Kretén

29. srpna 2013 v 23:55 | Ondřej Bezstarosti

Za oknem zase chcalo. Každý o tom mluvil. Věděl jsem to. Každá ženská řekla tomu svýmu: "jé podívej, tam prší!" A starej jen tiše kýval hlavou a kouřil levné cigáro. Jak asi vypadá levné cigáro? Nevím. Každopádně jsem seděl na balkóně uprostřed betonového šílenství. Kouřil jsem levné cigáro a zahulákal na starou, že právě chčije, že by mohl někdo sundat prádlo. A tak přitančila ke mně s tím jejím nádherným zadkem a skvostnýma nohama. Chytila mě za můj pětidenní porost na bradě a tiše řekla: "jasně miláčku". Vzala mi cigáro, drze si potáhla, hodila ho z balkónu dolů a šla si sednout na gauč. A tak jsem posbíral prádlo a šel si sednout za ní.
V televizi dávali zase nějaké novinky v hudebním světě. Strašná sračka to vám povím. Milióny lidí se snaží lézt do prdele milionu dalších lidí. A dělaj to skrze hudbu. Primitivní impotentní teploušové. Zpívající ženy s mužskými jmény. A tak jsem se na ni otočil.
"Miláčku musíme mít zaplý zrovna takový sračky?"
"Nemusíme, ale moc dobře vím, jak tě tohle sere."
"Miláčku zbožňuju tě."
"Běž si radši oholit ksicht."
Jasný, asi to zní, jakoby mě měla omotanýho kolem prstu. Oba ale víme, jak moc důležitý je být spolu. Asi tak moc, že jsem zvedl zadek z gauče a udělal to, co řekla. Vstal jsem a šel dolů do krámu pro flašku. Ve výtahu jsem zjistil, že flašku nejspíš po mě vůbec nechtěla. No a tak jsem přehodnotil své plány. Koupil jsem flašku a řekl jsem si, že půjdu na támhleten kopec, který je za těma panelákama. Chcát už dávno přestalo, což bylo skvělý. Ukázalo se slunce, které lidem začínalo přivírat oči, a oni pro změnu začali říkat: "Hele lásko, támhle začíná svítit slunce!"
Míjel jsem jeden panelák, druhej panelák, třetí panelák. Bylo to nudné. Flaška mě držela za ruku a já v ruce držel svou duši. Děravá jako sýr. Ovšem nebyl jsem natolik inteligentní, abych si ji mohl prohlédnout. Po cestě jsem potkal mladej párek. Byl to tak tipuju 18ti letej kluk a o něco mladší holka. Drželi se krásně za pas a ten kluk říkal: "Mám tě rád ty hlupáku můj." A ona mu prskla do ksicht a začala se smát. Měla nádhernej úsměv. Trochu větší nos a opravdu smyslný zadek. Měl štěstí ten hajzl. Šli dál a pořád se smáli. I když jsem je měl daleko za zády, pořád jsem je slyšel jak se chlamou. Byli v objetí štěstí a nekonečné slávy jejich vztahu. Šťastní a hloupí. A to pořádně!
Prodíral jsem se nižší trávou a blížil se k cíli mého místa na kopci, kde jsem si chtěl vypít mou sedmičku levné vodky. Nemám páru, proč je dnes všechno levné, označené jako levné a tudíž hnusné. Ale je to tak. Bohužel. Bylo mi přes čtyřicet a tak už mi kroky moc plynule nešly. Tak tak jsem se tam dodral. Ovšem sednul jsem si, zapálil cigáro, sledoval to město, špinavé, hnusné a pil vodku. Pil jsem a pil. Nahmatal jsem v kapsi saka tužku a papír. Byly tam načmárané nějaké malé skicy. Živil jsem se jako malíř. Alespoň jsem to říkával ženským na ulici, když jsem je chtěl šukat. Našel jsem si bílé místo na tom zmačkaným papíru a na koleni tam namaloval, jak koza dojí starou ženskou a strašně se u toho smějí. A jejich děti v pozadí brečí, protože došlo mléko.
Flaška došla. Vstal jsem a cítil se opravdu nalitej. Možná je to tím, že už dávno za nic nestojíš, ty kreténe, pomyslel jsem si. Tak či tak jsem se rozhodl, že půjdu k tomu skalnatému výběžku, co trčel zpoza stromů. A tak jsem se vypravil k výběžku. Lépe řečeno jsem si to tam NAESKOVAL jako nějaký nalitý cézar v bůhví jakém století. Šutr to byl obrovskej, ale nic, co bych chtěl kreslit. Sračka. Clithé. Šel jsem dál a dál. Cestou jsem míjel i různý zvířata, cítil jsem se jako ony. Hloupý, ustaraný, hladový. Určitě jsem měl i ten výraz debilního prasete, co potřebuje jen smočit rypák a umřít. Musí. Nic jinýho mu nezbývá. Obešel jsem snad celý ten obrovský kopec. Nahoře bylo cosi, co vypadalo jako vysílač, ale tam jsem opravdu nechtěl jít. Jednak jsem už nemohl a jednak bych nechtěl vidět těch měst víc. Stačilo mi vidět tu bídu už z tak velké výšky.
Ono vlastně není nic pádnýho na tom, co vám tady píšu. Místo toho, abych se oholil a vrátil se ke své ženě a dal ji pusu na čelo, koupil jsem si flašku a šel do přírody, kterou nenávidím a cestou zpět mě srazilo auto. Počkat, cože? To jsem ještě zapomněl. Takový detail.
Mířil jsem si to takhle nadrženě zpět domů. Vzpomněl jsem si na ženu, a že bych ji (sebe), mohl po dlouhý době obšťastnit. No prostě vojet, vomrdat, nacákat, ošukat, pomilovat nebo jak tomu kdo říká, fakt nevím. Mířil jsem si to ptákem napřed přes cestu, že jsem se ani nerozhlédl. Každý malý parchant ze školky, se vždycky podívá, než přejde přes cestu. Jen starý vožralý debil ne. Dokážu si představit tu starou krávu za volantem. Myslela asi takto: A koupit bych mohla ještě ten prací prášek a tu halenku, kterou měli u vietnamců, ta byla taky dobrá a ještě dědkovi zajít pro ty piva. A najednou tam jeden skoro starej dědek stojí na cestě. Prásk. A skoro starej děděk už na té cestě DOKONCE leží. A stará kráva se diví, jak se to mohlo stát? Myslelas na píčoviny krávo!
No a tak jsem si to tam tak ležel, lidi se mě ptali na kraviny a já si říkal, že konečně chcípnu. Třeba budu mít nějaké posmrtné dílo nebo tak něco. Ta kresba! Ta mi vydělá prachy! Kdo jinej nakreslí tak nádherně, jak zvíře dojí člověka?! Pak už si pamatuju sanitku a nádhernou blondýnu, která prošla po chodníku, a mé umírající tělo jí bylo lhostejné. Smál jsem se, když jsem upadal do bezvědomí. Smál jsem se, protože ta bloncka měla sukni a neměla kalhotky a já jediný to věděl, protože jsem ležel na zemi.
V komatu jsem byl asi dva roky. Když jsem se probudil, má žena mě políbila. Stejně tak rychle jako se semnou rozvedla. Když jsem ji naposledy slyšel promluvit, řekla mi po soudu, že si mám oholit ksicht. A já šel pro flašku do toho krámu pod barákem. A zase jsem potkal ten mladý pár. Byli ještě spolu. Pořád se smáli…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama