Prosinec 2012

A stačil jeden pohled do očí

31. prosince 2012 v 13:15 | Barbora Druláková, Ondřej Bezstarosti
Lehkým polibkem na krk
dokazujem si důvěru a lásku
S ní můžem dojít až na vrch
nic teď nevisí jen tak na provázku

i přes ty největší překážky a problémy
přejdeme společně, přejdeme my

My - jednorožci s duhou s štěstím
dva závislí na sobě jako na drogách
dva, co nerozumí slovu "nesmím"
lítáme bez meze, do vesmíru, ve vesmírných raketách

hledáme ty pravá slova k definici pocitu
ale nedokážeme je najít, nelze popsat nepopsatelnou krásu
krásu, kterou nám všichni můžou jen závidět
vyjádřujem si lásku a to nám stačí si do očí pohledět

doteky, šepot, objetí jako sen
Chci tě prostě u sebe každý další den
a já tě potřebuju v životě mém
a my jsme sami naším pokladem

Slepec

30. prosince 2012 v 14:02 | Ondřej Bezstarosti
Slepý muž slepého čokla měl
mluvil semnou i když mě neviděl
povrchnost? U tohohle člověka neexistuje
Vidí co slyší a podle toho žije

A tak stál a vzpomínal na to, když ještě viděl
a sere ho dnešní svět i když ho nikdy nespatřil
co to značí? co to znamená?
že tato doba je sračka, že je špatná

A byl to slepec, který mě inspiroval a pootevřel mi zase o něco víc moje oči
a to pět minut s ním mluvit mi stačilo
teď si vážím zraku, vážím si svobody
nejhorší je totiž být uzavřený ve svém těle a překážkou jsou ti i třeba schody

A tak slepec přišel a odešel
a já zjistil, že ten člověk vidí co představuje si
a v takovém světě bych chtěl žít taky
ale opravdový by být musel
I když z půlky ho žiju
asle člověk nikdy neví


Bezstarosti

20. prosince 2012 v 20:35 | Ondřej Bezstarosti
Bezstarostný život?
Mám ho, jmenuju se tak
kolik prospal jsi sobot?
jsem Bezstarosti, už ani nevím

A lidi se mě ptají
a lidi mi nevěří
a já můžu stokrát říkat, že jsem bezstarosti
a nikdo nikdy nepochopí, že být bezstrarosti jde opravdu být
proč bych vám to říkal?
NIKDY bych se nerozprodal

A když už jsem bezstarosti tak mi může být všechno jedno ne?
Chápete mě někdo alespoň trochu?
Když jsem bezstarosti nikdy jsem nebyl na dně
fuj, už moc cítím nebezstarostného pachu

Někdo má ego, někdo velké péro
já mám velké srdce, já mám své jméno
já jsem já a nikdy mnou nikdo nebudete
a nikdy nic nedokážete
jestliže se na místě poserete
a možná tak bezstarostně vyhnijete

Jsem Ondřej Bezstarosti a můj život je můj
a žiju tím, co je teď, ne tím co bude a bylo
Nikdy neposlechnu na příkaz hej ty! nebo Stůj!
tak přiznejte se. komu z vás se tohle už stalo?

Je někdo zmatený a jiný ví co chce?
Já vím co chci, ví to i moje srdce?
Moje srdce mluví mou pusou
mé oči vidí mou myslí, MOU HLAVOU

Jsem Bezstarosti
A nikdo mi to neveme
Přeju příjemné sraní na vaší zahradě
Já mám své štěstí, já mám svou milou, já se mám krásně!

Abstrakce

18. prosince 2012 v 22:09 | Ondřej Bezstarosti
Mám zavřené oči a vidím barvy
vidím obličeje lidí
vidím bezstarostnost, vidím obavy
vidím světlo, které nesmrtelně svítí

Nemusím vidět očima schátralost světa
stačí mi vidět tu černou skrvnu v mé abstrakci
nemusím vidět podrobnost každého květu
stačí když tu krásu vidím v srdci

A než zavřu svou mysl vytvořím duhu
bude mít víc barev než sama má pruhů

A úplně každý má určité myšlení
někdo se akorát bojí vyjádřit, vyprostit se ze sevření
mám svou abstrakci a každá barva je mi důležitá
zavři oči Ondro, tvoje mysl je v tobě ukrytá

Když otevřu mysl, vidím lásku a závislost
když otevřu mysl, vidím rozmanitost
a stačí mi když jen pár lidí mě chápe
protože vážím si všeho i šrámu po ostrém drápu

A než zavřu svou mysl vytvořím duhu
bude mít víc barev než sama má pruhů

Moje mysl, nekončící vodopád
spíš ale lítá než padá, jak se to tak mohlo stát?
Bůh ví, ale opravdu Bůh je a ví?
Ne, víme to my, ty, já, hluboko v naší mysli

Světlo, všude kam se podívám
tma, všude kam se nedívám
občas ale tmou bohužel chodívám
to ale kvůli štěstí, které tak rád zažívám

A než zavřu svou mysl vytvořím duhu
bude mít víc barev než sama má pruhů

Abstrakce, to je to co vidím, když zavřu oči a otevřu mysl
Láska, štěstí, to je to co má smysl
proč pocity jsou víc než slova, víc než čísla na kontě
Miluju tě

Popsaný papír

16. prosince 2012 v 14:05 | Ondřej Bezstarosti
Vyjádření tisíce slovy
Inkoust, pohyby, slova tisíci způsoby
rebelství, city, unáhlenost, nadhled
problém, popsaný papír, úsměv, rozlet

A popisuju papíry
Někdy je vyhodím, někdy skončí bůhví kde
A já nepíšu ostatním lidem na míru
píšu co cítím, štěstí i věci, ze kterých je mi zle

Popsaný papír je něco jako trůn
Milion spisovatelů, co opustili milion lůn
A nikdy! Není konec všem dnům
Pero, papír, myšlenky a odrbaný stůl

Moje láska k tobě, k moji milé
Moje inspirace v tobě, nezhasíná jako popel
papír poskvrňuji svou mozkovou šíleností
smůla je smůla a nic dobrého nenapíšeš bez radosti
a radost mi přinášíš ty
a tak víc píšu než pohybuju rty
díky tobě mám prosněno víc a víc nocí
propsáno víc a víc skicí

Sny jsou obrazy a písmena slova
Jsem hloupý muž, žádná moudrá sova
když někdo umí popsat papír a nedělá jen píčoviny
musí být sám sebou, né jako televize a její televizní noviny

tvoje ruka co hladí mi záda vlastně popisuje řádky
přidávají se mi do hlavy, do mé bezstarostné skládky
Každý je účastník své vlastní války
já popisuju papír reálně jako je reálná tvrdost baseballové pálky

A popsaný papír
vlastně nadevše je
Je jako obejmutí
obejmutí přímo od tebe
A popsaný papír
dává vždycky smysl
když ho popíše
má šťastná mysl
A popsaný papír
jako jednoduchá rovnice
jakožto konec je hrob
začátek-porodnice

Vesmír v mé hlavě

10. prosince 2012 v 20:54 | Ondřej Bezstarosti
Procházím v prázdnu, neznám strany
procházím v prázdnu, tma a rány
hlasité krákání, všude lítaj vrány
všechno je komplikované stejně jako ženy

Tvrdé halucinace či pravda to jest?
Temnota, ztracení, ale žádný stress
nejsem to já, který se bojí
jsem sám, pluju, v mysli mojí

Jsem výrobcem i nakupujícím
dostávám obrovské až všemocné bonusy
Stále důvěřuju sobě, svým dýchajícím plícím
vidím i to nejmenší světlo ve tmě, radostně přeskakuju kaktusy

Doprovázej mě zelené oči
Její rty mě líbají na krku
Její duše s tou mou tančí
pluju v prázdnu, přitom mě ona drží za ruku

Různé geometrické tvary střídají pocity
Všechno má význam? Všechno týká se rarity
Jsem závislý na ztělesněné droze
Její duše pulzuje, pulzuje u mě, v duši, v noci

Rád skáču po vesmírným prachu
rád plavu v hloubce, bez síly, beze strachu
občas bojím se lidí, bojím se kontaktu
Pluju do prázdna, jsem kapitánem tohodle trajektu

Myslí mi to extravýhodně
I extravýhodně je však občas velice o hovně
vždycky stavěl se u ostrovů, nikdy nejel pryč, rovně
jen jedna osoba mě chápe, ostatní tváří se odpůrně

Zbožňuju tebe, když vznáším se ve vesmíru
už chci zůstat stebou, už nechci černou díru
pluju v mé mysli, je to obrovská metafora
občas ráj, občas krtčí nora

Jsem drzý
jsem závislý

Jaké by to bylo, kdybych měl dva mozky

9. prosince 2012 v 13:06 | Ondřej Bezstarosti
Viděl bych nejspíš dvakrát dál
byl bych nadrženější, neustále by mi stál
byl bych rozdvojená osobnost
druhý mozek by ovlivňoval mou plodnost!

IQ by jsem měl větší než hawkins
měl bych druhý mozek, dvojnásobný Bezstarosti!
Dokázal vymyslet lepší kriminálku než Jackie Collins
měl bych lepší tělo, tvrdší kosti

Kdybych měl druhý mozek
sepsal bych nesepsatelné
kdybych měl druhý mozek
uběhl bych neuběhatelné

Byl bych jako mimozemský tvor
všichni by mi lízali prdel byl bych král
kdybych měl dva mozky s jedním bych si hrál
ovšem nepřišel by jen tak náhodou později ponor?

Kdybych měl dva mozky, přemýšlení by mě zabilo
joo je bylo by to krásné
kdyby vše okolo mě nemělo takovou divnou pachuť
všichni jsou schopní sežrat tvý hovna a to klidně za kilo

moje dva mozky by nevyřešili problém
našli by další a další a to už sebou na zemi škubu
kdybych měl dva mozky napsal bych best seller
a pak bych si prostřelil hlavu jako Cobain

Zasraná sobota

8. prosince 2012 v 15:25 | Ondřej Bezstarosti
asi od půl jedné odpoledne
mi v hlavě mrdlo
srát všechno kolem mě začalo
asi od půl jedné odpoledne
nesnáším tuhle sobotu
je to jako by člověk prohrál svoji výplatu

Zasraný oběd, spálil jsem si jazyk
zasrané rádio a ten komunistický popík
zkurvený vysavač
zkurvená reklama, v ní zkurvený prodavač

Tak debilní sobotu jsem dlouho nezažil
venku je zima, ale radši bych se potil
chce se mi spát, ale když si lehnu neusnu
Doprdele s touhle sobotou, těžce to překousnu

Cigáro nemám a ani mít nebudu
ta sobota mě sere jako včera týpek co prostě nezavřel hubu
debilní den žeru debilní bonbóny
všichni běží do obchodů využít slevové kupóny

ZKURVENA SOBOTA DO HAJZLU S NÍ!
k naprosté nasranosti by mohl začít padat sníh

Parazit

5. prosince 2012 v 20:25 | Ondřej Bezstarosti
Kopal jsem před sebou šutr už dobrých deset minut. Byla tma, byla zima, byl mráz, bylo ticho. A tak jsem sedl na tu ledovou lavičku. Ozvalo se cvaknutí a rozzářil se malý plamínek, který zapálil to poslední zmačkané cigáro z mé děravé kapsy. Byl jsem v prdeli. Na pokraji sil, vyprahlý, mladý stařec co si užívá každého potáhnutí. Neměl jsem peníze, přišel jsem o věci, které mě držely nad vodou. Dobře ti tak, pomyslel jsem si.

"Ty zkurvený zmrde! Já tě nenávidím, nenávidím tě, chápeš to?!" Nechápala mě. Proč já jsem vždycky ten špatný? Myslím, že nejsem.
"Myslím si, že jsi prostě nasraná. Kdybych ti to mohl alespoň vys.."
"Táhni ty svině!" Řvala, jako puma.
A tak jsem mlčky seběhl ty schody dvanáctimetrového činžáku a sedl si na lavičku u vchodu. Za deset minut se otevřely dveře, bez jediného slova vyšla ven, vytáhla kličky z kabelky a sedla do auta. Kývla na mě, na chudáka, básníka/mrtvolu. Sedl jsem si ke spolujezdci, zařadila jedničku a zmizeli jsme v mlze noci.

Zatáčka, jedna, druhá, třetí. Po ulici se potloukali šedé postavy s šedým osudem s šedým životem a šedou smůlou. Bylo to zřejmé. Dneska už to stojí za hovno. nikdo nikomu nedá nic, jen aby se měl lépe, než se má. Pitomci, máte hovno. A tak jedeme tou červenou rozpadlou károu. Jedeme dál a dál a stále jsme ticho. Semafor, druhý, třetí, blížíme se.

Světla mizí, lampy už tu nejsou. Jen žhavý popel a oheň v jejich očích. Nenáviděla mě. Jedeme lesem a já mám trochu úzkost. Musel jsem asi usnout. Určitě jsem usnul. Přistála mi obrovská facka do mého xichtu.
"Vzbuď se, ty trosko!" Viděl jsem její obličej zahalenou tmou díky lampy, která zářila přímo nad její hlavou.
"Joo jasně."
S obrovským výdechem jsem vstal, rozhlédl se kolem a zjistil, že to opravdu myslela vážně. A tak jsem opravdu nasral svou lásku. Svou nejlepší ženu. Dobře, nalhával jsem si to. Ta mrcha se mě chtěla zbavit. Byl jsem muž, který stojí za hovno. V posteli jsem byl sice dobrý, ale střízlivý, což byl problém. Možná to, že jsem prohrál polovinu jejich peněz v automatech a druhou prochlastal jen tak z hlouposti mohlo za to, že jsem najednou stál na letišti, držel svou letenku a moje jediná blonďatá ženská, kterou jsem kdy měl, mě obrazně kopala do prdele.

Myslela to vážně. Odvezla mě na letiště, dala mi do rukou letenky a řekla:
"Většího dementa jsem nikdy nepotkala." A místo pusy mi přilétla další facka a já tak s prázdnou letěl zpátky domů.
Měla pravdu. Stojím za hovno, jsem zasraná troska a vůbec ničeho si nevážím. Do prdele s tím Ať už jsem doma.

Když jsem přiletěl na letiště, které vlastně bylo do hajzlu vzdálené asi čtyřicet kilometrů od mého bydliště, bliklo mi v hlavě, že vlastně pro hněv boží nemám vůbec nic. Jenom svoje prohnilé doklady o tom, že jsem ještě člověkem a pár drobných. A tak jsem bloudil po městě, utratil poslední prachy za zvětralé pivo v nějakém místním pajzlu a řekl si, tohle bude opravdu těžké.

Vážil jsem asi sto 115 kilo a tak pro mě byl celkem veliký problém ujít čtyřicet kilometrů dlouhou cestu.
A tak jsem bloudil, stopoval, prosil, somroval kolemjdoucí a dostal se tam, kde byli asi šest hodin zpět lidé, které jsem viděl z červeného auta mojí jediné blondýnky. Ach, byla krásná. Jsem troska, debil, hovado, nepřemýšlející individuum. Po skoro dnu chůze, kdy slunce stačilo vylézt i zalézt za věčné hory, které vám nikdy nic neřeknou a ukážou jen další hory, jsem došel konečně k místu svého bydliště. Unavený, zpocený, ztroskotaný, odporný, mizerný… Byl jsem to já.

Když procházel jsem parčíkem před mým panelákem, tak jsem zjistil, že mám ještě jedno cigáro, hluboko na dně kapsy mého rozpadlého kabátu. Malý úsměv ve všech těch sračkách. A tak klepajíc se zimou, která mě mimochodem provázela celou cestu, tahám oheň a zapaluju ho. Na té lavičce jsem zjistil jednu věc. Jsem PARAZIT. A lidé asi potřebují své parazity, aby jim mohli kupovat letenky.
"Debilní Parazit." Vyslovily moje ústa do prázdna.
Pane bože pomáhej mi, ať už nikomu neublížím pod vlivem těch hloupých věcí, které vymysleli lidi. Chlast, drogy, automaty atp. Dělají z nás parazity.
"Debilní Parazit." A co mám dělat? Nic, už nejsem schopen.

Jsem takzvaně debilní

2. prosince 2012 v 22:55 | Ondřej Bezstarosti
Když si z vás lidi dělají prdel
je to ještě vpohodě
když z vás lidi dělají jetel
je to ještě vpohodě

když necháte si srát na hlavu
jste jako opice v kleci
lidi chodí, fotí si vás, smějí se jak chčijete
smějí se jak zýváte
serete
za ruce visíte

Když já jsem byl v teráriu naposledy
lidi smutně procházeli
zalezl jsem do skrýše
už nefotili, už se nesmáli

Jsem tím takzvaně debilní?
když děláš co lidi chtejí
jsi ten nejlepší, ten vysněný?
když neděláš jsi takzvaně debilní?

Stojí to za hovno
říkám už tak po milionté
protože po milionté vidím debily sosat kapky ze stolu
po milionté zas někdo spadl z mola

Jsem takzvaně debilní!
jsem kripl, nepochopený!
a věčně mě nasíráte svými názory!
a věčně mi lezete do prdele jako hyeny!

A naštěstí jsem si našel protějšek
co je takzvaně stejně debilní jako já
a vím, že ten protějšek
není součástí vašeho bučícího stáda

a tak mi můžete všichni vylízat mojí prdel
však čeká na vás váš milovaný ďábel
je mezi náma, už míchá svůj kotel
odklepává vás jako housenky datel

A naštěstí jsem si našel protějšek co vidí mi do očí
a každý zvás nechť se ztoho klidně pomočí
nejdřív si vyřešte svůj housenčí život
až potom řešte něčí porod

Jsem takzvaně debilní?
Dělám co chci já.
A vy dál budete tvrdit
že dělate to taky
Ale děláte?
Jste takzvaně falešní
a to je jiný příběh