Ukázka z knihy

24. června 2014 v 23:16 | Ondřej Bezstarosti
Dlouhá cesta. Kdesi uprostřed ničeho. Vpravo poušť, vlevo stromy, před sebou cesta, za sebou cesta. Sedím v autě. Kouřím pátou cigaretu. Slunce mě oslňuje i přes moje sluneční brýle. Mé krátké černé vlasy sčesané dozadu jsou unaveny. Jsou unaveny stejně jako já z mé dlouhé cesty napříč… Napříč čemu? To vlastně vůbec není důležité. Můžete si, můj čtenáři, představit třeba Ameriku, Asii, Austrálii. Je to úplně jedno. Možná se to stalo i v Evropě. Avšak zmiňovaná poušť zde asi nezapadne. Říkám vám to proto, abych vás alespoň navedl na správnou cestu vaší fantazie.
A kam že to jedu? To taky není podstatné. Řekněme, že jsem tulák, který rád někam jede. A co tvá unavenost? Ptáte se. Ta vychází z pár věcí, které se mi na cestě už staly. Čekáte, že o nich začnu vyprávět už teď. Ne tak docela.
Když jezdíte po dlouhých trasách, kde široko daleko není vůbec nic, potřebujete někde zastavit. Třeba například přespat někde jinde, než ve vašem autě. Pochopte. Měl jsem modrého Mini Coopera ročník asi 2003. Že jet s takovým autem někam úplně do háje není dobrý nápad? Máte pravdu. Není. Ale co je dneska považováno za dobrý nápad? Ať uděláte cokoliv, vždycky se najde někdo, komu se váš nápad líbit nebude. Vždycky někdo přijde a řekne: "Tak hele, ten tvůj debilní nápad je úplně k hovnu. Udělal bych to takhle…" No a vy mu na to řeknete co? "Jdi do háje, tvůj nápad je totální sračka." Přičemž zdůrazníte slovo "tvůj" a ukážete mu prostředníček. Ten chlap si potom sedne a začne někoho otravovat tím, že o tom napíše. Je to dobrý nápad?
Ale vykašlat se na dobré i nedobré nápady, i když se to odvíjí v mém příběhu.
Kde jsem to skončil? Jo. Musíte někde přespat. Mini je vážně mini, vaše páteř není žraločí a vaše psychika je na bodu: vyspi se v posteli nebo vyskočím z auta, když přesáhneš sto kilometrů za hodinu. Co vám tedy zbývá? Motel.
Vymyslel to bůhvíkdo. Postavit budovu uprostřed největšího zapadákova, přistavit k ní další obyčejné budovy o pokoji, kuchyňce a sprše, a čekat jestli nepřijede nějaký magor, který jede někam úplně do háje miniaturním autem a nebude se chtít vyspat. Nejlepší je postavit si motel kolem frekventovaných dálnic. Po které jsem ostatně jel i já. Až na to, že jsem jiné auto už dlouho neviděl.
Ukázalo se však, že motely kolem mé dálnice opravdu také existují…
Byla tma. Pršelo. Byl jsem ve čtvrtce mojí cesty. Tedy abych to řekl správně. Jel jsem už dva dny. Benzín mi starost nedělal, protože jsem měl zadní sedačky a kufr naložené krom jídla taky kanystry s benzínem. Taková pojízdná minicisterna.
Sledoval jsem, jak stěrače vykonávají svou práci. Agresivně. Bez přestávky. Jsou unavené stejně jako já. Doleva doprava, doleva a doprava. Jako kouzelník, který vás chce zhypnotizovat svým kyvadélkem.
Co teď? Nechtělo se mi zastavit u cesty. Jednak bylo všude kolem rozmočené bahno (zahlédl jsem ve světle mých světel) a jednak jsem na té cestě prostě jednoduše zastavit nemohl.
Nalepený na předním skle jsem sešlapoval a zase pouštěl plyn, sledoval, jestli stále jedu po cestě, nebo ne. Občas mě oslnila světla kamiónů jezdících z protější strany. V tu chvíli jsem vždycky strnul, ani se nepohnul a doufal, že něco začnu vidět dřív, než najedu na cestu do pekla, a moje auto pak ohořelé najde nějaký kamioňák ležet ve škarpě. Oslnivost vždycky přestala a já nadával jako fanoušek na fotbalu.
Večer se změnil v temnou noc. Voda tekla proudy po mém čelním skle. Stěrače si přály spáchat sebevraždu. Tuto chvíli bych vám popsal tak, že jsem se cítil asi stejně jako ty stěrače. No. Alespoň na mě nepršelo.
Najednou jsem uviděl v dálce zpoza malého horizontu jakoby růst jakousi záři. Byla zelená. To světlo ke mně doléhalo s tak osobitým důrazem, že veškerá má pozornost byla ta tam. Projel kamion. Jedno esíčko. Volant doleva. Druhé esíčko. Volant doprava. Ustál jsem to. Okamžitě zpomalil tak na padesát. Za mnou nikdo. Zelné světlo se blížilo. Já se modlil, ať je to jeden z těch tolik vyhlášených pochmurných motelů.
Byl to on. Sjel jsem z cesty a zastavil na parkovišti. Vyběhl jsem ven a přeběhl do jakési hlavní budovy, do recepce. Bylo to malé. Všude byl přítomen název motelu. Mikyho motel. Nic vlastně tolik zvláštního.
Zaklepal jsem o stůl "recepce" a dál si prohlížel zdi. Jen holé zdi s pár fotkami, nejspíš asi rodiny majitele.
Po třech minutách přišla ke stolu postarší ženská. Důchodkyně. Měla krátké na červeno obarvené vlasy, výraznější nos, malé rty. Byla robustnější postavy. Měla prozíravé oči a drsnou upracovanou kůži na rukou. Mohla mít kolem šedesáti. Vypadala příjemně.
"Dobrý den. Potřeboval bych zde přespat," spustil jsem.
"Dobrý den. Samozřejmě. Je tady volný pokoj 175. Zde jsou klíče. Na noc vás to vyjde na tři stovky," odvětila rozespalá paní Nevím Jak.
"Dobře. Děkuji," otočil jsem se a odešel.
Vyndal jsem z auta můj sešit, staré dobré pero, pečivo z příručního mrazáku, půl litru ginu a hygienu.
Otevřel jsem pokoj a loktem rozsvítil. Nic moc. Postel, stůl, židle, okno vedle dveří, vzadu sprcha, kuchyň žádná, jen jakýsi pult s dřezem. Položil jsem věci na postel. Vzal jsem sešit a pero a položil je na stůl. Sednul jsem si a začal psát. O čem jsem psal? To není vůbec důležité, nebo se spíš stydím za to, že už nevím o čem. Můžete si vybrat. Možnost výběru je dar, se kterým bychom měli naložit vždy nejlépe. Pak je tady to protivné "ale". Ale tohle rozvíjet nebudu, protože to já jsem otravně přemýšlející a uvážlivý člověk, ne vy.
Po asi deseti minutách psaní, jsem slyšel venku kroky dvou lidí. Jelikož je zvědavost druhá matka nás všech, poodhrnul jsem starou záclonu a vykoukl přes okno ven. Dva lidé v černém zrovna prošli kolem okna. Lekl jsem se a málem sebou praštil o zem. Okamžitě jsem se však opatrně podíval zpět. Šli tam dva chlápci. Nevšimli si mě. Nejspíš asi ani neměli páru, že tam jsem. Auto jsem měl zaparkované vzadu. No jo, ale co to světlo z pokoje? Museli mě vidět. To mě znejistilo, protože to, co jsem potom viděl, nebylo moc pěkné.
Otevřeli kufr a vytáhli cosi zabaleného v černém pytli. Že by klišé z kriminálních filmů? Skoro mi to tak připadalo. Až tedy na to, že s tou "mrtvolou" praštili o zem před jejich auto, pomalu rozjeli zip a začali to vytahovat po kouskách a nosit do pokoje.
Co začali vytahovat po kouskách?! Co?! Rád bych řekl, že kusy mrtvoly, a popsal, jak mi bylo. Byly to však plechovky piva. Bylo jich, jak bych to řekl, kurdsky moc. Kolem okna prošli další dva. To už se mnou šlehlo na podlahu. Když jsem vstal, v okně stál mladý pár. Blondýnka nakrátko ostříhaná a buclatější chlápek s vykoulenýma, ale zato zajímavýma očima. Zamávali na mě, hlasitě se zasmáli a pokračovali dál. Podíval jsem se naposledy z okna. Ti dva se bavili s mými "vrahy" a ukazovali na mě. Všichni čtyři se zasmáli, nejspíš asi na úkor mě, a zmizeli v pokoji, který se nacházel (asi jsem vám to neřekl), přímo vedle mého.
Rozhodnul jsem se, že se na všechno vykašlu a půjdu spát. Samota mi nevadila. Bylo to něco, co mě uklidňovalo a čistilo mi hlavu. Rád jsem o samotě jen tak fantazíroval o životu bez lidí. O životu, který by se točil jen kolem mě. O životu, kde by příroda byla stvořena jen pro mě. Kde by auta a dálnice nebyly, kde by bylo jen slunce, měsíc, stromy a já. Trošku hippie fantazie. Možná to bylo i tím, že jsem si občas prostě ubalil trávu, lehnul si, zkouřil se a takto přemýšlel…
Ráno jsem vstal, vysprchoval se. Utřel jsem si svůj mladý dírkovaný obličej, podíval se do zrcadla, chvíli se na sebe jen tak tlemil, potom si vyčistil zuby, oblékl se. Snědl nějaké sušené maso. Vyšel ven z pokoje pro kávu na recepci (byl tam automat), nikde nikdo, vrátil se rozespalý zpět, vypil si kávu, sbalil se, vyšel ven a přede mnou stála ta postarší příjemná dáma s brokovnicí a mířila na mě. "To všechno vy! Podívejte se na to!" Otočil jsem se a spatřil, co jsem předtím nespatřil. Pokoj vedle mě byl absolutně zdemolovaný. Zdi byly prošpikované dírami.
"Říkali, že jste jim ukradl pivo a všechno jim rozmlátil! Jste úplný magor?" řvala ta šílená ženská, která uvěřila mladé sebrance parchantů, což jsem až tak úplně nepochopil.
Udělal jsem však to, co mi nejvíc ukázal instinkt. Rozběhl jsem se na druhou stranu řady pokojů, řval, že já to nebyl a ať po mě nestřílí. Utíkal jsem a utíkal. Začaly mi padat kalhoty. Blbý pásek. Vykopal jsem kalhoty z nohou a utíkal dál kolem pokojů až dozadu, kde stálo moje auto. Přiběhl jsem k němu. Do háje! Já měl klíče v kalhotách. Ženská měla v očích jen mě a utíkala ke mně. Takže další kolo kolem celého motelu. Nechápal jsem, kde ta ženská vzala tolik energie. Vzal jsem kalhoty, v běhu (v trenkách) jsem vyndal klíče, přiběhl k autu, rychle nastartoval a dřív, než se (konečně jí docházely síly) stačila dobelhat ke mně, jsem už dávno vyjel na dálnici.
Kroutil jsem hlavou a říkal si, že žádný motel už nikdy nenavštívím…
Dojel jsem po třech hodinách na jakousi pumpu. Oblékl jsem si konečně kalhoty, zapálil si cigáro v autě, sklopil sedačku a přemýšlel. Pak jsem dostal chuť na něco chlazeného. Vzal jsem bankovku a namířil si to do benzínky.
Zpoza pultu na mě civěl jakýsi mladík. Měl uhry, mastné vlasy, brýle a klepal se jako kočka ve vodě. Co asi dovádí tyhle lidi na tak opuštěná místa vykonávat zde práci? pomyslel jsem si. Nicméně já si vybral zmrzlinu, položil ji na pult a zaplatil. Když jsem odcházel, mladík za mnou zakřičel: "O-Omlouvám se. Můžete na slo-slovo?" dořekl a oddechnul si, že to ze sebe vymáčknul.
"Nemějte mi to za zlé, ale jste ten chlápek, který byl ubytovaný v Mikyho motelu nedaleko odsud? Ten motel vlastní má matka a mám vám vzkázat, že se omlouvá. Víte. Má matka už není nejmladší člověk a občas se nechá převést určitými lidmi."
"Dobře. Ale vzkažte jí, že jsem uražený a že může být ráda, že na ní nepodám trestní oznámení," dělal jsem si srandu, ale tvářil se vážně.
"Dobře. Prosím. Nezlobte se."
"Nezlobím! Nashle!" řekl jsem naštvaně a vyšel z benzínky ven ke svému autu.
Venku bylo slunečno, po dešti ani náznak, podle mých zlatých hodinek na levé ruce bylo poledne. Bylo krásné poledne a já se smál. Lízal jsem zmrzlinu a smál se, jak byl ze mě vystrašený. Smál jsem se ještě v autě. Stále jsem se smál, když už jsem dávno vyjel. Já, Ondra Bezstarosti, jsem se smál ve svém Mini Cooperu v největším pařáku, když jsem lízal zmrzlinu a všude kolem nic nebylo. Za ty kulky, které lítaly kolem mé hlavy, to stálo. To vám teda povím…
Nejel jsem ani čtyři hodiny, když jsem u cesty viděl zastavené auto a u něj stát jakousi mladou ženu. Stopovala. Stopovala a já byl rád, že stopuje, protože přítomnost jiného člověka mi chyběla. Nepočítám těch pár šílenců, které jsem potkal ohledně té okolnosti s motelem.
Zastavil jsem pár metrů před jejím autem a sledoval, jak se blíží. Vypadala dobře. Drobná postava, krátké riflové kraťasy, bílé lehké tílko s výstřihem, jež odhaloval vznášející se kulatá a krásná prsa. V ruce měla hnědou kabelku a na očích žluté brýle. A vlasy. Bože, ty vlasy! Temné vlasy v přitažlivém culíku. Vznášela se vznešeně k mému vznešenému vozu, zatímco mě napadlo zapálit si cigáro.
Došel mi benzín v benziňáku a já zuřivě bojoval o poslední kapku. Skrz otevřené okýnko mého auta se přiblížila ženská jemná ruka se zapalovačem a cigaretu mi připálila. Potáhl jsem a podíval se na ni. Skvělé. Zelené oči. To zbožňuju!
"Kampak jedete?"
"Do města."
"A kterého?"
"Nejbližšího," zakousla se do prstu.
"Porouchané auto?" pootočil jsem se dozadu a zpět.
"Vypadá to tak."
"A chcete pomoct?"
"Myslím, že chci spíše svést."
"Dobrá, ale co auto?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tomáš Tomáš | E-mail | 23. října 2014 v 19:49 | Reagovat

Až mě mrzí, že pokračování zůstává ležet jen na mé fantazii... je nějaká možnost knihu dočíst?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama