Ukázka z knihy Válka je šelma

10. listopadu 2014 v 19:05 | Ondřej Bezstarosti
Vytrvalost. Vytrvalost je jedna z věcí, která vám vleze do hlavy, do páteře, do všech prstů. A když jí odmítnete, odmění se vám tím nejhorším způsobem. Když odmítnete vytrvalost, musíte počítat, že nebudete mít nic.


Probudil jsem se s pachutí prachu v puse. Za okny pršelo. Ještě byla tma, měl jsem ranní směnu. Liják se zvětšoval a zvětšoval. Carol sladce spala. Byl to jeden z těch dnů, kdy vás otravuje jakákoliv podobnost s prací, či samotná práce. Nechtělo se mi vstát, nýbrž už vůbec ne od mé ženy.
Podíval jsem se na svůj obličej do zrcadla. Tohle přece nejsem já, udivil jsem se. Spatřil jsem bledý obličej plný křivek, jež tvořily stíny pod světlem žárovky v koupelně. Umyl jsem si zuby a pročísnul si svých pár vlasů. Chvíli jsem ale zase jen tak postával a sledoval se. Ne, že bych byl jeden z těch narcistických typů, ale nedalo mi to. Potom jsem si všiml mé pořezané ruky z práce. Kolem předloktí se na mě usmívaly malé řezné ranky. Nejeden psychiatr by řekl, že jsem sebevrah.
V hlavě mi hrála písnička - Rape Me od Nirvany. A tak jsem se šel nechat znásilňovat do té fabriky. Ondra. Ten nesmrtelný lovec slov a intelektuální krysa, jež se začlenila mezi prosté blázny, kteří stejně jako on dělají tu nejdementnější práci v okolí jeho města. Mohlo být i hůř, ujistil jsem se.
Naposledy jsem políbil spící Carol a vyšel z bytu. Carol to měla tak skvělé, pomyslel jsem si. Vlastnila taneční salón, kde učila tančit ostatní mladší generace. Nesmírně jí to bavilo a naplňovalo. Byla úchvatná tanečnice. A jako přivýdělek ještě dávala dětem lekce zpěvu. Když Carol začala zpívat, bylo to jako slyšet zpívat štěstí, které lze nalézt jen na těch nejtajnějších koutech na světě. Čisté neuchopitelné štěstí. Má Carol. Tak šťastný člověk. Nikdy nikomu neublížila, její úsměv naplňoval mou duši jako nějaký elixír lásky a štěstí. Vždycky se ze spaní tak nádherně usmála, když jsem ji před cestou do práce políbil na líci.
Čekal jsem v lijáku na autobus a kapky deště mi neustále típaly cigáro.
"Dneska bude dlouhý den, co?" ozval se zpoza mě hlas. Byl to Vincent. Kolega z práce.
"To teda bude. Čau Vinci, jak je?"
"Ale na houby. Vzpomínáš, jak jsem ti povídal o té motorce? Včera jsem se rozhodl, že se pojedu projet k večeru. A tak si to šinu na mašině tou polní cestou za městem. Ona vlastně není polní, ale je to asfaltka uprostřed pole a nikdo po ní nejezdí. Víš, o čem mluvím?"
"No jasně."
"No a tak si to tak šinu, pozoruju tu jarní krásu okolní přírody. Zvuk mojí mašiny řve jako hladová šelma v Africe a další kydy, a najednou zpozoruju černou kočku. Ty vole! Jel jsem tak stovkou. Tak tak jsem jí objel! No a nic, šinu si to dál. Pořád stovka, stromy, kytky, pole, mašina. Za zatáčkou se, nebudeš tomu věřit, objevila další kočka! A tak ji, vole, zase objíždím, tentokrát už s většími problémy. Řeknu ti, zasrané kočky! Někde tam měly určitě hnízdo. No, a tak jsem jel dál. Už chyběla chvilka a byl bych na dálnici. Nebudeš to čekat, kámo. Další kočka! Tu už jsem ale čistě přejel. Krev se mi rozstříkla na helmu a já v tu chvíli viděl hovno. Našil jsem to rovnou do kopy hnoje, co tam stál."
"A co mašina?" zeptal jsem se zpoza mého smíchu.
"To je právě to. Zahučel jsem do té obrovské hromady sraček tak hluboko, že jsem jí už nedokázal vytáhnout, jak jsem byl nalitej."
"Počkej, tys byl slitej?"
"A jak."
"Byly to vůbec kočky, vole?" ptám se. Teď už se doopravdy směju.
"Tak teď si mi nasadil kočku do hlavy, kámo."
Přijel autobus a my nasedli. Cesta, ačkoliv to bylo kousek, vždycky trvala dlouho. Všechno, co se dělo těsně před šichtou trvalo dlouho. Vždycky!
V práci nic moc. Hned v šatnách mě zmerčil Magor.
"Hele, že ty se těšíš. Že jo? Že se těšíš?" naléhal.
"Těším se, až dneska skončíme a já neuvidím ten tvůj ksicht."
"To já se taky těším, ať už je konec," zasmál se, aniž by vůbec zpozoroval mou urážku.
Makal jsem asi tři hodiny, když mi zazvonil mobil.
"Miláčku přijeď. Prosím. Teče mi krev, a dost! Ráno jsem se vzbudila a tekla mi krev!" zazněl mi do telefonu hlas Carol.
"Lásko! Lásko! Proboha! Volalas sanitku? Lásko!"
"Musíš dorazit, Ondr…" a hlas a spojení utichlo.
Okamžitě jsem od pracoviště vystřelil za mistrem.
"Musíš mě nechat odejít, mé ženě se přitížilo! Rychle! Volala mi a omdlela! Je doma sama!"
"Dobře, běž," kývnul rukou, aniž by se na mě podíval.
Běžel jsem přes halu a potkal Magora.
"Netlem se tak a puč mi klíčky od tvojeho auta!" vyjel jsem po něm.
"Ale proč?"
"Něco se jí stalo."
"A co?"
"Ty klíčky!"
Poznal ve mně naštěstí rozčílení a ihned mi dal klíč od jeho auta. Chvíli jsem se zapřemýšlel, jak takoví lidi můžou udělat vůbec řidičák. Že by bylo asi na místě, udělat si ho taky.
Při běhu z fabriky jsem zavolal sanitku a nadiktoval jí adresu, s tím, že už tam jedu taky.
Přeskočil jsem turniket na vrátnici a utíkal k autu. Vrátný si mě naštěstí nevšiml. To je ale poctivý pracovník.
Když jsem dosednul za volant auta (auto jsem našel hned - byl to jeden nepřehlédnutelný starý vrak), došlo mi za tím volantem, že vlastně neumím řídit.
Tak jo. Domů to není daleko. Jen pár zatáček. Jak to bylo? Ondro mysli! Nastartovat, zařadit zpátečku, plyn, brzda, otočit volantem. To bych měl. Spojka zařadit jedničku, pustit spojku plyn, točit volantem. Auto se cukavě dalo do běhu. Nevypadalo to složitě. Bůh potrestej mou lenost. Už trestal.
Celou cestu jsem odjel na jedničku s uřvaným motorem. Raději jsem nebrzdil, aby mi to nechcíplo. Dojel jsem po chvíli k domu. Před ním už stála sanitka. Za sebou jsem nechal pár skoro dopravních nehod. Štěstí v do prdele velkým neštěstí.
Okamžitě jsem vyběhl z auta. Pánové ze sanitky zrovna přijeli. Stihl jsem to dobře. Vyběhli jsme po schodech v paneláku do našeho patra. Otevřel jsem dveře a se studeným potem a bušícím srdcem jsem hledal Carol. Našli jsme ji v obýváku. Měla rozkrok od krve. Všude kolem ní byla krev. Doktoři okamžitě zahájili resuscitaci. Měla prý šok a ztratila mnoho krve. Něco se stalo s jejím tělem.
Se mnou se však v té chvíli stalo něco děsivého. Neunesl jsem ten pohled a okamžitě jsem se sesypal k zemi. Začal jsem jim tam solidně vyvádět, až mě musel jeden ze saniťáků zpacifikovat. Po chvilce jsem se uklidnil a byl jim i nápomocen.
Obrovsky se mi ulevilo, když se Carol zase nadechla. Vnímala, komunikovala. Žádné následky. V životě nastanou chvíle, kdy si oddechnete. Z celé své duše si oddechnete jako nikdy. Tohle byla ta chvíle.
V nemocnici dali Carol dohromady. Byla chvíli na přístrojích, ale potom se zlepšila. Vypadla každým dnem lépe a lépe. Doktoři mi ale nechtěli nic říct. Byl jsem z toho vedle. Nechápal jsem nic. Děti jí chodily dávat různé obrázky. A ona měla vždycky slzy v očích. Rozpoznal jsem na ní, že by jedno také chtěla.
"Musím ti něco říct," řekla jednoho večera, když jsem vsedě spal u jejího boku v nemocnici.
"Copak, lásko?"
"Byla jsem těhotná."
"Byla?" udivil jsem se.
"Nemůžu mít děti, lásko," řekla a brečela.
Na to jsem už neřekl nic. Tiše jsem brečel do nemocničního lůžka.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama