Únor 2015

Hodina

6. února 2015 v 22:07 | Ondřej Bezstarosti
Debilní koleno, říkal jsem si. Seděl jsem na gauči, civěl do zdi, kouřil cigáro. Všude byl klid. Nikdo nikde ani nedýchal, protože pro nás už v určitým slova smyslu nebylo dost kyslíku. A já si většinou hodoval v neokysličených místech. Debilní koleno, říkal jsem si.
Před pár dny jsem šel zmrzlou ulicí. Nikdy jsem nebyl zrovna okouzlující typ a tak jsem jen na ženy civěl. Jasně, jednu jsem sbalil. Oženil se s ní a tak. No, ale šel jsem po zmraženém chodníku, který nemusel chcípat zimou jako já, a civěl na procházející ženské. Některé měly i přes tu ukrutnou zimu krátké sukně a na nohách měly černé punčochy, což vypadalo rajcovně. Vždycky jsem se ohlížel. Otáčel se jako střelka k severu.
A v tom momentě jsem stoupnul na lednatější plochu, než se zdálo. Mé nohy se vymrštily do vzduchu, do světel lamp, které ozařovaly sníh, ať může žít svým nesmrtelným, zdánlivě nesmrtelným, životem. Děj se co děj, šlehnul jsem sebou na chodník a patník trefil přímo kolenem. Jak jsem tam tak ležel, klepal se zimou, zapálil jsem si cigáro a začal nadávat. Lidi jen chodili okolo, nevšímali si mě. Bylo mi z nich příjemně.
A tak jsem seděl doma, nadával na to odrovnané koleno a nudil se. Nuda. Nuda je to, co vás dokáže sežrat úplně celého. Zlenivíte, mozek vám přestane fungovat, masturbujete z povinnosti, ničíte si plíce levným tabákem čistě ze zvyku a neděláte nic. Spíte, pracujete, kouříte, nadáváte, hledíte do zdi, honíte, čekáte na manželku, až uvaří.
Z kuchyně jsem zacítil večeři. Zase ty debilní vajíčka. Už mi to začalo lézt krkem. Zvednul jsem se a dokulhal do kuchyně. Z rádia v kuchyni znělo Green Day a moje ženuška, blondýna v pokročilých letech s trochou nadváhy, byla zabořena do vaření toho jediného žrádla, které uměla. Totiž vajíčka se slaninou.
"Zase vajíčka?"
"A co bys chtěl?"
"Něco jiného proboha!"
"Tak si to příště uvař sám. Nebo ať ti to uvaří ty ženské, na které neustále čumíš."
"Vždyť dobře víš, že vařit neumím!"
"Jsi líný dobytek, který je zdechlý jít se umýt. Pořád meleš o nějaké nudě. Jsi jako kočka, která je předurčená k tomu, aby ti vyžrala lednici a chcípla tady uprostřed chodby!"
"A ty jseš jako stroj nastavený na jednu a tu samou věc! Do prdele, kdy ses mi naposledy pořádně věnovala?!"
"A kdy ty mě, ty parchante!"
"Nestojí mi to za to, do hajzlu, chápeš?!" zařval jsem, chytil židli a prásknul s ní o zem.
"Zase rozbíjíš věci?" postavila se doprostřed kuchyně s vážným výrazem a s rukama v bok.
"Zase rozbíjíš moje nervy?" odpálil jsem její smeč.
"Jaké nervy? Jaké nervy do hajzlu? Vařím ti tady večeři, máš být rád!"
"Pořád tu samou už šest let! Už šest let žeru jenom vajíčka a debilní slaninu, na kterou měsíčně vydělávám jako mezek!"
"Do té práce chodíš stejně jenom chlastat. Nic si z ní nepamatuješ! Ani vlastně nevíš, co tam děláš! A šéf ti to promíjí, protože chlastá s tebou!" vytáhla na mě, což byla rána pod pás, protože jsem se se šéfem v práci zprasil jenom jednou.
"Jdi do hajzlu."
"Sprostě, to by ti šlo, co?"
"Dej mi pokoj."
"Tak víš co? Sežer si tu večeři!" zařvala, vzala hrnec a chrstla mi vařící vajíčka do ksichtu.
"Jeblo ti?!" zařval jsem a utíral si vajíčka z rudého spáleného ksichtu.

Když jsem se pořádně rozkoukal, hodila po mě mojí bundu, otevřela dveře od bytu a ukázala ven. "Vypadni!"
A tak jsem vyšel ven do té ničivé zimy. Mé dlouhé vlasy v culíku mi umrzaly na zmrzlém hřbetě. Tohle jsem už párkrát zažil. Normálně jsem se hodinu procházel a vrátil se zpátky. Ale ani o minutu dřív.
Abych to vysvětlil. Žrát vajíčka mi nevadilo. A ona vařila i jiné žrádla. Ale jak jsem řekl, nuda vám sežere mozek. Pohltí vás. I když si to nemyslíte nebo si to ani dokonce neuvědomujete, je to tak. Chtě nechtě. A já z nudy začal řvát po ní. Aby se naplnil vzduch čímkoliv. Aby se něco dělo. A dělo se vlastně to, co se dělo vždycky, hádka, hodina venku a pak zpět. Jenže tentokrát byla obrovská kosa, do toho foukal vítr a já neměl klíče, peněženku, mobil, zkrátka nic. Nemohl jsem se jen tak projít, protože každý krok znamenal utrpení a bolest. Byl jsem bohužel kretén a kašlal jsem na doktory. Nedalo se ale nic dělat. Musel jsem se poprat s tou situací sám. Když jsem si zabouchl dveře od paneláku, došlo mi, že jsem mohl přebýt tam. Smůla. Zasraná smůla!
Byl jsem docela zbořen. Unavený, vyčerpaný. Nebyl jsem nemocný. Zdravý vydělávající muž jsem byl. Přesto mě něco zmáhalo. Jestli to byla ta nuda, ta prázdnota, depka, práce, ženská, nevím. Každopádně tam něco bylo a já se z toho už nějakou dobu nemohl vyhrabat, kdybych se posral.
Dobelhal jsem se k náměstí. Opíral se o zeď a přemýšlel, co dál. Musím sehnat prachy nebo tu umrznu, říkal jsem si.
Kolem šel zrovna v tu chvíli mladý pár. Ten chlápek vypadal, že mu je větší kosa, než té ženské, což je docela divné, protože ženskou nedostaneš ven, když je zima. Leda tak někam pozvat nebo tak něco. Možná jsem dobře neznal život. Bůh ví, že jsem ho projebal. Bylo mi po čtyřicítce a vzpomínky žádné. Žádné pádné.
"Hej, můžu s tebou mluvit? Prosím tě? Můžu?" ptal jsem se opatrně a blížil se k těm dvěma. Ta holka vypadala, že by si mě nejraději nevšimla a šla dál. Asi jsem nikdy neměl oblibu u ženských. Chlápek se ale zastavil, bůh ví proč. Z ksichtu mu čučelo mládí a chytrost. Všechno, o co jsem přišel. Byl duchem starší a zkušenější než já, a přitom měl mladé tělo. Šťastlivec. A já spíše doufal, že má i nějaký prachy.
"Víš, roba mě vyhodila z bytu. A já nemám ani dvacku. Normálně bych se tady někde procházel, ale moje zranění mi to teď nedovolí," ukázal jsem na nohu. "No a tak bych se potřeboval někde alespoň zahřát. Ona mě za hodinu pustí, to víš. Ona bude v pohodě, za hodinu jsem doma, ale do té doby potřebuju alespoň na malé pivo. Někde se zahřát, chápeš." Snažil jsem se být vstřícný, žena ale stále měla oblak pochybností nad svou hlavou. Přímo jsem to z ní cítil. On mi naopak vyslechl svůj příběh s jakousi reálnou účastí. Svitlo mi světlo naděje. Ve chvíli se ale změnil jeho obličej v lítost.
"Víš, bohužel nemám ani korunu. Jsem švorc," řekl a usmál se.
"Dobře, nevadí, tak nic," odpověděl jsem.
"Je mi líto," řekl a šel.
A mě bylo líto, že jsem byl takový debil. Svět zase zasmrděl jako hořící guma zapálená petrolejem.

Žlutý kabrio

4. února 2015 v 18:34 | Ondřej Bezstarosti
Vítr vlaje
s mými vlasy si hraje
žlutý kabriolet pluje
kolem útesu odkud je
vidět nesmrtelný oceán

Mám sluneční brýle
slunce na cestu mi svítí
kráska sedí vedle mě
ještě stále se mi líbí
ještě stále mě líbá
a já si později
připaluju 2 cigára
jedno pro ni

Ta cesta nekončí
stále vede dál a dál
z rádia hraje Passenger
Iggy Pop je král
A já jsem Bůh, nebo co chci
Chci napořád sedět v kabrioletu
líbat její rty-
to chci

Nacházíme pláž
slunce se plahočí
chce spát
já se chci dívat
jak usíná
jak oči zavírá

Na kapotě ležíme
kabriolet spí
a my šoustáme
jako nesmrtelní a hladoví
A slunce už skoro za oceán
spadlo
A náš oceán vášně
zazářil ve tmě

A jedem dál kolem útesu
nad hlavou hvězdy máme
Otevírám oči
Ležím na posteli se sluchátky
Passenger
A Ona
- Tája
- vejde do pokoje

Z mého snu
Mám zatím Táju