Září 2013

Pisoár

23. září 2013 v 19:56 | Ondřej Bezstarosti

Miliony lidí
už chcalo
do pisoáru
a já si myslím
že je i žena
co to zkusila

Miliony srdcí
bijí stejně
zfetovaným čůrákům
jenž uniká jim sémě

Ty tmavomodré
skvrny
smrdící se
smějící se
nahlas
jako dítě
co chce lízat kozu
ale ne kvůli mlíku
však to ty šukals!
říkala mi
ať ji udělám
a tak se pečou
jídla vznešená
tou přímou čárou
kapky, když brečela
ječela!

Každý z nás
zvracel a zvrací
cirkusově
sobě vlastním
stylem
a potom dech
všech
lidí
smrděl jako
podvody a lži

Miliony lidí
už chcalo
do pisoáru
jen já do něj sral

Rychlost

22. září 2013 v 11:06 | Ondřej Bezstarosti

Život trvá tak dlouho
že si ho přemítnete v sekundě
když letíte vzduchem
když jste na dně

Je to krása! pomyslel jsem si
jak jsem viděl všechny ty stromy ubíhat
všechny ty stavby a koleje
v té rychlosti která je
tak fascinující
omamná
noční a krásná

tak rozbitá cesta minut a času
ty hvězdy co na tebe čumí
ty ruce co tvůj život řídí
ta bílá barva kterou nevidíš
To všechno tě tak fascinuje
to mi kurva teď věříš

ta rychlost času
která se s tebou nesere
ta podlaha a na ní pedál
a my jsme v nebi jako bohové

Máme všichni uši a tak posloucháme
zvuk tavícího se materiálu
A všichni srdce máme
abychom se dotkli svatého grálu

V pár chvílích každý věří v boha
já věřil ve svou ženu
nic dalšího jsem nestihl
rychlost jako tání sněhu

Hořící plameny štěstí a trocha slunce

16. září 2013 v 20:56 | Ondřej Bezstarosti

Zařadil jsem trojku. Cesta byla klikatá. Byl jsem člověk, který musel neustále někam spěchat. A tak se pokuty za rychlost hromadily jedna za druhou. Nelámal jsem si s tím moc hlavu. Proč také. Vždyť čas je to, čeho máme nejméně.

Pracoval jsem jako knihovník. A to mě nudilo. Buď mi noha neustále roupami kmitala, nebo jsem prostě četl celou knihovnu. Nemohl jsem se jaksi zabavit. A tak jsem se octl na vedlejší cestě někde mezi Amerikou a Amerikou a mířil si to do Ameriky. Popravdě, nevěděl jsem, kudy a kam pojedu, ale chtěl jsem tam být hned. Zatáčka střídala zatáčku. Bylo nádherné letní počasí. Kolem dokola jen holé pláně. Jako jediný jsem si to brouzdal na té jediné cestě. Zařadil jsem čtyřku.

Můj golf (splašila mi ho po příletu jedna známá mé sestry), ze sebe vydával maximum. Moje duše nevěděla, co chce. Od svého domova jsem byl daleko. Určitě mně nikdo v knihovně nepostrádá, pomyslel jsem si. A když jsem hledal zapalovač, abych si zapálil cigaretu, octla se přede mnou větší zatáčka, než by kdokoliv čekal. Čert vem ty Americké cesty!

Golf si to takhle letěl vzduchem z asfaltu rovnou do toho rozvařeného písku. Prázdné plechovky coca-coly lítaly po autě, jakoby obživly. Nedojedené staré jídlo sebou škublo jako v záchvatu posledního živého vydechnutí. Všechen ten svinčík z auta mi letěl přímo před obličejem. Za ním se mihlo slunce a hned poté tma. Golf se po dvojitém protočení rozplácl na střechu. Chvíli ještě klouzal po písku. Poté jsem uslyšel jen syčení a cítil dým.

Když jsem se probudil, kdosi se snažil vykopnout dveře. Vzdychal, nadával, nenáviděl, proklínal. V hlavě se mi honily myšlenky o konci mé existence. "No tak pojď!" Zařval mužský hlas a dveře se konečně pohnuly. Viděl jsem jeho matnou siluetu. Slunce se prodralo až do mého obličeje. Byl jsem skoro oslepen. Nevěděl jsem ani, jak na tom jsem po fyzické stránce. Chytil mně za paže a táhnul horkým pískem daleko od auta.
"Chlape, jsi v pořádku?"
"..Dá se říct, že,.. Ano." odpověděl jsem těžce.
"Máte tak obrovské štěstí, že já zrovna tudy…"

Prásk! Ozval se ohlušující výbuch. Můj starý německý golf zemřel. Všechno co jsem měl, bylo mrtvé. Proč já jen chtěl do té Ameriky! Muž mě podepřel pod jeho ramena a táhl mě ke svému autu. Byl to jakýsi starý vrak. Těžko říct, co to bylo. Všimli jste si někdy těch lidí, co sebou musí neustále vláčet mírné pupky z nadměrného pití alkoholu a z depresí? Tenhle muž ho měl zcela dokonalý, jako ostatní. Pravý Američan.

Když jsem dosedl do jeho auta a podíval se na něj, byl mi povědomý. Jako bych ho viděl. Jako bych ho někde v mé paměti měl. Byl to zvláštní pocit a nemohl jsem se ho zbavit.
"Odkud jste, chlape? Vaše angličtina nezní zrovna nejlépe."
"Jsem z České Republiky." mačkal jsem z mého mozku maximum.
"Hmmm. To je zajímavé." odpověděl a mlčel.
Zkoušel jsem si vzpomenout. Nešlo to. Byl mi tak moc povědomý! Můj mozek musel ždímat vše, co se naučil v hodinách angličtiny na střední. Moc mu to nešlo a tak to mačkal opravdu pomalu. Nicméně povedlo se mi zeptat se, co dělá za práci.
"Jsem soukromý detektiv. Šest dolarů za hodinu. Nic moc." Odpověděl a přihnul si z flašky.
"Od někudy vás znám, pane."
"Jsem Nick Belane." sundal ruku z volantu a bez pohledu na mě ji na mě natáhl.
"Jmenuji se Bezstarosti." odvětil jsem a potřásl mu rukou.
"Takže vy teď nemáte auto, jo?"
"Přesně tak…"

To jméno mě trklo. Znal jsem ho! Toho chlapa jsem znal! Když byly v té knihovně neodvratné nudy, naučilo mně to číst. Většina knih byla škváry. Dokud jsem nenašel knihu jménem Škvár od Charlese Bukowskiho. Věděl jsem, že je ten chlap, který v té knize dělal detektiva nějaký jiný. Zvláštní. Dost popsaný na to, aby byl vymyšlený. Ale nedošlo mi, že bych se s ním setkal. Takhle mi to šrotovalo po celou jízdu tou pouští. Samozřejmě, že ta postava byla vymyšlená, ale najednou mě vytáhl z hořícího auta a seděl vedle mě. Opravdový Nick Belane! Osobně! Živá postava mrtvého spisovatele!

Dojeli jsme do jakéhosi města. Bylo mi povědomé z různých filmů a videoklipů. Zaparkovali jsme u starého činžáku. "Chceš jít nahoru a dát si sklenku, nebo si chceš jít po svých a hledět si svého?" zeptal se v autě znenadání. "Určitě nahoru, jsem švorc a krom pasu a občanky nemám nic." nejistě jsem odpovídal.

Moje zranění byla jakoby zázrakem jen pár šrámů a naražený kotník. Pokulhával jsem si to za Nickem Belanem. Mým zachráncem i hrdinou! Posadil mě na gauč a sám si sedl naproti mně. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a pak sebou cukl.
"Takže, pokud to chápu, jsi celkem nahranej."
"Přesně tak. Nemám vůbec nic."
"Tady máš nějaký hadry. A běž se osprchovat. Smrdíš jako Holywoodské krysy."
"Jasně a mimochodem, děkuju."
"Neděkuj. Smrtka mi říkala, že mám udělat cosi dobrého. A tak konám."
"Jaká smrtka?"
"To je jedno, běž se umýt!"

Abych si vydělal peníze, dělal jsem Nickovi jeho pravou ruku. Pomáhal mu řešit případy a on se o mně nikdy nikomu nezmiňoval. Za to se o mě staral. Byl jsem u toho, když zemřel Celine. Poslední stoletý spisovatel. Poznal jsem Nicka tak, jako nikdo jiný. Jednoho dne jsem vstal z postele a Nick prostě zmizel. Kdosi pravil, že ho pohltil červený vrabec, kdosi zase, že se zabil sám. Nebyl to popravdě zrovna obstojný chlap. Byl tak trochu neobezřetný a hloupý. Občas mu prošla hlavou skvělá myšlenka a skvělé uvažování. Ale to všechno spláchl levnou vodkou. Byl myslím podzim. A on prostě zmizel.

Když jsem doletěl na letiště, tehdy ještě Ruzyňské, do mé Prahy, čekala mě sestra na letišti. Sestra. Má jediná příbuzná. Ostatní se na mě vykašlali. Když jsem ji objal, zašeptal jsem ji přitom do ucha: "Ségra, já poznal Nicka Belanea!"

Povídka je inspirovaná knihou Charlese Bukowskiho. Tato kniha se jmenovala Škvár. Mimo jiné i jeho poslední román.

Učitelé

9. září 2013 v 17:44 | Ondřej Bezstarosti

Prase tlusté kvičí a šuká
má ksicht a výraz starýho dědka
potí se a ječí a sere, co umí
prase tlusté kvičí a samo sobě smrdí

Mastný vlas, jež dotýkal se dětí
tři plus jedno znásilnění
Jeho chlív, kde krmelec má svůj
páchne. Dobytek a jeho hnůj

Stalinova dcera, ale mluvila anglicky
dojná dcera kozla a paničky
červená propaganda - veselí a zášti
žížala hnusná, jež rozšlápl jsem ji v dešti

Milovnice dilda, prášků a chlastu
zubatá žába, co nezná zubní pastu
školy má díky cumlání pravítek
jako malá byla středem nepěkných nadávek

Oslnivé vlasy, nenávistný pohled
jména básníků a pomyslný rozlet
Kvočna na kurníku, kde sama jest
a smrad její pipiny, který nemůžeme snést

A tak v hlavě mám hovno
protože dobytek učit neumí
škola hrou, píčo!
Zatímco se ředitelka v kanclu honí

Lesby

5. září 2013 v 14:52 | Ondřej Bezstarosti

Pracoval jsem v jednom motelu. Seděl jsem na recepci. Většinu času jsem četl noviny. Ten den zrovna zabili chlápka, který se chtěl zabít. Chtěl se oběsit a nedali mu klid. A tak na ně vytáhl nůž a oni mu ustřelili palici. Takový vyjebaný paradox. Blížil se další nudný večer. Ten motel si nepředstavujte jako nějaký zázračný luxus. Stál u ztracené cesty a jezdili sem lidé se buď schovat před fízlama, nebo sem jezdili chudí přespat a trochu si zašukat. Ovšem to, co jsem tu noc viděl, nebylo až tak všední.
Měl jsem nohy na stole. Noviny jsem dávno zahodil někam do koše a zrovna jsem se ládoval zmrzlinou. Výhoda na tom byla, že i když jste ji nechali dlouho venku z mrazáku, nerozmrzla vám. Byla to taková chemická sračka, že ona sama mi sloužila jako chlaďák. Bylo vedro i v deset večer. Větráček jsem neměl. Každý prodavač, recepční, údržbář, kretén, vožrala, barman má větráček, jen Bezstarosti ho zase mít prostě nemůže. Život je nespravedlivý. A tak jsem si to teda seděl s nohama na stole, ládoval se zmrzlou zmrzlinou a byl zasranej, protože jsem neměl větráček. Otevřely se dveře a do té horké zašedlé místnosti vešla nádherná ženská. Měla krátké na červeno nabarvené vlasy, hnědé oči, jako nakreslené rty a akorát tak velká prsa. Přitancovala si to k pultu. Dělal jsem, že nejevím zájem. Ona nejspíš taky ne. Odstrčila mi nohy ze stolu, přilepila mi na něj žvýkačku a spustila: "Máte, doufám, volný pokoj, že?" A já debil ze sebe tak tak vytlačil: "Samozřejmě dámo, pro Vás vše!" Dal jsem ji klíče. "Bude to 120 korun na osobu." Dala mi 240 korun, vzala si klíč a zmizela po schodech pryč. Úplně mlčky. Nejspíš za ní přijde nějaký chlap, pomyslel jsem si.
Měl jsem nohy zase na stole. Žral jsem další zmrzlinu. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila oslňující blondýna. Kroutila zadkem, měla vysoké podpatky a výraz nasraného chlapa. Jedním pohybem mi shodila nohy ze stolu a přilepila na něj žvýkačku.
"Řekni mi jedno. Kam šla? Jakej pokoj?"
"Čtyřiačtyřicítka, madam."
"Nech si tu madam, nazdar."
"Nashle."
Normálně jsem byl zvyklý na tohle jednání, ale na tomhle mi něco nesedělo. Aha, takže to bude jedna ženská, nasraná na tu druhou, protože ta druhá píchá jejího chlapa, pomyslel jsem si. Ten večer se schylovalo ke srandě. V tu chvíli mi samozřejmě, debilovi, nedošlo, že zaplatila i za blondýnu.
Uběhla půlhodina. Shora se začaly ozývat ženské výkřiky. Slyšel jsem padat nábytek. Slyšel jsem, jak se něco rozbilo. Slyšel jsem lítající střepy, něco narážející o zeď, pláč, křik. Slyšel jsem extrémní boj. Jestli mi tam ty dvě něco zničí, ten přiteplenej vedoucí mě vyrazí a já chcípnu pod mostem, došlo mi. Bylo třeba to trochu uklidnit. Byl jsem tehdy totiž sice nejlepší spisovatel, ale nikdo mě neobjevil a tak jsem makal pět let v motelu, četl noviny a žral zmrzliny. Můj život nestál za nic. Za to mé péro mi stálo skoro pořád. Jenže k ničemu. Sex jsem neměl dobré čtyři roky. Občas jsem se dost vykalil a skončil v nemocnici. Ale to místo jsem pořád měl. Pořád to jiskřilo na život.
No a tak jsem shodil nohy ze stolu a zamířil ke schodům. Ženské hekání a řev jsem pořád slyšel. Vlastně víc a víc. Blížil jsem se k pokoji číslo 44. Né, že by tam bylo tolik pokojů, jen Vedoucí si to čísloval, jak chtěl. Říkával, že to má své kouzlo, že to přitáhne pozornost. Možná tak debila to z něho dělalo, nic víc. Vyndal jsem svůj univerzální klíč, pomalu ho zasunul do zámku, otočil a vykopl dveře.
Viděl jsem ty dvě úžasně nahé, ta jedna to té druhé zrovna dělala, nábytek byl převrácený, protože to dělaly opravdu tvrdě, ale zdánlivě i něžně. Obě se potily, viděl jsem kapky, jak jim tečou po krku, po prsou, po zadečcích. Červenovláska seděla zrovna na stole, opřená o zeď a zajížděla blondýnce, která měla najednou ty vlasy černé (měla předtím nejspíš paruku), prsty do vlasů. Blondýnka, teda teď už brunetka, se jí naplno věnovala. Používala tři její dlouhé prsty a k tomu její hbitý jazyk. Dokážu si představit, jak asi umí líbat. Viděl jsem slast. Bylo to nádherné. Ty dvě si mě ani nevšimly. Byly zažrané do své hry. Když jsem opatrně zavíral dveře, červenovlasá si mě všimla.
Vyskočila a rozběhla se ke mně. Chytla mě pod krkem a hodila na gauč. "Tak, a teď se dívej, hajzle, jak to dělaj ženy! To, co ty nikdy nezažiješ!" No a tak jsem zarytě seděl, pták mi tvrdl a díval se na dvě nádherné lesby. Sen každého muže. Do prdele ty máš ale štěstí Bezstarosti! Říkal jsem si tehdy.
Černovláska vyndala z kabelky červenej vibrátor, a strčila to své ženské do zadečku. Byly vzrušené, nádherné, sexuální. Tohle si nikdo nedokáže představit.
Potom, když se obě najednou udělaly a motelem se rozezněl nádherný výdech a výkřik dvou andělských ženských, jsem slyšel něčí hlas. "Pane, pane, proberte se! Haló!"
Do prdele, vždyť já spal! Zmrzlina byla rozteklá na mé košili, noviny ležely pod židlí a já málem spadl z židle! Tvrdě mi stál. Byl to trapas jako svině! Před kasou stály dvě ženské. Když jsem otevřel oči pořádně, nevěřil jsem sám sobě. Přísahám Bohu a na všechno, co je mi milé a co miluji, že to byly TY DVĚ! Už jsem nespal a ony tam stály a držely se za ruce. Červenovláska zpustila:
"Můžeme dostat pokoj prosím vás?"
"Samozřejmě, tady. Pokoj číslo 44. Jediný volný, máte štěstí."
"Děkuji, jsme totiž na dlouhé cestě a potřebujeme se už konečně vyspat."
"Tak to přeji dobrou noc."
"Děkuji, nashledanou."
Nevím. Bylo to zvláštní. Stál mi ještě hodinu a půl. Musel jsem si dát zmrzlinu. Počkat. Pokoj 44 byl jediný volný? Tak to mě už fakt poser Bůh!

Zmlátila mě ženská

4. září 2013 v 14:44 | Ondřej Bezstarosti

Byl podzim. Všichni sbírali listí, prošlapávali v tom. Každý se zamiloval do každého. Vítr smrděl jako zdechlá ryba a cigáro začínalo chutnat jako jídlo. Měl jsem tehdy lehkou nadváhu, prázdné kapsy, za to ruce v nich jsem měl nonstop. Byla mi kosa a já se jen tak toulal ulicí. Básníci jsou odjakživa velcí sráči. Přemýšlel jsem, kolik lidí asi tak chcíplo na tom chodníku, po kterým jsem si se svěšenou hlavou jen tak vykračoval. Přemýšlel jsem, jestli je fakt možný, že když dokouřím cigáro a hodím ho do listí, jestli to chytne. A tak jsem došel do parku, zastavil se před hromádkou listí a zapálil camelku bez filtru. Dokouřil jsem to asi do půlky a hodil mezi tu hromadu listí. Jen jsem tam tak stál a čekal, co se stane. Viděl jsem, jak se mezi tím listím pokrucují malí hnusní červové. Jak pod tím listím leží kočičí hovno. Jak je to strašně hnědé, zkroucené, vráskovité a stářím otřesné, to listí. Uběhlo patnáct minut a žádný plamen. Vykročil jsem do obchodu na rohu ulice, která se tyčila kolem toho malého parku.
Koupil jsem si krabičku startek, vodku a nějaké levné žrádlo pro čokly. Všiml jsem si, že mě neustále pozoruje nějaká bruneta. Měla vysoké štíhlé nohy obuté do podpatků, červené punčochy, černou halenku, obrovský dekolt (její prsa se drala na svět jako hladové dítě), temné vlasy, temné oči a zajímavě krásný obličej. Takový anděl v pekle, kde se vyráběla křídla pro bohy. Jen tam tak stála a pozorovala, jak nakupuju.
Vyšel jsem z obchodu a hleděl si svýho. Namířil jsem si to ke karavanu na kraji města, kde jsem bydlel. Byl to opuštěný starý karavan. Jeho majitelé buď utekli před zákonem, nebo prostě ztripovaní umřeli v záchvatu rauše. Měl jsem blízko řeku, dost peněz z povídek na žrádlo a chlast, nějaký ten papír, obálky a poštovní známky. Byl jsem spokojený. Zabočil jsem kolem starého paneláku a těsně kolem mě projelo auto. Málem mě srazilo. Hovado. Když jsem se otočil, abych si zapíčoval, zahlédl jsem o pár metrů dál tu brunetu. Upřeně na mě zírala a následovala mě. Zrychlil jsem na kroku. Míjel jsem zdi, přecházel cesty, obcházel pomalu celé město a ta děvka mi byla pořád za zády. Když jsem zašel za jeden roh, který byl jeden blok od mého karavanu, rozhodl jsem se pro útěk. A tak jsem se rozběhnul.
Netrvalo to dlouho, co jsem to uličkou běžel. Z rohu na mě vyskočil chlap s nožem v ruce. "Dej mi prachy ty šmejde a to rychle. A nemysli si, že utečeš." Chytil mě za košili a rval mi nůž ke krku. A tak jsem vyndal peněženku a nacpal mu ji do kapsy. Ať si to ten zkurvysyn sežere. "Pěkně děkuji, pane, teď ale TÁHNI TY SVINĚ!" No a tak jsem táhl. Vyšel jsem z ulice a blížil se ke karavanu. Lidí ubylo. A na brunetu jsem skoro zapomněl. Naštěstí mi ten chlap nevzal flašku, cigára a ani tu podělanou plechovku pro čokly. Mohl jsem ho tou flaškou prostě přetáhnout. No jo. Teď jsi frajer Bezstarosti. Teď se ti to mluví, pomyslel jsem si. Největší žijící básník a žije v karavanu a posere se z kuchyňského tupého nože. Takovej vůl!
Otevřel jsem dveře karavanu. Sednul si na židli, otevřel vodku, pořádně se napil, zapálil cigáro, vyndal otvírák a začal otvírat tu konzervu. Když se místností rozezněl ženský hlas. Byla to ta bruneta.
"Ty jsi Bezstarosti, že?"
"KURVAFIX DO PÍČI!"
"Neboj, jsem jen tvá fanynka."
"Ženská, do prdele, lekl jsem se!"
Zavrtěla hlavou, vstala a ladným krokem ke mně přikráčela.
"Miluju tvoje básně. Miluju tebe!"
"To je milé, ale já nejsem Bezstarosti."
"Ale jsi…"
Svlekla si šaty rychlostí, jakou jsem nikdy u žádné ženy nezažil. Že by to byl nakonec stejně jenom skvělý den? říkal jsem si. Neměla kalhotky. Byla vlhká a šílená. Sedla si její kundou na moje stehno a zajela mi rukou do kalhot. Stejnou rychlostí, jako si svlékla hadry, se mi postavil. Začala mi ho honit.
"Takže ty říkáš, že mě chceš prostě šukat, jo?"
"Přesně tak, básníku."
"A chceš mě šukat, kvůli mým básním?"
"Přesně tak…"
"Tak to vyndej ruku a táhni!"
Odžduchnul jsem ji od sebe. Posílal ji do prdele a ona to pořád dokola zkoušela. S postaveným pérem jsem ji posílal do hajzlu. Bylo to komické. Pak se na mě otočila, plivla mi do ksichtu a dala mi ránu. Trochu to semnou zacloumalo. Takovou ránu mi ženská ještě nedala. A tak jsem se napil vodky. Než jsem ji stačil položit na stůl, vzala mi ji z ruky a přetáhla mě s ní po hlavě. Střepy se rozletěly po místnosti. Vodka byla všude. Zasraně levná vodka a nebyla v mém žaludku. Cítil jsem, jak mi teče krev po krku a po ksichtu. Začal jsem na ni řvát, kopat ji do zadku, ať se sebere a táhne. Říkal jsem: "Jestli mě chceš šukat kvůli mým básním, tak si to běž udělat do knihovny!" Byla to samozřejmě špinavá štětka z ulice. Poznal jsem to. Sice né hned, ale poznal.
Dala mi další ránu. Krev mi tekla už i z nosu a z huby. Začala se mi točit hlava a mě bylo zle. Byl jsem bezmocný. Kopla mi do kolena, až jsem se svalil na zem.
"Tak ty seš na kluky? Tak ty nechceš šoustat takové ženské, jako jsem já? CO?!"
"Šukám ženy, ne kurvy! Dej mi pokoj!"
Kopala mi do žeber, do ksichtu, do koulí, do všeho. Potom jsem ztratil vědomí. Když jsem se probudil, ležel jsem stále v karavanu. Byl jsem nahý, můj zplihlý pták byl od spermatu a krev, která mi tekla z hlavy, už dávno zaschla. Zase jsi měl štěstí, Bezstarosti. Rozesmál jsem se a dostal jsem chuť na cigáro. Když jsem se nějakým způsobem zmátořil, dosedl jsem na židli a napsal deset básní o lásce, ženských a smrti. Bylo mi dobře. Zmlátila mě ženská…

Drzý smutek žárlil krásně

2. září 2013 v 19:00 | Ondřej Bezstarosti

Bylo mu přes třicet. Chlastal a nikdy se nedokázal vysrat venku. Žil v malém zavšiveném bytě. Ve sprše měl šváby a něco, co šváby připomínalo. Šukal jen obézní ženy nebo kurvy. Chlustal na koberec a byl zamilovaný do ženské, kterou nikdy neviděl.
Věděl jsem to. Věděl jsem to, protože bydlel o patro výše. Starý hnusný muž, co nosil v tažce tři flašky vína a tři čínské polévky v sáčku.
Jednoho dne - zrovna jsem dopsal báseň o mrtvých mouchách a špinavých kondomech přilepených na zdech lásky - jsem šel na balkón na cigáro. Takové rozsedlé zkroucené cigáro. Nemám páru, proč mám vždycky nutkání je popisovat. Asi mě nějak fascinují. Nicméně jsem stál na balkóně, vydechoval dým, uvažoval o slávě a o šukání, když ten starej ochlasta proletěl kolem mého nosu. Pád z šestého patra. Tělo bylo už mrtvé, když dopadlo na zem. Bylo mi to jasné. Bylo mi to jasné už tři roky. Chvílemi se snažil zmátořit. Tikavě sebou trhal na zemi. Potom z něj vyšel chraplavý hlas a umřel. No a já dokouřil cigáro, pinknul ho z balkónu a šel si sednout do obýváku.
V televizi zrovna dávali film o tom, jak šukaj želvy a jak těžké to mají, když se vylíhnou na pláži a musejí se samy dokázat dostat do moře. To jsou silní tvorové. Nikdo je nikdy nepřebaloval, nikdy jim nikdo nelezl do prdele. Jen je nechali buď chcípnout, nebo se naučit žít. Přepnul jsem kanál na jakýsi americký seriál. Stál za hovno. Každý s každým ZASE šukal a každý každého miloval. A když se i ta nebojácná zrzka rozbrečela, tak jsem usnul.
Probudil mě řev ozývající se z chodby a smrad dýmu. Podíval jsem se z okna a pod panelákem stáli hasiči. Asi tak tři auta. Ten třicetiletej píčus nemůže jen tak chcípnout a nechat ostatní v klidu spát, pomyslel jsem si. A taky, že jo. Když jsem vylezl na balkón tak z vrchního patra šlehaly plameny. Kus jakéhosi hořícího plastu mi spadl do vlasů. Začal jsem sebou škubat, div jsem nevypadl. Bylo by to docela vtipné. Už vidím ten titulek: ZMATENÝ MUŽ VYSKOČIL Z HOŘÍCÍHO PANELÁKU, I KDYŽ SE MOHL LEHCE ZACHRÁNIT. A přitom by to byla taková groteska.
Začal jsem se smát. Posbíral jsem psací stroj - alespoň to, co psací stroj připomínalo - vyběhl z bytu a začal utíkat po schodech. O patro níž, jsem potkal ty dvě lesby, které si nedaly pokoj ani ve zkurveným výtahu. Pamatuju si, jak se začaly líbat a olizovat, i když jsem s nimi jel. Vždycky mi po tom stálo péro a já si ho musel doma vyhonit.
Ty dvě už se nelíbaly. Řvaly jedna po druhé, co má ta druhá vzít. Hádaly se, krávy. Uprostřed hořícího paneláku Ježíši Kriste! Vysral jsem se na ně a utíkal až do suterénu. Vyběhl jsem z paneláku, sedl si na patník a koukal, jak už hoří i můj byt. Všechny ty básně a povídky a romány plály. Vůbec mě to nesralo. Posupil jsem přihlížejícího policajta o cigáro. Zapálil si a pozoroval lidi. Tři ženské hulákaly do nebes, že za to můžou ony. Dvě ženské hulákaly do nebes, protože se ten alkáč zabil a dalších pět ženských hulákaly, že si už takhle nikdy nezašukají. Tohle jsem u něho teda nečekal. Jen jedna však řekla, že ho miluje. Držela v náručí jeho fotku. Brečela, protože ho nikdy nespatřila. Žádnou z nich, nezajímal nikdo jiný. A já si řekl, že o tomhle se bude psát sakra dobře. Ale nejdřív jsem si musel najít nějaký byt, barvu do stroje, papír, pár kartónů cigaret a asi tucet flašek. Začal jsem se smát. Žárlil jsem na něj, ale byl i rád, že chcípnul. Byl jsem smutný. Drzý smutek žárlil krásně, pomyslel jsem si.

Tři hodiny

2. září 2013 v 6:38 | Ondřej Bezstarosti
Spánek - byl to on?
Píšu špatně, totálně na hovno
neumím ani spát
a tak jsem se překonal vstát

Myšlenky se mi snažily všechny dostat do střev
a já slyšel zvíře a jeho bezostyšný řev
Vymysleli něco, co nazývají stres
vymysleli štěkot, bez kterého nejsem pes

Píšicí lidé jsou ty největší hovada
největší básníci uměli žít ve zvratkách
a tak ty sračky jsou jako velká zesraná balada
A my si budeme žít svoje dokud se neztratíme v mapách

A tak jsem se podíval ven a bylo mi špatně
viděl jsem slunce a mlhu zimy
ven skrz to špinavé okno
ven do toho světa, ze kterého je mi smutno

Mám chuť na cigáro a pivo
usínat je dobré, však lepší s tím no
A jediné co bude navždy semnou je stín no
Komu není do ničeho tomu není radno

Je ráno
další zbytečné ráno
Prostitutky otevřely oči a žijí
další člověk umřel a všichni brečí
a všichni zkurvysyni tady stejně smrdí
a já zmizím v davu nasraných lidí
takhle to prý má být
takhle je to v piči

Román

1. září 2013 v 21:15 | Ondřej Bezstarosti

Sedívá v pajzlu naproti mně u mého stolu. Jen tam tak sedívá a čumí na mně. Pozoruje, jak kouřím cigáro, jak piju pivo, jak mi docházej prachy. A já mu říkávám, jestli nemá prachy. Jestli mně nepozve na další. A on mi koupí panáka a zase sleduje, jak nasávám. Sedívá tam pořád. A když jsem ho chtěl poslat do prdele, tak jsem zjistil, že vidím sám sebe. Sám sebe vidím zbořeného u stolu, jak nasávám pivo, které je tak hnusné, že už mi i chutná. Sám sebe bych poslal do prdele, ale jak? Možná mi moc mrdá. Možná jsem jen nemocný ze všech těch svinstev tady na tomhle světě. Lidi žijí, aby chcípli, říkával to ten spisovatel, který uměl pít. A já to říkávám taky. A když lidé žijí, aby chcípli, tak proč řešit nějaké zbytečnosti? Proč být nasraný na ženu, když tě stejně zbožňuje a vyznává ti lásku? Jednou se mnou život vymrdá. Do té doby chci napsat knihu, namalovat jak koza dojí ženskou a nedostat pohlavní chorobu.
A tak jsem občas chodíval domů, když padal sníh a já myslel na smutné lidi. Myslel jsem na všechny ty alkáče a feťáky, a přemýšlel, jestli i oni někdy někoho milovali. Jestli i oni šoustali a vařili si ráno kávu a kouřili cigára a smáli se a pili šampaňské. Dneska už nad tím nepřemýšlím. Jsou to trosky, oni sami zapomněli na to, jaké to bylo. Ať je spálí peklo nebo pohltí nebe. Já zůstanu sedět radši tady.
A když pak napíšete báseň, každý vás nenávidí. Nenávidí vás, protože vás nečetl. Nečetl vás, protože vás nenávidí. Někdy nedokážu pochopit, kde někdo takový ztratil mozek? Jak tohle dokázal? Vychlastat si ho nelze, to jsem zkoušel mnohokrát. Zlámaný depresí a rozchodem. Nejde o něj přijít ani drogami, to se z vás stává spíše zvíře. Ale to nemůžu vědět jistě, nikdy jsem to nezkoušel. Neláká mně to.
Zajímalo by mně, jestli někdo zná moje sračky nazpaměť. Jestli si někdo jen tak přednese báseň. Špatně napsanou. Vyblitou vším možným. Zapáchající. Věřte mi, že nikdo. Nikdo nebude recitovat to, co není krásné. Proč? To nevím.
Ale zpět k tomu, čím chci začít. Měl jsem sedmnáct let. Seděl jsem za supermarketem s flaškou rumu, nebo co to bylo. Nejspíš Gin. Rum já totiž nenávidím. Měl jsem holku, která mně podvedla. Takže vlastně už neměl a začínal jsem se stýkat z jednou prsatou poloblondýnou, která tančila balet a měla výrazné oči. Byl to studený sedmnáctý říjen a trochu pofukovalo. Seděl jsem tam s kámošema. Nemám páru s jakýma. Je to přece jenom nějaký ten čas. Pili jsme zlevněný chlast. Oslavující moje levné sedmnácté narozeniny a uhasínající mou šestnáctiletou jízdu mladého šmejda, který měl štěstí, že umí psát. Vítězství života je zestárnout mladý, abyste si všimli toho svinstva kolem vás a začali si ho vážit.
Z tohohle měl vzniknout román, ale víte co? Seru na to. Proč bych měl psát román, když psát neumím? Mě jako autora zbožňujte, ale neoslovujte, dokud neoslovím já vás. Můžu říct jen jedno. Všechny ženy mě zneužily a poslaly do prdele. Všechen chlast mě opil a udělal mi špatně. Všechny svinstva mě obešly a narvali mi to do zadku pěkně na sucho. A všechny barmanky ze San Marca jsem znal. A právě teď mám úžasnou ženu. Jsem blbec kvůli ní i blbec do ní. A to je všechno. Jo a ještě jsem vydal sbírku básní, kterou už naštěstí nikde neseženete.