Prosinec 2014

Romantik

25. prosince 2014 v 12:02 | Ondřej Bezstarosti
"Tati. Jak jsi vlastně požádal mámu o ruku?" zeptal se můj osmiletý syn.
"Co ty můžeš vědět o žádostech o ruku?"
"To já nevím."
"No vidíš," odseknul jsem ho a četl si dál noviny v křesle.
"Tati, noták!" naléhal.

Zaklapnul jsem noviny, upil z piva a nahnul se k dítěti.

"Tenkrát to bylo jiné. Existovalo něco jako dobrá hospoda. Chodilo se tam pořád. Takové ty místa, které tě nikdy neomrzí, protože si je vesměs nikdy nebudeš pamatovat úplně. Jen prostě víš, že tam jsou, a že ty jsi tam už někdy byl. Tvoje máma a já jsme jednoho večera šli do jedné takové hospody. Moc lidí tam nebylo. Objednal jsem si pivo a ona Fernet. Nic zvláštního. Mluvili jsme o všem možném. Párkrát mě pěstí bouchla do ramena za mé úprky v minulosti, o kterých padlo pár slov. Dopil jsem pivo a objednal si další. Tvoje máma semnou držela krok. Dala si další Fernet.
Když jsme toho vypili už docela dost, začali jsme se bavit o tom, jak jsou někteří lidé hloupí a vstupují do manželství. Jak jsou některé ženské mrchy a berou si staré šedivé chlapy, protože brzo chcípnou. A víš proč? Protože potom ty ženy zdědí jejich peníze a budou bohaté a budou spát s mladými chlapy, kteří dělaj hasiče nebo tak něco. Zmínili jsme taky to, že někteří chlapi jsou taky docela debilní. A to mi promiň to slovo, Maxi. Prostě jsou lidi moc šílení na to, aby se nemohli vzít. Takže se berou. Uzavírají manželství prstýnky a tak. Vypili jsme ještě trochu něčeho a mě došly peníze.
Když jsme odcházeli, rozvázala se mi tkanička. Já jsem klečel a tvoje máma stála a čekala přímo přede mnou."
"A co se stalo tati?"
"Co se stalo? Vytáhnul jsem prstýnek z bundy, který jsem jí chtěl prostě jen tak koupit a dát, otevřel jsem krabičku a požádal ji o ruku. No a ona řekla ano. To je vše. Bylo to velmi romantické. V zakouřené hospodě s pár ožralýma spících u stolu. Z jukeboxu hrála Nirvana. A tak jsem si vzal tvou mámu, synku. Stačí?"

"Ne tati, ještě jedno bych chtěl vědět," nahnul se ke mně.
"Copak bys chtěl vědět?"
"Co to je ta Dobrá Hospoda?" zašeptal mi do ucha, aby ho máma neslyšela, když zrovna přišla do pokoje.

Zkušenost s bastardem

18. prosince 2014 v 20:07 | Ondřej Bezstarosti
Seděl jsem a s ostatníma chlastal pivo. Byl to zlej den ve zlé hospodě. Stůl smrděl dýmem, zdi smrděly dýmem, my smrděli dýmem, dým smrděl námi. Chlastali jsme levnou dvanáctku. Byl jsem asi po třetím, či čtvrtém pivě, když se mě jeden kluk, co seděl vedle mě zeptal, jak má vydat knihu. Ať mu poradím, že prej píše taky. Následující rozhovor vypadal asi takhle.

"Jak mám vydat a napsat knihu?"
"Cože?"
"Jak mám vydat a napsat knihu?"
"Musíš jít domů, sednout si na prdel a honit si čuráka. Musíš to dělat pořád dokola."
"Třeba pětkrát denně vole!" nadzvedl se jeden z opilých spolupachatelů nad stůl a zasmál se.
"Jo vole, třeba pětkrát denně. Dokud ti z něj nestříká krev jako z prasete."
"Jasně, chápu," žral mě ten týpek a přitom se smál.
"Čemu se kurva směješ? Já si nedělám prdel. Co tady ještě děláš, zvedni se a běž si ho domů vyhonit. Proč nesedíš doma a nehoníš si péro a pak o tom nepíšeš? Proč tady se mnou ztrácíš čas? Vidíš to, já si tady můžu sedět a válet si prdel. Já jo. Ty ale ne."
"Ne, ale teď vážně, jak mám napsat a vydat knihu?"
"Musíš se bavit s těma nejvymatlanějšíma lidma, najít si neskurvenější práci, potkat šílenou, ale krásnou a milou ženu, musíš ze sebe párkrát za měsíc udělat čuráka. Musíš dělat všechno pro to, aby ti bylo co nejhůř. Aby si zvracel vlastní střeva do tvých dlaní a pak je vracel zpět. Musíš se kurva zabít! Musíš se pro psaní pičo i zabít, je-li to za potřebí, kurva!" rozeřval jsem se, až byl ze mě nervózní.
"Ale hlavně si furt musíš honit to péro, kurva!" zařval opilý spolupachatel, který se mi začínal líbit.
"Ne, ale teď vážně," zapálil jsem si cigáro. "Napiš ji, vydej ji. Klidně to udělej. Ale jedno mi věř, já si ji nekoupím a nepřečtu," čímž jsem rozesmál celý stůl.

Ten kluk vlastně není tak špatný. Ani já nejsem tak špatný. Jen je dobré nedělat ze sebe prostituta, když píšete. Psaní není o lidech, ale o vás. Jak říkal Rimbaud: "Je mi u prdele, jestli budu vycházet nebo ne. Mě jde o psaní samo. Všechno ostatní už je jen literatura."
Měl kurva pravdu. A já doufám, že ta tvoje zkušenost semnou. Že ti do háje něco dala. Alespoň chuť si honit péro.

Cílová páska

18. prosince 2014 v 19:54 | Ondřej Bezstarosti
Zlato nenajdeme
i kdyby svítilo do ksichtu
Tváře nepoznáme
jako tváře cizinců

Ješitnost sama umírá žárem
žárem tvé duše
Šílenost sama zpívá nám na cestu
pohltí nás
sežere nás
udělá nás šťastnými

Co by to byl za svět bez lidí
říkám si často
co by mělo cenu bez nich?
říkám si to tak často
jak jen to jde

Kdo říkal, že musíš mít cíl
proč cílem není nemít cíl?
Co budeš dělat po dosažení cíle?
myslím, že hovno

Co se týče mě
já už jsem za vodou
psát budu i během chcípání
tak jako během milování

Deset korun

17. prosince 2014 v 16:07 | Ondřej Bezstarosti
Hrál si s desetikorunou. Postavil ji do čtvrt stolu a nechal ji, ať mu sjede do dlaně. A tak to pořád opakoval. Zatím co mu pivo větralo, zatím co, větrala jeho duše. V zakouřeném baru. V místnosti, co zdála se být tak klidná. Ty nejohroženější a nejnebezpečnější místa někdy bývají ty nejbezpečnější. Jedním okem sledoval dění kolem. V hospodě bylo mrtvo. Nikdo tam nebyl. Za ním možná seděl jeden děda, který si vyplňoval sázky na fotbal nebo hokej. Nevnímal ho. Děda si mumlal pod nosem výhody a kurzy. Byl tak trochu podivín. Všichni jsme podivíni, pomyslel si Max.

Přišla přitloustlejší barmanka a on si objednal panáka a pivo. Pořád si hrál s desetikorunou. Něco jako obřad. Duchovní obřad proti šílenství. Proti bláznovství, které bylo tam venku.

Dopil další pivo a rozhodl se, že půjde ven. Venku řádila válka. Blížili se svátky. Všechny ty ovečky poslušně kupovaly předražené krámy. Poslušně, poslušně! Když míjel ty stánky, přemýšlel, kde utrácejí peníze ti obchodníci, kteří prodávají ty cetky.

Zapadnul do další hospody. Zahrál si kulečník. Sám. Cítil se docela osamělý. Nechtěl si to ale přiznat. Potřeboval optimismus. Potřeboval úsměv a vlídné slovo.

"Dáte si ještě pivo?"
"Ne, zaplatím."

Nechal barmance dýžko deset korun.

Rozhodl se, že se pověsí. Sledoval okolní stromy v parku, kterým procházel. Tak malé město mělo tak krásný park. I přesto se v tom parku scházelo tolik zvláštních lidí, že krásu zabíjelo svinstvo. A on se chtěl pověsit v kráse. Opilý láskou a pivem chtěl začít nové věci.

Život je ale tak odporný, že člověk nemá, kde by se zabil. Rozhodl se jít domů. Postavil se na balkón a přemýšlel o své nové knize. Prodeje docela ušly, peníze byly. Zapálil si cigáro a cítil se skvěle. Je docela na hovno přemýšlet negativně, když měl lásku a štěstí. Když zle se chovali jen lidé, kteří se rozhodli umřít. On se rozhodl něco napsat. Něco krátkého. Něco prostého. Max byl, je a bude hrdina.

Procházka

15. prosince 2014 v 22:10 | Ondřej Bezstarosti
Připadá mi, že ty chodníky blednou
Připadá mi, že ti ostatní stárnou
každou vráskou šílíme
ve městě, kde sami se i pohřbíme

Pivem zabíjím čas, nikoliv moudrost
každým krokem blázním
z ulic zmizela radost
zmizelo spoustu věcí i s lidmi
které jsem znal, kteří tu byli

Na podtácku zvětrává pivo
jako zvětrával jsem já
když sám jsem pil ho
intelekt v těch koutech nemá smysl
smějeme se bláznům
tím chráníme si mysl

Z města vymizela touha
hospoda je místo, kde stojí čas
obličeje tak
nezapamatovatelné
tisíce očí, tisíce krás

Starosti mizí s každým lokem
už dávno nejsem král
už dávno nejsem bohém
Bože tak hloupí lidé potkávají mě!
jednou mě poznají
ale já je ne.

Živel

15. prosince 2014 v 11:27 | Ondřej Bezstarosti
Za okny mraky drží slunce
drží ho
aby neoslnilo mé oči

Někteří lidé musí vidět
svět
který je zlý
všechny ty svinstva
ten bordel a zvratky

Někteří lidé jsou opakem
narazíte na ně
úplně náhodou
A oni se na vás usmívají
mají za lubem
nebo máte vy
Muži to nejsou
jsou to vždy jen ženy

A když to slunce náhodou vysvitne
rukou si udělám stín
ale ze stínu
dohlédnout daleko nelze

Ten její úsměv je jako kapka vody
díky které jsme tady
My
Lidi

Zmrzlá ulice

10. prosince 2014 v 19:26 | Ondřej Bezstarosti
Socky toulající se zmrzlou ulicí
mi křižují cestu
Nevyhýbám se
už ne

Zmrzlá ulice žije svým životem
bez lidí by žila zbytečně
nezní tu výstřely
stejně má každý čerstvé průstřely

Socky a já
nicota a tma
nepatřím ani tam
ani tam

Jedenáctka pivo a Red and white
zdá se mi, že sliny na zemi mrznou
umírají předčasně

Za zdmi domů si lidé třou ruce
toulám se ulicí
chci být v teple

Zatímco myslím na bláznivou starou paní
které nemoc vzala rozum
Zmrzlá ulice přestává mít lítost
míří s kosou na smrtelníka

Někde tam
někde tady

Podrobný popis úspěchu

9. prosince 2014 v 21:25 | Ondřej Bezstarosti
Když o půlnoci mrznou dlaně
když nikdo z nás neplatí daně
když šoustáme na léta páně
když to černoch udělá staré panně

Když člověk je to nejhnusnější
když trvalo tisíce let
abychom na to přišli
Když svět kolem je tak krásný
když regál na parte je ten den prázdný

Když komunista lhal nám
když kapitalista nalhal nám
když oči má už jen zvíře
když líbám Tájiny něžné tváře

Když trávíte hnusné žrádlo
když vás kocovina užírá
když cítíte po bytě vyprané prádlo
když se vaše próza prodává

Když úsměv dá mi víc než káva
když Tája vedle mě tak ráda vstává
když zeměkoule mlčí a vzdychá
když tu Zemi člověk tak rád píchá

Když tyhle věci vidím a slyším
když tyhle věci cítím a vnímám
nedivte se, že tu straším
úspěch cítím, úspěch mívám.

Hrdina

9. prosince 2014 v 21:15 | Ondřej Bezstarosti
Objednal jsem rundu
já, Martin a Tája
Král světa
minimálně tohoto města

Objednal jsem rundu
ale neměl na ni prachy
Hráli jsme šipky
já asi přebral

bylo mi krásně
vnutil jsem mou knihu
chlápkovi
Víte za co?
Aby mi doplatil rundu
tohle spisovatelé nedělaj
jen já
Jsem totiž jiný
než tisícovka stejných

Tája byla nasraná
nenávidí, když se v opilosti ponížím
Nakonec mě ale políbila
je to neuvěřitelná ženská
a já šťastný muž
co píše divnou poezii
a je docela slušně vydržován.

Zpěvák, práce a já

9. prosince 2014 v 21:09 | Ondřej Bezstarosti
Ten chlápek kousek ode mě šílel
bude šílet i zítra
i na další obyčejné šichtě
bude šílet, protože jsem tam já
bude šílet, protože mu nic jiného nezbývá

Buk psal, že se na něj lepí blázni
asi jsem Bukovi vylezl rovnou z prdele
protože na mě taky
kamkoliv se pohnu
ujišťují mě, že tam jsou

Bral jsem ty kusy plechu
naprosto bezvýznamné
a rval je zběsile do mašiny
jen ať se složím
jen ať to nedám
Jsem ale bohužel moc mladý
moc mladý, abych nebojoval

A ten blázen zpíval písničky
falešně
velice falešně a nahlas
začal jsem se smát

I ta dredatá žena o kus dál se smála
jen nevím čemu.
Bylo půl jedenácté dopoledne
a já si vzpomněl na Led Zeppelin
Dobrá kapela.