jsem se už sám sebe ptát proč to tak stále je a ani jsem neměl chuť. Proč jsem pořád takhle v propasti s penězma v náručí, které mě tam vlastně dostaly.
Znechucení okolností mě neustále srážely k zemi. Jednu noc jsem měl alkohol, ženy, nepředstavitelné vášnivé slasti a druhou noc jsem seděl s cigárem na posteli, klepoucí se nad sklenkou levného vína. Bývávalo období, kdy člověk mohl mít vše. Ovšem mít vše pro mě znamenalo nemít nic.
Stále jsem stál před tím domem, pozoroval kolemjdoucí lidi a bláznivě kouřil v trenkách v mínus desíti druhé cigáro. Pozoruhodně jsem se takto zbavoval kocoviny. Přijelo staré Camaro ještě staršího kamaráda. Zajímavý člověk s plnou peněženkou a velkým chtíčem po plnější.
Přicházel ke mně s blaženým výrazem na tváři. Starý přítel. Dan se ten blázen jmenoval. ,,Už zase?" zeptal se, ,,už se zase léčíš?" Přikývl jsem a okamžitě toho bláznivého staříka pozval dál.
V kuchyni jsem si nalil sklenici piva a mu jsem připravil kávu. ,,Hej starče?" ozvalo se z obýváku, ,,kdy už zase vstaneš z popelu?" Usadil jsem se vedle něj do gauče postavil před něj kávu a odpověděl: ,,Až přestanu mít poslední peníze. Nechápal jak mě ten život profesionálního divadelního hráče neskutečně štve.
Už dávno jsem to nedělal. Vydělal jsem si hromadu peněz a přestal mít chuť. Ničil se z neznámého důvodu, nedospěl k ničemu pádnému. ,,Já už nemám chuť Dane, já už nemám motivaci."
Měl jsem ho rád, ale byla to vlastně svině s penězma v očích. Už nechci ať na mě někdo vydělává. Už tři roky ne a dalších X let nechci. Nahnul jsem se k němu, vypil mu zbytek kávy a mile ho poslal ke všem čertům.
Vyhaslá hvězda kvůli lidské hlouposti, nadutosti, robotismu, finanční nenasytností ani bulvár už o mě neměl zájem. Odmala jsem chtěl být ledacos, ale vždy mě tak trochu oslovovala literatura. Nikdy jsem k ní neměl daleko, ale když jsem se snažil prosadit, lidi mě uzemnili. Pořád mě to bavilo, za jakýchkoli okolností.
Od konce mého herectví začaly být ty večery, kdy jsem psal pod tíhou omamných látek nekonečné povídky neuvěřitelných lidí, mou rutinou. Buď jsem jen tak seděl a pil, užíval si s lacinými prostitutkami nebo sjetý psal někdy hlouposti, někdy díla. Povídky o sexu, vášních, či o vysoce nadprůměrných lidech žijící bezstarostný život. Slova, halucinace, text, spánek.
Po hodině a půl, kdy jsem se dostal do normálu zazvonil zvonek. Panebože ta ženská ještě žije? Aneta byla kdysi narkomankou, kterou jsem dostal ze spárů pekel. Neviděl jsem ji šest let.
,,Ahoj Jamesi. Ty jeden ztroskotanče. Něco ti dlužím". Jako anděl kolem mě prošla usadila se do křesla podívala se na mě a pronesla: ,,Nestůj tam tak mlčky a dones mi prosím tě něco k pití."
Tahle holka je ta, která je teď matkou mých dvou dětí. Tříletá Líza a pětiletý Roderick. Tahle holka je taky ta, která mě v mých čtyřicetiosmi letech dostala z alkoholismu, drog, trýznění duše. Holka díky které jsem dnes žádaný spisovatel a díky které jsem poznal, že na světě existuje špína a absolutní stoka, ale i přesto si tu lidé dokáží pomoct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama