Docela ukázkovej čůrák

24. června 2014 v 0:06 | Ondřej Bezstarosti
"…a to je v podstatě všechno, vole. Neumíš si představit, jak mě to vzalo."
"To já mám něco lepšího. Tehdy mi bylo asi devět nebo deset let, co já, vole, vím. Víš, jak jsem ti říkal, že miluju ryby? Už tehdy jsem je miloval. No. A tak jsem se rozhodl, že půjdu a chytnu si svou první rybu. Bydleli jsme tehdy s mým alkoholickým fotrem, mámou a její psychickou poruchou. Byl jsem jedináček a ostatní děti mě mlátily hlava nehlava. Dívej. Čum se sem! Vidíš to na té hlavě? Tu díru? Udělal mi to cápek, když mi bylo jedenáct. Měl basballku a v ní zaprclej hřebík. Zasranej sráč.
No ale vole zpět k rybám. Rozhodl jsem se, že půjdu a chytnu si kapra. Na tom venkově byl naštěstí i malej rybníček. Byl vzdálen vod našeho debilního baráku asi dvě sta metrů. Na kus utrhlý větve jsem si přidělal silon a na konec k němu přivázal zahnutej zrezlej drát, který jsem našel v garáži.
Nesere tě můj přízvuk? Ale vem to čert.
No a tak jsem si proseděl pár hodin u vody. Samozřejmě bez výsledku. Když jsem nasranej a devítiletej přišel domů, fotr mi dal facku. Podíval se mi do očí a řekl, že ty velké ryby, co už jdou žrát, jdou chytit jen na ty malé, co žrát nejdou. Nezbývalo mi, doprdele, nic jinýho, než přijít do svého pokoje a zabít svou malou rybku.
Říkal jsem jí Smrt. Víš proč? Byla to malá černá rybka, která vypadala jako ty zlaté. Fotr mi ji kdysi koupil a řekl, že když mi nepřinese štěstí tahle černá mrdka, tak mi už nepřinese štěstí ani ta zlatá. Ten ožralej kokot si kdysi docela dost ujížděl na rasismu. Tehdy mi to nedocházelo. Byl jsem malej, ale s odstupem času si říkám, že jsem toho bastarda měl přímo zabít.
Ale zpět k mý rybě, ty vole. Zasírám tě tady sračkama."
"Ale nezasíráš brácho."
"Komu ty píčo říkáš brácho? Mám ti odpálit palici, ty buzerante?"
"Klid. Sedni si, kurva. Dovykládej mi to."
"Tak jo, ty debile, ale nepruď, je ti to jasný?!"
"Joo, kurvafix."
"No. Takže vole stojím před tím baňkovým smradlavým nevyčištěným akvárkem a přemýšlím, co teď. Vyndal jsem z něj rybu a položil jí na stůl. Čuměl jsem se, jak se cuká, ty vole. Čuměl jsem se, jak se cuká na tom stole, a brečel jsem. Neumíš si kurva představit, jak jsem tu rybu miloval! Dal bych moje péro za to, abych to neudělal.
Vytáhl jsem háček, přidržel jí to její bezbranné krásné tělíčko a pomalu tím háčkem projížděl skrz. Sledoval jsem, jak se do jejích temných, ale krásných šupin, zabodává ten zrezivělý předmět. Jak z ranky vytékávají různé sračky. Jak z ní vyskočil kus střeva. Ale ta zasraná ryba pořád žila, vole! Čuměla na mě z těch jejích obřích očí. Jak kdyby ta šlapka měla nějaký cit. Jak kdyby to byla živá bytost, kámo! To ti říkám!
Pověsil jsem tu rybku na ten prut a přišel za fotrem, kterej vožralej seděl u bedny v křesle, abych se ujistil, zda jsem to udělal správně. Když mě ten pošuk spatřil, jak stojím uslzený s klackem v ruce, ze kterého visel špagát s rybou, ze které kapaly její vlastní sračky, okamžitě se dal do smíchu. Ten píčus se mi smál. Seděl tam, a smál se mi do ksichtu. Říkal, že prej jsem ujetej magor jako jeho matka. Řeknu ti jedno vole. Člověk nezjistí, co má kdy cítit, dokud se mu stejná věc nestane víckrát.
"A cos fotrovi na to řekl?"
"Co by. Zeptal jsem se ho, jestli to tak může být navzdory jeho smíchu. Přitakal, že ano. Tak jsem šel lovit ryby. Nahodil jsem Smrt do rybníka a čekal, až chytnu nějakou rybu. Třeba kapra. Řekl jsem si, že další moje ryba se bude jmenovat Život a nebude páchnout. Byl jsem fakticky kreténský děcko, ty vole. Seděl jsem tam a čekal. Uběhla hodina. Dvě. Tři. Vytáhl jsem prut a na háčku bylo jen ožrané torzo mé Smrti. Nevěřil bys, ale tehdy se ve mně něco pohnulo. Kamráde já se tomu začal smát. Bylo to tak zkurveně absurdní, že mě to donutilo k smíchu. Smál jsem se jak debil. Devítiletej kretén, kterej nevěděl vůbec nic, stál sám už skoro v devět večer u rybníka a smál se. Na hlavu, že?
Když jsem s tím přišel domů, fotr mi dal ránu. Nevím proč, možná, že jsem nic nechytil. Dával mi tehdy ohromné množství ran za blbosti. Jednou mě chtěl dokonce opíchat.
Přišel prostě nalitej domů a chtěl mě vopíchat. Bylo mi pět. Matka zrovna chrápala. Já si hrával dlouho do noci. A on ke mně přišel, stáhnul si kalhoty, mě taky, a snažil se mi narvat ptáka do zadku. Výsledek? Uřízl jsem mu koule. V pěti letech jsem pětatřicetiletému chlapovi uříznul koule!
Chceš vědět jak? Rád jsem si hrával s nožema. Už od mala. Dělal jsem, že vařím nebo co. A tak jsem měl zas jeden nůž v ruce a instinktivně, pětiletej, se prostě jen ohnal. Doteď si pamatuju ten obrázek, jak mu dopadly ty koule na zem a on na ně. Jak omdlel bolestí a jak mě moje máma zmlátila, že jsem ďáblův syn a podobný kecy. Byla totiž i křesťanská fanatička. Andělé to potvrďte, že bůh byl tehdy nejvíc semnou. Jinak řečeno, byl jsem tehdy nejvíc příčetnej. V pěti letech jsem byl příčetnější, než moji rodiče. To ze mě, kurva, dělalo boha. Boha ty jedno hovado!
Ale vole zpět k rybě. Tehdy jsem vinil svojeho fotra, že mě do toho navedl. Ztratil jsem jedinou věc, která ve mně budila světlo. Byl jsem nahranej, chápeš? Nahranej! A tak jsem si plánoval jeho smrt. Smrt za Smrt, píčo! Toho kreténa bez koulí jsem v patnácti umlátil pánvičkou, že zdementněl. Doteď ten kretén srká sračky brčkem, vole! A to je zase příběh o mém mládí. Na zdraví, ty sračko!"
"Kurva, Maxi. Ty seš ale pěknej magor!"
"Chceš mě srát, …?!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama