Červen 2015

Zákaz vjezdu do kurvy

24. června 2015 v 12:12 | Ondřej Bezstarosti
Utíkala jsem asi deset kilometrů na boso! Jsem úplně hotová! Ten hajzl mě prostě nedostane. Utekla jsem mu a už mě nikdy v životě neuvidí. Byla to poslední kapka. Celý den se válí doma, nic nedělá, chodí do školy od středy do pátku, tam dělá taky hovno. Činži mi neplatí, pořád mi lže, že mě miluje, a když přijdu domů po dvanácti hodinách z práce, tak se mě zeptá, co mu udělám na žrádlo. Podotkne ještě, že prý ale musím zajít nakoupit.
Nenávidím toho šmejda! Dneska to završil. Nechtěla jsem s ním spát, protože mě bolí hlava. A on pořád tlačil. Pořád na mě naléhal, že prý si musí zašukat nebo umře. A tak jsem ho odstrkovala tak dlouho, kdy už asi ztratil nervy a hodil po mě židlí. Já uhnula a židle vysklila ty naše skleněné dveře, víš, jak jsem ti o nich říkala? Ano, neříkej nic! Ty nádherné bílo zlaté dveře s mléčným sklem! Dveře se rozsypaly jako záporák z filmu na prach. Tak mi to připadalo. Byl to asi jenom okamžik, ale když jsem se otočila, ten magor stál naproti mně s nožem a tvrdil, že mě zabije. Psychopati jsme byli vlastně oba. On od přírody, já, že jsem se s ním dala dohromady.
Nečekala jsem na nic, proklouzla kolem něj a vyskočila z okna, které bylo naštěstí otevřené. No bydlet v paneláku, tak jsem v prdeli. Z okna na zem to je asi metr, ale ty to vlastně víš, však jste u nás už byli.
On ale nečekal na nic a vyskočil za mnou. Začal se běh na dlouhou trať. A jelikož se on celé dny flákal doma, začínalo to pro něj být těžké, slyšela jsem, jak po mě zezačátku řve urážky. Později po mě neřval nic neb na to prostě neměl sílu.
Utíkat ale nepřestával. Ve městě jsem byla zachráněna, to bylo jasné, ale do města ještě dlouhá cesta a při pátku nejelo žádné auto kolem silnice. Ani jedno, za tu dlouho štreku neprojelo a to jsem mohla běžet ani ne hodinu. Pořád se ten šílenec držel za mnou. Jedno ti poradím. Když tě někdo sleduje, neotáčej se. Já se otočila jednou, podruhé, potřetí a narazila do značky.
On mě zvedl ze země, přirazil mi obličej ke značce "zákaz vjezdu" a stáhnul mi kalhoty. Svíral mi ruce, že mě to bolelo a snažil se ho tam strčit. Byl však tak zmohlý z toho běhu, že jeho nízký tlak nedokázal do toho jeho penisku nahnat dost krve a tak se mu nemohl postavit. A ve chvíli, kdy se tam snažil narvat alespoň pěst, což mu taky nešlo, jsem ohnula koleno a patou mu vší silou kopla do vajec.
Myslím, že zákaz vjezdu bude mít dlouho on. Navzdory všem fyzickým zákonům se však zmátožil dřív, než jsem se rozběhla a rozhodl se mě rovnou zabít. Utíkala jsem jako magor.
Začínalo předměstí. Paneláky rostli se země jako plevel, který nikdo nevytrhá. Všude byl klid. Já zabíhala za rohy, ale on mi stačil.
Potom jsem vběhla do jednoho ze vchodů, vyběhla do nějakého patra a zabušila na dveře.

Slavnostní

15. června 2015 v 20:53 | Ondřej Bezstarosti

Ještě jsem se nepochopil ani já

neznám se, nevím co znamenám

neumím močit

neumím recitovat

umím jak každá ženská

jak hermafrodit ovulovat

A ta má ovulace

je jako infiltrace

mé hlavy bez porodu

a s mrtvým plodem

já jsem za plotem

nastartuj lásko

do hajzlu jedem


Slovo za slovem je

někomu je někdy blbě

chlastat neumím sám

na zadku mám divný šrám

tím klávesnici mačkám


Jsem ztracený poet

nemám pět ani sto let

Musíte ze mě chcípat

musíte ze mě srát

musíte šukat

a mě v hlavě vzívat


Jsem slavný...