Střevo básníkovo

28. prosince 2013 v 23:13 | Ondřej Bezstarosti
Nejkomplikovanější část těla jsou střeva. Každý si je nosí ve svém těle. Každý je obšťastňuje či týrá. Každý má střeva. Střeva odstraní náš odpad. Jako když říkáme tuny slov, abychom našli ty tři správné.
Šel jsem prázdnou ulicí. Světla lamp mi svítili na moje boty. Jednou rukou jsem se držel za břicho, druhou jsem kouřil cigáro. Byla velice prázdná noc. Všudypřítomné trubky vítající své krále teď pěly v mých střevech a vítaly jakýsi trest. Bolest nepřestávala. Píchala do pravého boku. Píchala do levého boku. Zkracovala mé kroky. Zařizovala bolest hlavy. Malátnost. Temné myšlenky.
Ale cigáro pořád hořelo a ve mně hořel život jako v rozdováděném tygrovi. Tlačil jsem svým tělem svou duši domů. Ten mizerný panelák se blížil. Nekompromisně mi docházela vůle. Nohy však kráčely samy. Zapomněl jsem kouřit a tak mi cigáro potom spálilo prsty. Zastavil jsem se (to už jsem si zoufal přímo před vchodem), zasyčel bolestí a málem omdlel.
Klepaly se mi ruce. Nahmatal jsem klíče a vybral ten správný. Vešel jsem do chodby a přivolal výtah. Byl v nejvyšším patře. Krysy schované za temnými zdmi sklepení se vysmívaly mému utrpení. Úplně jsem cítil jejich posměch. Všechno bylo proti mně. Ten výtah. Ty zdi. Všechno!
Rozletěly se dveře a já vkročil. Zavřel jsem za sebou, svlékl si bundu a našel první židli v pokoji. Posadil jsem se na ni a předklonil se s rukama na břichu. Bolest probodávala svými pařáty každičký milimetr mých střev. Byl jsem nahraný.
Sesunul jsem se z židle a dopadl na zem. Ležel jsem na zemi a svíjel se. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Zem. Koberec. Já a ta debilní bolest. Jinak nikdo. Kde byla ta umělecká podstata nesmrtelnosti? Kde byla ta nedotknutelnost? Ta klávesnice tam jen stála opodál na stole a dívala se na mě. Byla bezmocná. Zítra měl být štědrý večer.
Sesbíral jsem se ze země a zašel na záchod. Bezvýznamné. Jen jsem tam tak seděl a skučel jako malé dítě. Mezi těmi úzkými čtyřmi zdmi polonahý na záchodě zemřít nikdy nechci. To jsem si tam taky uvědomil a sesbíral své tělo a doplahočil se do kuchyně. S bolestí né v zádech, ale ve střevech jsem spěšně probíral všechny ty krabičky s léky. Střeva. Jo. To bylo ono. Šup tam s tím. Jak se to má brát? Nevím. Znova. Vraž to do toho krku!
Později bolest ustoupila. Bylo to možná mixem různých prášků. Sekl jsem sebou na postel a usnul.
Zdál se mi sen, že mě chce zabít doktor. Místo hlavy měl nůž, ale přesto však mluvil. A já se probudil ve chvíli, kdy mě chtěl zrovna rozříznout napůl. Utíkal jsem na hajzl.
Bolest. Bolest. Bolest! Svíjel jsem se zase v tom malém prostoru a uvažoval, co si napsat na hrob. Co se tam tak píše? Umřel v hovnech? Jo to by šlo.
Vyklepaný jsem do sebe nacpal další prášky. Byly asi tři ráno. Tma a ticho a já. Jinak nic. Zkusil jsem o tom napsat báseň. Nedostal jsem se k tomu však. Po dvou slovech mě zachvátila bolest. Překonala to všechno a DO HAJZLU AU! UŽ NEMUŽU KURVA!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama