Listopad 2014

Italské červené od Fanteho

21. listopadu 2014 v 0:27 | Ondřej Bezstarosti
Italské červené od Fanteho


Zlomyslný. Svět je zlomyslný. Nastražuje různé pasti. Vím to. Ví to všichni. Někdo víc, někdo míň. To je už docela jedno. Past jako takovou nikdo z nás nenajde, dokud se do ní nechytí. Pralesy jsou plné visících sítí s lidmi, kterým to vlastně ani nevadí. Visí tam rádi. Visí tam, protože už dávno neznají nic jiného.

V mé krvi koluje cosi, co nedokážu vysvětlit. Možná to bude spisovatel, který je už dávno po smrti. Možná to bude jen druhá stránka mého otravného já. A otrávený jsem pořád. Z práce. Z každodennosti. Šílím z každé lidské tváře, kterou vidím v práci, po práci, ve městě, na ulicích, doma, všude. Šílím, ale vlastně si to ani nechci dopustit. Tak to je.
Měl jsem odpolední směnu. Sedačky do aut. Tohle se tam vyrábí. Nekonečný řetězec stovek, tisíců, miliónů sedaček do aut. Kdo ty předražené krámy proboha kupuje? Ti bohatí? Ti, o kterých slyšíme, ale nikdy je nespatříme? Kteří jsou na druhé straně pouště, ve které se skrývá beztak úplné hovno? Na hrudi mám tlak. Něco je špatně. Nebo je vše v pořádku.

Teď jsem se protáhl. Do háje to dělá to víno. Určitě. Mám hlad. Nebo nemám?

Před odpolední směnou jsem zašel do tiskárny. Upravit špatné číslování stránek. Všechno je teď v pořádku. Má kniha výjde. A šílenci, kteří si ji koupí se dostanou alespoň na malou chvíli pryč ze svého šílenství. Jak? Budou při četbě pozorovat to mé.

Při cestě zpět jsem se stavil do krámu. Existují vůbec ještě krámy? Nemyslím ty ženské. Ty budou existovat i po mé smrti. Myslím ty, kde si koupíte vše, ale přitom nic. Koupil jsem si energetický nápoj do práce a láhev vína, kterou si dám po ní. Italský merlot. Připomnělo mi to Dago red. Písemnost od Johna Fanteho. Velikána, co nakonec neviděl světlo, ale psal skrze tmu. Skrze jeho ženu. Jednou takhle taky dopadnu.

Šichta byla docela na hovno. Všechno šlo do háje. Můj stroj šel do kytek. Když se něco dosralo, přišel servis a opravil to. Po pěti minutách se dosralo něco jiného. Abych se přiznal, nesnáším přístroje. Jsem asi jediný v téhle dementní generaci, který nenávidí přístroje. Klamou mě. Všechno, na co šáhnu, se vždycky posere. Neumím s dotekovou sračkou, nesnáším počítače, chtěl bych psací stroj, ale ten už se sehnat prakticky nedá. Kdyby tedy někdo měl psací stroj, ať se mi ozve, dám mu za to mou svatou knihu, možná i můj otřepaný podpis. Jestli teda stojí za to. Nasrat.

Na konci směny se mi ještě něco rozjebalo, ale utekl jsem mezi prvníma. Možná taky ale ne. Ve fabrice, kde jsou stovky lidí, ani nemáte páru, který je zrovna rok. Jsem z cesty, zpátky na ni.

Došel jsem domů. Schovanou flašku vína, jsem otevřel velmi exkluzivním otvírákem na víno. Při otvírání jsem měl pocit, že otvírák stojí víc, než to víno. Dago red, mělo větší cenu. Tehdy.

Nechal jsem flašku mírně dýchat. Můj dech byl velice střízlivý a vyřízený.

Vzal jsem bundu, vyndal z ní rukavice, kterým jsem den před tím ustříhal konce prstů. Jako nějaký sadista. Serou mě totiž normální rukavice.

Vyšel jsem na balkon, zapnul si v přehrávači nějakou pomalou hudbu. Armstronga, černocha génia, možná jo, možná ne, spíše ne. Zapálil jsem si první cigáro. Hořelo jako galavečer s těma nejodpornějšíma celebritama na světě. Musel jsem ho připálit ještě jednou. Dal jsem si lok. Víno to nebylo špatné.

Na vedlejším balkóně jsem viděl skrz plexisklo, staré zelené křeslo. Představil jsem si na něm staříka, který bydlí vedle mě. Jak se na něm zhroutil a padnul na zem. Jak u toho křesla leží a nejeví známky života. Po chvíli přemýšlení jsem nepřišel na to, co bych v tu chvíli udělal. Možná nic. Jsem moc mladý na takové přemýšlení.

Dal jsem si pár pořádných loků. Na můj hladový žaludek to bylo příliš. Nezvracel jsem. Všechno šlo rovnou do hlavy. Chtěl jsem usnout hned. Nepřemýšlet. Být čistý, půvabný.

Kouřil jsme už druhé cigáro, všechno bylo fajn. Venku začínala zima. Na tenhle moment jsem nechtěl zapomenout.
Začínal padat zasraný sníh a já se usmíval, protože mi bylo fajn. Každému někdy už bylo fajn, ne? Kdekoliv. I kdyby se narodil do války. Seru na kruté úvahy, vracím se k věci.

Vykouřil jsem asi tři cigára. Flaška Dago red byla téměř dopita. Zvedl jsem se ze židle, podíval se do noci, vztyčil prostředníček, dopil flašku a hodil ji z balkónu na ulici vstříc svému osudu. Jenže flaška chtěla můj osud vzít sebou.
Uslyšel jsem výkřik. Bohužel to byl výkřik policajta s rozbitou hlavou a ksichtem od krve.

Teď sedím v autě policejního vozu. Ti dva fízlové se baví o čokoládě. Mám na ni chuť. Na piču místo.
Možná se to stalo, možná jdu spát. Možná jsem tu flašku ještě nedopil. Cíl není jasný, ale láska je jasná.
Je tak jasná, jako vždy. Myslím na to, jak ji zítra políbím. Konec. Ale ne můj. Jen ten váš v těchto slovech.

Ukázka z knihy Válka je šelma

10. listopadu 2014 v 19:05 | Ondřej Bezstarosti
Vytrvalost. Vytrvalost je jedna z věcí, která vám vleze do hlavy, do páteře, do všech prstů. A když jí odmítnete, odmění se vám tím nejhorším způsobem. Když odmítnete vytrvalost, musíte počítat, že nebudete mít nic.


Probudil jsem se s pachutí prachu v puse. Za okny pršelo. Ještě byla tma, měl jsem ranní směnu. Liják se zvětšoval a zvětšoval. Carol sladce spala. Byl to jeden z těch dnů, kdy vás otravuje jakákoliv podobnost s prací, či samotná práce. Nechtělo se mi vstát, nýbrž už vůbec ne od mé ženy.
Podíval jsem se na svůj obličej do zrcadla. Tohle přece nejsem já, udivil jsem se. Spatřil jsem bledý obličej plný křivek, jež tvořily stíny pod světlem žárovky v koupelně. Umyl jsem si zuby a pročísnul si svých pár vlasů. Chvíli jsem ale zase jen tak postával a sledoval se. Ne, že bych byl jeden z těch narcistických typů, ale nedalo mi to. Potom jsem si všiml mé pořezané ruky z práce. Kolem předloktí se na mě usmívaly malé řezné ranky. Nejeden psychiatr by řekl, že jsem sebevrah.
V hlavě mi hrála písnička - Rape Me od Nirvany. A tak jsem se šel nechat znásilňovat do té fabriky. Ondra. Ten nesmrtelný lovec slov a intelektuální krysa, jež se začlenila mezi prosté blázny, kteří stejně jako on dělají tu nejdementnější práci v okolí jeho města. Mohlo být i hůř, ujistil jsem se.
Naposledy jsem políbil spící Carol a vyšel z bytu. Carol to měla tak skvělé, pomyslel jsem si. Vlastnila taneční salón, kde učila tančit ostatní mladší generace. Nesmírně jí to bavilo a naplňovalo. Byla úchvatná tanečnice. A jako přivýdělek ještě dávala dětem lekce zpěvu. Když Carol začala zpívat, bylo to jako slyšet zpívat štěstí, které lze nalézt jen na těch nejtajnějších koutech na světě. Čisté neuchopitelné štěstí. Má Carol. Tak šťastný člověk. Nikdy nikomu neublížila, její úsměv naplňoval mou duši jako nějaký elixír lásky a štěstí. Vždycky se ze spaní tak nádherně usmála, když jsem ji před cestou do práce políbil na líci.
Čekal jsem v lijáku na autobus a kapky deště mi neustále típaly cigáro.
"Dneska bude dlouhý den, co?" ozval se zpoza mě hlas. Byl to Vincent. Kolega z práce.
"To teda bude. Čau Vinci, jak je?"
"Ale na houby. Vzpomínáš, jak jsem ti povídal o té motorce? Včera jsem se rozhodl, že se pojedu projet k večeru. A tak si to šinu na mašině tou polní cestou za městem. Ona vlastně není polní, ale je to asfaltka uprostřed pole a nikdo po ní nejezdí. Víš, o čem mluvím?"
"No jasně."
"No a tak si to tak šinu, pozoruju tu jarní krásu okolní přírody. Zvuk mojí mašiny řve jako hladová šelma v Africe a další kydy, a najednou zpozoruju černou kočku. Ty vole! Jel jsem tak stovkou. Tak tak jsem jí objel! No a nic, šinu si to dál. Pořád stovka, stromy, kytky, pole, mašina. Za zatáčkou se, nebudeš tomu věřit, objevila další kočka! A tak ji, vole, zase objíždím, tentokrát už s většími problémy. Řeknu ti, zasrané kočky! Někde tam měly určitě hnízdo. No, a tak jsem jel dál. Už chyběla chvilka a byl bych na dálnici. Nebudeš to čekat, kámo. Další kočka! Tu už jsem ale čistě přejel. Krev se mi rozstříkla na helmu a já v tu chvíli viděl hovno. Našil jsem to rovnou do kopy hnoje, co tam stál."
"A co mašina?" zeptal jsem se zpoza mého smíchu.
"To je právě to. Zahučel jsem do té obrovské hromady sraček tak hluboko, že jsem jí už nedokázal vytáhnout, jak jsem byl nalitej."
"Počkej, tys byl slitej?"
"A jak."
"Byly to vůbec kočky, vole?" ptám se. Teď už se doopravdy směju.
"Tak teď si mi nasadil kočku do hlavy, kámo."
Přijel autobus a my nasedli. Cesta, ačkoliv to bylo kousek, vždycky trvala dlouho. Všechno, co se dělo těsně před šichtou trvalo dlouho. Vždycky!
V práci nic moc. Hned v šatnách mě zmerčil Magor.
"Hele, že ty se těšíš. Že jo? Že se těšíš?" naléhal.
"Těším se, až dneska skončíme a já neuvidím ten tvůj ksicht."
"To já se taky těším, ať už je konec," zasmál se, aniž by vůbec zpozoroval mou urážku.
Makal jsem asi tři hodiny, když mi zazvonil mobil.
"Miláčku přijeď. Prosím. Teče mi krev, a dost! Ráno jsem se vzbudila a tekla mi krev!" zazněl mi do telefonu hlas Carol.
"Lásko! Lásko! Proboha! Volalas sanitku? Lásko!"
"Musíš dorazit, Ondr…" a hlas a spojení utichlo.
Okamžitě jsem od pracoviště vystřelil za mistrem.
"Musíš mě nechat odejít, mé ženě se přitížilo! Rychle! Volala mi a omdlela! Je doma sama!"
"Dobře, běž," kývnul rukou, aniž by se na mě podíval.
Běžel jsem přes halu a potkal Magora.
"Netlem se tak a puč mi klíčky od tvojeho auta!" vyjel jsem po něm.
"Ale proč?"
"Něco se jí stalo."
"A co?"
"Ty klíčky!"
Poznal ve mně naštěstí rozčílení a ihned mi dal klíč od jeho auta. Chvíli jsem se zapřemýšlel, jak takoví lidi můžou udělat vůbec řidičák. Že by bylo asi na místě, udělat si ho taky.
Při běhu z fabriky jsem zavolal sanitku a nadiktoval jí adresu, s tím, že už tam jedu taky.
Přeskočil jsem turniket na vrátnici a utíkal k autu. Vrátný si mě naštěstí nevšiml. To je ale poctivý pracovník.
Když jsem dosednul za volant auta (auto jsem našel hned - byl to jeden nepřehlédnutelný starý vrak), došlo mi za tím volantem, že vlastně neumím řídit.
Tak jo. Domů to není daleko. Jen pár zatáček. Jak to bylo? Ondro mysli! Nastartovat, zařadit zpátečku, plyn, brzda, otočit volantem. To bych měl. Spojka zařadit jedničku, pustit spojku plyn, točit volantem. Auto se cukavě dalo do běhu. Nevypadalo to složitě. Bůh potrestej mou lenost. Už trestal.
Celou cestu jsem odjel na jedničku s uřvaným motorem. Raději jsem nebrzdil, aby mi to nechcíplo. Dojel jsem po chvíli k domu. Před ním už stála sanitka. Za sebou jsem nechal pár skoro dopravních nehod. Štěstí v do prdele velkým neštěstí.
Okamžitě jsem vyběhl z auta. Pánové ze sanitky zrovna přijeli. Stihl jsem to dobře. Vyběhli jsme po schodech v paneláku do našeho patra. Otevřel jsem dveře a se studeným potem a bušícím srdcem jsem hledal Carol. Našli jsme ji v obýváku. Měla rozkrok od krve. Všude kolem ní byla krev. Doktoři okamžitě zahájili resuscitaci. Měla prý šok a ztratila mnoho krve. Něco se stalo s jejím tělem.
Se mnou se však v té chvíli stalo něco děsivého. Neunesl jsem ten pohled a okamžitě jsem se sesypal k zemi. Začal jsem jim tam solidně vyvádět, až mě musel jeden ze saniťáků zpacifikovat. Po chvilce jsem se uklidnil a byl jim i nápomocen.
Obrovsky se mi ulevilo, když se Carol zase nadechla. Vnímala, komunikovala. Žádné následky. V životě nastanou chvíle, kdy si oddechnete. Z celé své duše si oddechnete jako nikdy. Tohle byla ta chvíle.
V nemocnici dali Carol dohromady. Byla chvíli na přístrojích, ale potom se zlepšila. Vypadla každým dnem lépe a lépe. Doktoři mi ale nechtěli nic říct. Byl jsem z toho vedle. Nechápal jsem nic. Děti jí chodily dávat různé obrázky. A ona měla vždycky slzy v očích. Rozpoznal jsem na ní, že by jedno také chtěla.
"Musím ti něco říct," řekla jednoho večera, když jsem vsedě spal u jejího boku v nemocnici.
"Copak, lásko?"
"Byla jsem těhotná."
"Byla?" udivil jsem se.
"Nemůžu mít děti, lásko," řekla a brečela.
Na to jsem už neřekl nic. Tiše jsem brečel do nemocničního lůžka.