Červenec 2013

Není to najednou tak...?

22. července 2013 v 1:05 | Ondřej Bezstarosti

Vybíráme si vždycky z těch lepších knih
z těch lepších básní
z těch lepších žen, či flašek
a přitom je to všechno úplně jinde

Dáváme si pozor, abychom nezakopli
až nakonec zakopneme
Nemám rád slunce, denní světlo
Avšak jak bych Ji viděl do očí bez něho?

Občas si neuvědomíme, co je vlastně důležité
Mému Bohu náleží moje jméno
a čas od času je mi to úplně jedno
Není to najednou tak krásné?

Odpust si sám, Bezstarosti
já na to nemám sílu
A kdo pochopil tuhle větu
jakoby nežil

Vybíráme si tak pečlivě
že si nevybereme
já přestal pořád něco hledat
a najednou mám to, co jsem hledal

Tebe

Šílíme z ukrutných nocí

21. července 2013 v 13:34 | Ondřej Bezstarosti
Je skvělý, jak drastické to je
jak trpíme kvůli slávě
Je skvělý, jak drastický to je
Když noc je věčná a ve dne je mi hrozně

Jsme stonásobní šílenci
koho to ale do prdele zajímá?
Ono jde stejně o smysl
a občas a pojebané city

Podívej, jak mi pivo teče po bradě
jak obrovskej debil najednou jsem
Podívej se na všechny ty monstra
Jak žízní po krvi, kurva…

Je to zkurveně smutný
chlastáme večer, ať do ksichtu nám nikdo nevidí
inspiraci bereš z největších sraček
A říkáš si vole básník?

Vidí někdo tmu?
to ji vidím zase jen já?
slyší někdo ten žvást?
Nebo musíme jen pít dál?

Nejlepší by bylo vzít pistoli
vzít ji a zmáčknout to u hlavy
Kdo z nás na to má ale koule?
radši fetujeme a šoustáme…

Lidi jsou kreténi a svině
Podívej kolik hodin právě je
Svítá a my před tím zdrháme
Je ráno a my jsme mrtvoly

Chceš snad vidět růžovýho slona?
Chceš z toho zmagořit?
Koho se do hajzlu ptám?
Neptej se a jdeme pít

Občas fakt nic nekončí
Jako bych plul ve vesmíru
Jako bych pustil vodu, nechal ji téct
Duše je jemná. řekl jsem a musel utéct

Z výšky do nicoty, z nicoty nikam
a ta tma je všude, úplně všude
Kopřivnice miluje tmu
a já to píčo pozoruju

Možná by to nemělo smysl
možná to chápou ti zasvěcení
možná fakt nemáme budoucnost
Just Rape Me… řekl Cobain a PRÁSK!

Ze všeho jsem už dávno zešílel
Není to tak těžký!
Není to kurva tak těžký!
Zkusil to někdo?!

Udělám díru do papíru
tohle jediné umím
Zkus si být Bezstarosti
zkus to alespoň jednou

FUCK… Co mi to letí hlavou?
Už je to tu? Už jsem zešílel?
Dělá mi špatně i vůně jídla
Dělá mi špatně zvuk nedělního hlasu

Hahahá
Všechno patří nám!
Do HAJZLU!

Na čem záleží?

18. července 2013 v 22:11 | Ondřej Bezstarosti

Nezáleží na budoucnosti, minulosti, nezáleží ani na dalších pěti minutách. Nezáleží na tom, jestli se ty oči smějí nebo pláčou. Nezáleží na pocitu nicoty a beznaděje. Nezáleží dokonce ani na tom nejhlubším objetí. Lásku, tu nahradí úspěch, možná. Ale kdo vlastně nahradí mě? Somrák? Milionář? Prostitutka? Nezáleží vůbec na ničem. A když už nezáleží na ničem, tak se objeví žena, díky které najednou cítíte, že vlastně záleží na všem.
Minulost nikdo nesmaže. Říkal to někdo, kdo se díky ní zabil. Nakonec zůstaneme stejně sami. Sami půjdeme prázdnou černou ulicí. Sami budeme pociťovat oranžové světlo lamp, jež nás tolik zbavuje nadějí. Proč se mám cítit skvěle, když cítím, že je něco ve vzduchu? Že mě to užírá jako ten nejohavnější čokl, tu nejohavnější kost?
Mě záleží na těch nejmenších věcech. Dokonce, bojím se to přiznat, na… Záleží mi na tobě. Ale do hajzlu záleží na tom, na jak dlouho vlastně? A vlastně proč? Odkud se to vzalo? Cítím se krásně, protože se schovávám nad tím, co visí ve vzduchu. Cítím se krásně, ale kdo tohle už zase nahradí?

Můj pohled na nehmatatelnost

16. července 2013 v 1:15 | Ondřej Bezstarosti

Vždycky jsem tvrdil, že ty nejlepší věci na světě, najdeme na těch nejhorších místech na světě. Polovina lidí semnou souhlasila, polovina lidí říkala, že je to blbost. Nejsem nějaký pesimista nebo člověk v depresích a podobně. Spíše to vidím tak nějak z perspektivy humusu. Perspektiva humusu spočívá v tom, že louka plná motýlů a nádherných kytek, že ta louka ozářená věčným sluncem a duhou, je ta nejhorší louka na světě. Nepřežil bych tam ani deset minut. Podívejte se mi na ruce, podívejte, jak se klepou, jak se vařící čaj na lžíci rozlévá všude po podlaze, jak ty unavené prsty pevně svírají cigáro a nasládlý levný chlast. Podívejte se, jak je to všechno tak prudérně ponižující. Jak se žena nemůže vyspat s mužem bez jakékoliv záminky. Prostě jen tak. Perspektiva humusu spočívá v tom, že svobodu nalezneme jen na dně našich již tak omezených sil.
Samé debilní pravidla, samé normy, samé vztyčené ukazováčky pohybující se ze strany na stranu, samé unavené tváře odpovídající pořád to samé dokola. Máme tohle, do prdele, za potřebí? To se nemůžeme ani v klidu vyblít bez toho, aby nás někdo prudil a rádoby se o nás staral? Nejspíš mám v tuhle chvíli na Vás moc otázek. Nejspíš ani nevíte, o čem to pro Boha zkurveného píšu. Nejspíš si říkáte: Probůh co je jen tohle za magora? Řeknu Vám proč Vám to tak přijde. Prozradím Vám to. Někdo už před několikati lety, prostě někdo, Vám zakázal uvažovat, zamýšlet se nad věcmi. Vzít svůj úhel pohledu a nakopat ho do zadku. Jsem si stoprocentně jistý, že kdokoliv semnou bude souhlasit, s tímto textem konkrétně, bude mi jen bezvládně lézt do prdele. Bude mít svou pravdu, protože bude takto zakódován. Jednoduše každý má jiné myšlení. Samozřejmě to nikomu neberu, je mi to tam, kde věčinou sedám o půl třetí odpoledne, když se náhodou zbudím. Nechci vlastně ani ať mě pochopíte, nebo ať mě čtete dokonce, je mi to úplně jedno. A v tuto chvíli začnete rozebírat jen stavby vět. Zkrátka holé kraviny, které si nikdy nevezmu k srdci, protože na ně do sekundy zapomínám. Ignorant, genius, debil, opilec, milovník, milenec, buran, švorcák, sup, krasavec, ubožák, ztroskotanec, milionář, spisovatel, trochu básník a jeden zbytečný kuřák a milovník filmů Terryho Gilliama a knih Charlese Bukowskiho a Fanteho a Bůh ví ještě koho. Jediný problém je, že já fakt kurva nevím kdo je Bůh a nevěřím v něj.
Představte si tohle. Stojíte na balkóně o půl jedné ráno. Opíráte se o římsu a hledíte na protější most, pod kterým spí bezdomovci. Najednou jde po mostě chlápek v černém, obchází ho a míří přímo pod něj. Zpod mostu se ozve pět zvuků nasrané pistole, pět nádherných záblesků podobných svitu měsíce a hvězd a pět umírajících hlasů mrtvých lidí. Představte si to! Všechno jste to viděli! Co uděláte jako první? Já bych dokouřil cigáro a dal si druhé a šel spát. Co jiného taky člověk zmůže? Perspektiva humusu, blábol a mé příjmení. A doplňuji. Napsal jsem to střízlivý. Nebyl jsem pod žádným vlivem vůbec ničeho. Neb na lásku já už skoro nevěřím. To abyste o tomhle ani nemluvili. A včera tam venku ve tři ráno šoustaly kočky. Mimochodem…

Co pro mě vlastně všechno znamená?

14. července 2013 v 23:51 | Ondřej Bezstarosti

Žít znamená vylézt za světla z pajzlu
žít znamená milovat svou bábu
žít znamená nechat po sobě řvát svou ženu
žít znamená pít, když na to máme

Tváří v tvář dennímu rituálu brečím
brečím, když vidím ty unavené ženy
když vidím ten unavený sex
co nestojí za to i kdybychom tak chtěli

Žít znamená dívat se do očí té nejkrásnější ženě
žít znamená mít kocovinu až v neděli večer
žít znamená nepracovat a mít peníze
žít neznamená namáčet si prdel v oleji

Dvojnásobně si doprošuji lepší podmínky
a přitom stačí tak málo
Dvojnásobně chci sundávat ženské kalhotky
a pít pivo, žít znamená pít pivo

Otevři noviny, uvidíš ty sračky, ty hovna
ztrať tři stovky v kdejakém pajzlu
přijeď do města, ve kterém žiju
to pojebané svinstvo, nalitej houmles
co spí na lavičce
a já mu nevidím do ksichtu

Žít znamená nepamatovat si nic
i kdybychom tak hodně kurva chtěli
žít znamená neřešit debilní kraviny
proč je člověk tak vymaštěné stvoření?

Žít znamená napsat na hajzlu na dveře báseň
aby se ti líp sralo, ty jeden zasranej debile
Žít znamená plivat z balkónu, když zrovna spíš
žít znamená chcípnout starý?
A tak proč ten kretén skočil z okna?
Žít znamená brát drogy a neustále píchat?
Na to já seru, žít znamená obejmout ji a nepustit

Chápeš Bezstarosti?!

Svědomí

10. července 2013 v 23:56 | Ondřej Bezstarosti

Je jako špinavý hadr
jako šoustání za úplňku
jako muž, který zestárnul
Svědomí je odkaz smutku

mého smutku, jenž vychcán je na chodník
Jako má poezie, špinavá jako mé okolí
K nosu dej si hochu kapesník
Neb nevykrvácíme a nezdechneme s ním!

Dva roky a dva dny a dvě hodiny a co jsem dělal?
Zajímalo by mě, z čeho je mi špatně
z čeho jsem takový, jakým jsem se stal
Na špatné věci, člověk vzpomíná po čase stejně jen matně

Ale ve mně to je, trýzní mě to
je to právě to svědomí
představ si můj hlas jak v noci
čte ti mé psaní

Nereálné sny reálnými se stávají
a mě je pořád hůř a hůř
Tváře se mění, často ošklivě křiví
A svědomí jde do prdele jako kouř

Od východu na západ jde potrhaná děvka

9. července 2013 v 0:44 | Ondřej Bezstarosti
Cítím moře, tak nádherně svěží
avšak jen na chvíli
Najednou totiž cítím kanál jak smrdí
Tak moc jsme v prdeli

Dva a půl metru a ty nevidíš nic
Tvoje oči jsou smutné
Dvě stovky lidí a já vidím chlast týct
Okamžiky sebevíc krásné

že ani ta nejlepší žena mě nedonutí
se nedívat na tu kurvu
že ani to nejkrásnější splanutí
Nezastíní prostitutku

Prošla jsi, prošla jsi pro kuřbu, pro fet
Zjistilas, ty couro, co je dobré
Prošla sis, šňupla sis, (oheň i led)
chcípneš se spermatem na stehně

Nevidíš mě, ale já tebe jo, ty kurvo
chodíš si po městě, sjetá, oprcaná
Už dávno jsi zjistila, že nic není zadarmo
Ty kurvo jedna nakažená!

A pak jsem viděl zpět modré oči
a čistou, krásnou slečnu
Avšak ji nemiluju, nechci
"Však já tě ty debile stejně nečtu"

Řekla
Políbila

Samota

4. července 2013 v 16:11 | Ondřej Bezstarosti

Co mám dělat sám? Mám být uspokojen klidem a nekonečným přemýšlením? Mám se donekonečna uspokojovat, mám donekonečna psát svoje potrýzněné básně spermatem a slastí nechutných činů? Co mám dělat sám, když všechny ženy už mi nevěří ani slovo, když ani ta poslední cigareta a její kouř neukáže ani zálusk budoucnosti?
Dokonce svého bytí budu přemítat svou neochotnou duši něco udělat. Svou bezčinnost, svou slabotu a posmolené srábotkářství. Stávám se denně ještě menším člověkem, nežli byl jakýkoliv malý nenáviděný Napoleon. Vítěz ve své svobodě, proherce pro všechny ostatní. Umím na ženy jen myslet, nedokážu se přemoct je políbit, nedokážu se přemoct říct jakoukoliv sladkou větu. Je to pro mě těžké. Pro mě, jež žiju v samotě a bezduchém prostořečnictví sám se sebou.
Do knihovny nechodím kvůli knihám, i když si je tam chodím číst, chodím tam, abych se schoval před všemi těmi lidmi. Neumím bez nich žít, avšak samota mě vzala do svého objetí. Jako moje stará stařičká bába, která tuší, že tohle objatí může být poslední. Sám tápu ve své duši. Každým mým dílem pořád hlouběji a hlouběji.
A pořád dokola musím poslouchat ostatní, jak říkají, že bude líp, že bude žena, která mi ukáže vesmír a svět a duši a všechno bude tak jednoduše skvělé. Nevědí však, že mě spíše zajímá, co do té doby mám dělat. Jak mám se vypořádat se svou samotou? Jak mám o ženách psát básně, když nezažil jsem s nimi, dá se říct, vůbec nic?
Stávám se denně menším a menším. Menším usmrkaným idiotem. Ubrečencem, troskou schovanou pod kůži smíchu a štěstí. Kéž by to bylo i ve mně.
Tváří v tvář svému textu, své úvaze čelím samotě. Tváří v tvář těm chameleoním očím, které na mě včera pohledly, a při kterých jsem byl plně zaskočen, a které už asi dlouho neuvidím.
Všichni ti šťastlivci si představují a přesvědčují ostatní, jak není všechno lehké. Jak lehce najdeme to a to, a jak lehké je mít štěstí a podobné věci. Je to přece krásné mluvit o něčem, co už mám, nemyslíte?
Mně se těžko mluví o tom, co mám, protože nemám zhola nic. Ozval se hrom a já vím, že dnes budu pít. A vím, že jednou ten déšť prostě přijde. Ach samoto. Kéž táhla bys do útrob těch největších bezdomovců, feťáků, opilců, sviní, barmanek a prostitutek. Samota krásná jest, když vybrali jsme si ji…