Román

1. září 2013 v 21:15 | Ondřej Bezstarosti

Sedívá v pajzlu naproti mně u mého stolu. Jen tam tak sedívá a čumí na mně. Pozoruje, jak kouřím cigáro, jak piju pivo, jak mi docházej prachy. A já mu říkávám, jestli nemá prachy. Jestli mně nepozve na další. A on mi koupí panáka a zase sleduje, jak nasávám. Sedívá tam pořád. A když jsem ho chtěl poslat do prdele, tak jsem zjistil, že vidím sám sebe. Sám sebe vidím zbořeného u stolu, jak nasávám pivo, které je tak hnusné, že už mi i chutná. Sám sebe bych poslal do prdele, ale jak? Možná mi moc mrdá. Možná jsem jen nemocný ze všech těch svinstev tady na tomhle světě. Lidi žijí, aby chcípli, říkával to ten spisovatel, který uměl pít. A já to říkávám taky. A když lidé žijí, aby chcípli, tak proč řešit nějaké zbytečnosti? Proč být nasraný na ženu, když tě stejně zbožňuje a vyznává ti lásku? Jednou se mnou život vymrdá. Do té doby chci napsat knihu, namalovat jak koza dojí ženskou a nedostat pohlavní chorobu.
A tak jsem občas chodíval domů, když padal sníh a já myslel na smutné lidi. Myslel jsem na všechny ty alkáče a feťáky, a přemýšlel, jestli i oni někdy někoho milovali. Jestli i oni šoustali a vařili si ráno kávu a kouřili cigára a smáli se a pili šampaňské. Dneska už nad tím nepřemýšlím. Jsou to trosky, oni sami zapomněli na to, jaké to bylo. Ať je spálí peklo nebo pohltí nebe. Já zůstanu sedět radši tady.
A když pak napíšete báseň, každý vás nenávidí. Nenávidí vás, protože vás nečetl. Nečetl vás, protože vás nenávidí. Někdy nedokážu pochopit, kde někdo takový ztratil mozek? Jak tohle dokázal? Vychlastat si ho nelze, to jsem zkoušel mnohokrát. Zlámaný depresí a rozchodem. Nejde o něj přijít ani drogami, to se z vás stává spíše zvíře. Ale to nemůžu vědět jistě, nikdy jsem to nezkoušel. Neláká mně to.
Zajímalo by mně, jestli někdo zná moje sračky nazpaměť. Jestli si někdo jen tak přednese báseň. Špatně napsanou. Vyblitou vším možným. Zapáchající. Věřte mi, že nikdo. Nikdo nebude recitovat to, co není krásné. Proč? To nevím.
Ale zpět k tomu, čím chci začít. Měl jsem sedmnáct let. Seděl jsem za supermarketem s flaškou rumu, nebo co to bylo. Nejspíš Gin. Rum já totiž nenávidím. Měl jsem holku, která mně podvedla. Takže vlastně už neměl a začínal jsem se stýkat z jednou prsatou poloblondýnou, která tančila balet a měla výrazné oči. Byl to studený sedmnáctý říjen a trochu pofukovalo. Seděl jsem tam s kámošema. Nemám páru s jakýma. Je to přece jenom nějaký ten čas. Pili jsme zlevněný chlast. Oslavující moje levné sedmnácté narozeniny a uhasínající mou šestnáctiletou jízdu mladého šmejda, který měl štěstí, že umí psát. Vítězství života je zestárnout mladý, abyste si všimli toho svinstva kolem vás a začali si ho vážit.
Z tohohle měl vzniknout román, ale víte co? Seru na to. Proč bych měl psát román, když psát neumím? Mě jako autora zbožňujte, ale neoslovujte, dokud neoslovím já vás. Můžu říct jen jedno. Všechny ženy mě zneužily a poslaly do prdele. Všechen chlast mě opil a udělal mi špatně. Všechny svinstva mě obešly a narvali mi to do zadku pěkně na sucho. A všechny barmanky ze San Marca jsem znal. A právě teď mám úžasnou ženu. Jsem blbec kvůli ní i blbec do ní. A to je všechno. Jo a ještě jsem vydal sbírku básní, kterou už naštěstí nikde neseženete.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama