Hořící plameny štěstí a trocha slunce

16. září 2013 v 20:56 | Ondřej Bezstarosti

Zařadil jsem trojku. Cesta byla klikatá. Byl jsem člověk, který musel neustále někam spěchat. A tak se pokuty za rychlost hromadily jedna za druhou. Nelámal jsem si s tím moc hlavu. Proč také. Vždyť čas je to, čeho máme nejméně.

Pracoval jsem jako knihovník. A to mě nudilo. Buď mi noha neustále roupami kmitala, nebo jsem prostě četl celou knihovnu. Nemohl jsem se jaksi zabavit. A tak jsem se octl na vedlejší cestě někde mezi Amerikou a Amerikou a mířil si to do Ameriky. Popravdě, nevěděl jsem, kudy a kam pojedu, ale chtěl jsem tam být hned. Zatáčka střídala zatáčku. Bylo nádherné letní počasí. Kolem dokola jen holé pláně. Jako jediný jsem si to brouzdal na té jediné cestě. Zařadil jsem čtyřku.

Můj golf (splašila mi ho po příletu jedna známá mé sestry), ze sebe vydával maximum. Moje duše nevěděla, co chce. Od svého domova jsem byl daleko. Určitě mně nikdo v knihovně nepostrádá, pomyslel jsem si. A když jsem hledal zapalovač, abych si zapálil cigaretu, octla se přede mnou větší zatáčka, než by kdokoliv čekal. Čert vem ty Americké cesty!

Golf si to takhle letěl vzduchem z asfaltu rovnou do toho rozvařeného písku. Prázdné plechovky coca-coly lítaly po autě, jakoby obživly. Nedojedené staré jídlo sebou škublo jako v záchvatu posledního živého vydechnutí. Všechen ten svinčík z auta mi letěl přímo před obličejem. Za ním se mihlo slunce a hned poté tma. Golf se po dvojitém protočení rozplácl na střechu. Chvíli ještě klouzal po písku. Poté jsem uslyšel jen syčení a cítil dým.

Když jsem se probudil, kdosi se snažil vykopnout dveře. Vzdychal, nadával, nenáviděl, proklínal. V hlavě se mi honily myšlenky o konci mé existence. "No tak pojď!" Zařval mužský hlas a dveře se konečně pohnuly. Viděl jsem jeho matnou siluetu. Slunce se prodralo až do mého obličeje. Byl jsem skoro oslepen. Nevěděl jsem ani, jak na tom jsem po fyzické stránce. Chytil mně za paže a táhnul horkým pískem daleko od auta.
"Chlape, jsi v pořádku?"
"..Dá se říct, že,.. Ano." odpověděl jsem těžce.
"Máte tak obrovské štěstí, že já zrovna tudy…"

Prásk! Ozval se ohlušující výbuch. Můj starý německý golf zemřel. Všechno co jsem měl, bylo mrtvé. Proč já jen chtěl do té Ameriky! Muž mě podepřel pod jeho ramena a táhl mě ke svému autu. Byl to jakýsi starý vrak. Těžko říct, co to bylo. Všimli jste si někdy těch lidí, co sebou musí neustále vláčet mírné pupky z nadměrného pití alkoholu a z depresí? Tenhle muž ho měl zcela dokonalý, jako ostatní. Pravý Američan.

Když jsem dosedl do jeho auta a podíval se na něj, byl mi povědomý. Jako bych ho viděl. Jako bych ho někde v mé paměti měl. Byl to zvláštní pocit a nemohl jsem se ho zbavit.
"Odkud jste, chlape? Vaše angličtina nezní zrovna nejlépe."
"Jsem z České Republiky." mačkal jsem z mého mozku maximum.
"Hmmm. To je zajímavé." odpověděl a mlčel.
Zkoušel jsem si vzpomenout. Nešlo to. Byl mi tak moc povědomý! Můj mozek musel ždímat vše, co se naučil v hodinách angličtiny na střední. Moc mu to nešlo a tak to mačkal opravdu pomalu. Nicméně povedlo se mi zeptat se, co dělá za práci.
"Jsem soukromý detektiv. Šest dolarů za hodinu. Nic moc." Odpověděl a přihnul si z flašky.
"Od někudy vás znám, pane."
"Jsem Nick Belane." sundal ruku z volantu a bez pohledu na mě ji na mě natáhl.
"Jmenuji se Bezstarosti." odvětil jsem a potřásl mu rukou.
"Takže vy teď nemáte auto, jo?"
"Přesně tak…"

To jméno mě trklo. Znal jsem ho! Toho chlapa jsem znal! Když byly v té knihovně neodvratné nudy, naučilo mně to číst. Většina knih byla škváry. Dokud jsem nenašel knihu jménem Škvár od Charlese Bukowskiho. Věděl jsem, že je ten chlap, který v té knize dělal detektiva nějaký jiný. Zvláštní. Dost popsaný na to, aby byl vymyšlený. Ale nedošlo mi, že bych se s ním setkal. Takhle mi to šrotovalo po celou jízdu tou pouští. Samozřejmě, že ta postava byla vymyšlená, ale najednou mě vytáhl z hořícího auta a seděl vedle mě. Opravdový Nick Belane! Osobně! Živá postava mrtvého spisovatele!

Dojeli jsme do jakéhosi města. Bylo mi povědomé z různých filmů a videoklipů. Zaparkovali jsme u starého činžáku. "Chceš jít nahoru a dát si sklenku, nebo si chceš jít po svých a hledět si svého?" zeptal se v autě znenadání. "Určitě nahoru, jsem švorc a krom pasu a občanky nemám nic." nejistě jsem odpovídal.

Moje zranění byla jakoby zázrakem jen pár šrámů a naražený kotník. Pokulhával jsem si to za Nickem Belanem. Mým zachráncem i hrdinou! Posadil mě na gauč a sám si sedl naproti mně. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a pak sebou cukl.
"Takže, pokud to chápu, jsi celkem nahranej."
"Přesně tak. Nemám vůbec nic."
"Tady máš nějaký hadry. A běž se osprchovat. Smrdíš jako Holywoodské krysy."
"Jasně a mimochodem, děkuju."
"Neděkuj. Smrtka mi říkala, že mám udělat cosi dobrého. A tak konám."
"Jaká smrtka?"
"To je jedno, běž se umýt!"

Abych si vydělal peníze, dělal jsem Nickovi jeho pravou ruku. Pomáhal mu řešit případy a on se o mně nikdy nikomu nezmiňoval. Za to se o mě staral. Byl jsem u toho, když zemřel Celine. Poslední stoletý spisovatel. Poznal jsem Nicka tak, jako nikdo jiný. Jednoho dne jsem vstal z postele a Nick prostě zmizel. Kdosi pravil, že ho pohltil červený vrabec, kdosi zase, že se zabil sám. Nebyl to popravdě zrovna obstojný chlap. Byl tak trochu neobezřetný a hloupý. Občas mu prošla hlavou skvělá myšlenka a skvělé uvažování. Ale to všechno spláchl levnou vodkou. Byl myslím podzim. A on prostě zmizel.

Když jsem doletěl na letiště, tehdy ještě Ruzyňské, do mé Prahy, čekala mě sestra na letišti. Sestra. Má jediná příbuzná. Ostatní se na mě vykašlali. Když jsem ji objal, zašeptal jsem ji přitom do ucha: "Ségra, já poznal Nicka Belanea!"

Povídka je inspirovaná knihou Charlese Bukowskiho. Tato kniha se jmenovala Škvár. Mimo jiné i jeho poslední román.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Weiler Weiler | Web | 17. září 2013 v 14:53 | Reagovat

Chlape, to asi nemá 1800 znaků, co? :D

2 Janča Janča | 17. září 2013 v 17:15 | Reagovat

Je to fakt dobrý! Ale to bude asi tím, že jsi překročil limit znaků, no. :D :(

3 Ondřej Bezstarosti Ondřej Bezstarosti | E-mail | Web | 17. září 2013 v 22:04 | Reagovat

jojo..já píča jsem si toho všiml pozdě.. No co no.. Nasrat. Nepíšu kvůli soutěžím

4 valin valin | Web | 19. září 2013 v 13:10 | Reagovat

Chtěla bych ti jenom říct, že máš přece možnost to opravit, ne? Můžeš využít možnosti upravit článek, odkaz na srdci blogu bude stále platný...

5 fanda fanda | 22. září 2013 v 23:51 | Reagovat

jedna z tvých nejlepších povídek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama