Říjen 2013

Klepu

30. října 2013 v 19:54 | Ondřej Bezstarosti
Je to černé, má to bílé písmena
písmena, ze kterých dělám slova
klepu to, střílím jak z kulometu
slova létají jako komety

Klepu to, klepu klepu klepu
jako šílenec
šílenec, zorničky roztáhlé
prsty létají a já vyklepávám
vyklepávám slova o své
lásce
vyklepávám slova o své
o své ženě.

Napsal jsem spousty basní
klepal se zimou, klepal do kláves
učil se jako pianista
učil se z hloupého
dokud hloupý nebyl jsem do ní
Píšu, klepu, klepu, klepu

Jsem tím posedlý
posedlost záchrannou života
mého života
Klepu, bože jak já rád píšu
píšu pro sebe, píšu pro mou lásku
nepíšu pro nikoho
občas to bývá jasné i v názvu

"Tája" byla první báseň
a teď jich jsou desítky
a já stále bouchám do klávesnice
slyší to všichni a přitom nikdo
šeptám ti do ucha
jak zbožňuju tě lásko

Pak chopím se klávesnice
potřebuju ti to ještě napsat
.
.
.

Jahodové šoustání

23. října 2013 v 11:10 | Ondřej Bezstarosti
Svět voní
jako jahodové šoustání
mám rozteklou krev
vnímám to vzdychání a řev
Jednou bych chtěl diamant
abych mohl zabít problémy
svět zní jako jahodové šukání
slyšeli to všichni, slyšely to zdi

Lidi věří v anděly,
ale přemohly je reklamy
Každý brečí, když se narodí
ze špatné kundy od mámy
A já nechápu, proč
chce někdo vnucovat rozumy
v jedenáct večer
člověku, co už není rozumný
Svět je jako jahodové šukání
a stejně tak i tajemný

Učíme se náš jazyk
abychom nezapomněli odkud jsme
já se učil jazyk
abych slova poslal do píče
A tak se stalo hříchem
mluvit, jak nás učili
svět voní jak šukání
tak jen aby se mě nedotkli

A zase moc jsem přemýšlel
málem mě to zabilo
cítil se jak štěně
co únavou už nemohlo
Jahodové šoustání
sprcha a slova pravdy
Básník, co nedostane se uznání
pod vlivem tak primitivní látky

Jako první

19. října 2013 v 10:56 | Ondřej Bezstarosti

Občas je lepší, když
napíšu báseň
hned, když vstanu
neupravený
neoblečený
jen ve svých vínových trenkách
ještě ve snech

Vlasy psance, uzavřeného
v ospalém těle
Rozcuchanost a slepené oči
potřeb je tak tisíc
ale já píšu báseň
jako první

Jako první věci, které
mi zachraňují prdel
každé ráno
potřebuji zachránit prdel
Dokud nevylezu ven
a moc dobře vím, proč

Nepsal bych - zešílel bych
ani tak moc nepíšu pro někoho
jako pro sebe
Říkala to má klávesnice
říkala to má žena
tím jejím pohledem
tím jejím úsměvem
A tak se stává
že v každé básni postává
A tak se stává
že báseň je přednější
nežli sraní, nežli káva

Pozoruji s úsměvem na modrých ústech

15. října 2013 v 23:16 | Ondřej Bezstarosti

Do modrých úst
jež jim byla zima
vstoupil chladný vánek
a vyvalil se doušek dýmu

List jí spadl za zády
Já pozoroval ho - objímal Ji
Pár kapek pokropilo stěnu fasády
Pár polibků pár snění

Pocity, co nikdy nezeslábly
Nás naplňovaly
Tou neukonejšivou
Něhou
A těch pár listí, co šustili
Měli taky štěstí
Stejně jako My

Do modrých úst
Jež jim byla zima
Vstoupil chladný vánek
A vyvalil se doušek dýmu

Škrtl jsem zapalovačem - Zapálil cigáro
Tisíc očí mně pozorovalo
Pár Lvů tiše číhalo na kořist
Zatímco jsme se probíhali po poli
Mezitím, co ty modré ústa
Dokouřila cigáro
Mezitím, co ten spisovatel
Viděl nás dva šťastné

A pak mi to došlo
Viděl jsem sám sebe
Viděl jsem měsíc a fascinující nebe
Pod ním, jsi stála ty
A držela mě za ruku
Kouřil jsem cigáro
A pozoroval
Jak vydržujeme naši lásku

Sepsal jsem vše na kus papíru
Jako důkaz jakési krásy
Mezitím, co ty modré
Zmrzlé ústa
Jež jim byla zima
Vydechovaly doušky dýmů
A vdechovaly chladný vánek
Nádechu podzimní rosy

Umělectví nezná umělce

13. října 2013 v 23:35 | Ondřej Bezstarosti
Umění
je nezůstat poslední
umění
je umět milovat
a neznat
trápení

Dát v sázku
ruličku papírů
které nám nevystelou rakev
je umění
Umění snů
je větší
než vzhled
nejkrásnějších obrazů
Umění tváře a puchýřů
tváře s úsměvem
co připravilo jídlo na talíř

A i ten poslední pes
ten poslední čokl
kterého "umělec" potká
bude ze zlata
a tak si říkám
Je umění uměním?
činnost mým špinavým
prstem vyklepaná
na špinavé klávesnici
ve špinavém pokoji?

Do tváře se směji
slovům a beznaději
umění, jež trpím
mi dává naději
zítřků
polibků
rtů
a nocí

Poruchy osobnosti a pistole na vodu

11. října 2013 v 14:33 | Ondřej Bezstarosti

...
Sotva to dořekla, tak po mně hodila novou vázu. Z jednoho rohu pokoje letěla váza do druhého rohu. Jak krásně se ještě stihla zablesknout ve svitu okna. Dopadla těsně vedle mojí hlavy. Roztříštila se o zeď. "Hráblo ti?" "Já ti říkám, Ondřeji, že mě srát nebudeš!" No a tak jsem radši sklapnul, vzal jsem kabát a namířil si to ke dveřím.
Otevřel jsem dveře a za nimi stál pan domácí, se kterým jsme se seznámili při našem příchodu. Takový přitloustlý chlapík se začínající pleší a několik dnů zpocenou košilí na sobě. Napnutou tak, že jsem si při našem prvním setkání myslel, že se knoflíky uvolní a vystřelí. Stál tam s nataženou rukou. Zrovna se chystal zaklepat. Trochu se lekl, když mně spatřil. "Pane Bezstarosti, děje se něco?" mluvil roztřeseným padesátiletým hlasem "nestalo se nic?" Odbyl jsem ho přitakáním, jako že se nic neděje a že je vše v naprostém pořádku. Má téměř třicetiletá ruka ho poplácala po rameni. Hehe. Ano, na tolik jsem se cítil a tak dále. Pff. Otočil jsem se, že si ještě vezmu cigára. V tom na mě letěl talířek. Tak tak minul pana Jamese a mně. Rozbil se o protější dveře chodby. "Ty hajzle jeden! Už jsou to tři roky, co mě sereš!" Ozval se hlas mé manželky z bytu. Nahnul jsem se k panu Jamesi a řekl mu s úsměvem: "Asi si ty cigára koupím nové. Nikdy nevíte." Pan James na mě s otevřenou pusou hleděl. Nechápal můj klid nebo neklid mojí ženy. Zasmál jsem se a vykráčel si to chodbou. Ona vyběhla na chodbu a zařvala "Nechám se rozvést." Za chůzi jsem jen vztyčil prostředníček za má záda a sešel schody dolů.
...

Stůl

6. října 2013 v 23:10 | Ondřej Bezstarosti
Dopadlo na něj
trocha popelu
trocha papíru
bez popelníku
a bez díry
v mé hlavě, jež
schválila mi vše
co uznála za vhodné

Místo, kde klávesnice
ronila zvuky
kde myšlenka čarodejnice
ovládala mé prsty
co kvílely bolestí
při povídkách
a sexu

Místo, kde bylo její pozadí
a kalhoty jež byly pod ním
místo, kde rozlilo se pivo
kde usnu a zaspím
tvrzením a poučkou
tohle nepřekecáš
snad veděl by stůl
co právě děláš

No a já už
vypotřeboval vše
abych dostal tu skrvnu
ze stolu pryč
Saponát smrděl bytem
spolu s cigárem
A mě přišly mé věci jako kýč

Na chvíli

Smějící se tvář myšlenky

6. října 2013 v 20:53 | Ondřej Bezstarosti

Pár počtů lidí

a všichni se posrali

když spatřili

vlastně nespatřitelné

To velké tajemno

uvnitř našich duší

ta velká moc

která proudí do našich uší



Uklouzl jsem na slupce banánu

a spadl do kaluže štěstí

tvá tvář se směje a já vím

že i za mnou dopadá nějaký stín



a je skvělý si to uvědomit

"Jsi debil." říkala s vtipem

pak prošla a zmizela stínem

když já se vracel domů



A včera?

Včera jsem podkal chlápka

který nesl zvadlou růži

zachmuřenou tvář

a za ním se táhla vůně

kolínské

té nejdrahší



No a tak si buďme jisti

že jsme šťastní

Dyť i popelnice ve tmě

někoho občas straší

Návštěva u pana Bezstarosti

2. října 2013 v 14:24 | Ondřej Bezstarosti
Patro, patro, patro, patro. Jela jsem ve výtahu. Podívej se, Doroty, podívej se sama na sebe do toho obřího zrcadla, jak máš rozšířený zorničky. Nebylo to možný. Byla jsem v rauši. Oči černé jako noc, srdce bubnující jako bubeník Nirvany. Do prdele! Kolik těch pater vůbec ještě zbývá? Vyndala jsem z kabelky od Versaceho pudřenku. Pudrovala jsem si ksicht. Měla jsem pocit, že pudr je všude. Jako by jste roztrhli mouku. A další a další! Jela jsem ve výtahu, sjetá, a pudrovala si ksicht. Podivné úvahy povzbuzovaly můj mozek. "Bože já jsem ale kráva!" řekla jsem nahlas. Mačkám patro a konečně se rozjíždím.

Bydlel v pátém patře. Měla jsem se k němu podle smsky stavit ve tři. Bylo půl šestý. Ten vůl bude pěkně nasranej. A tak KONEČNĚ střídalo patro, další patro. "Páté patro." Ozval se z výtahu ženskej hlas, až jsem se sebou cukla. DO HAJZLU! Zorničky už černou barvou pokrývaly mé obočí. Nebo to byla řasenka?

Vylézám z výtahu a klepu na dveře, které byly napravo od něj. Dobře jsem to tam znala. Ještě jednou svižně obhlídám své nohy obuté do vysokých podpatků, černé legíny, volné červené tričko a pásek. "Kurva k čemu mám vlastně ten pásek?" řekla jsem si opět nahlas. "Na styl." odpověděl jeho hlas v otevřených dveřích. A tak jsem se na toho mého spisovatelského kreténa vrhla s rozevřenou náručí. "Miláčku dneska ti to tak sluší!" lhala jsem mu do ksichtu. Něco přiožrale přitakal a kývl hlavou ať jdu dál.

Seděla jsem na pohovce, on v křesle. Rychleji už to psát nejde, řeknu vám. Jsem tak nadržená na ten text! No, ale zpět k příběhu. Seděla jsem na pohovce a on v tom poloroztrhaném křesle. Na bradě měl pětidenní strniště, v obličeji rozzářené ty jeho hnědé posrané oči a laskavý výraz osamělého člověka. Alespoň si to ten blbeček pořád o sobě myslel.
"Píšeš pořád? Nebo jsi zas bez práce a nic neděláš."
"Jasně."
"Co kurva jasně? Už ani nenadáváš, že jsem přišla pozdě!"
"A proč bych měl?"
"Nevím! Vždycky jsi nadával, že tvoje vlastní holka přichází pozdě!"
"Nikdy jsem nenadával, to se vyronilo v tvým mozku!"
"Hmm."
A zase. Už zase začínala hádka. Proč já kráva k němu vůbec jela? Vždyť jen potřeboval psát ty jeho kraviny a podnikat ty jeho výlety nikam. Blázen jeden. A to mu bylo teprve 18 a mě bylo 25! Nechápu, jak to dělá! Tak či tak šukal dobře. A tak jsem se na něho vyrhla. Buď to, anebo hádka. Tak si vyber Doroty! Líbala jsem ho a zajížděla mu prsty do vlasů. Měla jsem pocit, že moje hlava už byla jedna velká zornička. Při líbání jsem zahlédla všechen ten bordel po bytě. Zaprášené psací stroje, počítače, rozlité kafe, pivo, nedokouřené cigára a tak. Raději jsem zavřela oči a líbala ho rychleji. Jo a ohromně moc prachu!

Cítila jsem, jak mu tuhne péro. "Bezstarosti, ty jeden zkurvenče!" zařvala jsem a dala mu facku. Jeho úchylka zpočívala v tom, že se těšil na cigáro po sexu. No jo. Spisovatelé. Potřebují být furt něčím opilí. Když né chlastem tak láskou, životem, čímkoliv! A von se rád opíjel pohledem z balkónu při cigáru po sexu.

Vyndala jsem mu ho z kalhot a začala mu ho kouřit. Připadal mi chvílema obrovskej. Měl asi dva metry. Chvílema z něj byla dočista vagína. Možná jsem přebrala. Nevím. "Ty jsi zase sjetá, že jo!" zařval na mě. "Podívej se, co děláš! Lížeš a kouříš mi koleno!" No jo. Já to opravdu dělala. Odkopl mě, až jsem upadla na zem. Vstal, zapnul si kalhoty a šel do kuchyně. Otevřel si pivo a zapálil cigáro. "Raději si ho sám vyhoním. Stejně jsi ztracená existence ty svině!"
Šel na balkón a já ho následovala. Kouřil a čuměl kamsi do hajzlu. Já vyndala své slim cigáro a odpálila si od jeho camelky. Na to, kolik mu bylo let, byl celkem pěkný. Vypadal na víc. Vlasy měl rozcuchané, ale líbily se mi. Líbil se mi celý. Byl jako anděl v pekle u kotle. Kterej to dokáže všechno popsat.

"Myslíš lásko, že je docela možné, aby se člověk naučil létat?"
"Já si myslím, že to možné není. Nemáme peří."
"Já si myslím, že ty to umíš" Umíš to ty svině a nechceš mi to říct!"
"Já to ale neumím miláčku!"
"Ale umíš!"
Napřáhl se a přetáhl mě přes záda, až jsem přepadla přes římsu balkónu. Otočila jsem hlavu směrem k němu a všimla si, že se ode mě nějak vzdaluje. Patro střídalo patro a já letěla dolů. Píčus jeden! Normálně mě vyhodil sjetou z balkónu! "Přísahám, že ti nakopu prde..."


Cukla jsem sebou. Najednou ležím nahá zachumlaná v posteli. Otočím hlavu a on se na mě dívá s úsměvem a něžně mě políbí. "Miláčku, co se ti zdálo zase broboha za sen?" ptá se se smíchem. "Ani se neptej zlato." dávám mu pusu na líčko a tulím se k němu. Můj Bezstarosti. Můj spisovatel. Hodný a milý. A miluje mě. Do prdele se sny!

Sám utvářím si otázku úžasu

1. října 2013 v 16:14 | Ondřej Bezstarosti
Vzduch je naše žrádlo. Žereme jako prasata. Poslední večeře vzduchu. A že je toho vzduchu dost. Nebo málo? Málo bylo hodin, když jsem souložil s láskou a vzdychal. Vzduch. Heh... Ten vzduch řídl a řídl. Nebyl vyřízen jako já, neměl duši jako já, neměl vlastně vůbec nic. Ve vzduchu prej ukrývá se vášeň. Po pravdě? Jsou to žvásty. Vzduch žeru já, ty, támhleten špekoun i tahle kočka přejetá autem. Ehm... Ta kočka vlastně už ne. Tak či tak, to nic neměnilo na tom, co se tu noc odehrálo.

Je právě sedmá hodina večer. Otevírají se dveře, házím klíče na botník. Zouvám si boty a kamsik je odkopávám. Odjakživa z toho byl bordel. Ovšem, co dnes není považováno za bordel? I šukání se stalo bordelem. Jak je nám známo. Zapaluju si cigáro. Svý camelky jsem nechal doma. Celé odpoledne bez koruny a cigára. Jak mrzuté, hehee... Měl jsem zapalovač a tak jsem si to jen jel vlakem a hrál si ze zapalovačem. Ale vraťme se zpět k mému příchodu domů. Zapaluju si teda v té chodbě cigáro. A slyším nějaké zvuky, které slýchávám, když moje péro zajíždí do... Však víte ne? No a nakráčím si to do obýváku. Nepamatuji si, že bych měl kdy modrou pohovku, luxusní závěsy, uklizeno a... Uklizeno. Každopádně leží má žena v posteli s nějakým kriplem. No nic. Namířím si to do kuchyně, ke které musím dojít přes obývák. Nevšimli si mě. Tak moc si to užívali. Vzal jsem láhváč z ledničky (ostatně, nikdy jsem neměl lahváče v ledničce, zvláštní) a usedám na modrou tyrkysovou pohovku.

Hlt střídal hlt, příraz střídal příraz. A pak si mě ten chlap všiml. "Do prdele chlape! Co tu kurva děl.." PRAASK! Hodil jsem mu lahváč přímo do ksichtu. Pivo prolétlo vzduchem a střepy matrací. Krev mu stékala po jeho asijském obličeji. Zajímavé. Nepamatuji si, že by měla moje žena v lásce asiaty. Ta svině. A tak vstanu a začnu ji nadávat.
"Ty děvko jedna! Nenávidíš přece asiaty! Ty kurvo prolhaná!"
"Pane, o čem to do píče melete?"
"Jseš moje žena a podvá..."
Do PÍČI! Vždyť já ženu vlastně nemám! Najednou mě baseballka přetáhla přes hlavu. Kaput. Finito. Ty debile.

O pár hodin dřív jedu ve vlaku. Piju jednu za druhou. Myslím flašku. Měl jsem dost peněz a střevních potíží si to dovolit. Spíše tedy ukrást a ponížit své zdraví ještě víc. Byl jsem dvaadvacetiletý podnikatel, který vlastně nepodnikal, ale houmlesačil po svinstvu jako je Česká Republika. Jedete do Prahy. Tam vás oberou. Udělaj z vás kripla a než se nadějete, jste vožralí a jedete do Ostravy makat do dolu. A jelikož to stojí v Ostravě za hovno a doly se zavíraj, tak jedete vožralej dál a najednou civíte v městě Kopřivnice, kde jste žil celé své mládí a nemáte ani vindru. A jste tak namol a možná i pod práškama (zapomněl jsem se přiznat), že si vsugerujete, že bydlíte tam, kde jste tak dlouhá léta bydlel. Ehm... Tři roky. Dva? Možná jeden. No a tak si vzpomenete, že máte ženu a že žijete skvělej život. Jen tak si před tím barákem sedíte a utváříte si představu, která se vám zdá tak reálná, že vám to nedá a musíte jít dál. No a dál to znáte.

Nicméně probudil jsem se na fízlech. Zasraná záchytka bůh ví kde. Snad Frýdek Místek nebo tak něco. Všechny ty města jsou stejné svinstvo. Když vyrůstáte v těchle hovnech, připadá vám jako růže i to nejrozšláplejší hovno vedle u sousedů, co maj čokla. Že nechápete, co vám chci říct? Jen jedno. Nikdy kurva nepodnikejte, když jste mladí a blbí a nemáte na to ani povolení. Kurvafix! Za druhé. Nikdy nejezděte do Prahy. Stojí to tam za bolavou smradlavou nohu v zastavárně ve Frenštátu pod Radhoštem. Za třetí. Nechlastejte na prášky. Teda. Myslím. A za čtvrté. Když už se vám podaří ukrást nepozorovaně lahváč. Vemte si ho a zmizte.


A jak, že jsem se dostal vlastně do toho bytu? HEHE! Měl jsem klíče vy blbci. A cigáro jsem nekouřil. Halucinace.