Srpen 2012

Určitě to znáš

29. srpna 2012 v 14:50 | Ondřej Bezstarosti
Mít holku chtít jinou
být děvkou, být jinou
nebýt nikým, být slavným
kreténství lidí
a všechno co znamená nic

je to jednoduché jako rým
záleží na tom co všechno zvládnu a co už nesním
jsem tak zaneprázdněný že dělám špatné věci
a všichni kolem mě lítají jako racci
jako racci kolem mrtvé ryby

Chyba střídá druhou a já si potím prdel
na tom samém místě
druhá střídá třetí
a já se nezměním
dokud ze mě nezbyde jen prach a popel

největší kokotinou
je řešit druhé
když sami nevíte
zda náhodou nejde váš život stranou

skrz moje prsty putujou moje myšlenky
roztroušené, roztrhlé jako ženské halenky
posrané jako děcké plenky
stále bruslím na ledě, který je tak tenký

tímpádem jsem čurák
určitě to znáš
určitě znáš mě
mě přece řídí můj pták
já neumím přemýšlet
chceš důkaz
tady ho máš
ale uvědom si
že chyba není sukničkářství
a naopak
a přece kvůli tomu
žiju abych přesvědčil Vás
vaše prdele
a né jen tu mou

Polovina

27. srpna 2012 v 23:19 | Ondřej Bezstarosti
Mít málo neznamená mít nic
řekl si malíř zahleděn do svých skic
mít hodně znamená být nasraný
řekl jsem si já když jsem přišel o prachy

Jedna polovina se stala mou ženou
druhá polovina o té moc nevím
jedna polovina nechce abych se sní rozvedl
druhá polovina o té moc nevím

jsem šťastný chodec přes přechod
vidící bílé BMW
jsem nasraný řidič káry
řidící bílé BMW

a všechno je to takové zamíchané
jako karty

proto děkuju moji polovině
že vzala si mě
že nečte moje básně
ale čte mě

a proto děkuji všem co mi dali velké hovno
protože není nad to slyšet chválící slovo
a proto děkuji všem co se na mě nevysrali
a přitom mi zlato do hrdla nenaleli

Polovino
tahle báseň je pro tebe věnována
když ráda čteš to co mám v sobě
vlastně mě znáš
a žádost o rozvod nikdy nepodám ;)

Poslat do piče

18. srpna 2012 v 14:46 | Ondřej Bezstarosti
Zkuste poslat milenku do hajzlu
zkuste se zamyslet co se vrátí
zkuste poslat do píči člověka kterého milujete
zkuste se zamyslet co se vrátí

Poslat do piče je božím darem
vymrdat se na všechny ty přizdisráčské blbosti
které všichni řeší proplouvajíc znechuceně každým dnem
sami si navzájem lámajíc kosti
sami si navzájem ukazují genitálie
a pak se posílají do piče

nemůžu být takový jaký nejsem
takové lidi pošlete do piče
co jsou tím čím nejsou
takové holky pošlete do piče
co ze sebe dělají kus ve slevě
nepřemýšlejí hlavou
co ze sebe dělají lehký kámen bez duše
takové pošlete do piče

pošlu do piče to co se mi nelíbí
nechat si to při těle by bylo sebevražedné
proč mít v kapse něco co nemáš rád
lehko se pak může člověk na druhého nasrat
lehko pak pošle do piče tu nesprávnou věc
lidi co neposílaj do piče budou prezidenty
lidi co neposílaj do piče jsou hloupými
ale je to jejich život ať jdou do piče!

a tak všechno zase zůstává zkurveně při starým
s mírnou dávkou znechucenosti
všechny ty bezduché mrtvoly bych podpálil
protože jinak ve mě zbude jen trocha vyplašenosti
a jinak nic
posílám vám to, k vám do piče

Hvězdy na nebi, které vidím pod sebou

8. srpna 2012 v 23:13 | Ondřej Bezstarosti
Dívám se pod sebe
Na všechny ty hvězdy
Potom najednou
Podívám se nahoru
Do nebe
Vidím tu nádheru
Vidím moře

Moře problémů
A já se pořád procházím po hvězdách
Protože mě nikdo nestáhne
Nahoru
Dolů
Kde to je?
Já jsem dole
Pro vás je to nahoře
Já si dělám svoje
Pro vás je to špatně
Vy to nechápete

Píšu vymrdané, zkurvené básně
Plné vulgarismu a lásky
Originální jako vaginální pysky
Jako vaše vymyšlené peklo
Jako moje hvězdy po kterých chodím
Obrazně řečeno
Seru na vás
Debilitu a strach ve vás vidím

Až do své smrti budu žít opačně
Procházet se po nebi
A neznát peklo
Vážně
Vážně si myslíte že mě znáte
Hovno
Mou prdel utíráte
Mému srdci rády lháváte
Mou duši kradete
Zpátky do toho moře sraček táhněte
Můry noci
Můry, které vidí tečky
A ne hvězdy

Chybí mi ta jistota mít ženu
Chybí mi obejmout tu krásku jako za odměnu

Jedna z Jejich Nocí

4. srpna 2012 v 12:48 | Ondřej Bezstarosti

Začalo to bouchnutím dveří. Bylo ticho. V bytě zněl pouze zvuk dlouhých polibků. Kroky vedly pomalu k posteli. V obývacím pokoji dopadlo na zem ženské tričko s nápisem Just Do It. A vzápětí hned vedle něj mužské tričko s výrazným nápisem Original. Zvuk polibků už hrál rychlejším tempem. Eroticky rychlým tempem. A náhle nic. Ticho. Byt, postel a na ni ležící pár na sobě, upřeně se dívající do svých očí. Její temné oči se bez mrkání dívaly na svůj protějšek. Mezi oběma pohledy proudilo něco. Něco nepopsatelného a velmi romantického.

Ve zlomku sekundy následovala pusa a vzápětí další a další. Prsty si hrály s vlasy. Pomalu zavřela oči a ucítila jemný polibek na krku. Cítila vlastně celou škálu polibků na krku. Její dech se zvětšoval. Začínal mít hloubku jako propast. Propast nekonečné sexuální rauše. Se špičkou jejího jazyku na rtu ho nechala líbat její jemný krk. Hrál si. Vzrušoval Ji víc a víc.

Jazykem projel ohryzkem a pokračoval dál. Ozvalo se lupnutí. Líbal ji na rameni a před sebou pomalu sunul ramínko, dokud ji samo nespadlo z ruky pryč. Chytla ho jemně za vlasy a políbila na čele. Následně od něho dostala pusu a chvíli na to, ucítila na hrudi tlak. Tlak nekonečných polibků na její ženské kráse. Políbil ji na jejím bodu. Po dlouhém a opravdu hlubokém výdechu poznal, že je na hodně dobrém místě. Polibky strávili na její hrudi dlouhý a vášnivý čas. Čas, při kterém ona žhnula a se zavřenýma očima netrpělivě čekala co bude potom. Jazyk něžně sjel na její bříško. Vytvářel tam spirály kolem pupíku. Ruce hladkým a pomalým pohybem sjížděly dolů a vzali sebou také její černé kalhoty nepřidržené žádným páskem. Prsty a dlaně hladily každou křivku jejích nádherných noh. A následně hlazení dostihly i polibky.

Po dlouhém líbání jejího krásného těla, jeho pusa dorazila na místo zvané "Sladká Vášeň". Pomalu sunul tmavě modré krajkované kalhotky směrem dolů, až zůstaly na samotném palci její nohy a poté spadly na postel jako poletující pírko. Rty se dotkly všude kolem Místa. Rozkoš nabírala na síle. Stupňovala se. A najednou se on zastavil. Dvě dlouhé vteřiny se ani nehnul. Následně v okamžiku vyplázl jazyk a ponořil hlavu. Dívka hluboce vydechla a projela ji husí kůže po celým těle jako blesk. Následoval ohňostroj pocitů. Pouze jazykem paralyzoval celé její tělo. Po době, která se nedá nijak zaznamenat, ho chytla za bradu a přiblížila ho ke svým rtům. Políbila ho a ostrým pohybem ho položila na záda.

Následovaly její polibky. Její "hraní". Její prsty, které jely po jeho těle lehce a hladce. Dostávaly ho do stavu úsměvu a neskonatelné rauše. Dělala to co ráda dělala. Použila svou pusu a pomalým pohybem ho uspokojovala. Ano. Byla na místě jeho drahé polovičky. Jeho přednosti. Po určité době však přestala. Přestala aby mohla uspokojit oba.

Bytem vládla tma. Jen nábytek, kuchyně, sprcha a ta postel. Postel, ve které právě probíhala škála pocitů, doteků, polibků a výdechů. Ležel a držel ji za boky, zatímco ona měla prsty ve svých dlouhých černých vlasech. Dívala se mu do očí a on ji také. Věděli, že je to jedna z chvil, kdy jsou oba šťastní. Kdy oba ví co chtějí. Kdy oba žijí svůj život krásně a plně. Kdy oba zažívají jednu z krás jejich vztahu. Dlouhé hodiny se v tmavým paneláku ozývaly jejich hlasy. Orgasmické výbuchy a maximální uspokojení.

Bylo pozdě večer. Od bouchnutí dveří utekla hromada času. Oba už jen leželi. Navzájem se hladili po vlasech a nesmírně se k sobě tiskli. Zničehonic ji pohladil po tváři a cosi zašeptal do ucha. Nemusela mu říct to samé. On to věděl. Věděl o ni vše a ona o něm také. V bytě nastalo absolutní ticho. Oči už byly zavřené. S úsměvem oba spali. Spokojeně. Šťastně.

Noční Směna

3. srpna 2012 v 23:30 | Ondřej Bezstarosti
Další noční směna v tom smradlavým městě.

Procházel jsem se všudypřítomným smradem temnoty, viděl jsem zase ty hrůzné lidi trpící v sevření svého života. Neměli nic. Ani svůj zdravý rozum ani svůj život, který chtěli tak moc žít, že zapomněli čím si ho ničí. Procházel jsem město a potom si sedl na lavičku, pozoroval nicotu a sám se cítil trochu opuštěně. Brečel jsem v nitru, kdy jsem neviděl ani sám sebe. S flaškou levného chlastu v ruce, posledním cigárem a bez slin v mých zdemolovaných ústech. Seděl jsem tam sám, protože jsem ztratil už všechno. Vystřídal jsem mnoho žen, mnoho vzpomínek, mnoho pokusů stát se lepším, mnoho zbytečných chtíčů užívat si dne.

Měl jsem ještě dvě a půl hodiny čas, než jsem měl nastoupit tam, kde jsem vlastně jen umíral. Práce byla jedna z těch věcí, která mi decimovala mé největší sny, která mě svazovala a nepouštěla. A proto jsem vždy tři hodiny před nástupem do vlaku odjíždějíc brzo ráno jen tak chodil po ulicích a sledoval lidi, kteří na tom byli hůř než já. Vždy mírně opilý, vždy beze strachu, vždy bez šance najít v tom něco lepšího, než jsem doposud znal.

Občas mi někdo dal cigáro nebo nějaké drobné s domněním, že jsem bezdomovcem. Občas si ke mně nějaký bezdomovec přisedl a já vyslechl jeho příběh v zašlé noci při svitu měsíce. Občas jsem chodil já za tím bezdomovcem schovat se před deštěm a aby vyslechl on můj příběh.

Byl to prostě noční koloběh. Moje úchylka stýkat se s podivnýma individua noci, protože mi oni jediní rozuměli. Při slunci jsem pracoval nebo spal, nechtěl jsem nic jiného z života už vidět. Nežil jsem si špatně, jedl jsem, pil jsem, opíjel se, spal a při ztlumené hudbě přemýšlel. To ženy. Každá mi vzala kus mé duše. Jako vagón, ve kterém nikdo neseděl, ve kterém jsem spal při pauze. S rozkradenou duší chudáka, který nechtěl vidět krásu, protože by mu vzala vše.

Byl jsem sám svojí největší hrozbou. Prodával svou duši za pár úsměvů, za pohled do očí, za neúprosný chtíč být šťastný.

A tohle je zase jedna z těch nocí kdy sedím na téhle lávce. Je léto. Chodník hřeje svou rozpáleností a opilé ženy svým podnapilým stavem. Ale ony si mě nevšímají, protože mě nevidí, neexistuji pro ně. Neznají takový život. Myslí, že to není možné na tomto světě. Ta nejtemnější stránka života je ukryta v té nejtemnější uličce města. A stále tu sedím. Dnes s cárem papíru, tužkou a prázdnou krabičkou sirek.

Za chvíli umřu. Vím to. Neumím vysvětlit kdo za to může, nejspíš já sám, ale nikdo s tím nic neudělá, protože mě nevidí. Můj konec právě žiji. Je dlouhý jako slova operního pěvce, jako ozvěna v sálu divadla, dlouhý jako válka srdce a mozku. Umřu na mém místě. U špinavého chodníku osvětleného pouliční lampou na zapáchající lavičce s bezdomovcem, který mi svěřil příběh jeho života, s cárem toho papíru a kutálející se tužkou kamsi pryč.

Jednou prostě už nepřijdu do své lokomotivy abych dovezl cestující na zastávku. Umřu v té noci. Sám bez jediného ohlasu, jediné slzy. Jen s jedním výdechem. Děkovným. Bude děkovat za každý můj úsměv. A takhle uvažuje člověk, který už nemá sílu něco najít a ztratit. Život, sračka, smrt, vzpomínka a NIC. A o tom je vlastně genialita špatného života, když poserete svůj život, můžete být jakýkoliv génius, ale vždy skončíte v té nejhlubší sračce.

39,8

1. srpna 2012 v 22:39 | Ondřej Bezstarosti
Vidím rozdvojeně
Televize nehraje
Všude je ticho
Pot mi stéká po čele
Nevidím zrovna ostře
Už je to horší, jen obrysy a motání

Nevidím na písmena a přesto píšu
Přišel jsem o slečnu, zase
Je to v piči chci to zpravit
Chci vidět tvůj úsměv
Ale mezitím tady sedím s horečkou
A píšu
A je mi zle

Člověk si uvědomí spoustu věcí až když je sám
Proto chci být sám
Ale chybíš mi
Bylas jako moje hlava
Neurčitá
Jako moje srdce
Plná lásky
A já to zkurvil
Už mi zůstala jen ta horečka

Jdu si zase zpátky lehnout
Čumět do prázdna a myslet na Ni
Myslet na to jak je to v prdeli
A že došel čaj
A že jsem zase sám na tom nekonečném poli
Jako na začátku
Jako na konci
Jako v mém životě
Jako smějící se dva absolutní pitomci