Prosinec 2013

Bolest

30. prosince 2013 v 16:15 | Ondřej Bezstarosti
Bolí mě to když bolest nezaženu
proti bolesti potřebuji svou ženu
bolestí trpící se svíjím
božské ruce abraháma kokota stíním
Říci chci nic a nic se v bolest obrací
teď už mě bolí střeva a Ona zvrací
Nás to však nedostane, spíše posílí
okultně přistáváme na dráze bolestivých fosílií

Bolest trápí nás, ale není v naší duši
klepou se ti ruce? já to tušil
"To bude dobrý" opakuju tisíckrát
abych ujistil i sebe že se budeš zase smát

A tak zatajuje se náš dech
ať už ty nebo já ležíme v bolestech
tváří v tvář osudů a nejistoty
líbáme se a vyznáváme si city
Slova tvoří hříchy štěstí jako sex a láska
bolestivě brečí i soused co dveřmi práská
Neb kašel natáhl nás a rozestlal postel
A já sám sebe se ptal k čemu je tamten kostel?
Ruce vskřížím a požehnám bolesti jako magor
aby v nás si ta kurva nedělala tábor
svinstva a prášky tak musíme žrát
ona nehce zvracet a já už chci normálně srát

A potom vysvítne slunce a oba otevřeme oči
omámené zorničky si po stropě tančí
jako bychom viděli sami sebe
bolest je pryč ale není nám skvěle
A tak proklouzáváme jiným světem hledajícím odpověď
protože nejsme křtění - nesmíme na zpověď
umíme si vystačit nejspíš i sami
bolest a dno je však dávno za námi
Líbala mě a usmála se
a já psal si to všechno při snaze
něco zachytit
něco napsat.

Střevo básníkovo

28. prosince 2013 v 23:13 | Ondřej Bezstarosti
Nejkomplikovanější část těla jsou střeva. Každý si je nosí ve svém těle. Každý je obšťastňuje či týrá. Každý má střeva. Střeva odstraní náš odpad. Jako když říkáme tuny slov, abychom našli ty tři správné.
Šel jsem prázdnou ulicí. Světla lamp mi svítili na moje boty. Jednou rukou jsem se držel za břicho, druhou jsem kouřil cigáro. Byla velice prázdná noc. Všudypřítomné trubky vítající své krále teď pěly v mých střevech a vítaly jakýsi trest. Bolest nepřestávala. Píchala do pravého boku. Píchala do levého boku. Zkracovala mé kroky. Zařizovala bolest hlavy. Malátnost. Temné myšlenky.
Ale cigáro pořád hořelo a ve mně hořel život jako v rozdováděném tygrovi. Tlačil jsem svým tělem svou duši domů. Ten mizerný panelák se blížil. Nekompromisně mi docházela vůle. Nohy však kráčely samy. Zapomněl jsem kouřit a tak mi cigáro potom spálilo prsty. Zastavil jsem se (to už jsem si zoufal přímo před vchodem), zasyčel bolestí a málem omdlel.
Klepaly se mi ruce. Nahmatal jsem klíče a vybral ten správný. Vešel jsem do chodby a přivolal výtah. Byl v nejvyšším patře. Krysy schované za temnými zdmi sklepení se vysmívaly mému utrpení. Úplně jsem cítil jejich posměch. Všechno bylo proti mně. Ten výtah. Ty zdi. Všechno!
Rozletěly se dveře a já vkročil. Zavřel jsem za sebou, svlékl si bundu a našel první židli v pokoji. Posadil jsem se na ni a předklonil se s rukama na břichu. Bolest probodávala svými pařáty každičký milimetr mých střev. Byl jsem nahraný.
Sesunul jsem se z židle a dopadl na zem. Ležel jsem na zemi a svíjel se. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Zem. Koberec. Já a ta debilní bolest. Jinak nikdo. Kde byla ta umělecká podstata nesmrtelnosti? Kde byla ta nedotknutelnost? Ta klávesnice tam jen stála opodál na stole a dívala se na mě. Byla bezmocná. Zítra měl být štědrý večer.
Sesbíral jsem se ze země a zašel na záchod. Bezvýznamné. Jen jsem tam tak seděl a skučel jako malé dítě. Mezi těmi úzkými čtyřmi zdmi polonahý na záchodě zemřít nikdy nechci. To jsem si tam taky uvědomil a sesbíral své tělo a doplahočil se do kuchyně. S bolestí né v zádech, ale ve střevech jsem spěšně probíral všechny ty krabičky s léky. Střeva. Jo. To bylo ono. Šup tam s tím. Jak se to má brát? Nevím. Znova. Vraž to do toho krku!
Později bolest ustoupila. Bylo to možná mixem různých prášků. Sekl jsem sebou na postel a usnul.
Zdál se mi sen, že mě chce zabít doktor. Místo hlavy měl nůž, ale přesto však mluvil. A já se probudil ve chvíli, kdy mě chtěl zrovna rozříznout napůl. Utíkal jsem na hajzl.
Bolest. Bolest. Bolest! Svíjel jsem se zase v tom malém prostoru a uvažoval, co si napsat na hrob. Co se tam tak píše? Umřel v hovnech? Jo to by šlo.
Vyklepaný jsem do sebe nacpal další prášky. Byly asi tři ráno. Tma a ticho a já. Jinak nic. Zkusil jsem o tom napsat báseň. Nedostal jsem se k tomu však. Po dvou slovech mě zachvátila bolest. Překonala to všechno a DO HAJZLU AU! UŽ NEMUŽU KURVA!!!

Poetické myšlenky Ondřeje Bezstarosti

5. prosince 2013 v 16:13 | Ondřej Bezstarosti
Vyfotit něco foťákem není tak naplňující, jako vyhodit ho z okna.

Existují hloupí intelektuálové. Jednoho znám.

Z diamantu se dá lehce udělat hovno. Z hovna diamant už však nikdo neudělá.

Odsuzuji rasu, která si říká "rasisti". Jsem pak také rasistou?

Pár žen mi uřízlo ptáka. Já ho však stále ještě mám.

Vymýšlím citáty z fleku. Nač ztrácet s takovou hovadinou čas?

Někdo umí kreslit, někdo psát. Někdo umí šukat a ještě o tom napíšu a nakreslí to a vydá knihu. A pak chcípne na AIDS.

Dobří básníci neumí šukat.

Tvary nekompromisních těl čumilů, co jen tak přihlížejí pod vaše ruce, jsou tak ohavné, že se potom ani nedivíte toho stupně rozkladu jejich duše.

Při slunečním světle se toho moc neděje. Není vidu. Každý na každého vidí.

Líbat se při úplňku je sice kouzelné, ale nedá vám to nic.

Citáty jsou sračka.

Vtrhneme do ložnice zrovna, když nás naše druhá polovička s někým podvádí? Většinou ne.

Umění je jen slovo, za které se schovávají netalentovaní lidé.

Sklenice vína mě drží při životě stejně jako vzduch. No a pak je tady ještě ta otázka lásky.

Můra narážející do obrazovky, která sleduje moje "zvratky"

1. prosince 2013 v 21:37 | Ondřej Bezstarosti
Ty skákající písmena
doprovádí zvuky mačkaní kláves
to pekelné využití slova
který by každý nikdy nesnes

Neužírá mě to však
ba zasraně naopak

A měním důraz i téhle básně
slyším davy lidí a jejich problémy kázně
všechno se to mění tak rychle rázně
že i ten nejhlasitější výstřel zní tak prázdně

Nýbrž já pozoruji tu můru
která mi přistává na obrazovce
Ona sleduje, jak píšu
a já do ní foukám jako kus blbce

Co můry ví?
co ví o našich životech?
nejsem hoden psát o životu
Stejně jako můra
nemohla by psát
a já jsem úplně stejná stvůra

Ovšem ojebal jsem je
jakoby to byly jejich poslední peníze
jsem neustále švorc
Avšak stále vychutnávám splněné přání na talíři

Jest hlubokým býti stejně jako ta můra
jest jsem tvrdým býti jako strom a jeho kůra

A ve skutečnosti zase nejsme umělci
Možná kdybychom měli křídla jako ptáci

Pak možná bychom se lepili na obrazovky
a sledovali proud básní
těch zasraně ceněných básní
které nikdo nečte

Ale sám rozhodně nejsem
to rozhodně ne