Srpen 2014

Metafora a zapomenutelný příběh o vzpomínkách, které neexistují

28. srpna 2014 v 1:05 | Ondřej Bezstarosti
Znáte to, jak jdete tmavou ulicí uprostřed noci, okolo vás si pohrává vítr s listy stromů a vy máte problém udržet rovnováhu?
Šel jsem z jednoho kopce, na němž byla hospoda. Výhled na město byl adekvátní, leč trochu rozmazaný. S mým mozkem si pohrávaly představy o přespání na lavičkách a dalších místech. Vyčerpaný alkoholem i nocí jsem se potýkal s nástrahami cesty domů. Doleva doprava, doleva doprava. Chodník vedl svůj boj, jak nejlépe uměl, ale já sebou vždycky šlehnul do trávy, která jej lemovala. Zastavil jsem se, abych si zapálil cigáro, když se vedle mě zjevil mladý pár. Ten cápek šoustal tu holku zezadu.
Sotva mi začalo hořet cigáro, tak si mě ta ženská všimla. Najednou jsme všichni tři na sebe navzájem civěli. Milostné hrátky s výhledem na město překazí náhodný chodec (ve stavu bez tíže, jak už to tak alkohol umí).

"Zdravíčko," usmál jsem se a šel dál. Nejlepší na tom bylo, že nade mnou jen mávli rukou a rozdávali si to dál. Ono vidět mladého opilého v černých hadrech a s rozcuchanými vlasy, tam asi nebylo nic divného. Představil jsem si, jak jsem na jejich místě. Volný šoustající blázen. Výkvět doby. Omyl doby. Omyl odvážnosti produktů sexu, jež vzkvítal po generace v nás, a v což doufám, že díky tomu se bude za chvíli šukat úplně všude.
Náhoda tomu našla, abych tu noc ještě někoho nepotkal. Konečně jsem se dostal dolů z toho kopce do města. Měl jsem prachy akorát tak na pivo. Sednul jsem si do nějakého pajzlu a objednal jedenáctku. Naproti v boxu seděla nádherná mladá kočka s rozpuštěnými vlasy zbarvenými do červena. V odlesku hospody a mého etanolového opojení jsem zahlédl její nádherné zelené oči. Snažil jsem se na ni usmívat, jak nejlépe jsem mohl. Zpočátku si mě nikterak nevšímala, ale po chvíli se na mě přece jenom usmála. Ten úsměv, jež lemoval a zvýrazňoval křivky jejích líc a zužoval její oči, se mi vryl do paměti tím nejtvrdším šutrem na světě.

Možná to bylo tím chlastem, fakt nevím. Prostě se mi líbila jako žádná jiná. Zjevně nebyla ani trochu pod vlivem. Srkala nějaké kafe a bezmocně koukala po hospodě. Jen letmo, neškodně, nijak, se sem tam podívala i na mě. Jakoby si hlídala, ať něco neprovedu. V tu chvíli mi to tak nepřišlo. Byl jsem drak a ona moje kořist. Musel jsem ji mít za každou cenu. I kdybych měl natáhnout brka jako nějaký fénix s tím rozdílem, že bych už nevstal ani z mých výkalů, natož z popela.
Vypil jsem půl piva a vstal jsem, že půjdu na hajzl. Štěstí tomu dalo, že jsem trefil takřka bez úhony, i když se na mě díval jakýsi vyhazovač dost podezřelýma očima.
Chcal jsem opřený hlavou o zeď a přemítal o tom, co udělám. Půjdu si za ní sednout? Nevylekám ji? Co když mě odmítne? Stojí to za to? Mám ještě prachy na panáka? A kolik mi zbylo cigár? Měl bych si udělat řidičák. Ne, seru na řidičák. A tak jsem dochcal a usmyslil si, že ve tři ráno je na seznamování ještě čas.
Vylezl jsem z hajzlu, prošel kolem svého stolu, vzal si cigára a pivo, a zaparkoval to přesně u jejího stolu naproti ní. Ona si zrovna pohrávala se lžičkou v jejím šálku. Pomyslel jsem si, že by mi kafe taky bodlo. Ale ono hovno, protože jsem měl přece už svoje pivo.
Chvíli jsme jen tak mlčky seděli. Skoro jsem si připadal, že jsem na tom hajzlu natáhl brka a už jsem vlastně duch. Zkusil jsem promluvit.

"Nemohl jsem tě přehlídnout. Jak to, že tady sedíš tak sama?" opřel jsem se lokty o stůl a vlídně se poškrábal na bradě. Trochu asi komicky, protože se na mě podívala a zasmála.
"Nesedím tady sama. Mluvíš semnou přece ty. Přišels tady a civíš na mě. Civíš na mě jako šílenec. Dokonce vstaneš, jdeš na záchod a u toho na mě civíš jako nějaký magor. Vrazíš u toho do ochranky a ani si ho skoro nevšimneš. Civíš a civíš. Jasně, mohla jsem odejít, ale vždyť doopravdy můžu, když…"
"Ale brr," přerušil jsem ji, "necivím na tebe, protože jsem úchyl. To vůbec ne. Jen mě zajímalo, co dělá tak krásná holka v takovém pajzlu, jako je tohle," rozmáchl jsem rukama po hospodě, ve chvíli, kdy někdo v zadu na automatech vyhrál jackpot.
"Máš docela talent na rozhazování rukama. Podívej, vylil sis pivo," smála se a ukazovala na kapající tekutinu ze stolu přímo na moje černé rifle.
"Do hajzlu!" vyskočil jsem a začal se utírat, přičemž se mi smála jako pominutá.
"Nemáš moc talent ohromovat ženské, co?"
"Ale houby, to byla nešťastná shoda náhod. Ještě ti ukážu, jak umím sbalit holku," lusknul jsem prsty a ukázal na ni s mrknutím oka, přičemž jsem se posadil. Muselo to vypadat nanejvýš pekelně debilně.

"A dokážeš udělat dojem i na mě?" zeptal se chlápek, který si sednul vedle ní a začal ji líbat.
"Zlato konečně jsi tady. Ten debil mě neskutečně otravuje," spustila.
"Hele! Jen jsem se s ní bavil! Nic víc!"
"Kdybys mě nechal domluvit, řekla bych předtím, že bych odešla, kdybych tady nebyla s přítelem, který jen něco zařizoval o kus dál támhle mezi kamarády," ukázala na vzdálenější stůl v rohu hospody. Sedělo tam tak deset lidí. Víc nalití, než já. Zjevně. Měl jsem smůlu.
"Tak já vycouvám, co vy na to?"
"Asi těžko," řekl chlápek té krásné ženské.
V tu chvíli následovalo cinkání rozbitého skla. Chytil mě pod krkem a tlačil o bar. Zaklonil jsem hlavu a mrknul na zděšenou křičící barmanku. Chytil jsem ho pod krkem a jednu mu vrazil. Nic to s ním neudělalo. Upřímně, neuměl jsem se bít, neměl jsem páru, nic. Byl jsem jen flákač, pro boha živýho! No a najednou do mě bušil nějaký šílenec, kterému jsem dělal do holky.
Praštil semnou o zem a začal mi bušit do ksichtu. Buďto to byly mé opilé oči tak červené, nebo jsem začínal i vidět svou vlastní krev. Zajímavé na mém debilním intelektu bylo, že já debil se pořád smál. Což ho samozřejmě ještě víc rozzuřilo.
Po chvilce přestal, protože už to bylo i na tu jeho krasavici moc. Ulevil jsem si, že dýchám, a asi odejdu po svých. Zmýlil jsem se. Najednou se otočil, chytil mě za flígr a pásek, jeho kámoš mu otevřel dveře hospody, aby se mu krásně povedlo vyhodit mě ven. A sekuriťák ani nehnul brvou. Heh.

Chvíli jsem se válel na ulici. Napospas všemu. Pak jsem se obrátil na záda a zapálil si cigáro. Začal jsem se znovu hihňat. Došlo mi totiž, že mám ještě na pivo, protože jsem díky tomu nezaplatil to, které jsem tam na sebe částečně vylil. Posadil jsem se, a chvíli jen tak seděl a vychutnával chutě tabáku a krve. Bylo to fajn.
Když už jsem skoro dokouřil cigáro, z hospody vyšel ten chlápek s tou ženskou.
"A do hajzlu! Starý známý Hulk zachránce. A do prdele! Počkej, jen se zvednu, půjdeme spolu hledat nějaký kus místa na zemi, kde bychom si to mohli rozdat jako partička teploušů," spustil jsem se smíchem.
Chlápek ke mně přišel a pomohl mi na nohy. Oklepal ze mě bordel ze země, a zeptal se mě na cigáro.
"Dobře, tady máš. Jen prosím tě nikomu neříkej, že jsem ti dal tolik do držky. Nikdo by se semnou nechtěl bavit."
"Ježíši chlape, běž domů. Máš docela dost," zasmál se.
"Jednou o tobě napíšu báseň, ty skrčku."
"To těžko, básník jsem tady já."
"Tak teď už víme jedno."
"Že poezie stojí za hovno a jsou to jen kydy, jsem zjistil už dávno," řekl mi poplacávajíc mě po zádech.
"Tak proč jsi mi to neřekl hned vole?"
"Abych měl o čem psát," odvětil.
Na to jsem už neřekl nic. Jen ať táhne, a že je to kus sráče.
A tak dopadlo mé setkání s poetikem jako já.

Jo a ptáte se, kde jsem byl doopravdy já? Autor tohohle díla? Určitě někde na kraji hospody v tichu a klidu se svou milovanou. Opravdový, dobrý chlap. Jen bojoval ve svém vnitřku o tom, kdo bude lepším. Nic víc. Metafora.

Ta zem, co nejvíce se otřásá

26. srpna 2014 v 20:57 | Ondřej Bezstarosti
Narodil jsem se v malém městečku. U nás se řekne spíše vesnice. Lidé kolem mě nasávali slivovici, chodili lovit zvěř, jezdili s traktory a pokuřovali ubalené špinavé cigára, když zapadalo slunce.
A jelikož jsem tam nějakou dobu vyrůstal, nebylo pro mě zrovna jednoduché naučit se žít ve velkém městě. Chcete vědět jeho název? Pokud bydlíte v nějakém větším městě, představte si to své, to vám bude muset stačit. No, a pokud ne, tak si prostě nějaké představte. Jak jednoduché.
A tak vám tak jdu po jednom opuštěném mostě. Stejně jako v Čajkovskiho díle. Vykráčím si. Je tma, město pohlcuje neúprosná noc, smog a mlha spolu tančí noční tango, všechno je otřesně krásné. Mám na sobě oblek, kravata je neupravená, protože jsem nepoznal ženu, ruce mám v kapsách a v puse dýmku. Které je století? Asi to, které si představíte. Totiž, podle mě, je fantazie člověka nejdůležitější součást jeho života. Jako dítě si představujete různé světy, jako téměř dospělí si představujete svůj budoucí život, jako téměř staří si představujete svou smrt. Každá fantazie podněcuje tu další.
Zpět k mému mostu. Vykračuji si, dovoluji si ještě opomenout, že jaksi společensky znaven, po tom mostě a vidím dvě postavy. Jsou, jak už to tak bývá, zahaleny mlhou. Tajemné jako básníkovo dílo, ačkoliv ho čtete už po páté. Proč to děláte, se nikdy nedovíte. A stejně tak zase upřeně hledím na jakousi "záhadu". Proč to dělám? Nikdy se nedozvím.
V dýmce se pohne malý žhavý uhlík a proskočí mi do úst. Skláním se a vykašlávám žhavý tabák. Šíleně to pálí. "Do háje!" kleju do tmy noci. Svědky jsou mi hvězdy, jež nejdou vidět. A když se narovnám, vidím mladý pár. Oba se smějí. Oba se smějí mně. Tehdy jsem se rozhodl, že vlastně opravdu budu umělcem.

Bylo docela slušně horké dopoledne. Seděl jsem ve svém malém bytě. Fantazie o tom, že ve velkém městě dosáhnu jakéhokoliv velkého úspěchu, se pomalu vytrácela mezi zdmi pokoje. Na pohovku vyskočila má kočka, začala hluboce vrčet a otírat svůj kožich o mou ruku. Podíval jsem se na ní. "Řekni mi, že nejsem tady sám, řekni mi, že tu kočičí duši v sobě mám," zarecitoval jsem jí ze srandy verš, načež seskočila ze mě a šla si hledět své misky se žrádlem. "Kéž bych měl psa," řekl jsem tak potichu, aby mě neslyšela. Pomyslel jsem si, jestli mě náhodou něco nepomátlo.
Vstal jsem a podíval se do zrcadla na chodbě bytu. Neučesatelné černé vlasy, hnědé pobledlé oči, zklamané srdce svým tlukotem, ublížený obličej. Byl jsem prostě člověk, který byl pozadu s placením nájmu, hromadou psychických problémů, které si vytvořil, aby nad něčím přemýšlel.
Přešel jsem do druhého pokoje. Položil plátno na stojan, namíchal si barvy a na chvíli zavřel oči. Vybavil jsem si svou podobu. Vybavil jsem si svou duši. Prvních pár tahů štětcem nebylo vůbec špatných. Po pár hodinách z toho vyšel docela dobrý portrét.
Pověsil jsem obraz do obýváku na tu nejviditelnější zeď. "Podívej," řekl jsem kočce, která na ten obraz hleděla jako poblázněná, "až takhle nebudu vypadat, zbavím se tě a koupím si psa, platí?" Kočka na mě hleděla. V očích měla jen dárce žrádla. Otevřel jsem si pivo, když zazněl telefon.
"Vzpomínáte, jak jste navštívil mou galerii a ukázal mi pár svých obrazů? Dnes večer v osm hodin dorazíte, ano?"
"Dobře, ale kdo jste a kam mám přijít?"
"Galerie Anděl, ulice Francie 1729."
"Ale tehdy jste mě odmítl, že kreslím hrozně."
"Máte šanci, tak chcete přijít?"
"Dobrá, v osm hodin jsem tam."
Chlápek zavěsil. Ani se nerozloučil. Začal jsem panikařit. Do večera zbývaly tři hodiny. Který obraz mám vzít? Žádný nemám, všechny jsem je shodil z mostu do řeky! Pohlédl jsem na zeď, na které oslavně visel nádherný portrét ošklivého muže. "S tou výměnou za psa budeme muset ještě počkat," řekl jsem kočce.
Obraz byl naštěstí už suchý. Vzal jsem plátno a položil jej na botník. "Můžeme jít," řekl jsem si vesele. "Nemůžeme!" zaklel jsem nesměle. Vypadal jsem otřesně.
Plátno semnou navštívilo půjčovnu obleků a kadeřníka.
Když jsem došel do galerie, probíhala tam jakási vernisáž. U vstupu mě zastavil nějaký chlápek. "Kdo jste?" zeptal se rázně a položil mi svou obrovskou ruku na rameno. V životě mě nenapadlo, že na vernisážích budou takoví vyhazovači. "Marlini, Albert Marlini," vyřkl jsem, načež mě pustil dál.
Prodral jsem se davem lidí a našel vedoucího tamní galerie.
"Aaa, Marlini, tady jste!" potřásl mi rukou a vytrhl mi plátno z rukou, aniž by zkontroloval jeho kvalitu.
"Tady pan Moriety, by měl zájem o jakékoliv vaše dílo. Kdysi viděl vystaveno pár vašich děl v nějaké malé hospodě," ukázal na dost arogantně a bohatě vypadajícího chlápka. Byl asi o hlavu vyšší než já.
"Opravdu. Trval jsem na tom, že vás najdu," promluvil velice hlubokým hlasem. Přiznám se, že kupodivu až tehdy jsem si jej pořádně všiml, že stojí vedle pana vedoucího.
"Dobrá, takže?" řekl jsem trochu neomaleně.
"Takže tady mi dejte své číslo a já se vám ozvu. A okamžitě kupuji toto dílo," prohlížel si mé plátno, "tady máte peníze." Podal mi asi pět tisíc. Stačilo to.
Napsal jsem mu do jeho mobilu své číslo a podal mu jej. Za okny začalo pršet. Mrholení, zdálo se. V tom se ke mně naklonil ten asi vedoucí galerie, nebo jaké to pak má místo, a zašeptal: "Teď vypadněte, Marlini."
Rozloučil jsem se a dal se na odchod. Cestou jsem prošel kolem stolu a pod sako obleku schoval láhev skotské, jež tam osaměle ležela.
Venku najednou přestalo pršet. Nadešla mlha. Prohlídl jsem si láhev ve světle lampy. Byla tam lepší půlka. Potom jsem vyhledal lavičku, sedl jsem si a vyprazdňoval láhev. Dále to znáte, zase jsme u mostu.
Takže si to tak jdu, smysly mi planou při pomyšlení na posměch, který právě daroval mladý pár tak úspěšnému malíři a najednou padám. Vsadím se, že v novinách psali toto:

Talentovaný malíř Albert Marlini spáchal sebevraždu. Neunesl úspěch.
Popravdě? Zakopl jsem a přepadl přes zábradlí mostu. Z toho všeho vyplývá jen jedno. Ačkoliv sníte o různých cílech, držte se pořád při zemi, protože právě ta je nejvíc vrtkavá. Zvlášť, když slavíte úspěch…

Seznámení

5. srpna 2014 v 11:24 | Ondřej Bezstarosti
Tohle svinstvo lze psát
i v neznačkových trenkách
Tohle svinstvo lze psát
i když vám ze zadku leze šílený zápach
Básník se utnul, když mluvil o kráse
křesťan si utnul ruku, když mluvil o spáse
Já věřím úsudku mužského ocasu
nechci nikoho pohoršit, básně píšu jako na pásu
Tohle svinstvo píšu vleže
pěkně abych na to neviděl
Prý je tam někde dráž, že?
a prý jsem docela sráč, že?
Kopřivnický odpad line se kanálem
já vám čtu o básních společných s análem
pohoršuji tím spíše sám sebe
pohoršení neexistuje; pro toho co v tom tápe
Rádoby obchod v mé hlavě mám
to abyste věděli, za koho sám sebe mám
A ačkoliv mě skoro neznáte
alespoň jsem to zkusil…