Srpen 2013

Zvedneme prostředníček jako Johnny Cash

31. srpna 2013 v 13:20 | Ondřej Bezstarosti
Čas zvedá prostředníček jako Johnny Cash
Čas nám z vlasů pomalu dělá pleš
čas nám lže nebo mluví pravdu
čas je to, co zmizí, když jsme spolu

slyším to jako dneska jako před hodinou
a tomu starci stačila jen kytara a kladivo
aby dokázal usmrtit svou vášeň
a když mě chytneš za ruku, máš, lásko, mou přízeň

Spousta bohatých básníků zemřelo o samotě
v koutu tvrdosti v pokoji, v noci, ve tmě
Proto jsem tak obrovsky hrdý na chudobu mou
a na to štěstí, když si uvědomím, že jsi semnou

Drahokam válící se po kapce potu v nebi
to cítím k tobě
je to něco nepředstavitelného
tvoje myšlenky, tvoje studené dlaně

A až dozpívá ten stařec tak konečně dopíšu
a zůstane ticho..Krom našich polibků

Kretén

29. srpna 2013 v 23:55 | Ondřej Bezstarosti

Za oknem zase chcalo. Každý o tom mluvil. Věděl jsem to. Každá ženská řekla tomu svýmu: "jé podívej, tam prší!" A starej jen tiše kýval hlavou a kouřil levné cigáro. Jak asi vypadá levné cigáro? Nevím. Každopádně jsem seděl na balkóně uprostřed betonového šílenství. Kouřil jsem levné cigáro a zahulákal na starou, že právě chčije, že by mohl někdo sundat prádlo. A tak přitančila ke mně s tím jejím nádherným zadkem a skvostnýma nohama. Chytila mě za můj pětidenní porost na bradě a tiše řekla: "jasně miláčku". Vzala mi cigáro, drze si potáhla, hodila ho z balkónu dolů a šla si sednout na gauč. A tak jsem posbíral prádlo a šel si sednout za ní.
V televizi dávali zase nějaké novinky v hudebním světě. Strašná sračka to vám povím. Milióny lidí se snaží lézt do prdele milionu dalších lidí. A dělaj to skrze hudbu. Primitivní impotentní teploušové. Zpívající ženy s mužskými jmény. A tak jsem se na ni otočil.
"Miláčku musíme mít zaplý zrovna takový sračky?"
"Nemusíme, ale moc dobře vím, jak tě tohle sere."
"Miláčku zbožňuju tě."
"Běž si radši oholit ksicht."
Jasný, asi to zní, jakoby mě měla omotanýho kolem prstu. Oba ale víme, jak moc důležitý je být spolu. Asi tak moc, že jsem zvedl zadek z gauče a udělal to, co řekla. Vstal jsem a šel dolů do krámu pro flašku. Ve výtahu jsem zjistil, že flašku nejspíš po mě vůbec nechtěla. No a tak jsem přehodnotil své plány. Koupil jsem flašku a řekl jsem si, že půjdu na támhleten kopec, který je za těma panelákama. Chcát už dávno přestalo, což bylo skvělý. Ukázalo se slunce, které lidem začínalo přivírat oči, a oni pro změnu začali říkat: "Hele lásko, támhle začíná svítit slunce!"
Míjel jsem jeden panelák, druhej panelák, třetí panelák. Bylo to nudné. Flaška mě držela za ruku a já v ruce držel svou duši. Děravá jako sýr. Ovšem nebyl jsem natolik inteligentní, abych si ji mohl prohlédnout. Po cestě jsem potkal mladej párek. Byl to tak tipuju 18ti letej kluk a o něco mladší holka. Drželi se krásně za pas a ten kluk říkal: "Mám tě rád ty hlupáku můj." A ona mu prskla do ksicht a začala se smát. Měla nádhernej úsměv. Trochu větší nos a opravdu smyslný zadek. Měl štěstí ten hajzl. Šli dál a pořád se smáli. I když jsem je měl daleko za zády, pořád jsem je slyšel jak se chlamou. Byli v objetí štěstí a nekonečné slávy jejich vztahu. Šťastní a hloupí. A to pořádně!
Prodíral jsem se nižší trávou a blížil se k cíli mého místa na kopci, kde jsem si chtěl vypít mou sedmičku levné vodky. Nemám páru, proč je dnes všechno levné, označené jako levné a tudíž hnusné. Ale je to tak. Bohužel. Bylo mi přes čtyřicet a tak už mi kroky moc plynule nešly. Tak tak jsem se tam dodral. Ovšem sednul jsem si, zapálil cigáro, sledoval to město, špinavé, hnusné a pil vodku. Pil jsem a pil. Nahmatal jsem v kapsi saka tužku a papír. Byly tam načmárané nějaké malé skicy. Živil jsem se jako malíř. Alespoň jsem to říkával ženským na ulici, když jsem je chtěl šukat. Našel jsem si bílé místo na tom zmačkaným papíru a na koleni tam namaloval, jak koza dojí starou ženskou a strašně se u toho smějí. A jejich děti v pozadí brečí, protože došlo mléko.
Flaška došla. Vstal jsem a cítil se opravdu nalitej. Možná je to tím, že už dávno za nic nestojíš, ty kreténe, pomyslel jsem si. Tak či tak jsem se rozhodl, že půjdu k tomu skalnatému výběžku, co trčel zpoza stromů. A tak jsem se vypravil k výběžku. Lépe řečeno jsem si to tam NAESKOVAL jako nějaký nalitý cézar v bůhví jakém století. Šutr to byl obrovskej, ale nic, co bych chtěl kreslit. Sračka. Clithé. Šel jsem dál a dál. Cestou jsem míjel i různý zvířata, cítil jsem se jako ony. Hloupý, ustaraný, hladový. Určitě jsem měl i ten výraz debilního prasete, co potřebuje jen smočit rypák a umřít. Musí. Nic jinýho mu nezbývá. Obešel jsem snad celý ten obrovský kopec. Nahoře bylo cosi, co vypadalo jako vysílač, ale tam jsem opravdu nechtěl jít. Jednak jsem už nemohl a jednak bych nechtěl vidět těch měst víc. Stačilo mi vidět tu bídu už z tak velké výšky.
Ono vlastně není nic pádnýho na tom, co vám tady píšu. Místo toho, abych se oholil a vrátil se ke své ženě a dal ji pusu na čelo, koupil jsem si flašku a šel do přírody, kterou nenávidím a cestou zpět mě srazilo auto. Počkat, cože? To jsem ještě zapomněl. Takový detail.
Mířil jsem si to takhle nadrženě zpět domů. Vzpomněl jsem si na ženu, a že bych ji (sebe), mohl po dlouhý době obšťastnit. No prostě vojet, vomrdat, nacákat, ošukat, pomilovat nebo jak tomu kdo říká, fakt nevím. Mířil jsem si to ptákem napřed přes cestu, že jsem se ani nerozhlédl. Každý malý parchant ze školky, se vždycky podívá, než přejde přes cestu. Jen starý vožralý debil ne. Dokážu si představit tu starou krávu za volantem. Myslela asi takto: A koupit bych mohla ještě ten prací prášek a tu halenku, kterou měli u vietnamců, ta byla taky dobrá a ještě dědkovi zajít pro ty piva. A najednou tam jeden skoro starej dědek stojí na cestě. Prásk. A skoro starej děděk už na té cestě DOKONCE leží. A stará kráva se diví, jak se to mohlo stát? Myslelas na píčoviny krávo!
No a tak jsem si to tam tak ležel, lidi se mě ptali na kraviny a já si říkal, že konečně chcípnu. Třeba budu mít nějaké posmrtné dílo nebo tak něco. Ta kresba! Ta mi vydělá prachy! Kdo jinej nakreslí tak nádherně, jak zvíře dojí člověka?! Pak už si pamatuju sanitku a nádhernou blondýnu, která prošla po chodníku, a mé umírající tělo jí bylo lhostejné. Smál jsem se, když jsem upadal do bezvědomí. Smál jsem se, protože ta bloncka měla sukni a neměla kalhotky a já jediný to věděl, protože jsem ležel na zemi.
V komatu jsem byl asi dva roky. Když jsem se probudil, má žena mě políbila. Stejně tak rychle jako se semnou rozvedla. Když jsem ji naposledy slyšel promluvit, řekla mi po soudu, že si mám oholit ksicht. A já šel pro flašku do toho krámu pod barákem. A zase jsem potkal ten mladý pár. Byli ještě spolu. Pořád se smáli…

O Kouři

28. srpna 2013 v 23:13 | Ondřej Bezstarosti

Starej papírek dopadl na stůl
do něj dopadl tabák a filtr
Ten hnusný tabák a kouř v místnosti
A já se smál, jen tak z radosti

Oči na mě koukaly dokonce i ze zdi
Tak prázdný byt s tou nesnesitelnou tmou
říkali to všichni, řekl to i Bukowski
Svět je pro ty, kteří se neposerou

A tak jsem dokouřil ten hnusný fekál
Vzpomněl si na to, jak jsem na zem klekal
prosil a strašně debilně sliboval
A zavřel jsem oči, když ten popel na zem padal

Nejde ani o ty slova, ani o vaše činy
jde o čisté Nic a možná o ty sliny
O tu chuť, rozpoutat peklo v ničem
Jediný kdo tu kokot, nechť já jsem!

Příležitost příležitostně stal se zlozvykem
a tak to máme všichni, bez rozdílu pleti
peleti dětí starostí, rodiny a štěstí
A řekla, ať mlčím a začala mě líbat

Vyzděná láska ve vyzděné zdi
nemám krumpáč, bohužel, mám jen pěsti
a tyhle slova, jen o tom debilním cigáru
Popravdě jsem si ho ani neubalil
Poslední prachy, lásko
Poslední peníze
ale s tebou to tak nikdy nebude
Protože co bych dělal bez tebe?!

Úspěch

27. srpna 2013 v 16:08 | Ondřej Bezstarosti

Co je dneska do prdele vlastně úspěch? Co člověk, kterého potkáte na ulici, co on vám řekne, co považuje za úspěch? Úspěch je mít vilu. Úspěch je mít prachy. Úspěchem je mít co nejvyšší vzdělání, dobře placenou práci? Dvě uřvané děti? Dluhy? Je úspěch vlastnit nějaký debilní diplom? Nějakou medaili? Je úspěch, když mě na chodníku pozná člověk, protože píšu? To je všechno tak zkurveně směšné.
Proč to nevzít z druhé strany? Lidi si neuvědomují, co je ten opravdový úspěch v životě. Jakožto života bytí a existence na téhle zničené planetě, pošpinilé republice konkrétně. Dnešní člověk by měl považovat za úspěch, když se každý den dokáže na záchodě vyprázdnit. Dokud ze sebe dostáváme odpad, je to skvělé ne? Úspěch je probudit se dřív, než v deset dopoledne. Úspěch je usínat a nemyslet na špatné věci. Úspěchem je přece mít denně alespoň desetikorunu na dvě cigára. Úspěch je, když vás nebolí ani jedna kost. Úspěch je, když si vás někdo váží. A že je to ten nejtěžší úspěch.
A oni ne. Oni budou pořád blbí. Považovat to za každodennost. Ženy budou odkládat těhotenství, dokud ho mít nebudou moct a budou brečet a žrát prášky na depresi. Muži budou mít na háku, dokud se jim jednoho rána už prostě nepostaví. Budou žrát antidepresiva nebo viagru a zešednou a začnou víc pít. Přirozená existence dnešního života. Není tak? Možná kdybychom více hleděli na úspěch života a ne na peníze a diplomy. Žili bychom více naplno. Ale v konečném důsledku je mi to u prdele. Já si takhle žít budu. A budu šťastný. Proč kurva ne? Hehe…

Pššt

23. srpna 2013 v 0:55 | Ondřej Bezstarosti
Jsme si tak strašně podobní
ale nejsme vůbec stejní
A pak do postele lehla
a ty její oči opatrně zavřela

Neřekla by, že jsou, ale byly vážně černé
ty její vlasy a okouzlující úsměv
a to, co v kalhotách se dělo, bylo jasné
a pak už jen pššt..... a nádech

a tahle báseň není vůbec šílená
no a kéžby, byla aspoň zasněná
zasněná byla možná tak, když něco po mě chtěla
a pak už pššt..... a spojily se naše těla

Každý dobře zná ten šepot modrého moře
tak šeptala do mého ucha...
a pak flip a byla najednou nahoře
ještě trochu vášně, ještě stačila mi trocha

A tak jsme byli celou noc šťastní
a ráno se to nezměnilo, až to zamrazí
a teď to možná divně zazní
být šťastný s ní mi fakt ale stačí

A teď je noc a ona moje žena je
jsme mapa světa, my neztrácíme se
přičichni k nám jako ke květině
a ty zlato, obejmi mě pevně

Jedna ráno bylo brzo
a pro nás slunce ještě nezhaslo

Taková ta představa

20. srpna 2013 v 1:37 | Ondřej Bezstarosti

Pršelo a lampy skoro nesvítily
tiše poslouchala, jak kapky padaly
krok střídal krok a pes tiše přemýšlel
kráčela si to deštěm v noci bez světel

Ten její pes měl zářivou bílou barvu
všechno kolem ní jakoby ztratilo řeč
bylo ticho a déšť ji chránil její srdce
chtěla být se svou duší, chtěla jít prostě pryč

Nechávala si vodou smáčet její tmavé vlasy
oči sledovaly každý temný kout
neměla strach, jen vzpomínala na dobré časy
a že ten čas ji fakt nechal šťastně plout

Tep psa a jejího srdce byl téměř stejný
prázdná ulice prázdného města bez života
a ona stejně zářila životem
v hodině kdy spala i stará žena se svým mužem

Paneláky Ji jakoby napovídaly příběhy
a ona se cítila tak fajn
pak začala myslet na svého básníka
a slzy štěstí jí tekly po líci

Ten chodník byl nekonečný, jako jakákoliv sláva
a sláva téhle noci, jedinečné jako ona
Láskou poháněná bytost a její pes
ze kterého jsem neměl strach a dělo se to dnes

A pak jsem zavřel balkón a napsal tuhle báseň
taková představa o moji milé
jakoby se mi zdál sen
který je reálný

Život je sračka

18. srpna 2013 v 23:49 | Ondřej Bezstarosti
Přečetli jste si nadpis a ptáte se proč. Říkáte si, co si to o sobě ten píčus myslí? Život je sračka. Je to nádherný průjem, který z vás vystřelí, když vypijete litr rumu a deset piv a flašku bílého. Život je skurvené projímadlo v legrační skleničce s klauníkem a barevnými píčovinkami všude okolo. Život je, když vám sedne Beruška na prdel. Je to krásné, ale zároveň tak odporné. Život je chtít, život se musí žít, život se musí žít naplno. Píšou to lidi, kteří prosírají svůj čas na prdeli v nějaké beznadějné vesnici. Úkolem života je celý si ho kompletně posrat. A tohle je jediná věc, která ze mě vypadla, po třech hodinách čumění do blba. Život je o tom, jak nejlépe promrdat čas. Ať už vám stojí péro nebo ne.

Zážitek, který se nestal

12. srpna 2013 v 13:07 | Ondřej Bezstarosti

Seděl jsem na baru, dopíjel sklenku levného rumu. Už jsem se ani nedíval po místnosti, jak špatně mi bylo z těch lidských ksichtů. Jen jsem tak pozoroval dno panáku a zadek barmanky. Takovej zadek, řeknu vám, se jen tak nevidí. Byla celá skvostná. Tmavě hnědé, až skoro černé vlasy po lopatky, zelené oči, široký úsměv s malým ďolíkem pod dolním rtem, trochu větší nos, ale dokonale ji slušel. Byla menší postavy, ale nohy měla zaslouženě skvostné. Skoro vám připadalo, že vám pití nalívá bohyně krásy. A tak tam vykonávala svou práci a já byl pěkně nalitej. Svět vám připadá fakt jinej, když je člověk zmašťěný. Občas mívám pocit, že jen opilci vidí svět takový, jaký doopravdy je, že pravá střízlivost tkví v pravé ožralosti. Je to bohapustý pocit. Abyste si nemysleli, co jsem to za kreténa. Nějakým způsobem na mě působila, že mám u ní šanci. Otázkou je, jestli to zařídily ty panáky nebo prostě ona. A divil jsem se, že vlastně neví, kdo jsem. Tak známý spisovatel. Tak bohatý spisovatel, usrkávajíc tady ten nejlevnější patok se skloněnou hlavou, posledním cigárem a pár drobnýma v kapse. Byl to zatraceně zkurvenej večer. A když už jsem byl švorc, poznala to na mě. Podívala se mi do očí a řekla, že mě na jednoho levného ruma ještě pozve, když s ní půjdu k ní. A tak jsem řekl: ,,Raději mi nalej Gina."

"Jmenuju se Karolína."

"Bezstarosti."
.
.
.
.

Belisimo pičo

11. srpna 2013 v 22:47 | Ondřej Bezstarosti

Jsme omrzlí somráci uprostřed tmy
Jsme šílení psychopati
jsme jeden jako druhý
oddávající se té nepopsatelné slasti

Všichni ti mrtví básníci
by spáchali sebevraždu
uvázali smyčku a houpali se
a houpali
a houpali
a houpali

Vidět krásu není umělecký počin
umělecký počin je vidět hrůzu
hrůzu v šokovaných očích
klepajícího se feťáka pod panelákem
a houpali
a houpali

Tvář mých myšlenek ztvárnil její obličej
nazelenalé oči a velký nos
Oproti mých nažloutlých zpustošených očí
je krásné i slovo svině

A ty kroky prázdnou ulicí
jakoby hráli symfonii
Tak nádhernou symfonii
jako když potkáš Beethovena
který ji napsal
a ten ti zapálí cigáro

Na spisovatele se stejně jednou zapomene
na lásku, i přes tu hnusnou tmu
se nezapomene
Nikdy

A houpali
a houpali
a špatně psali
jako já

Belisimo pičo

Tanga a pak už nic

8. srpna 2013 v 20:25 | Ondřej Bezstarosti

Do prostoru kouzlil větrák
neoblomné proudy svěžího vzduchu
cítil jsem to
slyšel jsem ho.
U okna leželo pár posledních cigaret
na posteli ležely zmačkané
peřiny a miska s mozzarelou.
Na gauči tiše odpočívala její podprsenka
její tričko, její kalhoty
její vůně, jež vinula se pokojem.

A stejně tak se pokojem vinula tichá hudba
tichá rozkoš šeptající do mého ucha
ty nejkýčovitější slova
jež doteď jsem nikdy neslyšel.

A polibky vystřelovaly do stropu
jako šípy
vystřelovaly se tak moc,
že mi to pomalu zvedalo péro.

A tak jsem ji otočil na záda a líbal
ty její nádherné prsa.
Cítil jak pod nimi buší její obrovitánské srdce,
které tlakem způsobuje její vlhnutí,
její milostné splanutí.

A tak jsme se houpali
rychle, pomalu.
Nádech a výdech
a pohledy a orgasmy.

A moje básně ležely zaprášené
v šuplíku kdesi v rohu obýváku.

Bylo to slušné.
Jsme spolu doteď.