Červen 2014

Projekt k realizaci knihy

27. června 2014 v 15:05 | Ondřej Bezstarosti
Zde je odkaz k realizaci mé knihy. Doufám, že se najde někdo, kdo přispěje a nezůstane jako zbytek líného národa českého. https://www.hithit.com/cs/project/682/povidkova-sbirka-cerne-vrany

Ukázka z knihy

24. června 2014 v 23:16 | Ondřej Bezstarosti
Dlouhá cesta. Kdesi uprostřed ničeho. Vpravo poušť, vlevo stromy, před sebou cesta, za sebou cesta. Sedím v autě. Kouřím pátou cigaretu. Slunce mě oslňuje i přes moje sluneční brýle. Mé krátké černé vlasy sčesané dozadu jsou unaveny. Jsou unaveny stejně jako já z mé dlouhé cesty napříč… Napříč čemu? To vlastně vůbec není důležité. Můžete si, můj čtenáři, představit třeba Ameriku, Asii, Austrálii. Je to úplně jedno. Možná se to stalo i v Evropě. Avšak zmiňovaná poušť zde asi nezapadne. Říkám vám to proto, abych vás alespoň navedl na správnou cestu vaší fantazie.
A kam že to jedu? To taky není podstatné. Řekněme, že jsem tulák, který rád někam jede. A co tvá unavenost? Ptáte se. Ta vychází z pár věcí, které se mi na cestě už staly. Čekáte, že o nich začnu vyprávět už teď. Ne tak docela.
Když jezdíte po dlouhých trasách, kde široko daleko není vůbec nic, potřebujete někde zastavit. Třeba například přespat někde jinde, než ve vašem autě. Pochopte. Měl jsem modrého Mini Coopera ročník asi 2003. Že jet s takovým autem někam úplně do háje není dobrý nápad? Máte pravdu. Není. Ale co je dneska považováno za dobrý nápad? Ať uděláte cokoliv, vždycky se najde někdo, komu se váš nápad líbit nebude. Vždycky někdo přijde a řekne: "Tak hele, ten tvůj debilní nápad je úplně k hovnu. Udělal bych to takhle…" No a vy mu na to řeknete co? "Jdi do háje, tvůj nápad je totální sračka." Přičemž zdůrazníte slovo "tvůj" a ukážete mu prostředníček. Ten chlap si potom sedne a začne někoho otravovat tím, že o tom napíše. Je to dobrý nápad?
Ale vykašlat se na dobré i nedobré nápady, i když se to odvíjí v mém příběhu.
Kde jsem to skončil? Jo. Musíte někde přespat. Mini je vážně mini, vaše páteř není žraločí a vaše psychika je na bodu: vyspi se v posteli nebo vyskočím z auta, když přesáhneš sto kilometrů za hodinu. Co vám tedy zbývá? Motel.
Vymyslel to bůhvíkdo. Postavit budovu uprostřed největšího zapadákova, přistavit k ní další obyčejné budovy o pokoji, kuchyňce a sprše, a čekat jestli nepřijede nějaký magor, který jede někam úplně do háje miniaturním autem a nebude se chtít vyspat. Nejlepší je postavit si motel kolem frekventovaných dálnic. Po které jsem ostatně jel i já. Až na to, že jsem jiné auto už dlouho neviděl.
Ukázalo se však, že motely kolem mé dálnice opravdu také existují…
Byla tma. Pršelo. Byl jsem ve čtvrtce mojí cesty. Tedy abych to řekl správně. Jel jsem už dva dny. Benzín mi starost nedělal, protože jsem měl zadní sedačky a kufr naložené krom jídla taky kanystry s benzínem. Taková pojízdná minicisterna.
Sledoval jsem, jak stěrače vykonávají svou práci. Agresivně. Bez přestávky. Jsou unavené stejně jako já. Doleva doprava, doleva a doprava. Jako kouzelník, který vás chce zhypnotizovat svým kyvadélkem.
Co teď? Nechtělo se mi zastavit u cesty. Jednak bylo všude kolem rozmočené bahno (zahlédl jsem ve světle mých světel) a jednak jsem na té cestě prostě jednoduše zastavit nemohl.
Nalepený na předním skle jsem sešlapoval a zase pouštěl plyn, sledoval, jestli stále jedu po cestě, nebo ne. Občas mě oslnila světla kamiónů jezdících z protější strany. V tu chvíli jsem vždycky strnul, ani se nepohnul a doufal, že něco začnu vidět dřív, než najedu na cestu do pekla, a moje auto pak ohořelé najde nějaký kamioňák ležet ve škarpě. Oslnivost vždycky přestala a já nadával jako fanoušek na fotbalu.
Večer se změnil v temnou noc. Voda tekla proudy po mém čelním skle. Stěrače si přály spáchat sebevraždu. Tuto chvíli bych vám popsal tak, že jsem se cítil asi stejně jako ty stěrače. No. Alespoň na mě nepršelo.
Najednou jsem uviděl v dálce zpoza malého horizontu jakoby růst jakousi záři. Byla zelená. To světlo ke mně doléhalo s tak osobitým důrazem, že veškerá má pozornost byla ta tam. Projel kamion. Jedno esíčko. Volant doleva. Druhé esíčko. Volant doprava. Ustál jsem to. Okamžitě zpomalil tak na padesát. Za mnou nikdo. Zelné světlo se blížilo. Já se modlil, ať je to jeden z těch tolik vyhlášených pochmurných motelů.
Byl to on. Sjel jsem z cesty a zastavil na parkovišti. Vyběhl jsem ven a přeběhl do jakési hlavní budovy, do recepce. Bylo to malé. Všude byl přítomen název motelu. Mikyho motel. Nic vlastně tolik zvláštního.
Zaklepal jsem o stůl "recepce" a dál si prohlížel zdi. Jen holé zdi s pár fotkami, nejspíš asi rodiny majitele.
Po třech minutách přišla ke stolu postarší ženská. Důchodkyně. Měla krátké na červeno obarvené vlasy, výraznější nos, malé rty. Byla robustnější postavy. Měla prozíravé oči a drsnou upracovanou kůži na rukou. Mohla mít kolem šedesáti. Vypadala příjemně.
"Dobrý den. Potřeboval bych zde přespat," spustil jsem.
"Dobrý den. Samozřejmě. Je tady volný pokoj 175. Zde jsou klíče. Na noc vás to vyjde na tři stovky," odvětila rozespalá paní Nevím Jak.
"Dobře. Děkuji," otočil jsem se a odešel.
Vyndal jsem z auta můj sešit, staré dobré pero, pečivo z příručního mrazáku, půl litru ginu a hygienu.
Otevřel jsem pokoj a loktem rozsvítil. Nic moc. Postel, stůl, židle, okno vedle dveří, vzadu sprcha, kuchyň žádná, jen jakýsi pult s dřezem. Položil jsem věci na postel. Vzal jsem sešit a pero a položil je na stůl. Sednul jsem si a začal psát. O čem jsem psal? To není vůbec důležité, nebo se spíš stydím za to, že už nevím o čem. Můžete si vybrat. Možnost výběru je dar, se kterým bychom měli naložit vždy nejlépe. Pak je tady to protivné "ale". Ale tohle rozvíjet nebudu, protože to já jsem otravně přemýšlející a uvážlivý člověk, ne vy.
Po asi deseti minutách psaní, jsem slyšel venku kroky dvou lidí. Jelikož je zvědavost druhá matka nás všech, poodhrnul jsem starou záclonu a vykoukl přes okno ven. Dva lidé v černém zrovna prošli kolem okna. Lekl jsem se a málem sebou praštil o zem. Okamžitě jsem se však opatrně podíval zpět. Šli tam dva chlápci. Nevšimli si mě. Nejspíš asi ani neměli páru, že tam jsem. Auto jsem měl zaparkované vzadu. No jo, ale co to světlo z pokoje? Museli mě vidět. To mě znejistilo, protože to, co jsem potom viděl, nebylo moc pěkné.
Otevřeli kufr a vytáhli cosi zabaleného v černém pytli. Že by klišé z kriminálních filmů? Skoro mi to tak připadalo. Až tedy na to, že s tou "mrtvolou" praštili o zem před jejich auto, pomalu rozjeli zip a začali to vytahovat po kouskách a nosit do pokoje.
Co začali vytahovat po kouskách?! Co?! Rád bych řekl, že kusy mrtvoly, a popsal, jak mi bylo. Byly to však plechovky piva. Bylo jich, jak bych to řekl, kurdsky moc. Kolem okna prošli další dva. To už se mnou šlehlo na podlahu. Když jsem vstal, v okně stál mladý pár. Blondýnka nakrátko ostříhaná a buclatější chlápek s vykoulenýma, ale zato zajímavýma očima. Zamávali na mě, hlasitě se zasmáli a pokračovali dál. Podíval jsem se naposledy z okna. Ti dva se bavili s mými "vrahy" a ukazovali na mě. Všichni čtyři se zasmáli, nejspíš asi na úkor mě, a zmizeli v pokoji, který se nacházel (asi jsem vám to neřekl), přímo vedle mého.
Rozhodnul jsem se, že se na všechno vykašlu a půjdu spát. Samota mi nevadila. Bylo to něco, co mě uklidňovalo a čistilo mi hlavu. Rád jsem o samotě jen tak fantazíroval o životu bez lidí. O životu, který by se točil jen kolem mě. O životu, kde by příroda byla stvořena jen pro mě. Kde by auta a dálnice nebyly, kde by bylo jen slunce, měsíc, stromy a já. Trošku hippie fantazie. Možná to bylo i tím, že jsem si občas prostě ubalil trávu, lehnul si, zkouřil se a takto přemýšlel…
Ráno jsem vstal, vysprchoval se. Utřel jsem si svůj mladý dírkovaný obličej, podíval se do zrcadla, chvíli se na sebe jen tak tlemil, potom si vyčistil zuby, oblékl se. Snědl nějaké sušené maso. Vyšel ven z pokoje pro kávu na recepci (byl tam automat), nikde nikdo, vrátil se rozespalý zpět, vypil si kávu, sbalil se, vyšel ven a přede mnou stála ta postarší příjemná dáma s brokovnicí a mířila na mě. "To všechno vy! Podívejte se na to!" Otočil jsem se a spatřil, co jsem předtím nespatřil. Pokoj vedle mě byl absolutně zdemolovaný. Zdi byly prošpikované dírami.
"Říkali, že jste jim ukradl pivo a všechno jim rozmlátil! Jste úplný magor?" řvala ta šílená ženská, která uvěřila mladé sebrance parchantů, což jsem až tak úplně nepochopil.
Udělal jsem však to, co mi nejvíc ukázal instinkt. Rozběhl jsem se na druhou stranu řady pokojů, řval, že já to nebyl a ať po mě nestřílí. Utíkal jsem a utíkal. Začaly mi padat kalhoty. Blbý pásek. Vykopal jsem kalhoty z nohou a utíkal dál kolem pokojů až dozadu, kde stálo moje auto. Přiběhl jsem k němu. Do háje! Já měl klíče v kalhotách. Ženská měla v očích jen mě a utíkala ke mně. Takže další kolo kolem celého motelu. Nechápal jsem, kde ta ženská vzala tolik energie. Vzal jsem kalhoty, v běhu (v trenkách) jsem vyndal klíče, přiběhl k autu, rychle nastartoval a dřív, než se (konečně jí docházely síly) stačila dobelhat ke mně, jsem už dávno vyjel na dálnici.
Kroutil jsem hlavou a říkal si, že žádný motel už nikdy nenavštívím…
Dojel jsem po třech hodinách na jakousi pumpu. Oblékl jsem si konečně kalhoty, zapálil si cigáro v autě, sklopil sedačku a přemýšlel. Pak jsem dostal chuť na něco chlazeného. Vzal jsem bankovku a namířil si to do benzínky.
Zpoza pultu na mě civěl jakýsi mladík. Měl uhry, mastné vlasy, brýle a klepal se jako kočka ve vodě. Co asi dovádí tyhle lidi na tak opuštěná místa vykonávat zde práci? pomyslel jsem si. Nicméně já si vybral zmrzlinu, položil ji na pult a zaplatil. Když jsem odcházel, mladík za mnou zakřičel: "O-Omlouvám se. Můžete na slo-slovo?" dořekl a oddechnul si, že to ze sebe vymáčknul.
"Nemějte mi to za zlé, ale jste ten chlápek, který byl ubytovaný v Mikyho motelu nedaleko odsud? Ten motel vlastní má matka a mám vám vzkázat, že se omlouvá. Víte. Má matka už není nejmladší člověk a občas se nechá převést určitými lidmi."
"Dobře. Ale vzkažte jí, že jsem uražený a že může být ráda, že na ní nepodám trestní oznámení," dělal jsem si srandu, ale tvářil se vážně.
"Dobře. Prosím. Nezlobte se."
"Nezlobím! Nashle!" řekl jsem naštvaně a vyšel z benzínky ven ke svému autu.
Venku bylo slunečno, po dešti ani náznak, podle mých zlatých hodinek na levé ruce bylo poledne. Bylo krásné poledne a já se smál. Lízal jsem zmrzlinu a smál se, jak byl ze mě vystrašený. Smál jsem se ještě v autě. Stále jsem se smál, když už jsem dávno vyjel. Já, Ondra Bezstarosti, jsem se smál ve svém Mini Cooperu v největším pařáku, když jsem lízal zmrzlinu a všude kolem nic nebylo. Za ty kulky, které lítaly kolem mé hlavy, to stálo. To vám teda povím…
Nejel jsem ani čtyři hodiny, když jsem u cesty viděl zastavené auto a u něj stát jakousi mladou ženu. Stopovala. Stopovala a já byl rád, že stopuje, protože přítomnost jiného člověka mi chyběla. Nepočítám těch pár šílenců, které jsem potkal ohledně té okolnosti s motelem.
Zastavil jsem pár metrů před jejím autem a sledoval, jak se blíží. Vypadala dobře. Drobná postava, krátké riflové kraťasy, bílé lehké tílko s výstřihem, jež odhaloval vznášející se kulatá a krásná prsa. V ruce měla hnědou kabelku a na očích žluté brýle. A vlasy. Bože, ty vlasy! Temné vlasy v přitažlivém culíku. Vznášela se vznešeně k mému vznešenému vozu, zatímco mě napadlo zapálit si cigáro.
Došel mi benzín v benziňáku a já zuřivě bojoval o poslední kapku. Skrz otevřené okýnko mého auta se přiblížila ženská jemná ruka se zapalovačem a cigaretu mi připálila. Potáhl jsem a podíval se na ni. Skvělé. Zelené oči. To zbožňuju!
"Kampak jedete?"
"Do města."
"A kterého?"
"Nejbližšího," zakousla se do prstu.
"Porouchané auto?" pootočil jsem se dozadu a zpět.
"Vypadá to tak."
"A chcete pomoct?"
"Myslím, že chci spíše svést."
"Dobrá, ale co auto?"

Docela ukázkovej čůrák

24. června 2014 v 0:06 | Ondřej Bezstarosti
"…a to je v podstatě všechno, vole. Neumíš si představit, jak mě to vzalo."
"To já mám něco lepšího. Tehdy mi bylo asi devět nebo deset let, co já, vole, vím. Víš, jak jsem ti říkal, že miluju ryby? Už tehdy jsem je miloval. No. A tak jsem se rozhodl, že půjdu a chytnu si svou první rybu. Bydleli jsme tehdy s mým alkoholickým fotrem, mámou a její psychickou poruchou. Byl jsem jedináček a ostatní děti mě mlátily hlava nehlava. Dívej. Čum se sem! Vidíš to na té hlavě? Tu díru? Udělal mi to cápek, když mi bylo jedenáct. Měl basballku a v ní zaprclej hřebík. Zasranej sráč.
No ale vole zpět k rybám. Rozhodl jsem se, že půjdu a chytnu si kapra. Na tom venkově byl naštěstí i malej rybníček. Byl vzdálen vod našeho debilního baráku asi dvě sta metrů. Na kus utrhlý větve jsem si přidělal silon a na konec k němu přivázal zahnutej zrezlej drát, který jsem našel v garáži.
Nesere tě můj přízvuk? Ale vem to čert.
No a tak jsem si proseděl pár hodin u vody. Samozřejmě bez výsledku. Když jsem nasranej a devítiletej přišel domů, fotr mi dal facku. Podíval se mi do očí a řekl, že ty velké ryby, co už jdou žrát, jdou chytit jen na ty malé, co žrát nejdou. Nezbývalo mi, doprdele, nic jinýho, než přijít do svého pokoje a zabít svou malou rybku.
Říkal jsem jí Smrt. Víš proč? Byla to malá černá rybka, která vypadala jako ty zlaté. Fotr mi ji kdysi koupil a řekl, že když mi nepřinese štěstí tahle černá mrdka, tak mi už nepřinese štěstí ani ta zlatá. Ten ožralej kokot si kdysi docela dost ujížděl na rasismu. Tehdy mi to nedocházelo. Byl jsem malej, ale s odstupem času si říkám, že jsem toho bastarda měl přímo zabít.
Ale zpět k mý rybě, ty vole. Zasírám tě tady sračkama."
"Ale nezasíráš brácho."
"Komu ty píčo říkáš brácho? Mám ti odpálit palici, ty buzerante?"
"Klid. Sedni si, kurva. Dovykládej mi to."
"Tak jo, ty debile, ale nepruď, je ti to jasný?!"
"Joo, kurvafix."
"No. Takže vole stojím před tím baňkovým smradlavým nevyčištěným akvárkem a přemýšlím, co teď. Vyndal jsem z něj rybu a položil jí na stůl. Čuměl jsem se, jak se cuká, ty vole. Čuměl jsem se, jak se cuká na tom stole, a brečel jsem. Neumíš si kurva představit, jak jsem tu rybu miloval! Dal bych moje péro za to, abych to neudělal.
Vytáhl jsem háček, přidržel jí to její bezbranné krásné tělíčko a pomalu tím háčkem projížděl skrz. Sledoval jsem, jak se do jejích temných, ale krásných šupin, zabodává ten zrezivělý předmět. Jak z ranky vytékávají různé sračky. Jak z ní vyskočil kus střeva. Ale ta zasraná ryba pořád žila, vole! Čuměla na mě z těch jejích obřích očí. Jak kdyby ta šlapka měla nějaký cit. Jak kdyby to byla živá bytost, kámo! To ti říkám!
Pověsil jsem tu rybku na ten prut a přišel za fotrem, kterej vožralej seděl u bedny v křesle, abych se ujistil, zda jsem to udělal správně. Když mě ten pošuk spatřil, jak stojím uslzený s klackem v ruce, ze kterého visel špagát s rybou, ze které kapaly její vlastní sračky, okamžitě se dal do smíchu. Ten píčus se mi smál. Seděl tam, a smál se mi do ksichtu. Říkal, že prej jsem ujetej magor jako jeho matka. Řeknu ti jedno vole. Člověk nezjistí, co má kdy cítit, dokud se mu stejná věc nestane víckrát.
"A cos fotrovi na to řekl?"
"Co by. Zeptal jsem se ho, jestli to tak může být navzdory jeho smíchu. Přitakal, že ano. Tak jsem šel lovit ryby. Nahodil jsem Smrt do rybníka a čekal, až chytnu nějakou rybu. Třeba kapra. Řekl jsem si, že další moje ryba se bude jmenovat Život a nebude páchnout. Byl jsem fakticky kreténský děcko, ty vole. Seděl jsem tam a čekal. Uběhla hodina. Dvě. Tři. Vytáhl jsem prut a na háčku bylo jen ožrané torzo mé Smrti. Nevěřil bys, ale tehdy se ve mně něco pohnulo. Kamráde já se tomu začal smát. Bylo to tak zkurveně absurdní, že mě to donutilo k smíchu. Smál jsem se jak debil. Devítiletej kretén, kterej nevěděl vůbec nic, stál sám už skoro v devět večer u rybníka a smál se. Na hlavu, že?
Když jsem s tím přišel domů, fotr mi dal ránu. Nevím proč, možná, že jsem nic nechytil. Dával mi tehdy ohromné množství ran za blbosti. Jednou mě chtěl dokonce opíchat.
Přišel prostě nalitej domů a chtěl mě vopíchat. Bylo mi pět. Matka zrovna chrápala. Já si hrával dlouho do noci. A on ke mně přišel, stáhnul si kalhoty, mě taky, a snažil se mi narvat ptáka do zadku. Výsledek? Uřízl jsem mu koule. V pěti letech jsem pětatřicetiletému chlapovi uříznul koule!
Chceš vědět jak? Rád jsem si hrával s nožema. Už od mala. Dělal jsem, že vařím nebo co. A tak jsem měl zas jeden nůž v ruce a instinktivně, pětiletej, se prostě jen ohnal. Doteď si pamatuju ten obrázek, jak mu dopadly ty koule na zem a on na ně. Jak omdlel bolestí a jak mě moje máma zmlátila, že jsem ďáblův syn a podobný kecy. Byla totiž i křesťanská fanatička. Andělé to potvrďte, že bůh byl tehdy nejvíc semnou. Jinak řečeno, byl jsem tehdy nejvíc příčetnej. V pěti letech jsem byl příčetnější, než moji rodiče. To ze mě, kurva, dělalo boha. Boha ty jedno hovado!
Ale vole zpět k rybě. Tehdy jsem vinil svojeho fotra, že mě do toho navedl. Ztratil jsem jedinou věc, která ve mně budila světlo. Byl jsem nahranej, chápeš? Nahranej! A tak jsem si plánoval jeho smrt. Smrt za Smrt, píčo! Toho kreténa bez koulí jsem v patnácti umlátil pánvičkou, že zdementněl. Doteď ten kretén srká sračky brčkem, vole! A to je zase příběh o mém mládí. Na zdraví, ty sračko!"
"Kurva, Maxi. Ty seš ale pěknej magor!"
"Chceš mě srát, …?!"

Anděl

18. června 2014 v 0:39 | Ondřej Bezstarosti
Měsíc stoupá zpoza kopce
rychleji než dým z mé huby
rychleji než slova z hlavy blbce
tak rychle se noří z hlubin

Někde šukají psi
a někde zase lidi
někde spí někdo
komu jen ten měsíc svítí

Za okny zhasínají světla
a já se cítím jako světlo
které přitahuje magory a šílence
a které osvětluje vchody do blázince

Ačkoliv cítím se jako anděl
chcípnu jako člověk
takhle to má každá lidská prdel
takhle to zná náš lidský pravěk

A jelikož pohání můj tep jistý cit
nikdy nebudu odkázán na to tady shnít
a jelikož všecko má svou cenu
raději pozoruji ten kurevský měsíc a myslím na mou ženu…

Čas

6. června 2014 v 11:13 | Ondřej Bezstarosti
Čas sežere všechno
bože jak já miluju čas
čas je náš přítel
měli by jsme s ním šoustat
dávat mu květiny a svíčky
měli by jsme ho milovat

A já si vážím úplně všeho
lidi jsou to nejdebilnější co jsem poznal
a je mi u zadku že se to nerýmuje
prostě čas je čas

Čas sežere všechno
je nenasytný
čas je moje srdce
čas není jen na hodinkách
je všude

Chci aby zase odnesl přítomnost
protože nejdůležitější je naše budoucnost

čas
.
.
.
.

Jeden z těch horších dnů

5. června 2014 v 10:41 | Ondřej Bezstarosti
Když sedíte doma v trenkách
máte chuť na chlast
byli by jste raději, kdyby s někým píchala
a vidíte její rty, jak nelíbají vás

Když si honíte péro, které nechce stát
jak klepete se, až se musíte smát
jak udělala znova, co nechtěla dělat
a vy přemýšlíte, zda vás ona chce vůbec znát

Smíte si jen bouchat pěstí do stolu
ten pocit, jak vylejete pivo na kabelku
jako když vás skřípe mezi své nechty
"já ji to nandám" říkáte si
ale nevíte
zda ano nebo ne...

Takový ten pocit, když se probudíte
když jste jí poslali dopis, který ještě nepřišel
a takový ten pocit, který vám posere den
a nemůžete dělat nic...

Ten zasraný pocit, jestli vám nekecá
jestli sobě sama něco nenalhává
takový ten pocit, kdy mi psaní zachraňuje prdel
takový ten pocit, že jste spisovatel

Ten posraný pocit, kdy vybavujete si tu chvíli
kdy ho chytla za krk a líbala a líbala
takový ten pocit, kdy přemýšlíte
na co asi v tu chvíli myslela

Moje prdel je stažená a chce se mi blít
tos nemohla alespoň v tu chvíli o mě snít?

O láskách a Lásce

1. června 2014 v 21:49 | Ondřej Bezstarosti
Láska šoustá s šílenstvím
miluje ho a neobejde se bez něj
Láska má za syna blázna
kterému mrdlo a musí žrát rohypnol

Láska je neprůstřelná vesta spisovatele
Láska je dobrá máma i manželka
Láska vymyslela pistole a nože
Láska zná ksicht Boha

A i když neznám rýmy
má poezie bez lásky šílí

Trhání si vlasů a uždibování z chyb
slzy a polibky a splněný slib

Láska je prostě Tája
.
.
Moje Láska je Tája