Listopad 2012

Peníze ti vlezou do prdele a vylezou krkem

28. listopadu 2012 v 22:41 | Ondřej Bezstarosti
Název mi předchází obsahu
tak jako když máš první papír až potom jídlo
někdo si šetří svoji debilní výplatu
a někdo rozhazuje jakoby mu vše patřilo
Peníze
kořen špíny
Peníze
hnusná jako pachuť hlíny

A už od pradávna spisovatelé psali
psali kvůli papírům
a už od pradávna jsme na to srali
vždy jsme měli v našich závislostech tu největší útratu

slovo střídá slovo jako stovka dvoustovku
když máš peníze máš Lucky Strike
když ne tak máš kusovku

Vím, že celý život dělám kokota
abych jednou dělal kokota
a proto budu chudým spisovatelem
protože mi nikdo nikdy neveme pojem sobota

A kvůli peněz se lidi špiní
hubí
kradou
škubou
jsme jako kachny
ječíme, máme hlad
ale jsme v ohradě
pod nohy dál si stejně budem srát

a já radši zůstanu umělcem co nemá prachy
než abych vám čistil vaše drahé zadky
než abych vás viděl každý den multimilionářsky srát
to radši budu sám. Sám navždy si se slovy hrát

Kurvy jste, vy peníze
smrdíte prostřené předemnou na talíři

Samota

26. listopadu 2012 v 19:17 | Ondřej Bezstarosti
Miluju být sám se sebou
v pokoji, v míru
žádné svině mě neserou
utužuji sám v sebe svou víru

Přesto však toužím po doteku
po hlasu
toužím po úsměvu
po zájmu

Samota člověka zabíjí, tak to je
tak co mám dělat, když mě zabíjí i společnost?!

Nenávidím společnost zbožňuju jedince
jiná cesta neexistuje
Samota.., och ta samota tak krásná je
ale touhy se nedají přeskočit jako koleje
a vždyť i tu hudbu co poslouchám někdo stvořil
Samota je píčovina, potřebuju oporu abych se nezbořil

Nevím, já prostě nevím
když jsem sám tak své problémy vyřeším
ale přicházejí další
temnější a tmavší

a tak sám se svými slovy píšu děkování
že nejsem až tak úplně sám

A taky jsem zjistil, že ten kdo má všechno
chce všechno,
dosáhne všeho,
nikdy nebude šťastný tak jako já
nepotřebuji více věcí
stačí mi Jedna

Houpu se jako houpačka v parku

25. listopadu 2012 v 23:02 | Ondřej Bezstarosti
Nahoru a dolů
ze světla do tmy
do měsíce a do paprsků
klid na pláži, vybuchující lomy

A pořád se houpu s úsměvem blázna
blázna, který nemá tušení o tomhle prázdnu
neví o ničem, chce uletět pryč
moje hlava,.. bože to je tak propracovaný kýč

Nahoru a dolů
s mým stresem
smutkem
radostí
z maličkosti
mi dělá život lepší
i když houpu se jen tak z hlouposti
a houpu se rychleji s každým překráčeným mostem
Nahoru a dolů..

A ty zelené oči se mi dívají do očí
vidím v nich něco, co nedokážu popsat
jen dívat se do nich mi však nestačí
cítím, že to není obyčejný dopis co chce člověk jenom poslat

nahoru a dolů
stále houpám se houpám
pořád se na mě dívá a já přemýšlím, doufám
doufám, že už konečně doletím do slunce
už chci šťastně letět
už ze mě nedělejte pitomce
A proto věřím těm očím
že mě dostanou dál
že se postaví stínům
kterých jsem se bál
že vypadnu z houpačky a zůstanu nahoře
už nechci dolů, už nechci zůstat sám pod mořem

Možná je To jen Pocit

22. listopadu 2012 v 23:20 | Ondřej Bezstarosti
Možná je To jen Pocit

Seděla uprostřed svého bytu. Sledovala holé zdi, které pro ni byly víc než pouhý panel rozdělující pokoje. Viděla tam spoustu vzpomínek. Cítila vůni co stále přetrvávala v tom bytě. V tom bytě, ve kterém byla pět let. Pět let a zůstala jen stolička, prázdné bankovní konto, nemoc HIV, závislost a vzpomínky.

Vše začalo když se přistěhovala ze své vesnice do velkoměsta za účelem práce. Velice inteligentní 23letá žena s dlouhými vlasy, hnědýma očima a andělským obličejem. Její plné rty ztělesňovaly krásu polibků. Úsměv zase štěstí života a její humor připomínal bezstarostný život. Našla si práci ve světové firmě prodávající výpočetní techniku. Firma prodávající lži. Vymýšlela reklamu této firmě. Vymýšlela lži. Burcovala lidi věřit jim. Kupovat vše i bez peněz.

Uběhl rok. Úspěch střídal úspěch. Byla šťastná. Měla svou práci, která ji bavila. Měla svůj luxusní byt. Měla peníze, svou krásu, své štěstí. Poznala mnoho lidí. Začínala se také víc a víc scházet s jedním kamarádem z práce. Seznámili se už po měsíci jejího působení ve firmě. Stali se z nich úzcí přátelé. Oběd, kavárna, restaurace po večerech. Sklenice vína, překřížené nohy, úsměvy, pohledy, ale nikdy nic víc. Ani polibek. Ani náznak. Začínala být do něj blázen. Pokaždé když ho viděla tak jí začalo bušit srdce. Přesto ale nevěděla jestli ho opravdu miluje nebo ne. Měla totiž pocit, že On skrývá v sobě ještě nějakou stránku. Něco temného. "Možná je to jen pocit". Denně ji tato věta cestovala hlavou do těch nejútlejších konců v její hlavě. Nemohla ho rozluštit. Pokaždé když se ho ptala na jeho minulost nebo na to co dělá když není sní, odbočil od tématu. Divila se taky tomu proč se občas strašně klepával. Občas u něj zahlédla i výkyvy v chování.


Uběhl další rok. Měla pocit, že se ji člověk, kterému nepředstavitelně důvěřovala celý mění před očima. Začínal být zanedbaný. Už spolu nechodili do kavárny. Byli ale stále úzcí kamarádi. I přesto ji neřekl nic o jeho hlubším soukromí. Dělal svou práci. Mluvil sní jakoby nic, ale stále víc a víc chřadnul. Začínala tušit, že má problémy. Že něco není v pořádku. Možná je to jen pocit. Stále Ji to znělo v hlavě a stále s tím bojovala. Nechtěla o něj přijít a tak se rozhodla, že to nebude řešit. Čas plynul. Její konto se navyšovalo. Úspěchy byly obrovské. Štěstí ale klesalo. Vyhodili ho z práce. Nedozvěděla se ani proč. Tupě a slepě zamilovaná nevidící nic. Přestal ji psát. V jeho bytě bydlel někdo jiný a po něm se nejspíš slehla zem.

Byl to konec třetího roku, když ji zazvonil zvonek v 9 hodin večer. Byl to On. Rozvášněný narkoman. Jí neodhalený narkoman. Pozvala ho dál. Minuta. Zaklepání. Přispěchala ke dveřím. Když otevřela, hrůzou to sní málem seklo. Uviděla sotva stojícího muže s krvavýma očima a nějakým tupým předmětem v ruce. Hajzl. Zaútočil na ni. Věci lítaly po bytě. Obrovský rámus. Bez pomoci. Vyděšená žena proti bláznovi. Inteligence a krása proti bláznovství, nadopovaností a chtíčem po penězích. Utíkala směrem ven z bytu, ale byl ještě stále rychlý. Ze sotva stojícího muže se stál pes, který nezná prohru. Chytil ji za nohu, brutálně škubl až v rychlosti upadla, práskla se do stolu a omdlela. Tma. Nic. Sedmihodinové temno.

Po probuzení uviděla ohromnou spoušť. Kreditní karta byla pryč. Televize, šperky, všechno cenné. Pryč. Navíc měla pocit, že když nebyla při vědomí, tak ji to hovado znásilnilo. Policii volala okamžitě. Popsala ho. Ale nenalezli ho ani po měsíci ani po dvou. Hledala ho sama. V barech, hospodách, ulicích. Začínalo ji být zle. Deprese, nespavost a začínající neúspěšnost v práci. Cítila se jakoby nemocně. Ale přehlížela to. Při tom hledání se seznámila s jednou ďábelskou mladou holkou. Červené vlasy a černé brýle v kombinaci s modrým zbytkem vypadaly na té velice štíhlé a drobné dívce skvěle. Chodili tančit a užívat si. Její jediné odreagování od toho všeho. Účet sice měla vyřešený a stalo se to dávno, ale i přesto nebyla ve své kůži. Chtěla ho potkat to ano. Ale stále se něčeho bála. Tušení.

Chtěla se nějak odreagovat. Absolutní zapomnění, jiná dimenze. Slečna červenovlasá Ji jednou zatáhla na WC a pověděla Ji o tajemství. Tajemství co potřebovala. Jiná dimenze. Jiný svět. Zapomínala na vše. Na svou důstojnost. Přes týden skvělá normální žena a přes víkendy absolutně jiná. Brala čím dál víc. Užívala a jela z kopce. Nedokázala v tom dlouho chodit.

Poslední rok do jejího absolutního konce v tomto městě. Deprese vítězily a po záhadném muži zůstala jen nemoc HIV. Popisovat její nejtemnější zážitky a vzpomínky by se nedalo. Stala se závislou na heroinu. Na který přešla krátce z pervitinu. Špína města člověka změní, utrýzní, zničí. ,,Za všechno může on." Říkala si na té židli potopena v dluhách s klepoucíma se rukama. Viděla jak jí berou její věci a přehlížejí Ji jako trosku bez budoucnosti. Byla Inteligentní. Byla někdo. Teď je nic. Možná protože věřila někomu více než sobě. Lehce introvertní, závislá, strašně vypadající žena. Pět let vydržela v tom strašlivým městě. Neuvědomena o problematice společnosti. Za pouhopouhým bezstarostným výdělkem. Pro pouhopouhou smrt.

To, co potřebuji

22. listopadu 2012 v 23:06 | Ondřej Bezstarosti
Bláznivě to, co potřebuji je hudba
to, co potřebuji je vzduch
to, co potřebuji je krása
to, co potřebuji je městský ruch
to, co potřebuji je úsměv
to, co potřebuji je spánek
to, co potřebuji je nezbytné
Potřebuji radost, mít svůj vlastní dárek

to, co potřebuji je světlo
i když se nademnou zhasínají lampy
jdu si hrdě pro své vědro
potřebuju psát slova, tyhle i tamty
to, co potřebuji je bezstarostnost
to, co potřebuji je vždy nějaká možnost
to, co potřebuji je úctu a lásku
to, co potřebuji netkví jen v pouhém žvástu
to, co potřebuji je volnost a šílenství
to, co potřebuji je vidět žít hrdniství
to, co potřebuji jsou věci každodenní a je jich moc
to, co potřebuji chladnou, tajemnou, krásnou noc

potřebuji vědět, že si mě někdo váží
potřebuji vědět, že mi někdo věří
potřebuji tolik věcí, že už jsem si zvyk
slyšet smích, zapomenout na vzlyk

to, co potřebuji je mít svůj dokonalý protějšek
to, co potřebuji je mít skvělý dnešek
to, co potřebuji je pouhopouhá vidina
Drahého, toho, co denně začíná

Šílenost, potřebuji být šílený!

19. listopadu 2012 v 21:24 | Ondřej Bezstarosti

Jako šílenec rád šílím sám se svou dimenzí ve své ulici v prázdnotě při noci. Nepotřebuju brát drogy, nepotřebuju vůbec nic, když můj mozek je tak šílený až je to zábavou. Nádherný pocit mít nevyřešitelné problémy v hlavě. Já problémy žiju! Chápeš to, Ondro? .... Drž hubu! Už drž hubu! Pořád to mluví, pořád to nechce zastavit, žiju jako kolotočář se svým kolotočem s hlavou ukřižovanou na kříži.

Čisté bláznovství je nebýt normální. Já pořád se ptám. Co je to kurva normální?! Nedokážu to pochopit. A už tím, že to nedokážu pochopit, vlastně přestávám být normální. Ondro, přestaň dělat ty věci, které děláš. Buď hodný Ondro! Ondro! .... Drž hubu! Příběh prapodivného blázna už sepsán dávno byl. Když jsem otevřel oči, když jsem se narodil. A jen čistý blázen pochopí, o čem tady píšu, protože ostatní mi řeknou, že beru drogy. A ty je nebereš, Ondro! Drž… Přesně tak.

Občas jsem chytrý. Tak fascinující, tak skvělý, tak největší…. Šílenost. To je to co mě pohání. Abych byl šťastný. A já šťastný jsem. Že jo Ondro? Ano Pane Bezstarosti. A k tomu bonus. Nikdo se v tobě nevyzná. Ale vždyť jsem řekl, že jsem jako kolotočář se svým kolotočem.

Pokud čtete tyto řádky a znáte mě. Víte, že jsem to zase já, ten který píše tak bláznivě. A pokud mě neznáte, nehovořte o tom, protože právě tohle poukazuje na to, kdy je opravdu něco normální. NIKDY! A nikdy nebude, Ondro! …. Drž hubu! Jsem zmatený a přitom mám prioritu. Tenhle cár prázdné blbosti, říkejte tomu, jak chcete, vám nic neukáže nebo vám ukáže mnoho nebo vás rozesměje nebo vás zmate, ale jedno vím jistě, ať byly někdy časy temné a špatné, vždy přijdou ty zlaté. A můžete být blázen, či mrtvola.

Bezstarosti podepsán
Šílenec odepsán

Na Velké

18. listopadu 2012 v 23:02 | Ondřej Bezstarosti
Dlouho jsem nepsal na místě, na kterém jsem dlouho nepsal. Zní to logicky? Znáte ten pocit jak tam jen tak sedíte a čekáte jako mnoho lidí na smrt? Jako na jídlo. Jako na večer.

Nejsem tu sám. Jsou tu semnou zdi a dveře. Malý prostor, velké zdi, můj mozek a impulzivní tlaky. Tlačím. Znova a znova. Neúspěch. Jen tak sedím, píšu, přemýšlím, modlím se ke všem bohům abych se už konečně vysral. Je to pěkné místo. Pouze ale s fantazií. Slyším odsaď televizi a relaxační hudbu. Taky slyším jak se soused o patro výš zrovna vychcal. Dávám přestávku v mém psaní a znova tlačím. Další nezdařilý pokus. Pokračuji v dosavadní činnosti.

Ono je to vlastně strašně divné. Můj výkal putuje do kanalizace kde hnije. Tak jako já vylezu z hajzlu mezi lidi, kde hniju. Je to vlastně celkem posvátné místo, ten záchod.

Záchod je jediné místo kde člověk nehnije. Už jsem tu dělal spoustu věcí. Zpíval, masturboval, četl si knihu, zvracel, poslouchal hudbu nebo jen tak zhasínal a rozsvěcoval světlo. Začnu sem asi chodit při svých volných chvílích. Jen tak se posadit na hajzl a přemýšlet. Samozřejmě tu nevyřeším základní problém života, nepochopím lásku a nezjistím co je po smrti, ale alespoň se zavřu, nebudu hnít.

Chtěl bych na hajzlu zemřít. Toaletní papír by byl svědkem mé smrti, trubky posel moji mysli. Stejně je to jedno. Není rozdíl když můj duch skončí v kanále anebo mezi lidmi. Opravdu to není zas takový rozdíl. Lidi stvořili kanál abych tady mohl sedět.

Aaaah. Konečně. Dokonáno. Sbohem hajzle. Ještě se setkáme. Mám ho rád. Natahuju trenky s kalhotami, splachuju a vycházím ven. Dál hnít.

Příliš blízko

18. listopadu 2012 v 14:13 | Ondřej Bezstarosti
Příliž blízko na to abych utekl
Příliž blízko na to abych něco změnil
Všechno je tak blízko, jako bych snil
Příliž blízko na to abych mohl odejít

Cítím, že kolem mě je moc věcí
a těch moc věcí příliž blízko jest
na to abych je mohl mít, stisknout to jako pěst
A já vlastně mám všechno tak blízko
Nemám nic
je mi líto

Moje poezie života
je držet si od těla
přitom to nedokážu
a pořád mě pronásleduje ta holka co se usmála

Příliž blízko je naproti stolu
jsem ten, co má tak obrovskou smůlu
a v moji duši je bordel jako v parlamentu
příliž blízko ocitám se nechápavým dementům

Příliž blízko je ta, která mě ničí
příliž daleko je ta, které bych se chtěl podívat do očí
přiliž blízko je strašně moc věcí
a přiliž daleko jsem já, ztotožněn s nocí

Příliž blízko
Příliž v kruzích

Křišťál

18. listopadu 2012 v 13:19 | Ondřej Bezstarosti
Cítím se jak křišťál
ne proto, že bych byl okouzlující
ale protože mám mnoho stran
a některé strany jsou tmavější
a na některých jsem sám
Cítím se jako křišťál

Jsem hluboko pod skalou
společnosti šutrů co stojí za hovno
křišťál co už taky vyhasíná
chci otevřít skálu, velkolepě jak dveře kasína
a utéct
a už se nevrátit
být vzásný
nač vše vzdát a zbytečně se unáhlit

Křišťál, křehký
lehký
osamocen
a přitom pohlcen
společností
Nechápu proč ostatní oči zavírají
vždyť i kus šutru o něčem sní

Jsem kříšťál
jako močál
jsem krásný
svou škaredostí
jsem úžasný
svou nepravdivostí
ale nejsem lhář
Křišťál, né však padělek

a dávno bych chtěl být dvoustranný
a dávno už vím, že život je k posrání
Složitý jako já
jako křišťál

Když vidím krásu, zaryje se mi do duše

14. listopadu 2012 v 15:13 | Ondřej Bezstarosti
Procházím ulicí
zhnilá, páchnoucí
plná červů, deptající
a slyším podpatky, raz dva klepající

Mám je v duši, ty krásné nohy
jsou tam, jsou zaryty
A vidím ohýbat se strom pod vlivem kalamity
je to krása, to jsou moje vzpomínky

A myslím na to jak krásné
je vidět krásné
protože bez toho
by byly ulice ulicemi, stále páchnoucí, prázdné

A vím, že číst není zažít
a vím to. A vím to nejlíp
Nemůžu si pomoct
ty oči se podívají a pak zase zmizí jako noc

Jsou zaryté v mé duši
proč? to opravdu nevím
možná proto, že krásy je málo
a že čímdáltímvíc nic nevidím

Jedno vím však jasně
ta krása se ukáže a zmizí pryč jako duch
proč zmizela když smála se tak krásně?
však je stále ve mě, jako všudypřítomný vzduch