Chvíle, kdy se ženy zbláznily, a já se stal volem

23. června 2013 v 13:11 | Ondřej Bezstarosti

Zrovna jsem se vzbudil. Ke snídani o půl dvanácté jsem si dal pudingový jogurt. Ta chuť je vždycky příšerná, vlastně ani nevím, proč ho ještě jím. A tak jsem zase stál uprostřed zaprášeného pokoje, v trenkách a s pudingem v ruce a s nešťastným, zklamaným obličejem. Tohle mi pokaždé připomnělo časy, kdy jsem neměl ani floka, kdy nade mnou ženské mávaly rukou, kdy věřil jsem si tak moc, že jsem nedokázal oslovit ani prodavačku v obchodu, když jsem si nebyl jistý cennou. Žena. Tak neochvějně matoucí zázrak lidské bytosti. Nejednou jsem je opěvoval v básních, psal o nich povídky, miloval je, nenáviděl je. Jenže jednou prostě přijde doba, kdy člověk nemá vůbec nic.
Brouzdal jsem si ulicí. Slzely mi oči. Byly červené, alergií napadlé a zklamané. Byly jako všechny ty ženy kolem mě. Kalhoty mi zaváněly cigárem a pivem a tričko na mě viselo jako na vlásku. Pomalu jsem chudnul, obestavěl se depresemi a neustále mi bylo zle. No a tak jsem se šel prostě projít. Plaval jsem chodníkem, nechal se upalovat sluncem, nechal jsem se zabíjet. Každým krokem, každou krásnou ženou, kterou jsem potkal.
Namířil jsem si to do knihovny. Místo, kam se každé píšící individuum schovává před světem. A čte si knihy, které svět vytvořil. Nebo minimálně stejní lidé jako on. Těsně před náměstím se zpoza budovy, spíš taková řada menších paneláků, vynořila nádherná blonďatá kráska. Byla vysoká, měla na sobě černé boty na podpatku, lehkou halenku a sukni, přes kterou člověk viděl barvu a tvar jejich kalhotek. Nesla se s šíleně krásnou grácií. Kabelku měla přes rameno, a tenké cigáro doplňovalo i ty největší detaily její krásy. Blížila se a blížila. Klap, klap, klap… a její pohled našel ten můj. Usmívala se a blížila po tom dlážděném chodníku přímo naproti mně. Jakoby mi chtěla skočit do náruče. Jakoby chtěla říct, miláčku, jsem ráda, že tě vidím. Miláčku už mě neopouštěj. Jakoby mě milovala. A tak už byla, na co by metr ode mě. A zpomalila. A já se nadechl, že řeknu jakousi odvážnou větu. Nic. Nezmohl jsem se na nic. Její úsměv kamsi utekl. Mohl jsem se jen otočit a kochat se její krásou. Bylo mi zle. Bylo mi ze mě normálně zle.
Už jsem přecházel náměstí. Na každém rohu byla nějaká krásná žena. Viděl jsem i pár těch, které jsem moc dobře znal. Ale vyhnul jsem se jim. Pěkně schovat do knihovny, číst si ty špatné klasiky. Utírat si zadek samotou, konejšit se. To by ti, Bezstarosti, šlo.
Knihovna byla v druhém patře. První schody, druhé, třetí. V druhém mezipatře, kde mi chyběly ještě čtvrté schody, stála krásná žena. Měla temné vlasy, temné oči, ale lehounké bílé šaty, nádherné nohy. Měla milý úsměv. Tvářila se, že vůbec neviděla mou ztroskotanost, ale pouze jen to dobré, co ve mně ještě zbývalo. Pozdravila, jako stará dobrá kamarádka. S holčičím úsměvem. Byla plachá, ale divoká, slaďoulinká kráska, ale žena. A tak jsem nahodil úsměv, ale neřekl ani slovo. Rychle kolem ní proplul a ona tam dál stála a vlastně cosi hledala v kabelce. A už nevypadala tak krásně jako na první pohled.
Vyndal jsem knihu od Hemingwaye. Nic moc. Vyndal jsem knihu od Shakespeara. Nic moc. Vyndal jsem knihu od Kafky. Nic moc. Vyndal jsem spousty knih od různých spisovatelů. Nic moc. Všichni měli skvělou tvorbu, ale hrozně špatné dílo. Všichni, krom Bukowskiho, Fanteho, Faulknera, ukvíleného Ginsberga. Možná uměli psát jen ti opravdoví lidé, které doopravdy zklamal život. Do hajzlu s blbou válkou Hemingwaye. Zpět k Absintům Verlaina a Rimbauda. A tak jsem si namátkou vybral knihu jednoho z Prokletých Básníků a sednul si do křesla.
V knize se šoustalo, štěstím bez sebe pilo, s něhou milovalo. Všichni byli nešťastní ve štěstí. Úplní blázni, géniové, kteří našli život, utíkali, plavali, létali proti proudu hloupých francouzských lidí. V tom přikráčela nějaká dívka, nedával jsem najevo žádnou pozornost. Sedla si vedle do křesla a četla si nějakou horší knihu ze starého Romantismu. Po pěti minutách knihu zaklapla a zničehonic se odvrátila na mně. S úsměvem se pousmála.
"Tobě se líbí staří rebelští alkoholici a šílenci?"
"Ani ne, spíše neexistuje nic lepšího."
"Tak zkus třeba Bukowského."
"Znám celou jeho tvorbu."
Zasmála se mi.
"Tak to už ti neporadím. A proč tady vlastně jsi? Nevypadáš na zrovna nějakého knihomola."
"Snažím se tu schovat před světem."
"Tak to máme mnoho společného."
"Hele poslyš, krásná černovlásko, neznáš náhodou spisovatele příjmením Bezstarosti?"
"Děláš si srandu? Takovej člověk snad vůbec neexistuje. Musí to být nějaký vůl."
A vzápětí nastalo ticho. Já si četl dál, ona vystřídala mnoho knih. Pořád však seděla na tom gauči a vnímal jsem, jak mě mlčky nenápadně pozoruje. Nechápal jsem to. Dokonce jsem se převládal, abych vypadal sebevědomě. Spíš jsem ale musel vypadat jako celkem sebevědomý šašek, nežli muž. Pak si odkašlala a spustila věty, které si dodnes pamatuju.
"Omlouvám se, ten spisovatel, o kterém jsi mluvil, jsi ty, že ano? Víš co? Půjdeme se schovat před lidmi ke mně, co ty na to?"
"A jseš si tím jistá? Vůbec mě neznáš."
"Ale znám, jsi spisovatel a jmenuješ se Bezstarosti."
"Třeba píšu špatně."
"Pobudové nepíší nikdy špatně."
Bydlela v bytě nedaleko městského sídliště. Prozradila mi, že se jmenuje Veronika, že pracuje ve fabrice a že má tak tak na nájem a nějakou tu láhev vína a levné cigára. Seděli jsme uprostřed jejího pokoje. Ona nalévala sklenice, kouřili jsme cigára a smáli se všem těm blbostem, jakýmkoli blbostem, které nás napadly. Cítil jsem se jako ve snu. Kdybych už tehdy na těch schodech, když jsem ji viděl poprvé, věděl, že bude takhle milá a krásná a půvabná a energetická, tak bych ji býval oslovil už tam. Vlastně jsem to věděl už na těch schodech, ale cosi z ní mi dalo sílu a sebedůvěru, která mi tak chyběla. No a tak šel den, stmívalo se a stmívalo. Pili jsme už třetí flašku, pouštěli si hudbu, byli šťastní, šílení. Jeden víc, než ten druhý. Zeptal jsem se ji, jestli ji nevadí takhle pít, když jde ráno do práce, ale očividně byla zvyklá.
Ukázala mi pár básní, které napsala. Nebyly špatné, měly však v sobě příliš moc lásky, na to, aby byly dokonalé. Jednu mi nahlas přečetla. Když dočetla poslední verš, rozplakala se, vrhla se mi kolem krku a začala mě líbat. Líbala mě a líbala a já jsem umíral a umíral. Tak dlouho jsem se nelíbal se ženou, že jsem si najednou znova nebyl ničím jist. Zkrátka jsem necítil nic, nebyl jsem schopen se uvolnit. A tak jsem se vykecal na nějakou důležitou práci, kterou jsem údajně měl doma a vystřelil jsem pryč. Domů jsem skoro doběhl. Chudý, blbý, bože tak blbý, vůl. Chtěl bys, Bezstarosti, psát o ženách, ale nejseš schopen ani vášně, když s nimi jsi? Jsi normální? Už se vzpamatuj!
Došel jsem domů. Lehl si na postel a jen tak čuměl do zdi. Prostě jen zíral. Pak jsem sedl ke klávesnici a napsal pár básní. Byly špatné, přímo hrozné, měly v sobě příliš moc lásky. Heh…
Usnul jsem u stolu. Ráno bylo bolavé. Záda po mě řvaly, jak jsem jim to mohl udělat, hlava mě z toho včerejšího vína bolela, cigáro jsem měl poslední, prachy žádné. Klasický stav. Vzal jsem lžičku a pudingový jogurt z lednice. Zase jsem stál uprostřed zaprášeného pokoje v trenkách a s hnusným levným pudingem v ruce. Dal jsem si sprchu.
Tentokrát je to ale jinak. Do knihovny se už nepůjdu schovat. Půjdu tam s nadějí, že zase uvidím svou černovlasou krásku. Byla tak ohromně krásná. Další báseň. O Černovlasé Veronice.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama