Červenec 2014

Ondrova odysea, když se mu chtělo srát

25. července 2014 v 22:33 | Ondřej Bezstarosti
Jako příšera ze stojatých vod, kterou chytneš pod kamenem, jsem brouzdal ulicí. Prostitutky na mě špulily rty a kozy, a já líbal svou ruku a foukal do větru. Tohle jejich život nezachrání, tak na mě ukázaly fakáče. Normální noc v mým městě. Až na to, že jsem si ty kurvy prostě vymyslel. Tok kopřivnický řeky nasmrádlej našima hovnama se řinul z každého koutu tamnějšího obyvatelného i neobyvatelného, ale i přesto obydleného, paneláku. Fuj!
Abych se dostal k tématu. Šel jsem po ulici a chtělo se mi srát. Pod krkem mě chytal vítr, chtěl se mi ten čůrák smát. Pod vlivem drog lidé vidí úchylný až trochu schíza věci. Pod náporem mýho šílenství vidíte tak nebezpečně nereálný věci, že kdybyste se probudili a vaše máma nad váma stála s nožem, řekli byste: "Mami! Do hajzlu! Jdi spát!" To nevymyslíte. Takovou sračku. Ani to není směšný, spíš k pláči.
Pravý význam těchto keců je, že si prostě budu psát, co chci.

Tak znova. Jdu po té zasrané špinavé krásné útulné Kopřivnici. Chce se mi teda srát, jak už jsem zmínil. V tom mě zachrání, teda zastaví (nechce se mi mačkat backspace), jeden debilní němčour. Tlustej, smrdí potem, řídí dodávku, mlátí svou německou starou, dobrej chlap.
"Enšuldigen Sie bite, ich liebe dich, achtung zoit, mein arbait, frau, knír, pivo, heinek, prdel, fotbal, latex…"
"Kámo, nerozumím ti ani jednu debilní větu," odpověděl jsem, zamýšlejíc se přitom nad tím heinekenem.
Němec se na mě podíval a vypdal, že mi dá ránu. Namířil jsem ho do první německé firmy, která mě napadla. Všecko.
Jdu dál po chodníku v chladné večerní Kopřivnici. Jestli jste si představovali slušné odpoledne, sorry. Chce se mi samozřejmě ještě více srát. Zastaví mě nějakej debil.
"Kámo, já tě znám! Četl jsem tvoje básně! Potkali jsme se v pátek na akci, byls skalený jak hovado," říká ten troufalec.
"Dobrý dobrý. Nemáš cigáro?" ptám se.

Jdu dál po chodníku. Chce se mi srát, jsem nasranej, kouřím cigáro, začne chcát. Ano, kurva začlo chcát!
Do prdele tohle přece není možný! Dvě stě metrů od bydliště, smažka.
"Kámo, more nechceš koupit Ecko hadry? Je to hustá značka. Vole za dvě sta jedno triko, čum!" ukazuje uškudlený hnusný tričko.
"Kilo, míň nedám," odpovídám z prdele.
"Hmmm, hmmm, a nemáš něco na prda, kámo?" ptá se.
"Sorry, nehulím. Hulil bych si vocas, kdyby to šlo."
"Hmmm, hmmm, ahaaa. Tak nic."
"Čego," a šinu si to dál, sraní na kousku.

Dolezl jsem před barák. Stál tam Šurda.
"Čest, Bezy! Odkud jdeš?" ptá se, hladovec.
"Čego! Od svojí, víš co."
"A co, dobrý? Nedáme cígo? Čekám na Dana."
"Můžem, ale došly mi."

A tak ještě stojím s hovnem v zadku před barákem a kecám o sračkách s dvouma kámošema. Jedinýma lidma spolu s mojí, co mě ten den nesrali.

Když jsem došel konečně domů, nemohl jsem se vysrat. Ani tuhle píčovinu po sobě nepřečtu, tak jsem línej. A jestli jste dočetli až sem, jste docela skalní fanoušci, i když jste ztratili pár minut života.

Zdraví. Bezstarosti…

Sebevrah

24. července 2014 v 22:33 | Ondřej Bezstarosti
Ráno se normálně vrátil z práce. Po noční bývá člověk docela vyčerpanej a dost na vyvracení. On však nebyl. Tedy. Abych to uvedl na správnou míru. Byl, ale nepřipustil si to. Nepřipouštěl si nic od rozvodu, kterým si prošel před třemi lety.
Ta ženská byla mrcha. Sebrala mu dvě děcka, čokla, auto, všechny prachy a veškerou čest. Tu čest ztratil už v polovině jeho desetiletého manželství, ale sebrala mu ji. To byla jistota…

A tak jen sedl v baráku a hleděl na sporák. Za co stál jeho prostej život? Nikdy neměl prachy, láska mu dala péro do zadku a přitlačila, nic ho nezajímalo. Lidé se na něj dívali s odporem. Třeba tehdy, když si četl na autobusové zastávce noviny.
Zrovna si četl sloupek o tom, jak chytili prostitutku, která šoustala s politikem, kterej navrhl zákon na zákaz prostituce, když mu přistála dvacka na noviny. Zvedl hlavu a viděl projít nádhernou ženskou. Hleděl jí na zadek, až zapomněl na vše. Na veškerou realitu. Byl ve snu. Jen tak hleděl na zadeček v krátkých kraťáskách a byl zasněn.
Zničehonic před něj skočil nějakej kretén s debilními uhry na ksichtě a zařval něco jako: "Kam čumíš debile?!" A zařval to s takovou intenzitou, že se náš "hrdina" prostě posral. Uvolnila se mu prdel a z nohavic mu tekl světlý proud včerejší kaše v organičtějším podání.
Všichni se mu smáli. Vstal, zakryl si prdel novinami s články o politice, a utíkal přes celý město domů. Tehdy se nedostal do práce. Tak už to někdy bývá. Politika v hovnech a jedinej, kterej se mu tehdy na té zastávce plné lidí nesmál, jsem byl já. Je to jasný, protože je to můj hrdina. Někdo, kdo se zrodil v mý hlavě, a právě tam i chcípnul.
Dosranej teda doběhnul domů. Sednul si na hajzl a rozbrečel se…
Tahle a stovky dalších věcí spolu s rozvodem a ostudami se mu mísily v hlavě. Najednou se přistihl, jak si připustil, že jeho život stojí za hovno. Poprvé v životě si něco připustil a zrovna, jak by řekl hlupej amík, takovej bullshit. Vstal z pohovky, nohy ho bolely, záda měl samej šrám, tílko měl spocený, pracovní kalhoty nasmrádlý močí, a namířil to ke sporáku. Zapnul plyn a čekal.
Pěkně pomalu si umotal cigáro. Hodiny, které šly špatně, nekompromisně odtikávaly čas jeho smrti. Konečně měl ubalený cigáro v držce a mohl škrtnout zápalkou. Nic se ale nestalo. Dým stoupal ke stropu a náš "hrdina" měl kurva smůlu. Nikdo si nezaslouží chcípnout důstojně. Alespoň ne na tomhle světě. Tenhle můj citát si zapamatujte.
Vysral se na plyn a vyšel ven. Nedaleko jeho paneláku byly koleje. Když k nim přišel, chytil se za bradu a přemýšlel, jak si tam lehne. Místo, to bylo super, zrovna za zarostlou nepřehlednou zatáčkou. Tuhle věc měl zajištěnou. Věděl dokonce, i kdy jezdí vlaky. Rád kdysi jezdíval vlakem. To měl taky celkem v pohodě. Bylo půl devátý dopoledne. Čas na ranní čaj bohatejch…

Rozhodl se, že si lehne na délku na jednu kolej. Když se vyřítí vlak, rozřízne to jeho tělo podélně napůl a bude to rychlejší. Jen tak si tam ležel a pískal si písničku Dumb od Nirvány. Kolem chodili lidé. Nikdo si ho nevšiml. Najednou se rozvibrovala kolej a náš "hrdina" slyšel vlak. Konečně! pomyslel si. Jenže kurva nepočítal s tím, že byl podzim. Listy z té zeleně byly ty tam, on ten náš hrdina nebyl nikdy moc dobrej na přírodopis, že by věděl, že to tam vypadá jinak. Nebyl vlastně dobrej na nic, když si uvědomíme, že si nevšimnul, že řidič přijíždějícího vlaku uvidí i jaký má na sobě hadry a kdy se naposledy sprchoval. A samozřejmě, že ho viděl. Náš sebevrah měl zavřený oči a myslel na nebe, když blížící se vlak neúprosně zpomaloval…

Co se stalo? Vlak brzdil a brzdil. Blížil se k nohám. Blížil se pomalu od kotníků ke kolenům až po rozkrok. ROZKROK. Tam, kde měl začít přetínat tělo. Představte si našeho sebevraha nahýho, jak mu na té koleji krásně leží koule. Několik set tun nákladního vlaku zastavilo přímo na nich. Víte, jaké to je, když rozšlápnete nezralý plod kaštanu? Tak asi takhle to dopadlo.
Svět toho chudáka uhnal k tomu, že má dokonce i strach se sám zabít. A teď nastává otázka: Jsme dementi my? Nebo byl dement on… H?

Kempa - uvedení na pravou míru

22. července 2014 v 21:06 | Ondřej Bezstarosti
Zdravím. Kámoš, neboli jeden street runner, udělal krátkej rozhovor s jednou dost fet legendou z kopru. Jedná se samozřejmě o Kempu. O koho jinýho, že? Konečně se zde vše uvede na pravou míru. Street runner se jmenuje Svatopluk Sýkora a tady to je…

Martin Kempa. Narozen 11. 4. 1976. Základní školu měl střídavě v Ostravě a v Kopřivnici (Kopřivnice: ZŠ Alšova). Zš udělal úspěšně.
Střední školu nedochodil (Lakyrník SOU). Odjel do Prahy tzv. za lepší perspektivou. V práglu dělal ve skladnické firmě. Po letech odjel do Kopřivnice.
V Kopřivnici zažíval a stýkal se s různými lidmi. Nezištná skupina lidí, si vzala úvěr na Martina Kempu, který byl tehdy držitelem živnostenského oprávnění ve výši 250,000,000,-. Od té doby se poznal s drogami, tedy s jeho každodenní milenkou. Dnes užívá asi deset druhů drog. Jeho "dluh" nikdy nesplatil…

Poznámka Svatopluka Sýkory: Kopřivnice není sudokopytnická stáj. Je to centrum pálení skéru a rapu.

Z oblak na zem

18. července 2014 v 0:01 | Ondřej Bezstarosti
Pomyšlení na bolest člověka bolí
bolí ho klouby
bolí ho genitálie
bolí ho hlava
bolí ho srdce

Nejsem proti tomu obrněn
jako dost jiných lidí
Tam někde se zřítilo letadlo
a umřelo 295 lidí
Nikdo nebyl obrněn
stejně jako já

Slova, která čtu, mi dělají husí kůži
ubližují mi zvenku
ubližují mi zevnitř
má láska mi dává facku slovy
a za hranicemi
tam někde
zemřelo 295 lidí

V hlavě pod starými vlasy zdá se
tvoří se zlo, které jí zabíjí
bát, lásko, bát já mám se?
že postihne to i mě?
A ta stařenka teď tiše spí
šílená a bezmocná
a tam někde zemřelo
295 lidí

Zatímco já tady řeším nesmysly
místo abych Táji řekl
ja ji miluji…

Jen moje

17. července 2014 v 20:48 | Ondřej Bezstarosti
Lesk v očích se neztrácí ti
skrz ty vlasy probouzíš se
skrz ty mraky bouří se
kapky perletě, kapky rtuti

Skrz mé brýle vidíš mé oči
obyčejný literát
vidíš mé tělo, jak pokojně kráčí
mou duši tu tvou hřát

A jež plný svět plný je sraček
zdlouhavých cest a zatáček
v lesích, kde ležela střeva řidičů
musím uznat, že svět stojí za piču

Proto lásky si vážím víc, než je zdrávo
proto nepotřebuju prachy ani nové bávo
Užívám všeho, jak bylo mi dáno
a až umřu, budu chtít tvůj polibek

Skrz tvůj úsměv jsem šťasten
skrz tvůj skleslý obličej nikoliv
skrz mé srdce proudí tvá krev
Bože, rád miluji se v neděli

Ale šťastná jest, má lásko buď
svěží jak kapky, horká jak rtuť
Já stále musím se objímat
nikomu tebe nikdy nedarovat

Jen má..

Svět a láska

15. července 2014 v 22:36 | Ondřej Bezstarosti
Kolem lamp kroužil hmyz
cikády řvaly do tmy ulice
Tam někde spal hladový rys
a pod mostem muže hřála krabice

A ty ses podívala do mých očí
má Tájo
a vědělas, že tě miluji

Modré světlo houkaček
osvětlovalo holé zdi paneláků
U moře zemřel hladový racek
a starý muž namočil si do tepláků

A ty ses podívala do mých očí
má Tájo
a vědělas, že tě miluji

Brzo ráno otevřeli lidé oči
krom hromady černých těl
jež otevřené je měli navždy
to kvůli zvukům západních děl

A ty ses podívala do mých očí
má Tájo
a vědělas, že tě miluji

Stromy padaly
na těla zubožených zvířat
Pro papír, pro koruny
pro lidi bez jakýchkoliv výsad

A ty ses podívala do mých očí
má Tájo
a vědělas, že tě miluji

V bytě bez jakéhokoliv ruchu
za dveřmi pes ležel s vyplazeným jazykem
líně hltal doušky vzduchu
Hledal rozdíl mezi realitou a snem

A ty ses podívala do mých očí
má Tájo
a vědělas, že tě miluji

Lehla sis na mé nenajezené tělo
na mé myšlenky a pohledy
A já dodnes nevím, jak se to stalo
že dodnes já tě miluji

A v tu chvíli ses podívala do mých očí
má Tájo
A já řekl ti
má Tájo
že vím, že mě také miluješ…