Červenec 2012

Prdel vaše, moje a trochu úcty kurva!

30. července 2012 v 0:27 | Ondřej Bezstarosti
Když jste v prdeli
Na dně
V extázi života
I v úplným hovně
Dojde vám že nejste sami
Že bez lidí neexistují problémy

A já jsem stále ve své prdeli
Proto nenávidím lidi

Všude kolem jsou tuny věcí
Které nestačím ani chápat
Tuny žen, tuny peněz, tuny problémů
Tuny šťastných ožralých houmlesů

A mě už nebaví ani o tom psát
Jako vás nebaví můj smích
A mě už nebaví ani řešit celé skládky hoven
Když vidím jak jsou lidi totálně v prdeli

Je to jako láhev šampaňského
A bublinky jsou všichni ti
Co mají své prdele
A přitom se derou do těch cizích

Jen jedna žena
Vždycky to byla jen jedna žena
To vy si myslíte, že ne
A mě baví popisovat vaše nohy
Ale jedna žena má mou duši
Vy mě zabijete, jste v prdeli

Chcete mě kvůli tomu co dělám?
Já vás ne
Nestydím se o vás napsat
Že mi lezete do prdele
Tak proč nic neděláte s tou vaší
A mou si stále upravujete jak plastelínu
A přitom nevíte že vaše neupravená prdel
Produkuje hnus, lži a hlínu

Postavené na hlavu jako můj byt tenhle týden
Každý den tak zkurveně originální
Že nic neexistuje, co je tak hnusné a debilní
Polibte mi moji prdel. Stejně nechápete to co píšu.

Hranolky a Zvětralé Pivo

23. července 2012 v 14:07 | Ondřej Bezstarosti
Temno
Nevidím ani na krok
Rolety jsou zatáhlé
A moje pivo pomalu umírá

Ty hranolky jsou jako ženy
Některé ještě syrové
Některé připáleny
Oheň cvak
Ve vzduchu je tabák
Jakoby tu někdo chcípnul
Z toho všeho měkne mi čurák

A to pivo už pomalu piju i na hajzlu
Jsem sám zavřený uprostřed odpadu
Jen já moje hranolky a zvětralé pivo
Je mi strašně
Je mi mdlo
Je mi zvláštně
Musím spát

A ta atmosféra mě nepustí
Všechno je něčím krásný

Jsem sám
Tak to chci
Tak to potřebuju
Ale bez polibků se neobejdu
Jenže žena chce uklízet
A já ne
Proto radši píšu
Když to tady smrdí po mrtvole

Sám s hranolkama
A se zvětralým pivem

Čas na ...

20. července 2012 v 22:51 | Ondřej Bezstarosti
Psaní prohnilé poezie
Vnímání těch debilních lidí
Psaní si s krásnou dívkou
Na sraní
Na cokoli v mém životě
Co se mi zachce

Čas je zloděj snů
Ukradl mi už mnoho
A proto se ho chci zbavit
Nechci mít čas na nic
Nesnil bych potom
Prostě bych pil drahý alkohol
A psal si s nádhernou slečnou

V mém prohnilém koutu

Píšu špatnou poezii
Protože vidím špatný svět
Píšu skvělou poezii
Když se podívám na krásu žen
Nepíšu nic když nechci
Protože spousta mladých talentů se přemáhá
A proto se dožili tak rychlého konce

Nemám čas na zbytečné píčoviny
Přesto se někdy neubráním

Čas na to přichystat se umřít
V mém životě nikdy nebude
Protože jsem mladý
Naivní dement
Co už párkrát dostal po hubě
A protože dementi mají krásný život
Píšu poezie o kráse žen
A nemám čas na ...

A vlastně i o to hovno

18. července 2012 v 23:36 | Ondřej Bezstarosti
Když sedíte sami uprostřed prázdných budov
a přemýšlíte proč není sváma
Nikdo
Ani jedno další bijící srdce
Dojde vám
Že jste sami
Nezařazeni

Nikdy jsem se nesnažil zařadit
Pořád řešit kdo čím je
A jaký debilní názor většiny má
Jakým stylem sere na hajzlu
A co mít může a co nemá

Každé zařazení je pro člověka na hovno
Feťáci, dealeři, alkoholici
Punkáči, skateři, sekty, různé hovada
Co nemají v palici

Každé zkurvené zařazení
Je zkurveně k hovnu
Ve světě jde o dámské a pánské přirození
A vlastně i o to hovno
Tak si Ty co to čte, vyber
Jak žít
A kam se nezařadit
A jak sebe nezradit

Je to šílené jak všichni šílí
A proto tu sedím sám při hudbě
Západu slunce
Kolem jen prázdné budovy
S mým hořícím plamenem
V kuse

Jsem jenom čurák co píše básně
Nic jiného
Žádná ze sraček
Dělám různé věci
Ale ničím nejsem
Jsem to já Ondřej Bezstarosti
Spokojen se svým jménem
Životem
Výtvorem
Hovnem

Ve Tmě

18. července 2012 v 0:06 | Ondřej Bezstarosti
Jsou lidi něčím jiným
Vidím krásnou ženu
Která tam není
Vidím někoho kdo mě chce zabít
Přitom už sám dávno zemřel
Vidím něco
Z čeho mám strach
Ve tmě
Zvuk cigára a ticha

Zvuk chůze
Myšlenky
Moji halucinace
Zvuk prázdného žaludku
Když ležím
A poslouchám tmu

Nevidím nic
A přitom vidím všechno
Představy se uvelebily ve tmě
A nenechají mě být
Dokud nevysvitne slunce
A oni nezačnou hnít

Tma je ta nejlepší milenka
Pro to nejlepší šukání
Pro tu nejlepší fantazii
A přitom tiše mlčí
A je schovaná za skříní
Přes den spí jako netopýr

Pokaždé když mrknu, mě ta děvka políbí
Nevidím nic a přitom musím vidět Ji
Zasranou Tmu plnou koroze a smrti
Když naposledy vydechnu, dá mi pusu na mé rty

Líbání

13. července 2012 v 22:34 | Ondřej Bezstarosti
Když jsem si lehnul, když jsem ji přestal objímat, když jsem se ji zahleděl do očí, když semnou pila, když jsme spolu tančili, když jsme prostě oba chtěli, líbala mě. Hodně žen, spousty žen, kvanta žen a přesto každá líbala jinak. Byly vysoké, malé, štíhlé, buclaté, hnědooké, zelenooké, modrooké, byly to blondýny, brunetky, hloupé, intelektuální, usměvavé, nasrané, opilé, zhulené špatnou trávou, byly různé a byly to ženy a každá líbala jinak. Každý jejich polibek se mi zapsal do paměti. Chuť, myšlenka, situace, cokoliv. Ty mrchy jsou tak originální až je všechny miluji.

Líbání je zvláštní věc. Intimnější než sex, než šeptání do ucha, než důvěra, srdce a pohled. Některé líbání jsou sebevědomé, jiné stydlivé, další vášnivé, mokré, suché, pomalé, rychlé,… Jako ženy. Je to jejich odkaz, jejich vizitka toho, jaké opravdu jsou. Jejich jazyk se dotkne toho mého, zuby lehce zkousnou ret a v mojí hlavě vznikají erupce myšlenek. Škála, která po otevření očí zmizí.

Líbání je jako když děláte věc, která vás fascinuje a přitom ji neznáte, nedokážete ji popsat. Líbání, líbání, líbání. Potřebuju to abych přežil každý posraný den toho debilního světa. Když vidím ženu, nedívám se ji na zadek, prsa nebo boky, ale na rty. Řeknu si ,,Jak asi líbá?" a potom se ji podívám na prdel, protože vím, že ji poznat nemůžu, že projde a já na ni zapomenu.

Všechny ženy jsou svým způsobem mrchy. Ony to nikdy nepochopí i když chtějí, dychtí po tom, ale nemůžou. Pod povrchem těch jejich krás jsou vždycky mrchy. My muži je z nich neděláme, dělají je ze sebe samy. Kurvením, chováním k nám, namyšleností, levností, mnoho věcmi. Proto tak rád líbám, protože tam se neschovají. Existuje dokonalá žena, to ale nikdy nikdo nepozná, protože ta umírá při prvním polibku. Někdo si ji vezme.

Jste dokonalé. Dokonalé zmije, které tak moc miluji. Líbáte mě, ukazujete mi vaši tvář a já to buď snesu, nebo ze sebe udělám to co nemáte rády a vy mě za to nesežerete, protože nebudu jedlý, vy zmije. Vážím si vás. Miluju vás, píšu o vás, a jste pro mě důležité a pokud jste chytré tak mě i pochopíte. Není nic horšího když vás žena vinní a přitom vás nepochopila. Jak někdo ke mně tak já k němu.


Věnováno všem ženám se kterými jsem se líbal, protože vy jste mi ukázaly vaši pravou tvář a já si toho vážím.

Jsem

8. července 2012 v 22:45 | Ondřej Bezstarosti
Jsem ponořený čurák v lihu
Jsem utopený potápěč
Jsem pilot obří ryby
Jsem uživatel nezdravého rozumu
Jsem jak rytíř co ztratil meč
Alkoholový delikvent s malým d

Jsem stejný ráno i večer
Jsem jiný v poledne a půlnoci
Jsem kripl, kterému ujel vlak do léčebny
Jsem ten kokot co má na xichtě uhry
Jsem strašně hodný muž
Poblitý
Rozbitý
Zničený
S úsměvem

Jsem porno fanoušek
Jsem ten co se plazí domů ve tři ráno
Jsem, kterého sere jeho žena
Jsem ten kterého pot neustále zalévá
Jsem ten co má věčně nikotinový hlad
Jsem typ co se musí každé ráno vysrat
Jsem takový a takový
A už nemám na to náladu
Polibte prdel, bezvýznamnému případu

Pár Žen Žijící Mrtvoly

5. července 2012 v 21:55 | Ondřej Bezstarosti
Chtěl jsem tehdy zaujmout ženu. Bylo mi jedno jakou. Cítil jsem se strašně, můj život šel do hajzlu a já zuřil, chtěl jsem s tím něco udělat. Potřeboval jsem ženu, která mi zachrání život. Tam to asi všechno začalo. V té posrané chvíli kdy jsem si to uvědomil. Hledal jsem příliš zničených, lehce omámitelných, lehkých slečen. Už jsem nemohl žít v iluzi, že přijde sama. Mladý magor. Nic netušící, že by to mohlo skončit i špatně. Můj život (co se týče vztahů) má tolik posraných konců, že se sám divím proč jsem ještě naživu.
Potkal jsem jednoho sobotního rána jednu dívku. Měla vyžehlené blond vlasy dlouhé až pod lopatky. Obrovské výrazné oči. Její tělo bylo skvělé. Měl jsem alespoň ten pocit. Byla jedna hodina ráno a já byl těžce přiotráven alkoholem. Ne však natolik, abych si nic nepamatoval. Byla nádherná. Ve svitu měsíce jsem ji šukal v malinkém stanu uprostřed obrovského kempu. Jen Já, Ona a ten stan. Vlastně ještě ten alkohol. Doteď na to nezapomenu. Moje rauše byla obrovská. První dívka, kterou jsem kdy šukal. První dívka, kterou jsem kdy pořádně měl. Přiotráven alkoholem. Bylo mi tehdy pětadvacet a vypadal jsem strašně. Malý, shrbený, hloupý, škaredý, Nikdo co měl poprvé štěstí.
Ráno jsem zvracel. Viděl jsem její ošklivost. Byla horší než já. Byla celá posetá uhry a místo břicha měla obrovský pupek připomínající ten pivní našich otců a dědů, zaschlé sperma na její noze. Zvracel jsem. Hlava ze stanu, před očima ten pohled a v krvi zbytek toho smíchaného chlastu. Bylo mi strašně. Psychicky, fyzicky, jakkoli, nechtěl jsem žít, proklínal jsem svůj život.
Kdysi jsem měl temné myšlenky, hodně temné. Krom mých pár přátel, kteří ze mě neustále tahali prachy jsem neměl vlastně nic. Malý, hnijící byt s prohnilým a propáleným kobercem, zapáchající ledničkou, odporným prádlem a jinak nic. Peníze jsem vydělával na příležitostných stavbách. Nežil jsem z ruky do huby, žil jsem s chlastem a padal na hubu. Ubíhali týdny a měsíce a já jsem pořád chlastal, občas pracoval a nechtěl jsem už nic. Jenom svůj klid ztroskotaného hnusného člověka. Na pokraji sil. Odrovnaný.
Jednou ke mně přišla jedna starší žena, měla kolem čtyřiceti let. Byla skvělá, řekla mi, že shání nocleh, že je na mizině. Já měl ještě byt a ona nic. Prozradila mi, že ji o děti připravili soudy kvůli nějaké psychické poruše. Byla krásná. Rezavé vlasy ji obtékaly ramena a kryly výstřih. Vypadala ustrašeně, ale přesto velmi na úrovni a upravená. Vůbec nedávala najevo údiv z mé ohavnosti jako většina lidí. Jednala semnou jako s normálním mužem. Seděla v kuchyni naproti mně a řekla mi příběh jejího života. V tu chvíli jsem ani nepomyslel na to, že bych ji měl šukat a co víc, mít sní něco déle a vážnějšího.
Chlastali jsme společně, vařili jsme společně, učili se žít, žili. Polibky střídaly zásuny, všechno bylo neodolatelně dokonalé. Chodili jsme na různé výšlapy, kulturní představení, brala mě do kina, na večírky, na procházky o půlnoci kolem moře, kde jsme potom šukali a užívali si hvězd.
Byl to asi rok co mě opustila. Záhadná Evelyn. Zmizela, nechala na mě pár jizev. Jak na mém těle tak na mé duši. Proklínal jsem ženy. Přestal jsem je zbožňovat. Tu jejich zpropadenou originalitu. Evelyn mě naučila ale žít, což jsem si až tak neuvědomoval. Našel jsem si práci jako dělník ve fabrice, koupil si větší byt, vlastnil něco, čemu se dalo říkat nábytek a tolik už nepil.Teda pár týdnů. To jsem spíše žral prášky na spaní a válium z ulice. Byla výbušná. Z ničeho nic jeden večer začala běsnit, poškrábala mi obličej a já ji vždy dokázal uklidnit. Pak se to stupňovalo a začalo to být neuhlídatelné. Jednou prostě vyběhla ze dveří a už se nikdy nevrátila. Miloval jsem Ji. Zasranou děvku Evelyn co to měla v hlavě trošku jinak.
Zase v té samé sračce. Přišla deprese, začal jsem sní koketovat, mluvit sní, nenávidět ji. Mockrát jsem to chtěl skončit. Byl jsem takový kretén, že jsem ani nedokázal spáchat sebevraždu. Uchlastával jsem se do němoty, bral jsem drogy na uklidnění a neustále myslel na ženy. Jak mě jen nějaká bohyně dokáže vyprostit ze všech těch pekelných hoven. A jak mi můžou ostatní vylízat prdel.
Nevím přesně co to byl za den. Vracel jsem se z práce absolutně unaven a stavil se ještě do obchodu pro nějaké žrádlo. Když jsem vyšel ven, tak kolem mě proběhl chlápek s kabelkou v náručí a za ním nádherná tmavovláska menší postavy s vystrašeným výrazem, běžící v podpatcích. Neměla šanci, tak jsem se (ani nevím proč) rozběhl za tím chlápkem oblečeným v potrhaných silně páchnoucích hadrech. Běžel jsem za ním, lidé jenom přičumovali. Na hnusného bezdomovce utíkajíc s kabelkou, na odporného chlapa chytajíc ho. Kvůli sobě, kvůli ženě.
Uběhli jsme asi pětset metrů, když mě srazila zpoza stromu v jednom parku baseballová pálka. V záchvatu adrenalinu mé stotřicetikilové tělo vstalo a běželo dál. Teď mě chytal nejspíš jeho přítel a já chytal toho šmejda. Daleko neuběhl, byl asi poraněný na noze, protože začínal klopýtat. A klopýtal víc a víc až konečně spadl. Nezpomaloval jsem. Kopl jsem ho z běhu přímo do hlavy. Zohnul jsem se před napadajícím druhem, který přese mě přepadl a asi si zlomil ruku.
Kabelku ta krásná dáma dostala. Dala mi její adresu a řekla mi, že mám obrovské srdce a že by se semnou chtěla seznámit. A tak jsem najednou přišel absolutně vyšťavený domů s úsměvem na rtech, cítící se psychicky konečně trochu lépe. Osprchoval jsem se, schoval papír s adresou, lehnul si na postel, vypil zvětralé víno v zašedlé sklenici na nočním stolku a usnul.
O týden později jsem se odhodlal, nasedl do auta, zařadil a mířil si to přes ulice přímo na okraj města, kde ona bydlela. Zastavil jsem o blok dál. Moje auto stálo za hovno a nevěděl jsem jaká vlastně je. Byl to malý domek s obrovskou zahradou, mírně chudobný, prostě dům na kraji města mezi vším tím chudým svinstvem. Zaklepal jsem, slyšel hrající stereo s vážnou hudbou a její hlas. Její nádherný zpěv jsem slyšel i skrz ty dveře. Bylo to krásné. Klepal jsem asi ještě třikrát, potom hudba umlkla a dveře se otevřely. Byla nádherná, krátké bílé kraťasy červené tričko ladící s červenými nehty a její dlouhé temné vlasy svázané gumičkou do drdolu a na boku vlasů bílá růže.
Byla nádherná, její úsměv mě svazoval, moje tréma mě zavírala do vězení. Pili jsme její víno, mluvili o našich životech. Když bylo asi kolem půl jedné, šli jsme do postele. Makal jsem a makal, dovolila mi všechno, ale neudělal jsem se, spadl jsem na postel jako kámen a usnul.
Druhý den ráno to bylo lepší. Poháněn kocovinou jsem s ní znovu šukal. Bylo to lepší, nádherné a skvělé. Začali jsme se stýkat častěji a častěji. Já jsem začal konečně vydělávat lepší prachy v jednom autobazaru a ona vydělávala jako servírka. Byli jsme krásný pár.
Pili jsme spolu, smáli se spolu a všechno dělali spolu. Bylo dlouhé, dokonalé, vysněné. Měli jsme děti, které rostly, měli jsme bankovní účty, které rostly a měli jsme hlavně lásku, která rostla a potom jsme ještě měli jednu zálibu, chlast. Dlouhé, krásné, všechno na co si vzpomenu. Krom chlastu, hádek a podobných věcí. Děti vyrostly a Lila umírala. Měla problémy s játry. Vyřešili jsme to. Byli znova šťastní. Jednoho dne však byl konec. Infarkt. Zhroutil jsem se z toho. A zase spadl do toho chudého hnusu. O práci, o ženu, o děti, o byt, všechno jsem přišel.
Teď tady sedím. Sedící šedesátník, co udělal ze skvělé ženy alkoholičku. Alkoholičku co mu ukázala krásu života. Alkoholičku co ho potopila na dno svou smrtí. Teď je mrtvá a já zase žiju stejný život. Mám tři děti, které už vlastně neznám, nenávidí mě. Mám pár peněz, které druhý den taky vlastně mít ani nebudu. Život je na hovno, když s tím neděláte nic. Nežijte jako já, žijte jako ostatní, věnujte se věcem, které vás rozšiřují, věnujte se věcem, které vás zachrání. Můj život stojí za hovno a proto to čtete. Aby váš takový nebyl. Aby jste s tím něco udělali. A toto je můj urychlený konec, protože v mém životě nestálo nic za zmínku. Tečka. Jdu spát se smrtelnou tváří. Tváří promarněného chudého, hnusného života.