Leden 2014

Luxus

31. ledna 2014 v 11:54 | Ondřej Bezstarosti
Ulice vypadající jako žluté z uší
z uší těch feťáckých duší
Když jeden vidí, druhý mlčí
lízej prdel své smečce vlčí

Utíkáme před devastací hoven
sledujem
jak potápí se muž co bere toulen
a to sperma je na stropě

Je nám špatně
skoro úžasně
kopám do zdi jako blázen
přivřel jsem si ruku ve dveřích
extáze
peklo na báze

Kočky spí, serou na podlahy
představte si nekonečný úsek zábavy
stříkání a nadávky
upadnul na zem, chcípnul, stačily dvě dávky

Pijou z kaluže teď se chvástají lží
chčijou si do huby jsou hodně zlí
a já jsem stříklý z ní
a jak všem tyhle slova zní?

Prasečí hlava urvala koule koňům
zmrd co týral děti nemá hlavu
šílím z davů
utíkám jako sedy lehy spadnu

Sleduju jízlivé ksichty nikdo mi nevěří
nejsem ten, co si lehne rád do peří
šmejdi jsou všichni - šmejdi jsou někteří
Poslouchám Ďurecha a Peperí peperí

Urval jsem si zadek
nemůžou ho lízat
svět je plný zvratek
všichni je chtějí snídat
a když čubky natahujou prdelí
já ležím doma s ženou královnou mojí

A pak prásk a někdo zase chcípne
pár slz a za měsíc nikdo nepípne
a píp show smrdí hovnem
kde, zmrdi, kde to jsem?!

Bušení

19. ledna 2014 v 22:01 | Ondřej Bezstarosti
Zatracený pomalu stoupám výš
sním a ty vedle mě sníš
vím, přesně to, co ty sama víš
že zatracený pomalu stoupám výš

Píšu smyslu zbavený
neb nejsem tak geniální
abych někoho oslovil
i rybář občas rybu nevylovil
A já lovím své slova
v pochvě své múzy
je mi fuk, co vám to dává
je mi fuk smrt lidské lůzy
A já se vkradl do tvého srdce
abych ho rozbušil
a právě buším do klávesnice
Jako bych to tušil
že budu bušit o tobě
do tebe a při sobě
a násobně
Nikdy bych se nenabažil

Ať už ti přednáším, či šeptám
víc než davy lidí, kde jsem pán
je postel a tvá něha
Jsme podivní jako mléčná dráha
Jsme podivní jako ženská vláha
jsme rozkošní jako kočka a pes
to co bude skvělé, to je i dnes
Jsou řádky, které jsi četla jen ty
jsou lidi, kteří o mně nic neví
Tváře zmrzlých pouštních sobů
abstraktní jako říct to znovu
A já potřebuji tvou oporu
abych mohl přidat vody mému stromu

Vnímám přítomnost tvou
umírám, když jsem bez ní
v klidu mé psaní prolévajíc tmou
v klidu mé psaní pak nezní

Zatracený pomalu stoupám výš
a já čekám ve tmě, až mě vášnivě sníš

Úplné ztroskotání mysli

6. ledna 2014 v 22:08 | Ondřej Bezstarosti
Držel se za břicho a hlasy z jeho hlavy ho žádaly o bezprostřední poruchu osobnosti. Tou poruchou už dávno trpěl, ale navzdory tomuto faktu jeho mozek jaksi chtěl víc a víc šílenství. Vyběhl z hlavní třídy do vedlejší ulice. Lidi mu dělali špatně a on se potřeboval schovat. Před ním se náhle zjevil stín menší postavy.
Byl to dvanáctiletý kluk s kuklou a špinavýma rukama. "Vyndej peněženku, hajzle!" zařval na něj. Na chlapa, který měl skoro dva metry a třicet roků života za sebou. Ale on byl zhotoven z veškerého sráčství světa. Ten dvanáctiletý kluk mu dal nakládačku. Ukopl mu tři zuby.
Když se zmátožil, zvedl se a utíkal dál. Neměl peněženku. Přišel o občanku. Nevěděl, jak se jmenuje. Tím pádem přestával existovat. Jako by bral drogy, které nikdy neviděl, neznal, nespatřil, nebral. Držel se za břicho. Začalo krvácet. Krev mu tekla ze zadku, z břicha, z pusy i z hlavy. A co že se mu to stalo?
Stál u sebe v pokoji. Na sobě měl novou košili. Hleděl do zrcadla. Jeho hříchy mu tekly z očí jako pot pod paží. Stál tam a sledoval svou krásu. Chyběly mu kalhoty. Kde byly? Gauč. Oblékl si kalhoty a upravoval vlasy. Viděl v očích své hříchy a chybělo málo. Sednul si ke klávesnici a třískal slova zhanobené svému osudu a životu a on se modlil k bohu a čekal, že něco přijde. Láhev vína? Na ex. Blázen. Bylo mu blbě. Polovinu vyzvracel. Když vyšel z hajzlu, dveře do bytu byly otevřené. Zavřel je a otočil se. Tam stála jeho ex přítelkyně. "Ty zasranej zmrde"! Přistála mu váza po jeho bábě o hlavu. Svalil se na zem a dostával nemilosrdné rány do břicha. Podpatky se zarývaly do jeho břicha. Střeva psaly jejich závět. Všechno bylo temné. Jen on, studená podlaha, jeho ex přítelkyně a její podpatky. Měl chuť na džus. Cítil zvratky a krev.
Pak odešla a on tam zůstal sám. Zůstal tam hladový a šílený a musel pryč. Tohle už nezvládal. Nasypal do sebe plno antidepresiv. Deset druhů. Archivních jako víno. Prošlých jako hnůj, který dobře hnojí. V tomto případě mozek. Psal jako šílený zase a zase. Podepisoval závěť a odesílal je expresním e-mailem do pekla. Vyběhl z bytu. Musel se dostat pryč.
A tak se vracím do té temné mlhy vedlejší ulice města smradlavého jako plesnivý sýr neb nebylo tak chutné. Práskám a práskám. Práskl sebou o zem. Motala se mu hlava. "Dělej, běž, utíkej, utíkej před ní, utíkej před ničím. Jen uteč!" Mluvil to on sám pro sebe? Byly to hlasy odněkud z jeho vnitra? Tvář se mu zkroutila do symfonického napnutí žil a ten tep hrál spolu se srdcem jako orchestr. Co teď asi dělá Bach? Co dělá ten parchant Bedřich Smetana? Sračky jako povinná četba. Pomyslel si, když dokouřil balenku.
Konec ulice. V ní se už nic moc nestalo. Pár bezdomovců v ní sedělo. Ani živí ani mrtví. Ani špinaví ani suší. Těla bez duší. Oči bez uší. Vůně smradu se táhla a on tím jednoduše proběhl. Prolít jako letadlo, které srazilo vodu. Prásk.
A zase se octnul mezi lidmi. Prázdný jak prázdnota sama. Jednoduchý jako obraz Van Gogha. Nebo ne? Potomek sama sebe se bránil svého osudu bdělosti. A že by tohle byly jenom kecy? Proběhl davem pracháčů. Bohatá čtvrť. Ženy mu uskakovaly z cesty, muži tasili pistole. Ochranka svolávala patrioty svých zaměstnání. Nebo se mu to zdálo? Bohatá čtvrť. Doběhl do recepce jakéhosi hotelu. "Běž do hotelu, utíkej do hotelu, táhni do hotelu, na střechu, grázle, na střechu!" a tak tam vlítnul.
---
"Proberte se, pane." mluvil na něj ženský hlas a na jeho rameno dopadl něžný dotek něžné ženy. Ležel uprostřed sálu recepce pětihvězdičkového hotelu Život. Probral se a rozběhl do prvních schodů, které spatřil. "Na střechu, na střechu!" První patro, možná druhé, třetí, čtvrté… Do prdele, kolik měl ten hotel pater? Střílel schod po schodu jako revolver s neomezeným bubnem pro náboje. A peněz už bylo málo. Co do toho seru peníze? Vždycky do toho musíte vesrat peníze. A že by se mu to jen zdálo? Páté patro. Schody se měnily ve zběsilý řád tvarů a reklam na ubohost a vyčerpanost. Krev za ním kapala. Jako Jeníček házel svůj chléb, tak ten chlap ztrácel své střeva. A ony po sobě něco chtěly zanechat. Stejně jako já. Stejně jako vy. Prásk prásk boom boom. Děvka prdel sračka. Jednoduchá věc. Psycholigické zhroucení. Ani tak ne samotného autora, jako jeho hlavního hrdiny.
Vyběhl na střechu. Výhled na z vrchu krásné město. Zastavil se. Opravdu to bylo nádherné. V hlavě mu svitlo. Asi.
O kus dál tam stála žena. Měla čokoládové vlasy. Zelené oči. Skvostné nohy. Nádherný zadek. Zelenou košili. Zlatý strom na její hrudi. A ten řetízek, který ho držel, kopíroval křivky jejich prsou. Byla krásná a dojetím brečela. Před ní klečela naše známá postava. Bezstarosti. Nedal si pokoj. Musel tam být i teď. Musel být všude. Tak blízko, přitom tak daleko a neurčitelně se týkal všeho dění, co se dělo. Ať už to byly starcovy slzy, či starcův pláč. A bůh dej svaté Marylin Monroe, že tu ženu, Táju, jak se dalo vytušit, ten blázen právě žádal o ruku.
Avšak rozhodl se, že je rušit nebude. Že nechá jejich štěstí štěstím být. Rozběhl se k římse. "Skoč, skoč, skákej, skákej ty magore!" A mlčky skočil.
Letěl. Hloub do města. Mizel mezi paneláky. Ten pár na střeše si ho ani nevšiml. Jak groteskní. Dole šla jeho ex přítelkyně. Na jejich podpatcích ještě byly zbytky jeho vlastní krve. Ani si toho nevšimla. Ale on to věděl. Na poslední chvíli ji s úžasem poznal. Šla tam s padesátiletým pracháčem. Šahala mu na prdel a na péro a šeptala mu, jak je úžasný. Zasrané chyby. Že by hříchy? A kde je ten papír? A kde je ten bůh? A kde je to slibované peklo?
MRD! Náš "hrdina" se rozmázl přímo o ni. Oba dva na místě zemřeli. Flek jejich krve, který byl na chodníku, tam je doteď. Nikdo ho nedokázal vyčistit. A tak ho lidé obcházejí a nic je nezajímá. Nikdo si nevzpomene.
Co jsem tím chtěl říct? Že krev nelze vyčistit, když si je souzena. A oni si kdysi také řekli. Na život a na smrt. Ne?
Mozek je blázen, který z nás samotných dělá blázny. Je jen na našich duších, zda se s tím vyrovná.

a já T-aky

6. ledna 2014 v 13:03 | Ondřej Bezstarosti
Objala mou mysl spolu s duší
zase a zase bude mi šeptat do uší
skrz knihu romancí a vášní
ten pohled do očí je tak nádherně zvláštní

Hluboko v nitru sami sebe líbáme
dívám se jí do očí a lítáme
dvakrát tolik lásky a světlo ve tmě
miloval bych, i kdybych ležel na mořském dně

Ty prsty vyklepávající pravdu
myslí každý za sebe a za mě
mysl tvá končí v mých dlaních
svítí bílé světlo a pluje náš parník
A tak mezi vesmírem a hlínou
nacházíme se my dva bez tíhy
bez problému v kvetoucím ráji
světa naše s vlastní silou snou

Silná jako nikdo
silná tak, že posilnila mě
zachvátil mě odér šílenství a ona má mě
za nějaký čas a já žiju s tebou užívám
Svobody tvarů pekla jež skončilo
obdoby řádků co obsah už ztenčilo
Chceš mé srdce? Vem si ho
pro ženské jsem pěkný muž
ale jen ty si dokážeš představit žít semnou

Život není divadlo
ani citát
píšu co mě kdy napadlo
a jsem rád
že jsi šťastná
a štěstí je nemastné neslané
skoro nepopsatelné
kdo pochopí rýmy dané
jen ty, protože chápeš mě

A rozplývej se nad mým hlasem
slyš ho, když tohle čteš
I když je ráno a tma i když je světlo
které miluješ, které chceš
Tváří v tvář osudů
tváří v tvář mě a duší
v rukou
ve rtech
a já ti ty dvě slova řekl
duše se pohla a já pohnul pusou
A ty jsi stále semnou