Návštěva u pana Bezstarosti

2. října 2013 v 14:24 | Ondřej Bezstarosti
Patro, patro, patro, patro. Jela jsem ve výtahu. Podívej se, Doroty, podívej se sama na sebe do toho obřího zrcadla, jak máš rozšířený zorničky. Nebylo to možný. Byla jsem v rauši. Oči černé jako noc, srdce bubnující jako bubeník Nirvany. Do prdele! Kolik těch pater vůbec ještě zbývá? Vyndala jsem z kabelky od Versaceho pudřenku. Pudrovala jsem si ksicht. Měla jsem pocit, že pudr je všude. Jako by jste roztrhli mouku. A další a další! Jela jsem ve výtahu, sjetá, a pudrovala si ksicht. Podivné úvahy povzbuzovaly můj mozek. "Bože já jsem ale kráva!" řekla jsem nahlas. Mačkám patro a konečně se rozjíždím.

Bydlel v pátém patře. Měla jsem se k němu podle smsky stavit ve tři. Bylo půl šestý. Ten vůl bude pěkně nasranej. A tak KONEČNĚ střídalo patro, další patro. "Páté patro." Ozval se z výtahu ženskej hlas, až jsem se sebou cukla. DO HAJZLU! Zorničky už černou barvou pokrývaly mé obočí. Nebo to byla řasenka?

Vylézám z výtahu a klepu na dveře, které byly napravo od něj. Dobře jsem to tam znala. Ještě jednou svižně obhlídám své nohy obuté do vysokých podpatků, černé legíny, volné červené tričko a pásek. "Kurva k čemu mám vlastně ten pásek?" řekla jsem si opět nahlas. "Na styl." odpověděl jeho hlas v otevřených dveřích. A tak jsem se na toho mého spisovatelského kreténa vrhla s rozevřenou náručí. "Miláčku dneska ti to tak sluší!" lhala jsem mu do ksichtu. Něco přiožrale přitakal a kývl hlavou ať jdu dál.

Seděla jsem na pohovce, on v křesle. Rychleji už to psát nejde, řeknu vám. Jsem tak nadržená na ten text! No, ale zpět k příběhu. Seděla jsem na pohovce a on v tom poloroztrhaném křesle. Na bradě měl pětidenní strniště, v obličeji rozzářené ty jeho hnědé posrané oči a laskavý výraz osamělého člověka. Alespoň si to ten blbeček pořád o sobě myslel.
"Píšeš pořád? Nebo jsi zas bez práce a nic neděláš."
"Jasně."
"Co kurva jasně? Už ani nenadáváš, že jsem přišla pozdě!"
"A proč bych měl?"
"Nevím! Vždycky jsi nadával, že tvoje vlastní holka přichází pozdě!"
"Nikdy jsem nenadával, to se vyronilo v tvým mozku!"
"Hmm."
A zase. Už zase začínala hádka. Proč já kráva k němu vůbec jela? Vždyť jen potřeboval psát ty jeho kraviny a podnikat ty jeho výlety nikam. Blázen jeden. A to mu bylo teprve 18 a mě bylo 25! Nechápu, jak to dělá! Tak či tak šukal dobře. A tak jsem se na něho vyrhla. Buď to, anebo hádka. Tak si vyber Doroty! Líbala jsem ho a zajížděla mu prsty do vlasů. Měla jsem pocit, že moje hlava už byla jedna velká zornička. Při líbání jsem zahlédla všechen ten bordel po bytě. Zaprášené psací stroje, počítače, rozlité kafe, pivo, nedokouřené cigára a tak. Raději jsem zavřela oči a líbala ho rychleji. Jo a ohromně moc prachu!

Cítila jsem, jak mu tuhne péro. "Bezstarosti, ty jeden zkurvenče!" zařvala jsem a dala mu facku. Jeho úchylka zpočívala v tom, že se těšil na cigáro po sexu. No jo. Spisovatelé. Potřebují být furt něčím opilí. Když né chlastem tak láskou, životem, čímkoliv! A von se rád opíjel pohledem z balkónu při cigáru po sexu.

Vyndala jsem mu ho z kalhot a začala mu ho kouřit. Připadal mi chvílema obrovskej. Měl asi dva metry. Chvílema z něj byla dočista vagína. Možná jsem přebrala. Nevím. "Ty jsi zase sjetá, že jo!" zařval na mě. "Podívej se, co děláš! Lížeš a kouříš mi koleno!" No jo. Já to opravdu dělala. Odkopl mě, až jsem upadla na zem. Vstal, zapnul si kalhoty a šel do kuchyně. Otevřel si pivo a zapálil cigáro. "Raději si ho sám vyhoním. Stejně jsi ztracená existence ty svině!"
Šel na balkón a já ho následovala. Kouřil a čuměl kamsi do hajzlu. Já vyndala své slim cigáro a odpálila si od jeho camelky. Na to, kolik mu bylo let, byl celkem pěkný. Vypadal na víc. Vlasy měl rozcuchané, ale líbily se mi. Líbil se mi celý. Byl jako anděl v pekle u kotle. Kterej to dokáže všechno popsat.

"Myslíš lásko, že je docela možné, aby se člověk naučil létat?"
"Já si myslím, že to možné není. Nemáme peří."
"Já si myslím, že ty to umíš" Umíš to ty svině a nechceš mi to říct!"
"Já to ale neumím miláčku!"
"Ale umíš!"
Napřáhl se a přetáhl mě přes záda, až jsem přepadla přes římsu balkónu. Otočila jsem hlavu směrem k němu a všimla si, že se ode mě nějak vzdaluje. Patro střídalo patro a já letěla dolů. Píčus jeden! Normálně mě vyhodil sjetou z balkónu! "Přísahám, že ti nakopu prde..."


Cukla jsem sebou. Najednou ležím nahá zachumlaná v posteli. Otočím hlavu a on se na mě dívá s úsměvem a něžně mě políbí. "Miláčku, co se ti zdálo zase broboha za sen?" ptá se se smíchem. "Ani se neptej zlato." dávám mu pusu na líčko a tulím se k němu. Můj Bezstarosti. Můj spisovatel. Hodný a milý. A miluje mě. Do prdele se sny!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama