Červen 2013

Píčovina

30. června 2013 v 12:32 | Ondřej Bezstarosti
Vyber si kus mého těla
rozšlapej ho, vyser se na něj
Mou krev pořád ale bude tlačit žíla
nachcaná, rozbitá, úzká, ať chtěj co chtěj
Dvacet tisíc na účtě znamená, že ztratili jsme kartu
dvacet tisíc žen na uzdě znamená, že jsou to transky
Dvacet tisíc podpisů na papíře znamená, že předčili jsme chartu
Dvacet tisíc růži v tvé posteli znamená, že kousek je tu lásky

Mám nutkání popisovat tvoje srdce
mám nutkání zkusit, jak líbáš
i když budu mít cizí jazyk v mé puse
věř, že myslet budu na to, co teď asi děláš

A dál co? Dál nic, jsem blázen s vlastní psychiatrií
neb psychiatři jsou ti největší idioti
Nemám rád ty tajemství, ty kecy, které ti všichni tají
a nakonec se divíme, proč žereme prášky jak kokoti.

Přisprostlá krása
jako ty zasrané reklamy na prací prášek
přisprostlá holka. co chlastá
A z dálky cítím klišé a nářek

Bičuje mě vášeň
mám otrhané záda
tak kousek mě vždycky jen zbyde
Tak nastav čas a hoď tu bombu do stáda

Bude ohňostroj, lásko, bude to krásné
Na to ti seru, Bezstarosti, dej mi pokoj, jasné?!

Jak rozbil jsem okno hodinami

25. června 2013 v 21:12 | Ondřej Bezstarosti

Dřív, než vyprázdním hlavu
zemřu
Dřív, než okusím led i lávu
zemřu
Dřív, než ztratím veškerý rozum
usměju se
Dřív, než přiblížím se dobrým časům
zabiju se

Nevydržel to, prý, že na to nemá
musel utéct od duše mé
Ani se nesměje, ani nesténá
Kde jsou? Kde jsou ty hodiny upovídané?
Ten čas?
Ten strach?

Tik Tak, má hlava v dlaních mých si hoví
Tik Tak, hodiny v pokoji si šeptají
Pomlouvají mě, vím to, slyším je
Chtějí, abych šel radši do pekla, nežli do ráje

A tak nemám jinou možnost
Mým srdcem projel chladný mráz
Prosím, omluvte mou slabost
Beru hodiny do rukou, chystám se udělat to zas

A letící hodiny skrze ten prázdný pokoj
dokázaly mé šílenství
A když proletěly skrze okno
všude se blýskali střepy štěstí

Musím však žít život dál
Alespoň tak, jak je to možné
A já tam s flaškou v ruce stál
Jen tak vnímal ty vánky vlažné
Vinoucí se skrz rozbité okno
A na chvíli nebyl čas, nebylo prázdno

Chvíle, kdy se ženy zbláznily, a já se stal volem

23. června 2013 v 13:11 | Ondřej Bezstarosti

Zrovna jsem se vzbudil. Ke snídani o půl dvanácté jsem si dal pudingový jogurt. Ta chuť je vždycky příšerná, vlastně ani nevím, proč ho ještě jím. A tak jsem zase stál uprostřed zaprášeného pokoje, v trenkách a s pudingem v ruce a s nešťastným, zklamaným obličejem. Tohle mi pokaždé připomnělo časy, kdy jsem neměl ani floka, kdy nade mnou ženské mávaly rukou, kdy věřil jsem si tak moc, že jsem nedokázal oslovit ani prodavačku v obchodu, když jsem si nebyl jistý cennou. Žena. Tak neochvějně matoucí zázrak lidské bytosti. Nejednou jsem je opěvoval v básních, psal o nich povídky, miloval je, nenáviděl je. Jenže jednou prostě přijde doba, kdy člověk nemá vůbec nic.
Brouzdal jsem si ulicí. Slzely mi oči. Byly červené, alergií napadlé a zklamané. Byly jako všechny ty ženy kolem mě. Kalhoty mi zaváněly cigárem a pivem a tričko na mě viselo jako na vlásku. Pomalu jsem chudnul, obestavěl se depresemi a neustále mi bylo zle. No a tak jsem se šel prostě projít. Plaval jsem chodníkem, nechal se upalovat sluncem, nechal jsem se zabíjet. Každým krokem, každou krásnou ženou, kterou jsem potkal.
Namířil jsem si to do knihovny. Místo, kam se každé píšící individuum schovává před světem. A čte si knihy, které svět vytvořil. Nebo minimálně stejní lidé jako on. Těsně před náměstím se zpoza budovy, spíš taková řada menších paneláků, vynořila nádherná blonďatá kráska. Byla vysoká, měla na sobě černé boty na podpatku, lehkou halenku a sukni, přes kterou člověk viděl barvu a tvar jejich kalhotek. Nesla se s šíleně krásnou grácií. Kabelku měla přes rameno, a tenké cigáro doplňovalo i ty největší detaily její krásy. Blížila se a blížila. Klap, klap, klap… a její pohled našel ten můj. Usmívala se a blížila po tom dlážděném chodníku přímo naproti mně. Jakoby mi chtěla skočit do náruče. Jakoby chtěla říct, miláčku, jsem ráda, že tě vidím. Miláčku už mě neopouštěj. Jakoby mě milovala. A tak už byla, na co by metr ode mě. A zpomalila. A já se nadechl, že řeknu jakousi odvážnou větu. Nic. Nezmohl jsem se na nic. Její úsměv kamsi utekl. Mohl jsem se jen otočit a kochat se její krásou. Bylo mi zle. Bylo mi ze mě normálně zle.
Už jsem přecházel náměstí. Na každém rohu byla nějaká krásná žena. Viděl jsem i pár těch, které jsem moc dobře znal. Ale vyhnul jsem se jim. Pěkně schovat do knihovny, číst si ty špatné klasiky. Utírat si zadek samotou, konejšit se. To by ti, Bezstarosti, šlo.
Knihovna byla v druhém patře. První schody, druhé, třetí. V druhém mezipatře, kde mi chyběly ještě čtvrté schody, stála krásná žena. Měla temné vlasy, temné oči, ale lehounké bílé šaty, nádherné nohy. Měla milý úsměv. Tvářila se, že vůbec neviděla mou ztroskotanost, ale pouze jen to dobré, co ve mně ještě zbývalo. Pozdravila, jako stará dobrá kamarádka. S holčičím úsměvem. Byla plachá, ale divoká, slaďoulinká kráska, ale žena. A tak jsem nahodil úsměv, ale neřekl ani slovo. Rychle kolem ní proplul a ona tam dál stála a vlastně cosi hledala v kabelce. A už nevypadala tak krásně jako na první pohled.
Vyndal jsem knihu od Hemingwaye. Nic moc. Vyndal jsem knihu od Shakespeara. Nic moc. Vyndal jsem knihu od Kafky. Nic moc. Vyndal jsem spousty knih od různých spisovatelů. Nic moc. Všichni měli skvělou tvorbu, ale hrozně špatné dílo. Všichni, krom Bukowskiho, Fanteho, Faulknera, ukvíleného Ginsberga. Možná uměli psát jen ti opravdoví lidé, které doopravdy zklamal život. Do hajzlu s blbou válkou Hemingwaye. Zpět k Absintům Verlaina a Rimbauda. A tak jsem si namátkou vybral knihu jednoho z Prokletých Básníků a sednul si do křesla.
V knize se šoustalo, štěstím bez sebe pilo, s něhou milovalo. Všichni byli nešťastní ve štěstí. Úplní blázni, géniové, kteří našli život, utíkali, plavali, létali proti proudu hloupých francouzských lidí. V tom přikráčela nějaká dívka, nedával jsem najevo žádnou pozornost. Sedla si vedle do křesla a četla si nějakou horší knihu ze starého Romantismu. Po pěti minutách knihu zaklapla a zničehonic se odvrátila na mně. S úsměvem se pousmála.
"Tobě se líbí staří rebelští alkoholici a šílenci?"
"Ani ne, spíše neexistuje nic lepšího."
"Tak zkus třeba Bukowského."
"Znám celou jeho tvorbu."
Zasmála se mi.
"Tak to už ti neporadím. A proč tady vlastně jsi? Nevypadáš na zrovna nějakého knihomola."
"Snažím se tu schovat před světem."
"Tak to máme mnoho společného."
"Hele poslyš, krásná černovlásko, neznáš náhodou spisovatele příjmením Bezstarosti?"
"Děláš si srandu? Takovej člověk snad vůbec neexistuje. Musí to být nějaký vůl."
A vzápětí nastalo ticho. Já si četl dál, ona vystřídala mnoho knih. Pořád však seděla na tom gauči a vnímal jsem, jak mě mlčky nenápadně pozoruje. Nechápal jsem to. Dokonce jsem se převládal, abych vypadal sebevědomě. Spíš jsem ale musel vypadat jako celkem sebevědomý šašek, nežli muž. Pak si odkašlala a spustila věty, které si dodnes pamatuju.
"Omlouvám se, ten spisovatel, o kterém jsi mluvil, jsi ty, že ano? Víš co? Půjdeme se schovat před lidmi ke mně, co ty na to?"
"A jseš si tím jistá? Vůbec mě neznáš."
"Ale znám, jsi spisovatel a jmenuješ se Bezstarosti."
"Třeba píšu špatně."
"Pobudové nepíší nikdy špatně."
Bydlela v bytě nedaleko městského sídliště. Prozradila mi, že se jmenuje Veronika, že pracuje ve fabrice a že má tak tak na nájem a nějakou tu láhev vína a levné cigára. Seděli jsme uprostřed jejího pokoje. Ona nalévala sklenice, kouřili jsme cigára a smáli se všem těm blbostem, jakýmkoli blbostem, které nás napadly. Cítil jsem se jako ve snu. Kdybych už tehdy na těch schodech, když jsem ji viděl poprvé, věděl, že bude takhle milá a krásná a půvabná a energetická, tak bych ji býval oslovil už tam. Vlastně jsem to věděl už na těch schodech, ale cosi z ní mi dalo sílu a sebedůvěru, která mi tak chyběla. No a tak šel den, stmívalo se a stmívalo. Pili jsme už třetí flašku, pouštěli si hudbu, byli šťastní, šílení. Jeden víc, než ten druhý. Zeptal jsem se ji, jestli ji nevadí takhle pít, když jde ráno do práce, ale očividně byla zvyklá.
Ukázala mi pár básní, které napsala. Nebyly špatné, měly však v sobě příliš moc lásky, na to, aby byly dokonalé. Jednu mi nahlas přečetla. Když dočetla poslední verš, rozplakala se, vrhla se mi kolem krku a začala mě líbat. Líbala mě a líbala a já jsem umíral a umíral. Tak dlouho jsem se nelíbal se ženou, že jsem si najednou znova nebyl ničím jist. Zkrátka jsem necítil nic, nebyl jsem schopen se uvolnit. A tak jsem se vykecal na nějakou důležitou práci, kterou jsem údajně měl doma a vystřelil jsem pryč. Domů jsem skoro doběhl. Chudý, blbý, bože tak blbý, vůl. Chtěl bys, Bezstarosti, psát o ženách, ale nejseš schopen ani vášně, když s nimi jsi? Jsi normální? Už se vzpamatuj!
Došel jsem domů. Lehl si na postel a jen tak čuměl do zdi. Prostě jen zíral. Pak jsem sedl ke klávesnici a napsal pár básní. Byly špatné, přímo hrozné, měly v sobě příliš moc lásky. Heh…
Usnul jsem u stolu. Ráno bylo bolavé. Záda po mě řvaly, jak jsem jim to mohl udělat, hlava mě z toho včerejšího vína bolela, cigáro jsem měl poslední, prachy žádné. Klasický stav. Vzal jsem lžičku a pudingový jogurt z lednice. Zase jsem stál uprostřed zaprášeného pokoje v trenkách a s hnusným levným pudingem v ruce. Dal jsem si sprchu.
Tentokrát je to ale jinak. Do knihovny se už nepůjdu schovat. Půjdu tam s nadějí, že zase uvidím svou černovlasou krásku. Byla tak ohromně krásná. Další báseň. O Černovlasé Veronice.

Autor

22. června 2013 v 16:36 | Ondřej Bezstarosti

Můj ušpiněný ksicht
Moje odporné červené oči
Můj posraně věčný klid
Moje ruce, které po klávesnici tančí
Můj humor vytažený z šedi dobytka
Můj prach ležící na všem tom nábytku
Moje nedojedené jídlo a mouchy
Moje krysy a moje bílé černé ponožky
Moje rozcuchané vlasy
Moje ucpané krční tepny
Moje čerstvě oholené péro
Moje srdce - moje zvětralé pivo
Můj za hovno stojící zrak
Můj sluch, moje chutě, můj hmat
Moje zahořklá vůně mizící prázdnoty
Moje nevztyčené péro uprostřed tmy
Moje drahokamy soudnosti a sraní
Můj smradlavý hajzl a kocovina
Moje pohublé tělo a pocení
Můj šálek kávy, můj stín ve vlastním stínu

Jsem autorem ubohých básní a mizerností
Autor mých neoblomných závislostí
A chceš-li poznat, co je ve mně
Přečti si je všechny, ty svině

Dívka v červených puntíkovaných šatech

20. června 2013 v 21:57 | Ondřej Bezstarosti
Bylo brutální horko, vlastně ještě je
Slunce mi pálí, bože tak moc mi pálí do obličeje
Všechno je přitom tak smrtelně obyčejné
To horko, ten prach, ten rádoby pocit ráje

Pořád na ní myslím, jako Mácha na Jaro
Šel jsem po rozpáleném chodníku
a kouřil rozpálené cigáro
A už v dálce, už v dálce Ji jsem zahlédl

Byla úžasná, víc a víc mě ohromovala
její nohy se blížily a blížily
A i v tom vyschlém dni, byla prostě krásná
No a mé oči,.. poprvé mi nelhaly

Nádherné šaty, prsy počínaje vlnící se až po kolena
Vyzývavé, červené, takové s puntíkama
Byla na podpatcích a vypadala dravá
úžasná, a stejně jako já,.. byla sama

Zaryla se mi do paměti jako šíp do stromu
Půvabná dívka v červených šatech ladně kráčející po chodníku
Jedna chvíle, žádné okolí, oslnivost a ani náznak času
Neuvěřitelná, ale opravdová, vůbec né ze snu
A stejně jak rychle prošla
tak zmizela za zatáčkou pryč
A stejně moc, jako mě nadchla
tak jsem se zase nezmohl na nic

Dívka v červených puntíkovaných šatech
se kterýma si tak fascinujicně hraje vánek
Co chce člověk víc v těchto dnech?
Jen Ji, ani cigáro, ani pivo a ani chládek

Jen Ji

Bužova půlnoční facka

17. června 2013 v 12:36 | Ondřej Bezstarosti
Všichni jsme tam byli zavření
popíjeli za malé peníze
Všichni nás zajímala láska a chlastání
cigára a ožralost v náladě

A tak jsem seděl s milenkou Buži
a tak mě pozvala na panáka
a byla to krásná náplň vodky
a ledu a ledu a ledu

Přišel i Buža a tak jsme tam ve třech holdovali
Oni holdovali polibků, já chlastu
a tak jsme se tam v oblačnu alkoholu smáli
A z rohu se vyřítila lesbicky vypadající žena
nerozuměl jsem ji ani slovo
byla šílená
Řvala však po Bužově milence
tak roztržitá

No a tak se můj kamarád zastal své opilecké lásky
A lesbicky vypadající žena mu dala obrovskou facku
Barmanka tiše nalévala dál
a já to s hrůzou pozoroval
Zvuk facky se rozletěl kolem
a já bral sklenku vodky
a šli jsme dál

Vyplývalo by z toho asi tohle:
Nikdy se nezastávej své opilecké lásky
když se hádá s děsivou lesbou
která možná ani lesba není

Buža, Vzdávám ti hold
...

Kocovina

17. června 2013 v 12:28 | Ondřej Bezstarosti
Bylo tam hodně panáků
stejně jako hodně problémů
Pivo teklo proudem jako rozkoš
Ta rozkoš, co je všude k mání
A když dopadla prázdná sklenice na stůl
a já už byl švorc
musel jsem opustit lásku barů
a poznat ranní noc...

Je dopoledne, krásné, nedělní
Sedím s prázdným žaludkem
Nezůstalo mi nic, krom psaní
píšu s kocovinou o ní, se suchým krkem

Všechno má obraz mlhy
obraz předsudků
Mám tak mrtvé, tak zarudlé oči
A v duši tolik zármutku

Je mi blbě, ale blbě je mi pořád
s kocovinou vezmu se, připravte obřad
Možná i smuteční
---

Zálusk

12. června 2013 v 20:17 | Ondřej Bezstarosti

V mých mladých letech
Jsem viděl stovky chudáků
Viděl jsem tisíce proher
Viděl jsem vlastní vykoplý zub
Viděl jsem mé oči zalité krví
Mrtvoly, jak do práce chodí

Dvakrát víc, než lidský problém
je náš vlastní problém
Učíme se směšnou poezii Kafky
Mezitím, co lidi propíjej sociální dávky
Heh..
Dvakrát víc, než lidský problém
je náš vlastní problém
A řádek po řádku a řádku a řádku
Mm, potkal jsem nádhernou ženu, chtěla po mě dávku
Dvakrát víc, než lidský problém
je náš vlastní problém
Sám to začínám chápat tak pozdě
Avšak pozdní sklizeň má pořád dobré hrozny

Lidská duše je orel i myš
Lidská duše je kámen i plyš
Lidská duše je bezedný důl
A jakoby na třísky lámal se tento stůl
Heh..
------------------------------------------
Jsme chodící knihy, přímo bichle!
Každá končí slovem smrt
Občas až velmi, velmi rychle
Jsme ztracení, tak bohatí, tak BOHATÍ!

Nejdražší je beznaděj a krása
Píšeme sračky a záchod je spása
Záchod jsou lidi, takže je tam i beznaděj
"Odjedeme pryč, lásko, tak se rychle nachystej."
Všechny ty její hadry, kabáty
Ty saka
Ty podprsenky
Ty volné trika
Ty její kalhotky
"V těch jsem tě zbožňoval."
Heh..

Nemám ponětí o těch větách
O těch verších
I v létě, ti ve snu
však může padat sníh
Heh..
-----------------------------------------
A venku stále prší déšť
Zmoklé cigáro dokazuje, že to není lež
A kéž by to netrvalo tak dlouho
Stará generace žen, ale pořád kouří péro
Ve světlu měsíce
V romantické půlnoci
Jako tehdy na ulici
Ti dva udýchaní uslintaní psi

Mám hlad, takovou jakoby touhu, zálusk
Tyhle lidské city, jsou takový HNUS

Jo a máme nového prezidenta
Stejnou veřejnost a zákony
A taky máme nové problémy
Tajemství, žaluzie, záclony

Vškrábej mi oči
Nebo nedělej vůbec nic
Já pokusím se vyškrábat na skálu
A potom uteču pryč
Heh..
-------------------------------------------
Obchodníci obchodují, peníze hoří
Doutná to všechno jako doutník
A ty hoříš pokaždé, když tě vidím
Ženské srdce za všechny ty peníze chci
Hlavolam, klamy, iluze
Všechny ty píčoviny
Láska a poezie
Chci získat ženské srdce
Tak obtížné to je
Co krásce nezakážeš
Nezakáže ona tobě

Zatímco se tok času pořád zrychluje
Moje hlava je pořád prostější a prostější
Ti všichni, tak úspěšní, SMĚŠNÍ
Podle mě, jen prázdno zde je
Heh..
--------------------------------------------
A tak zvedli všichni panáky
Drahý chlast, tak zasraně drahý
A mezitím co chřadly jejich domovy
Řvali jeden přes druhého..NA ZDRAVÍ!
I když zdravý nikdo z nich nebyl
Švorcové mrtvoly, nikdy bych s nimi nepil
Jsou špatní, tak špatní z toho
Že se jeden z nich poblil
Takový je život, lásko, a ani né tak to zlo
Ty zvratky jim tečou za krk..Heh.. neví

No a viděl jsem toho tolik
A že mé oči jsou fakticky mrtvé
Dokud však všude kolem bude kyslík
Náš zálusk nikdy nezemře
Heh..

Sepsáno u třech stolů
Se třemi kocovinami
Se třemi depresivními stavy
Sám, se symfoniemi

Jako muž, kterému přiložili kolt k hlavě

8. června 2013 v 11:58 | Ondřej Bezstarosti
Válčíme se svým vlastním osudem
já osobně jsem zažil mnoho bitev
"život není procházka růžovým sadem"
tak známá věta, tak cítím se z ní mrtev

Teče mi po xichtě poslední kapka piva
Stejně se tomu musím smát
jsme beznadějní
truchlící z truchlících řad
a komu není rad
tomu není dáno
taková sračka
jako v záchodě je nasráno
A tak na to všechno chceme zapomenout
Opíjíme se v duchu mlhy
všichni spolu šukají, nejde to zastavit
a semnou šuká už možná můj vlastní rozum
což taky nejde zastavit
tak ubohé
tak zbytečné

Cítím se jako muž, kterému přiložili
kolt k hlavě
pěkně na tvrdo, pěkně nabitý
Je mi dost špatně

Náš jediný cíl je nasednout do taxíku
Poznat v něm někoho nového
Something in the way
a zase další kocovina
už mě to užírá
Jako Láska, Jako mrzutost
Vášeň
a zdravý rozum

Beru v potaz tuhle debilitu

2. června 2013 v 23:22 | Ondřej Bezstarosti

Otevírám oči. Světlo je někde ještě ve snech. Zase to nestíhám. Oblíkám si všemožný věci, kartáček v puse. Jako by mi bylo mdlo z večera, který ještě neskončil. Utíkám ze dveří a myslím na klíče a peněženku a další věci.
Sedím v autobusu. Na zastávce jsem ještě čekal nejmíň deset minut. Zbytečné dohánění čehosi, co bylo ještě v dálce dávno za mnou. Bus je plný. Sedí tu klasická smetánka dělnické třídy. Jede se do útrob a střev velkých továren na odstranění našich mozků. Stojím uprostřed rozespalých. Držím se za tyč a hází to semnou na všechny strany. Jednu chvíli si myslím, že to hodím i já. Přímo na čelní sklo toho autobusu. To by byl teprve skvost.
A tak si to mířím do té obrovské budovy. Pip, pip, pip. Dveře a dveře a dveře a dveře a šatna.
-------
Už přicházím ke svému místu. Stroje srší energetičností, i když se kazí co třicet minut, dělníci z noční směny utíkají do postelí za manželkami. Já naopak utíkám vstříc osmi hodinám na nohou.
A už u toho stojím. Jedna bedna, druhá, třetí, čtvrtá. Proboha! Je jich tady devět! Jedna bedna má tisíc kusů jakýchsi součástek do jakýchsi dalších součástek, které patří, do jakýchsi dalších součástek bůh ví čeho. Ježíši Kriste kurva! Zamotaná pásová výroba mě dostala. Ne však natolik abych si tu práci pustil k tělu. To si člověk nikdy nesmí připustit. Dobrý kus, dobrý kus, dobrý kus, špatný kus, dobrý kus… Všechno to vypadá stejně.
Stejně jako ty desítky, možná i desetitisíce lidí, co nemají peníze, pijí, atd. Má tohle budoucnost? Honit se jako pes za vlastním ocasem, a mezi tím ocasem a přismrádlým ranním čumákem je stroj, bedny a tisíce kusů. Pracovníci hulákají na všechny strany, ale je slyšet jenom stroj a zase stroj.
Musíme se neustále před něčím obrňovat. Obrň se před támhle tím, obrň se před tímhle, vyber si toto a obrň se proti tomu. Jasný, jenže takhle si kálet do obleku nejde navždy. Nakonec se to všechno procedí na povrch a člověk z toho zešílí. Praskne červeností a padne na kolena s hlavou v dlaních plných vody - slz. Na světě není žádná nepříjemná věc, kterou bychom unesli napořád. Představte si, že vás někdo lechtá. A trvá to od šesti od rána, do dvou odpoledne. Denně. Pořád dokola. Někdo vás v pět probudí a v šest začne lechtat. A věřte mi nebo ne. Dřív nebo později z toho zešílíte. Jasný, máte tady volna a prachy a ty různé sračky co vás dělí od tohoto stereotypu. Na jedno však nezapomínejte. To lechtání stejně zase jednou přijde. A vy se u toho můžete smát sebevíc, ale nakonec se stejně pomočíte šíleností a zklamáním sebe sama. Pětistý kus, plus mínus. A hodina a půl směny je za mnou. Jak to mám stihnout? Začínají mi kmitat ruce. Kmitat oči. Ale nekmitá mi srdce. Chce se mi spát. Ještě že to nevnímám.
-------
Jeden druhý třetí. Píp. Jeden druhý třetí. Tohle je v pořádku. Další za třetí a bum. Už vám z toho hrabe. Tak či onak, práce je práce. A bez práce nejsou koláče, které nemají ani sebemenší náznak vytříbenosti a dokonalé chutě. Je to takový podvrh. Podvádíme se navzájem. Ženu co maká u pásu metr ode mě tak podvrhli. Má právnickou školu. A dělá u pásu krávu německým kreténům, kterým to patří. Píp, píp. Hořící plamen zapalovače a spalující se tabák.
-------
Sedím s partou šílenců. Mlčících. Klepeme se zimou, máme pár minut na cigáro, pár minut na nádech a zadržení dechu. Přivřené oči. Smích. Pláč. Žádný výraz. Prášky na nervy. Neuspokojující ráno, kdy chce člověk dělat cokoliv. Jen aby nebyl tam, kde zrovna je - to je ten povrchní pohled.
Pravdou je, že dnešek nám dává na výběr asi jako fašisti za druhé světové války židům. Dává nám na výběr buď hovno či smrt a hovno. Posrávají nás davy blbců sedících na vysokých místech nedaleko od nás. A jsme to my. Chudobinec, zatracenci, ochlastové, vyvrženci, psi, šílenci, blázni, hlupáci, kteří je jednou sežereme za úsvitu nádherné neděle, až nám zruší pojem víkend - volno.
"Bezstarosti, jste přidělen k této lince, ano?"
"Samozřejmě, udělám, co bude v mých silách."
"To bych vám radil, záleží na Vás chod této linky!"
"Nebojte se."
Sráč jeden. Chodí po hale. Vystřeluje ruce do úsvitů pokažených lamp, které blikají, až vám je z toho tak blbě, že pracujete se skoro zavřenýma očima, což se vlastně ani moc nedá. Ale ten brýlatý a přitloustlý cosi, co neumím nikam zařadit, si tam jen tak chodí a mává a podlézá ženským do montérek, a protože vy se těm ženským líbíte víc, než plešatý zpocený čůrák, tak se baví s vámi. Což samozřejmě tomu chlapovi nesmírně vadí, a tak vás přiřadí k té nejpojebanější práci široko daleko v průmyslové zóně. Ať u toho třeba chcípnete. A když už vás tak chvíli pozoruje, tak zvedne svou prdel a naběhne pro svačinu a kafíčko. Jenže vy toho kreténa stejně musíte dělat, jinak by váš pracovní posudek stál za hovno. A hovno byste taky dostali. Respektive hovno z toho hovna co máte dostat.
-------
Dvě hodiny odpoledne. Sundávám rukavice. Mizím pryč.
Autobus. Pár houpání, pár mluvení. Chvilinka či zlomek uvažování nad touhle chabou skutečností. Domov, sprcha, gauč, sen. Sen o práci, která vás žere. Jako vy to včerejší jídlo k obědu, co už ani nevonní. No a tak se zase probudíte. Zacloumáte hlavou před zrcadlem, které buďto lže nebo lžete vy sami sobě nebo jste už tak v prdeli, že to na vás jde poznat. Červené oči vám roztáhne ten vítr na balkóně a vůně tabáku.
A pak si sednete. Zapotí se vám prdel. Do tmy, do pouhopouhé tmy toto budete psát. A pak skoro s BREKEM. Půjdete spát do postele. Ale neusnete. To ne. To vám svědomí nedovolí. Později vám to dovolí sebeobětování pro sebe sama. A tak usnete. Na pár hodin. Jako nějaké krysy, které jsou připraveny na závod s lidskou botou. V kleci o rozloze té boty. Pak už jen krev a pot a city a bolest těla. Tak skvělé, tak něžné, tak fascinující, tak na hovno. A potom přijde další ráno a další kretén a další krabice a další pás a další řev.
Jediné co vám z toho zbude, je Hluchota a propité peníze. Takhle jsem to zažil já. Takhle to zažijeme skoro každý. Nesmíme však zblbnout. To ne. Síla nesmí být naše slabost, krásko. Náš autobus do fabriky, naše cigáro o přestávce, náš tlustý nadřízený. Naše sny, naše touhy. Moje psaní, moje láska.