Březen 2014

Svinstvo #4

29. března 2014 v 13:02 | Ondřej Bezstarosti
Jste na noční. Čekáte, že to bude těžký zevl. Jste dělník u pásu na výrobu sedaček do aut, které si nikdy nebudete moct dovolit. Linka jede jako králík, když šoustá s králicí a vám se zachce chcát. Vydržím to, řeknete si, mám to u prdele, a dál vám vaše ruce mechanicky tvoří dokola jednu a tu samou práci. Ve vašem péru řve hlásek: už to nemůžeš vydržet ani za hovno! A tak přicházím ke spolupracovníkovi: "Jdu se vychcat, jo?" Na což on: "Ale běž na ten provizorní hajzl, ten je blízko, nestíháme."
Vyběhl jsem. Hajzl kousek ode mě. Mé péro mi tleskalo do rytmu běhu, že se mu už konečně uleví. Dobíhám k hajzlu a zjišťuju, že je to hajzl pro postižené. "Srát na to" říkám si a vejdu dovnitř.
Najednou to místo zachvátí tma. Vylezu zpátky ven a mačkám vypínač. Nic. Vlezu dovnitř mačkám veškeré přepínače, ale neúspěšně. Nasraný a pod tlakem času se uskromňuji k vychcání se za tmy.
Znělo to chvílemi dost divně. Jako bych vůbec nechcal do hajzlu. Podle mého slepci chčijou zásadně vsedě.
Po chvíli močení se mi na noze připomněl mobil. A tak to vypadalo následovně: Jednou rukou držím ptáka, abych se nepochcal, druhou rukou držím mobil a svítím, abych vůbec viděl, kam chčiju a zvláštníma pohybama jsem se škrábal na zadku.

Na linku jsem stihl dojít v čas. Ale jedno vám řeknu. Chcaní po tmě, nebo při malém světle, lze jen v podnapilosti nebo vsedě…

Svinstvo #3

27. března 2014 v 22:27 | Ondřej Bezstarosti
Nemám nic proti tlusťochům. Nemám nic proti nadváze. Chci jen poukázat na něco, co mě zaskočilo i rozesmálo.
Sedím na gauči chodby gymnázia, do kterého nepatřím, ale přesto ho navštěvuji. Vysvětlovat to nechci. No a tak si sedím na tom gauči, bavím se s kamarády o ženském zadku, jakožto o absolutním skvostu vesmíru, když v tom uvidím jeden opravdu obří zadek. Teda počkat. Viděl jsem jí zepředu, ale přesto... No a tak upozorňuji kamarády na to, co se mi zjevilo před obličejem a každým krokem nadhazovalo gauč jako pochodující dinosaurus v Jurském Parku. Kamarádi sledují toto ztělesnění Burger Kingu a okamžitě reagují vtipnými komentáři. Já však vyčkávám na svou chvíli a držím hubu.
Naproti gauče se nacházela třída. Burger King měla okolo dvanácti roků. Ve třídě byly děti mírně mladší. Já jakožto osmnáctiletý staříček si vyprošuji, abych toto mohl pozorovat, a někdy se chystám doopravdy vzít svou svatou prdel a vyskočit oknem. No a tak sleduji, jak Burger vchází do třídy a za pět sekund vychází s malým blonďatým drobounkým klukem, který má strach v očích jako slepice, která uviděla padat sekeru. Dívka ho drží za "flígr" a přišpendlovává jej ke zdi. Rozhovor, který se mezi nimi konal, jsem nezaslechl, přes údivné výroky mých přátel.
Zaznamenal jsem však obří tlapu, která měla až podezřelou podobu cheeseburgeru, jak se napřahuje a vlepuje blonďáčkovi absolutní knockout. Blonďáček se vypotácí zpět do třídy otřesen a pohoršen na další dvě staletí dopředu, protože se to přenese i do dětí jeho dětí a nejspíš si tiše sedá do lavice a brečí. Dále se udály tři věci:
-Cítili jsme všichni obrovský dusot pod gaučem, když firma Burger King suverénně odcupitala pryč.
-Chytili jsme záchvat smíchu.
-Až jsme se přestali smát, jeden z mých přátel pronesl: "prasnice."

Tímto ovšem nechci nikoho pohoršit a jen vzkázat něco tomu blonďatému mladíkovi: "Plně s tebou soucítím, kamaráde. Drž se.

Svinstvo #2

26. března 2014 v 19:39 | Ondřej Bezstarosti
Taháte za sebou nohy po chodbě gymnázia a průmyslové školy. Jste tam veden jako určitý "odpad", čili ani člověk z gymnázia a ani člověk z průmyslovky. Jen tam chodíte na učební obor. Lidi na vás čumí jako na hemeroid ve svých vlastních zadcích. A já tak procházím chodbou, myslím na hemeroidy a na ošmelenou omítku na stropě, když se mi v tom okamžiku zachce jít srát.
Hajzly jsou blízko, to se rozumí. Chce se vám srát víc a víc. Dobíháte k hajzlu a ejhle. Minulý rok byl tohle hajzl pro muže, najednou je to hajzl pro ženy. Divím se nápisu s úvahou, že se ženské naučily chcát ve stoje a pospíchám po chodbě k dalším hajzlům.
Tentokrát jsem měl štěstí. Když jsem procházel kolem umývadla, potkal jsem vypaseného učitele (když říkám vypaseného, tak myslím tlusťocha páchnoucího potem, klobásou a malým penisem). Zdravím ho a mířím do první kabinky, kterou nacházím, tudíž tu nejblíže a také tu, která má hajzl papír přítomen (stará nedobrá zkušenost). A tak usedám, papír je na místě a dveře lze zamknout, když v tom cítím cosi, co není tak úplně v pohodě. Cítím teplo pod svým vlastním zadkem. Nechtěl jsem. Bože jak já nechtěl uvažovat nad tím, jak přede mnou seděl ten padesátiletý buřt a sral ještě celé bagety z místního fastfoodu. Smrad z jeho výkalů se mi smál ze stropu.
Je to tak debilní pocit, když cítíte pod zadkem ještě teplé prkýnko po nejhnusnějším chlapovi široko daleko, že se vám ani nechce srát. Vzal jsem to sportovně a vykonal potřebu hodně rychle.

O týden později se to stalo mému spolužákovi s tím samým chlapem. Kdyby si to náhodou ten nejmenovaný učitel četl, mám pro něj vzkaz: smrdíte, jste tlustý a měl byste se nad něčím zamyslet. Tečka.

Svinstvo #1

26. března 2014 v 15:02 | Ondřej Bezstarosti
Když má vaše holka zánět močových cest a vy sedíte v busu a přemýšlíte nad tím. Začne to v tom busu pak nějak divně smrdět. Kontrolujete, jestli jste si neusral vy. Rozhlížíte se kolem. Nevíte, odkud to přišlo. Jedno ale víte úplně jistě. Cítíte se nemožně, i když jste to pravděpodobně nebyli vy, ten dotyčný, který si mohutně zasral. Je to jako hodit lvovi kořist, která ho sežere. Potupa. A vy chcete vypadnout z klece autobusu, která vás dusí.
Vytrhává vás představa vaší holky a jejího obličeje při pálivé bolesti. Svírá pěsti a má nutkání se do něčeho zahryznout. Sere vás to za ní, a tudíž máte chuť vstát a všem ukázat svou holou prdel se slovy: "Tímhle sice vychází plyny, ale ne v autobusech kurva!" Ale vy jen tak nečinně sedíte a přemýšlíte "co by, kdyby".

Pokračuje to však vaším výstupem z busu. Vaše polomrtvá holka se někde svíjí a vy jen pátráte v kapse po zapalovači. Ve chvíli, kdy si strkáte cigáro do držky, spadne vám na zem do toho největšího plivance. Největší ironií této chvíle je, že stále chcete svou holku zachránit od sprosté bolesti. A tak zašlapujete cigáro a berete druhé. V tom k vám přijde chlápek a zeptá se: "Hele, kámo, nemáš cígo?" Na což se vzmůžete jen na primitivní: "Tisíce lidí teď trpí někde v bolestech a ty chceš po mě cigáro?" A tím to končí. Chlápek je nasraný a vy pokračujete dál. Skvělá myšlenka. Když toto píšu, stále myslím na svou slečnu a chci se mlátit do hlavy, že nemám, jak jí pomoct.

Čtení

26. března 2014 v 12:10 | Ondřej Bezstarosti
Proběhlo mé autorské čtení. Četl jsem pár svých básní. Tady je pár z nich. Jakýsi záznam... Odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=pzOWqJWJUIM

Čas je zasranej bastard

17. března 2014 v 20:46 | Ondřej Bezstarosti
Se zvuky šílené jazzové hudby
s pivem na stole
a nedojedenými chipsy
se zjizvenou tváří
ale víc se zjizvenými zády
se zdráhal říct světu
proč sedí zrovna tady

Bylo krátce po osmé
a Bezstarosti stále seděl tam
kde sedět zůstával hodiny
s prázdnou hlavou
s prázdným pivem
a s prázdnou inspirací

Nelíbil se mu jazz a ani nic takového
vlastně byl občas zatrpklý
moc smýšlející o sobě
seděl tam u stolu po osmé
a hrál si s písmeny
jako matematik z čísly
jako feťák se životem

Nemusel tomu dávat velkou váhu
prsty ho boleli
však nedokázal přestat
ucítil své srdce
to mu ho zmáčkla ruka vášně
chytil se za něj a položil
svou hlavu na stůl

Znova se narovnal a hrál si s písmeny
pohleděl na prach kolem sebe
na to jak byl zkažený
a suchý benzíňák v poličce
disponoval jen jiskrami
pomyslel si a pak pomyslel
jak je sám u Táji

A začala zpívat žena
která je už nejspíš mrtvá
podle něj měla zmalované rty
a modré volné šaty
sváděla chlapy v baru
aby platili
zatímco se nenarodil
ani jeho děda

Bylo nové století
už čtrnáct let
on cítil že je dospělý
přes osmnáct let
a ten svět
zněl jako volání
do prázdné sklenice
kde na jejím dně
trocha lásky zbyla

Nedokázal si to vysvětlit
hrál si s písmeny jako blázen
žena zpívala anglicky
a on seděl v baru a popíjel whiskey
na hlavě měl klobouk
a chtěl někoho zabít

Zatímco seděl v roce 2014
u svého poškrábaného stolu
psal básně a myslel na svou
milovanou ženu
Co nemusela tančit v baru


Možná se něco fakt změnilo