Duben 2015

Filozof

8. dubna 2015 v 17:49 | Ondřej Bezstarosti
Nechat se zabít by bylo snadnější, než takhle pomalu chcípat, říkal jsem si s hlavou opřenou o ruku, když jsem seděl na hajzlu. Krom prdele a ještě pár míst, mě bolelo všechno. Nejsem stavěný pro tenhle svět. Je to asi jako být hračka co děti spíš žerou, než si s ní hrají. Je prostě přitažlivá na žraní, okusování, destrukci.
V mé hlavě probíhá destrukce neustále. Destrukcí žiju. Destrukce je můj osud, moje minulost, moje sémě, můj klon.
Prohlédnul jsem si svůj ksicht v odrazu nadstavce na hajzl papír. Byl jsem odporný. Život je jako ten hajzlák, je tvoje svobodné rozhodnutí, kolik si utrhneš.
A já si utrhl kurevsky moc, až to málem ucpalo hajzl.
Ven z hajzlu, umyvadlo, počítač, porno, gauč, knížka.
Četl jsem si o francouzském letci. Zrovna sestřelil nácka z oblohy, ale necítil euforii, cítil studený pot a přetížení. Usnul jsem.
Zdálo se mi, že mi ukradli cigára, že už nic nesvedu, že jsem odepsaný na smrtelnou lož. A v ní se nečeká ani den, ani týden, ale roky. A najednou mě něco přinutilo nedýchat.
Cuknul jsem sebou a agresivně kašlal a prskal na všechny strany. Už jsem nespal, už jsem se dusil. Když jsem znovu spadl na gauč s těžkým dýcháním, cítil jsem, jak mám vytřeštěné oči, čumím do stropu a přemítám o svém, tedy své, chutě na pizzu. Když jsem se rozdýchal, vzal jsem telefon a zavolal do pizzerie, pro svou obyčejnou objednávku.
Šel jsem na balkón a zapálil si. Po prvním potáhnutí jsem se zakašlal jak magor. Vyplivnul jsem černý hlen a trochu krve. Ale to bylo v pohodě. Rozhlížel jsem se kolem dokola. Paneláky, králíkárny, v pozadí stadión, kopce, ticho. Tři odpoledne a v protějším paneláku jsem za okny zahlídnul, jak spolu někdo prcá. Možná to dělají, aby nezešíleli, co já vím. Taky bych chtěl prcat, zatím co se mnou prcá svět. Ale cigáro mě uklidnilo, chvíli jsem se ještě díval, jak to spolu ty dvě dělaj. Oh, neřekl jsem vám, že to byly dvě ženské?
Znovu jsem sebou mrdnul na gauč. Můj život mi připadal tak zasraně nudný. Nicotný. Jako tyhle slova. Nicotný, jako byl chlápek, který v baru řekl ženské, že make up jí nezmění píču a potom skončil v posteli s tou nejošklivější mužatkou.
Narval jsem do sebe tři Xanaxy a jedno Valium. A když jsem si chtěl zapnout televizi, svalil jsem se. Zíral jsem do prázdna. Usmíval se. Bylo to zvláštní.
V uších jsem uslyšel Beatles - už mi nezvedali náladu. Všude kolem mě lítaly prachy. Pro málo peněz, hold velké šílenství, pro ještě více peněz, ještě větší. Co to znamená? Nejnormálnější lidi, nemají ani vindru.
A když jsem si uvědomil, že s pomocí je všechno snadnější a bez pomoci naplňující. Že sice asi natáhnu brka nebo ne, ale díky sobě, někdo zazvonil.
A já se plazil a plazil. Dřel jsem si ksicht o koberec, ale plazil jsem se dál. Natáhnul jsem se ke dveřím. Přišla pizza. Teď už jsem chcípnout nemohl. Anděl s vůní a mé bezvědomí. Krása.
Druhý den se vše opakovalo...