Září 2015

Brouk

28. září 2015 v 1:04 | Ondřej Bezstarosti
Hlava plná brouků
hlodavců
Žerou ji
a já chcípám
kolabuju a umírám

Vlastně jen svým způsobem..

V hlavě mám bordel
nikdy nebyl větší
a Nikdo to nevidí
Nikoho to nezajímá

Možná nezajímám ji
neopětuje nic, co jí dávám
Samé zkurvené "možná"
možná možná možná
...
Změnila se
všichni a všechno
se mění

bohužel..

Mám v hlavě bordel

A možná by mě nechala
uhnít v té nejbližší škarpě
Ani by si nevšimla
nevzpomněla
nezastavila se
jen by hodila do koše moji fotku
Jako nic

Nezdárná chvíle blba

3. září 2015 v 15:45 | Ondřej Bezstarosti
1
"Přišel jsem do obchodu s jídlem. Kupoval jsem nějakou zeleninu a rohlíky a další pečivo a jedna ženská hledala deset korun v peněžence, protože nedokázala vypočítat svůj nákup. A to mě dost žralo. Když někdo nedokáže spočítat svůj nákup a pak zdržuje a sám se cítí debilně a já už dostávám pocit, že to dělá naschvál.
Vyndal jsem desetikorunu a podal ji prodavačce, načež zase posléze nevyšlo na mou platbu, takže jsem musel platit kartou. Naštvalo mě to, protože kvůli takovým krávám musím platit prostě kartou. Ale to je vlastně jedno, protože bych nejraději platil kartou všude a hotovost nechával na utírání zadku. Už sis někdy utíral prdel třeba tisícovkou?
Já ne. Nicméně, vyšel jsem z obchodu a dal se na hlavní třídu. Z jednoho předměstí na druhé předměstí jsem to střihnul přes náměstí. Byla to chyba, protože já nesnáším hromady lidí a v tu chvíli, kdy jsem vstoupil na náměstí, kde je vlastně podle mého úplně hovno plus kašna k tomu, se nacházel obrovský dav lidí, skandující něco proti přistěhovalcům. A já mám přistěhovalce tak někde u prdele. Ať se klidně přistěhují, mě to problém nedělá. Pracovat umí a jednou si zabouchnou dveře stejně jako já nebo ty.
Dav šašků v kuklách hrozících nikam mi obracel žaludek. Plno vlastenců - primitivů. Musel jsem je obejít, z čehož mě začaly bolet nohy. Civěli na mě jeden přes druhého. Měl jsem pocit, že celá tisícovka se na mě dívá. Čekali, co udělám. Jestli jenom projdu s nákupem anebo jestli tím nákupem neprovokuji na protest proti jim - samotným protestantům. Nicméně si to jeden z nich tak vydedukoval a mě, čistého Čecha, chytil pod krkem. Držel mě a něco mi prskal do ksichtu. Zachoval jsem chladnou hlavu, vyndal cigáro, zapálil si ho (těžko se potáhlo, když mě držel pod krkem) a vydechnul mu do ksichtu. Když se rozmáchl, že mi dá do držky, přiběhl druhý a dal mu do držky, protože nejsem emigrant nebo tak něco. A tak se tam začali mlátit, načež jsem se odebral dál.
Kouřil jsem cigáro. Bylo slabé. Víš, jak jsem ti říkal o tom, že poslední dobou kašlu jako blázen? Asi ne, že? Normálně se probudím a nemůžu dýchat, po probuzení se dusím ještě dobrých třicet minut. V práci jsem přestal kouřit úplně. Trochu jsem přibral a vlasy mám delší, než jsem míval. Myslím, že leckdo by byl na mě pyšný, možná jen ty můžeš být, nebo nechceš, já nevím. Ostatně ano, vyhodil jsem půlku cigára pryč, protože se mi zavřely chlopně a znovu jsem nemohl dýchat. Musím zajít k doktorce, říkal jsem si. Ale po odezvě problému jsem tuto myšlenku nechal zase pro jednou na horší časy.
Procházel jsem už kolem těch paneláků z druhého předměstí. Všude klid. Jako kdybych bydlel ve městě duchů. Cikánské děti si hrály v blátě, načež je jejich máma okřikovala, že nesmí. Jinak všude klid. Možná tam někde v jednom paneláku někdo souložil nebo se hádal, co já vím. To prý dnešní páry dělají. Šukaj nebo se hádaj, ale o tom já nic moc nevím. Ani o šukání a ani o hádání. Hádám však, že jedno bez druhého být nemůže. Vezmi si z toho, co chceš.
Přišel jsem domů. Domov uvízlý v paneláku číslo 1106. Domov jako ryba zamrzlá v ledu. Takhle se ten byt spolu semnou, se srdcem tohoto bytu, cítil v tom panelu. Respektive, cítil jsem se tak já. Ono skoro každý by chtěl bydlet někde, kde bude mít klid a může si zajít ulovit ryby, zrovna proto, aby v zimě nemohly zamrznout v ledu.
A ten led stejně jednou roztaje, ale ryba se otočí. Bez života. Už bude pozdě. Co to melu nevíš? Prásknul jsem doma s nákupem. Bylo skoro poledne. Doma jsem měl oběd ze včerejška. Paráda. Byl pátek. Já měl volno. Nikdo si znenadání nezabouchnul dveře. Tak to má být. Každý je svým způsobem šťastný, ať už o tom ví nebo ne.
Rozvalil jsem se na gauč a otevřel místní noviny. Kecy kecy kecy. Lev utekl ze zoo, nenašli jej v kleci, černá kronika o mladistvém co obtěžoval důchodce, palírny, co mají problémy z pecí - mrtvoly zůstávají živé.
Noviny jsem odložil a zavřel oči a předtím, než jsem usnul, si uvědomoval, jak skvěle obyčejný člověk jsem. Přímo si v tom hovím, řekl bych. Někdo chce být Někdo, já chci být někým. Konkrétně tím, čím jsem, ale tím tě zatěžovat nebudu.
Spal jsem. Zdály se mi absurdity a já věděl, že to jsou sny a mohl jsem všechno. Snil jsem o ženách, snil jsem o pití, snil jsem o nekončícím životě.
Když někdo zazvonil. Zvonil a zvonil. Byl to zvonek přicházející odjinud. Skrz hromadu tu keců, které jsem teď vyslovil, a která jest podobna tomu, co se mi zdálo, znělo něco zvenčí. Otevřel jsem oči. Někdo na mě důkladně bušil a zvonil.
Otevřel jsem dveře a nestačil věřit svým očím.
2
Ve dveřích stála úchvatná brunetka, měla tajemně přivřené oči, ostré rysy a docela slušný výstřih. Obepínaly jí černé šaty, elegantní, jako vlny moře při východu slunce, jež ženě zlehka narážejí na její sladké pozadí, chápeš ne? Prostě to byla kost jako svině! Tohle už chápeš, ne? No, já si myslím.
Ale byla rozrušená. Mírně se jí klepaly ruce, dýchala rychle, v obličeji neměla skoro žádný výraz. Vůbec jsem nevěděl, co si mám myslet. Prostě tam nějakou chvíli, pro mě dlouhou jako Amazonka, stála a dívala se na mě. Nepromluvila ani slovo. Zdála se mi němá. A já byl oněmělý z její krásy. Ustoupil jsem od dveří a doufám elegantně, ji ukázal směrem do bytu. Nečekala - vešla.
Automaticky, jako by tady už někdy byla, si odložila kabelku, které jsem si doposud ani nevšiml, a vyzula si lodičky přesně na místo, které je určené pro návštěvy, leč tady žádná od doby mého pobytu nebyla.
Procházela se po bytě a všechno si prohlížela. Já chodil za ní. Byl jsem z ní vynervovanější, než ona, když jsem otevřel. Co se jí tak asi stalo? A stalo se jí vůbec něco?
Po chvíli se posadila na gauč a s oddechem si vzápětí lehla. Dala si ruce za hlavu a zavřela oči. Do sekundy usnula. No nekecám! Přišla mi do bytu nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl, nepromluvila ani slovo, lehla si a usnula!
Přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Byl jsem strašně nadržený. Chvíli jsem kontroloval, jestli spí a jestli spí tvrdě. Asi měla krušné dny a příliš toho nenaspala. Asi tolik, co namluvila. Klekl jsem si ke gauči, abych měl obličej naproti jejímu - vypadala sladce a spokojeně. Zkusil jsem jí dát letmo pusu. Žádná reakce. Políbil jsem ji na krku - taky nic. Zajel jsem pod šaty a uchopil její ňadro. Akorát do ruky, pevné, dokonalé. Chvíli jsem si s ním hrál, až jsem ucítil, že jí začíná tvrdnout bradavka, stejně tak rychle jako mi začíná tvrdnout něco v kalhotách.
Ona stále nejevila žádnou reakci. Začínal jsem myslet na to, že ji prostě opíchám, aniž by se to dověděla. A tak jsem jí vyhrnul šaty a spatřil černé kalhotky s bílými tečkami. Uau! Byla to nádhera, už chyběl jen kousek! A v tom se probudila. Probudila se tak, že si okamžitě sedla, jakoby se jí za tu krátkou chvíli zdála noční můra. Napřímila se však tak rychle, že mě kopla kolenem do hlavy a v tu chvíli si dal šlofíčka zase já. Už nikdy jsem se neprobudil. A tak ti volám, ať dáš moje hadry na charitu."

Cirkus

2. září 2015 v 1:31 | Ondřej Bezstarosti
Všechny ty celebrity
nádherné auta
mikrofony
oblečení
šperky
klasika..

Všechny ty kostýmy
jako v cirkuse
Země je cirkus
veselý, smutný
nenávistný
lásky plný

prostě cirkus

šaškové se předhánějí
kdo je větším šaškem
a tak se ptám
existují dneska
vlastně ti praví šaškové?

Není lepší
být hloupý?
Nemít páru?