Ondrova odysea, když se mu chtělo srát

25. července 2014 v 22:33 | Ondřej Bezstarosti
Jako příšera ze stojatých vod, kterou chytneš pod kamenem, jsem brouzdal ulicí. Prostitutky na mě špulily rty a kozy, a já líbal svou ruku a foukal do větru. Tohle jejich život nezachrání, tak na mě ukázaly fakáče. Normální noc v mým městě. Až na to, že jsem si ty kurvy prostě vymyslel. Tok kopřivnický řeky nasmrádlej našima hovnama se řinul z každého koutu tamnějšího obyvatelného i neobyvatelného, ale i přesto obydleného, paneláku. Fuj!
Abych se dostal k tématu. Šel jsem po ulici a chtělo se mi srát. Pod krkem mě chytal vítr, chtěl se mi ten čůrák smát. Pod vlivem drog lidé vidí úchylný až trochu schíza věci. Pod náporem mýho šílenství vidíte tak nebezpečně nereálný věci, že kdybyste se probudili a vaše máma nad váma stála s nožem, řekli byste: "Mami! Do hajzlu! Jdi spát!" To nevymyslíte. Takovou sračku. Ani to není směšný, spíš k pláči.
Pravý význam těchto keců je, že si prostě budu psát, co chci.

Tak znova. Jdu po té zasrané špinavé krásné útulné Kopřivnici. Chce se mi teda srát, jak už jsem zmínil. V tom mě zachrání, teda zastaví (nechce se mi mačkat backspace), jeden debilní němčour. Tlustej, smrdí potem, řídí dodávku, mlátí svou německou starou, dobrej chlap.
"Enšuldigen Sie bite, ich liebe dich, achtung zoit, mein arbait, frau, knír, pivo, heinek, prdel, fotbal, latex…"
"Kámo, nerozumím ti ani jednu debilní větu," odpověděl jsem, zamýšlejíc se přitom nad tím heinekenem.
Němec se na mě podíval a vypdal, že mi dá ránu. Namířil jsem ho do první německé firmy, která mě napadla. Všecko.
Jdu dál po chodníku v chladné večerní Kopřivnici. Jestli jste si představovali slušné odpoledne, sorry. Chce se mi samozřejmě ještě více srát. Zastaví mě nějakej debil.
"Kámo, já tě znám! Četl jsem tvoje básně! Potkali jsme se v pátek na akci, byls skalený jak hovado," říká ten troufalec.
"Dobrý dobrý. Nemáš cigáro?" ptám se.

Jdu dál po chodníku. Chce se mi srát, jsem nasranej, kouřím cigáro, začne chcát. Ano, kurva začlo chcát!
Do prdele tohle přece není možný! Dvě stě metrů od bydliště, smažka.
"Kámo, more nechceš koupit Ecko hadry? Je to hustá značka. Vole za dvě sta jedno triko, čum!" ukazuje uškudlený hnusný tričko.
"Kilo, míň nedám," odpovídám z prdele.
"Hmmm, hmmm, a nemáš něco na prda, kámo?" ptá se.
"Sorry, nehulím. Hulil bych si vocas, kdyby to šlo."
"Hmmm, hmmm, ahaaa. Tak nic."
"Čego," a šinu si to dál, sraní na kousku.

Dolezl jsem před barák. Stál tam Šurda.
"Čest, Bezy! Odkud jdeš?" ptá se, hladovec.
"Čego! Od svojí, víš co."
"A co, dobrý? Nedáme cígo? Čekám na Dana."
"Můžem, ale došly mi."

A tak ještě stojím s hovnem v zadku před barákem a kecám o sračkách s dvouma kámošema. Jedinýma lidma spolu s mojí, co mě ten den nesrali.

Když jsem došel konečně domů, nemohl jsem se vysrat. Ani tuhle píčovinu po sobě nepřečtu, tak jsem línej. A jestli jste dočetli až sem, jste docela skalní fanoušci, i když jste ztratili pár minut života.

Zdraví. Bezstarosti…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama