Samota

4. července 2013 v 16:11 | Ondřej Bezstarosti

Co mám dělat sám? Mám být uspokojen klidem a nekonečným přemýšlením? Mám se donekonečna uspokojovat, mám donekonečna psát svoje potrýzněné básně spermatem a slastí nechutných činů? Co mám dělat sám, když všechny ženy už mi nevěří ani slovo, když ani ta poslední cigareta a její kouř neukáže ani zálusk budoucnosti?
Dokonce svého bytí budu přemítat svou neochotnou duši něco udělat. Svou bezčinnost, svou slabotu a posmolené srábotkářství. Stávám se denně ještě menším člověkem, nežli byl jakýkoliv malý nenáviděný Napoleon. Vítěz ve své svobodě, proherce pro všechny ostatní. Umím na ženy jen myslet, nedokážu se přemoct je políbit, nedokážu se přemoct říct jakoukoliv sladkou větu. Je to pro mě těžké. Pro mě, jež žiju v samotě a bezduchém prostořečnictví sám se sebou.
Do knihovny nechodím kvůli knihám, i když si je tam chodím číst, chodím tam, abych se schoval před všemi těmi lidmi. Neumím bez nich žít, avšak samota mě vzala do svého objetí. Jako moje stará stařičká bába, která tuší, že tohle objatí může být poslední. Sám tápu ve své duši. Každým mým dílem pořád hlouběji a hlouběji.
A pořád dokola musím poslouchat ostatní, jak říkají, že bude líp, že bude žena, která mi ukáže vesmír a svět a duši a všechno bude tak jednoduše skvělé. Nevědí však, že mě spíše zajímá, co do té doby mám dělat. Jak mám se vypořádat se svou samotou? Jak mám o ženách psát básně, když nezažil jsem s nimi, dá se říct, vůbec nic?
Stávám se denně menším a menším. Menším usmrkaným idiotem. Ubrečencem, troskou schovanou pod kůži smíchu a štěstí. Kéž by to bylo i ve mně.
Tváří v tvář svému textu, své úvaze čelím samotě. Tváří v tvář těm chameleoním očím, které na mě včera pohledly, a při kterých jsem byl plně zaskočen, a které už asi dlouho neuvidím.
Všichni ti šťastlivci si představují a přesvědčují ostatní, jak není všechno lehké. Jak lehce najdeme to a to, a jak lehké je mít štěstí a podobné věci. Je to přece krásné mluvit o něčem, co už mám, nemyslíte?
Mně se těžko mluví o tom, co mám, protože nemám zhola nic. Ozval se hrom a já vím, že dnes budu pít. A vím, že jednou ten déšť prostě přijde. Ach samoto. Kéž táhla bys do útrob těch největších bezdomovců, feťáků, opilců, sviní, barmanek a prostitutek. Samota krásná jest, když vybrali jsme si ji…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama