Listopad 2015

Poslední jízda

26. listopadu 2015 v 16:18 | Ondřej Bezstarosti
Seděli tři ve Fábii. Podávali si zrcadlo s čárami. Autem se linul frkot nosu, kašel, potahování a upřímné výdechy. Stáli kdesi na cestě z prdele do prdele. Nikdo kolem nebyl. Auta už neprojížděly. Chvíli tam seděli potichu. Dávali si cigára. Rozhlíželi se po okolí. Byli otupělí jak pes, který dostal lopatou. Vzadu seděl Lu. Seděl uprostřed, takže viděl další dva. Přemýšlel, jak se stalo, že je mezi takovýma troskama.

Ti dva před ním byli El a David. Hráli si s mobilem, posmrkovali, hráli si s mobilem, posmrkovali, mysleli na děvky, na peníze a hráli si s mobilem a posmrkovali.

"Nepojedem už někam do hajzlu?" znervózněl Lu.
"A kam bys chtěl jako jet? Podívej se na ten bordel ve světě. Všude kolem jsou samé zkažené ženské. Dneska už se s nima nemůžeš ani seznámit, abys nebyl za úchyla. Oslovíš je a ony berou pepřák. Kolikrát jsem dostal pepřákem, to by ses posral. A co dalšího? Podívej se, jak se všude válčí. Vylezeš z auta a dostaneš ji do hlavy. Budeš jen kus syrovýho těla, na kterým si slupnou supi. A ty války, to je pěkně na hovno. Ale za všechno může Amerika. Mrdám Ameriku. A víš proč? Protože se stačí podívat do historie. Amerika jen pouhopouhé dva roky nikde nebojovala. Bojujou i s hovnem, kdo do hajzlu dopadne dřív. Jsou v tom prostě prachy. Vždycky ve všem hledej prachy, rozumíš? Podívej se na tenhle bílej shit. Kdyby nebylo peněz, neměl bys ho. A kdyby nebylo lidí, kteří chtěj vydělat velké prachy, taky bys ho neměl. Kdybys neměl prachy, nemáš ženskou. Kdybys neměl prachy, nemáš ženskou dlouho, protože tě za chvíli kopne do prdele. Proč? Protože by byla s tebou nuda. Neměl bys za co pít, za co fetovat, za co ji koupit růže, za co ji pozvat do kina, aby tě tam přeblafla a tak dál. A ženská se chtě nechtě začne nudit, a protože sama nemá prachy, jde o dům dál, kde vlastně taky moc nepochodí, protože dalšího chlapa sedřela z kůže už dávno jiná. A to je společenská politika. Jo politici, to jsou největší hovada. Úplně s klidem se doma přežerou toho zbytečně nejdražšího jídla a potom půjdou na náměstí mluvit o tom, že by měli lidé víc posílat jídla a oblečení a peníze na charitu. Neuvědomuje si, že ti lidi dole by sami potřebovali charitu. I charity potřebujou další charity, aby mohly fungovat. Chápeš? Všechno, tady ty sračky co vidíš kolem sebe támhle za tou pustou tmou, je obrovská bankovka. A my jsme ty pijavice, které jsme na té bankovce nasátí. Každý na jiném místě, ať už s výhledem na oceán nebo s výhledem do země s hnojem. Takže ti říkám, že kurva nikam nepojedu."
"Já jsem myslel třeba jenom do vesnice nějaké, která je nejblíž."
"To by vlastně nebylo tak zlé," přidal se David, který celou dobu vlastně nevnímal.
"Co by nebylo tak zlé?" zeptal se El.
"Někam jet."
"Někam jet?"
"Někam jet," zopakoval David dívající se přitom z okna ven.
"Tak dobře, jak si pán přeje, tak teda jedem," nastartoval a Fábie se odpíchla od krajnice.
Byla to vedlejší cesta. V mžiku už jel skoro stovkou. Lu se podíval do peněženky, jestli tam má ještě svojí tisícovku. Neměl.

"Hajzlové! Ukradli jste mi prachy!" osočil ty dva vepředu.
"Tak to kurva prr," zařval Lu a šlapnul na brzdu, přičemž se auto málem dostalo do škarpy a přelítlo na střechu. Nikdo z nich si toho ani nevšiml.
"To jako, že jsme čórky?" otočil se El na Lua.
"Jste zasrané čórky. Kde je můj litr, parchanti?"
"Žádný litr nemám ty hnído jedna."
"Dejte mi pokoj. Čůráci."
"Sám si čůrák!" přidal se David.
"Tak pojď, a najdi si ho, když si myslíš, že ho máme!" zařval El.
Lu vyskočil a začal je v autě šacovat. Bránili se. Chytili oba Lua za ruce a přitáhli ho dopředu. Zprava schytal ránu přímo do oka.

"Ty nám jako nevěříš, ty píčo?"
"Pusťte mě, debilové."
"Běž do hajzlu, nikoho pouštět nebudeme, dokud nám nedáš prachy."
"Vám normálně jeblo, vole?"
"Jeblo tobě, Lu, jenom tobě."
"Vraťte mi ten litr a nedělejte pičoviny."
"Svlíknem ho!" zařval David.
Oba Lua chytili a začali z něho trhat hadry. Lu byl jen další vychrtlý feťáček s absolutně žádnou čistou energií. Byl bez hader do pěti minut.
"Čuráci, vraťte mi ty hadry!" bránil se zoufale.
El s Davidem vystoupili a otevřeli dveře Lua. Drápli ho a vyhodili ven z auta do půlnočního mrazu.
"Klidně si tu chcípni!" zařval El.
Sedli do auta bez Lua a rozjeli se dál.
"Hele, ten vocas má ten litr v zadní kapse!" řekl David a ukázal zmačkanou bankovku.
El zabrzdil, zařadil zpátečku, otočil se a pozoroval přibližujícího se nahého Lua. Auto couvalo už docela rychle. Lu nestačil uskočit. Náraz s oběma v autě trochu cuknul. Pak El zastavil, zařadil jedničku a pokračovali dál.

O tom hnusném pervitinu

24. listopadu 2015 v 16:53 | Ondřej Bezstarosti
Miluju alkohol. Je to tak. Mám rád chlast. Je mi po něm blbě, chovám se na něm jak píča, utrácím kvůli němu prachy. Je to společensky přijatelné. Vlastně o to ani nejde. Na chlastu člověk nikdy nemůže být takový kokot, jako na pervitinu.
Seru na teroristy, na Rusko, na Zemana, na špatné knihy, na peníze... Co mě opravdu sere, to je to zkurvené piko. Lidi se kvůli tomu hovnu podělávají, šukají se do prdele, jsou vyklepaní jak startky, nedokážou komunikovat jako člověk, jsou jak opice a ještě jim to přijde kurva fajn. Podpálil bych všechny vietnamské varny na sídlišti a postřílel všechny ty vykroucené smažky. A můžu být komplexák, jak chci, stejně bych je postřílel. Čumí na mě jak gumy, kurvy se tím ještě chlubí, machrují, že shodily deset kilo za tři týdny, ale přitom jsou stejně tlusté, napuchlé, odporné. Chlap, který do něčeho takového strčí péro, musel zažít jo kurva odpornou transplantaci mozku za prdel. A když to berou, cítí se jako bohatí, co berou čistý koks. Přitom jim ta nažloutlá mrdka akorát udělá boláky na žaludek a na klitorisu. Hnusfuj.
To je asi krátce všechno. Lidi, do hajzlu, pijte, šukejte, pracujte, žerte, buďte vegetariáni, buďte muslimové, dělejte si, co chcete, fetujte si, co chcete. Jenom nechápu, proč musíte brát zrovna perník. UBOŽÁCI!

Hloubka

17. listopadu 2015 v 16:04 | Ondřej Bezstarosti
Kouřil jsem na balkóně. Spala. Popíjel jsem sklenici ginu a sledoval kočku, která loví krysu. Byla černobílá jako celý svět. A potom se konečně zakousla do krysy. Vystříkla krev. Ještě sebou ta krysa cukala. Byly to poslední náznaky života. Kočka si pochutnala. Hodil jsem cigáro dolů z pátého patra, dopil sklenku a vešel z balkónu do bytu.

"Venku právě krysa sežrala kočku. Tomu bys nevěřila!" rozesmál jsem se. Ale moje myš pořád spala. A tak jsem šel do kuchyně a nalil si dvě sklenky. Jednu jsem do sebe hodil. Vyndal jsem z poličky plato Xanaxu a vypouknul pět prášků. Dal jsem je do pusy a zapil je druhou sklenicí ginu. Šlo to do mě těžko.

Přišel jsem k posteli a lehnul si vedle ní. Spala s absolutně duševním klidem. Skoro jako by jí to někdo ve snu dělal. Bylo to docela možné, pomyslel jsem si. Jen jsem tam tak ležel vedle nahé ženy ležící na břichu s tváří mladou a nádhernou otočenou na mě. Prášky na mě začínali účinkovat. Odkryl jsem přikrývku a sehnul se k jejímu zadku. Začal jsem si hrát. Líbal jsem ho, kousal do něj. Myslel jsem na tu kočku. Cítil jsem se úplně stejně. Zakusoval jsem se do své myši. Začínal jsem cítit, že vyhrávám nad svým vlastním svědomím. Prášky nabírali na intenzitě.

Zatmělo se mi před očima. Zapálil jsem si cigáro a vylezl na ni. Plivnul jsem si na prsty a navlhčil ji. Pořád spala. Zasunul jsem do ní svoje péro a začínal přirážet. Bože, to byla ale prdelka! Takováhle prdel by dokázala skolit kdejakého prezidenta. Dokázala by zastavit válku nebo ji rozpoutat. Dokázala by zabít - dokázala by vzkřísit. A já ji měl. Teď byla moje. Vrážel jsem to do ní jako šukací stroj. Prášky mi kompletně zaclonili zrak. Už to přicházelo.

Zrovna, když jsem se skoro udělal, probudila se. Vyskočila a vrazila mi facku. Udělal jsem se. Sperma teklo úplně všude. Trefil jsem její fantastické kozy. Obličej, ruce, nohy, kundu. Všechno. Ona byla od spermatu, já byl kousek od smrti.

Zrak se mi absolutně rozmlžil. Cigáro mi vypadlo z mé pusy. Dávno jsem na něj zapomněl. Poslední, co jsem ucítil, byla bolest od žhavého popelu, který mi dopadl na stehno a ptáka.

Probudil jsem se v bílé místnosti. Stál mi. Vedle mě seděla moje ženská.
"Co to do tebe vjelo? Děje se něco?"
"Venku krysa sežrala kočku. Tomu bys nevěřila!"
"Chci se s tebou rozvést."
"Chci si tě vzít," odvětil jsem.

Tehdy mi došlo, že se mnou něco není v pořádku.

Nasranej

15. listopadu 2015 v 21:18 | Ondřej Bezstarosti
Jak s dnešní technikou a vymoženinama a všema těma penězma a zbraněma a žrádlem, můžeme mít vůbec strach z bandy blbečků co maj pár samopalů a umí postavit bombu a podepsat se, což je vše? V tom, do hajzlu, přece něco musí být. Nejsem žádný politický aktivista, nejsem žádný znalec situace, jsem ukecaný čech. Ale sere mě, jak je to prostě možné! Jak je možné, že tam hoří obrovské hektary lesů a jediné co uděláme je, že o tom nasdílíme článek na facebooku?! Jak může vůbec člověk, inteligentní tvor, být takový absolutní idiot?! Na co ty charity asi kurva máme, co? To, že si zabarvíte profilovky do barev trikolóry, nikomu nepomůžete. Seru na vaše vyjadřování sounáležitosti. Běžte pěkně na účet a pošlete kilo a pak mi dejte vědět. Najděte si výbornou organizaci a tam to kilo, blbé zmačkané, hnusné kilo, pošlete. Já vám mrdám na nějaké články a obrázky a píčoviny. Pošlete prachy na dobrou věc a pořád se kurva neohánějte názorama. Zavřít zasrané Islámisty. Blbečky s kulometama. Breivika bych na ně poslal. Zlo zlem, do hajzlu. Srovnat se zemí. Ale první od tama dostana obyčejné a normální lidi, křesťany, muslimy, židy. Jenomže vlastně těžko dělit zrno od plev. Je to problém. Ale už není takový problém sdisponovat nějakou zásobou. Na co jsme ty zbraně asi kurva vyvíjeli, co? Aby jsem je pak viděl držet dva blbečky s černou vlajkou za zádama mluvit o tom, jak napadnou moji zemi?! Jste normální? Na co je atomovka? Ta je tam připravená na globální sebevraždu nebo co?
Víte co, seru na to. Nebudu si tím zvedat tlak. Sbírejte vržky a posílejte prachy z vašich mizerných výplat na dobrou věc. Čůráci.

Vášnivý šepot

11. listopadu 2015 v 22:07 | Ondřej Bezstarosti
Píše smsku na záchodě.

Zrovna vlastně sedím a přemýšlím o životě. Připadá mi strašně úzkostlivý. Má nasládlý smrad, který mi vadí. Chtěla bych si najít kout, kde by bylo všechno krásné. Kde by byla čistá láska a květiny a barvy. Ne tenhle hnusný kout, kterému říkáme svět.

Chvíli čeká. Hraje si s mobilem. Tlačí. Nic. Zácpa ji trápí už třetí den. Nemá čas si zajít k doktorovi. Mobil zavibruje.

Takhle jsem ještě o životě nepřemýšlel.

Načež ona vstane, jen ze zvyku se utře, vyjde ze záchodu, v koupelně si umyje ruce, protře si obličej a podívá se do zrcadla. Připadá si pěkná. Každá ženská by si měla připadat pěkná.

Sedne si na gauč a mobil položí na konferenční stolek. Z kuchyně k ní přijde její muž. Přisedne si.
"Dneska ti to sekne, lásko."
"Děkuji."
"Víš, asi bych měl zajít k doktorovi."
"Proč?"
"Už týden se nemůžu normálně vysrat."
"Já takový problém nemám."
"Bolí mě břicho."
"Mě ne."
"Myslíš si, že náš vztah vydrží na věky?"
"Na věky věků," odpoví, načež ji mobil zavibruje.
Vezme ho do ruky a čte.

Ale když se zamyslím, život tak ošklivý není. Je v něm spousta banalit, předsudků, chladnokrevných vrahů, bláznů. Špatný ale není. Myslím si, že pokud je člověk jeden z těch bláznů, ani nepřemýšlí o tom, že by byl špatný. A my dva, lásko, jsme fakt blázni.

Její muž sedí, mlčí. Civí na televizi. Ona odepisuje. Zvuky klávesnice mobilu se ztrácejí po místnosti.

Ale neblázni. Svět je jedna velká sračka. Pořádně semnou vyjebává.

"S kým si píšeš?"
"S kámoškou."
"Aha."
Oba chvíli mlčí. Ona pokládá mobil na stůl.

"Chtěl bych tě provést světem snů a něhy, chtěl bych ti ukázat vesmír i zemské jádro. Chtěl bych ti říct tisíce slov, které by popisovaly, jak jsi krásná."
"Otázkou je, jestli máš na to sílu."
"Zavři oči a nech se unést," zašeptá ji do ucha.

Kdyby ji nevyslovil tyhle slova, nikdy by tolik nezvlhla a nepřestala myslet na někoho jiného. Sám to možná ví.
Začal ji líbat po krku a potom si s ní dobrou půlhodinu hrál. Dostal se ke kundě a začal ji provázet slibovanou něhou. Byla vlhká. Měl vlhký knír. A potom se rozepnul a ukázal ji sílu a pravdivost svých slov. Orgasmus vystřídal zvuky vibrujicího mobilu.

Když skončili. Oblékla se a sedla si na záchod. Vytáhla mobil, začla psát.

Už tě nikdy nechci vidět. Miluji svého muže a patří mu mé srdce.

Načež její muž seděl na gauči, v televizi byla kriminálka, pomalu mu ochaboval pták a přemýšlel, kdy půjde k doktorovi. Netušil, že o den později přibude jedna sebevražda. Každý máme svůj způsob, jak bojovat s životem. Největší zbraní jsou však slova.

O věčné samotě

10. listopadu 2015 v 11:39 | Ondřej Bezstarosti
Prázdný pokoj, ve kterém sedím a vidím na prázdných zdech své myšlenky. Cokoliv bych chtěl udělat, mi připadá zbytečné. Připadá mi, že svět ztratil smysl. Mezi všema těma válkama a zabíjením a utíkáním ze země a rasismem a prací a pitím a šílenstvím a láskou a pohrdáním, jsme ztratili smysl. A to si uvědomuji v tom prázdném pokoji, kde není nikdo, kdo by mě chytil za tvář, podíval se mi do očí a řekl, že to tak není. Není tady nic, co by mě zachraňovalo před tím, co je tam za tím sklem, když se podívám doprava. Lidi tam žijí svoje životy. Jdou k doktorovi, do práce, na poštu. Někteří mají kocoviny, někteří mají kocoviny života. Jednu takovou mi život uštědřil.

Podle mého je třeba stáří jen dalším způsobem samoty. Samota neznamená, že kolem sebe člověk přestane mít lidi. Já mám kolem sebe spousty lidí. A spoustu lidí jsem poznal na těch nejzvláštnějších místech. Spousty skvělých lidí, kteří měli prostě smůlu. Nic to ale nemění na tom, že se cítím sám. Cítím se tak sám, když si přisednu k jinému stolu a nikdo se tam semnou nechce bavit. A když jo, jen řeknou jinými slovy, že nestojím za nic. Že bych vlastně něco mohl být, ale teď že prý za nic nestojím.

Samota. To je moje stará známá. Objímám se s ní v těch největších spirálech života, které mě unášejí pořád jinam. Pořád jinam, hlavně ne tam, kam bych chtěl. A tak o tom přemýšlím a hledím na ty zdi a na stole mi leží hromada peněz a já nevím, co s nimi mám dělat. Každý by hned věděl. Já jen hledím na ty obličeje na bankovkách a uvědomuju si, že hromadě lidem nic neříkají. A ti patrioti by se ostudou propadli do země, kdyby věděli, za co se ty peníze vlastně utrácejí. Drogy, alkohol, blbosti, zbytečnosti.

Myslím si, že právě ti, kteří jsou na těch bankovkách, byli nejosamělejší lidé na světě. Nikdo je nepochopil. Nikdo do jednoho nikdy nevěděl, kdo jsou. Ani já to nevím. Nikdo. Je to vlastně jen další způsob samoty. Když nikdo neví, kdo jste.

A tak sedím sám uprostřed prázdného pokoje, žaluzie mám stáhlé, slunce mi nic neříká, nikdo mi nic neříká a chybí mi lidský hlas, který by mě utěšil. A to jej můžu slyšet tisíckrát.

Jak říkal můj známý: "Nikdy jsem netvrdil, že je správné být sám. Je to občas příjemné, ale není to správné."

Myslím si, že ta lidská duše umírá tak trochu rychleji. A potom si sedneš ke stolu zpátky a zaslechneš, jak se znova začali bavit. A cítíš se tak hloupě a o samotě a víš, že oni to nikdy nezažijí. Bohudík.

O fabrice

8. listopadu 2015 v 16:37 | Ondřej Bezstarosti
Bydlím v průmyslovém městě plném šakalů a hnidopichů a starců a magorů a debilů, feťáků a alkoholiků. Vyrostla tady fabrika. Ještě když tomu vládnul ten v tom rudém kabátě. A potom tu vyrostlo město. Paneláky, školy, kulturák, ředitelská budova, hřiště, stadión. A jak tak chřadla fabrika, chřadlo i město. Jenomže potom toho v tom rudém kabátě pověsili ti z Prahy za koule a na Letný strhli pomník a dali tam kyvadlo.

Stará fabrika pořád chřadla. Nádherné pole, po kterém jsem se jako malý kluk probíhal, je teď poseté samýma fabrikama. Novýma. Možná i kvůli nim to město nevypadá tak odporně. Možná je to špatně, co víš.

Jedno ti řeknu. Seru na nějakou historii. Historie patří do muzeí. Do muzeí, kde proniká smrad moči z hajzlu z přízemí až do vrchních pater a všichni si přitom myslí, že nasávají ten vibe stáří. Ostatně, taky tady máme takové muzeum. Podle mě by někteří lidi sami měli být muzea. Za prachy říkat něco, co jim nakopalo prdel. Ale hlavně, že duše přežila. Tahá ji za sebou jako hajzlák od hoven.

Charles kdesi napsal: "Máme na výběr mezi studeným a horkým hovnem." Z čehož já odvinu to, že v Kopřivnici konkrétně, je absolutní množství fabrik. Absolutní množství hoven. A je úplně jedno, ve které děláte. Já v jedné z nich dělám.

Každý den je to stejné. Přijdu ti do práce, začnu pracovat. Po pěti-šesti hodinách začnu šílet. Začneme po sobě řvát sračky. Urážet se, posílat se do prdele s úsměvem na rtech. Hlavní je, že duše zůstává celá, i když tě stáhli z kůže a hodili na gril.

Stereotypní práce. Tisíce lidí, statisíce, milióny. Všichni. Všichni ji dělají! To mi, kurva, můžeš věřit. A jsou to vysokoškoláci, somráci, alkoholici. Prostě všichni ti, o kterých jsem říkal, že žijou v mým městě, chápeš ne? No a tak jseš tam se svým kolektivem a jakž takž to dokážeš cedit skrz zuby, protože ti stejně nic jinýho nezbývá. Mluvíš o píčovinách, ale myslíš na ženskou, kterou chceš opíchat. Ty možná myslíš na ženské, které jsi už možná opíchal, támhleten možná přemýšlí, jaké by to bylo opíchat ženskou. I takových je mezi námi dost. Kdybych neznal, jaké to je spát s ženou, nedokázal bych se ani podepsat, jak bych měl rozkousané prsty depresí. Ale neodbočujme.

Dostávám se k jádru věci. K jádru, které má každá fabrika. Každá fabrika je na tom ztrátná a paradoxně se bez nich neobejde. Tihle týpci ji drží nad hladinou, ale s proděraveným trupem jako fakt ošizený ementál. I pes by se jim za to smál a to by sežral i krysu. (Krysy tam žereme taky).

To jádro. Jsou to hlupáci. Jsou to naprostí debilové neschopní se vymanit ze sevření svého dutého mozku. Znám jednoho a ten uvažuje neustále ve smyčkách (například). Ten ti za tebou přijde padesátkrát za tu dvanáctihodinovou šichtu a zeptá se tě stejným tónem a se stejně debilním výrazem v obličeji na tu stejně vymrdanou otázku. A i když ho pošleš do prdele, přijde stejně znova. A tak ho už později ani do té prdele neposílám, protože on má smyčku a já jedny nervy.

Tohle by se dalo zkousnout. Co ale převládá, to jsou opravdu ti největší pacienti. Přijdou většinou jako záskok. Nechce se jim dělat. Příkazy od takového mladého smrada, jako jsem já, přece poslouchat nebudou, tak to udělají podle sebe, i když tam dělaj teprve deset minut. Samozřejmě to celé zkurví. A když přijde seřizovač, tak má ten hlupák plnou hubu keců, že on to vlastně nezkurvil, že za to vlastně může ta mašina sama. A seřizovač ho zmrdá a uběhne půl hodiny a borec to udělá znova a já už se tomu směju. Což ale toho chlapa absolutně nasere, protože mu je přece pětatřicet, v životě mrdal jen jednou a půl krát, bydlí na vesnici, pamatuje si všechno, včetně toho jak se chčije u stromu a takový mladý smrad jako já se mu smát nemůže. A tak, protože já mám prokletí, že se na mě lepí vždycky ten největší idiot v okolí, do mě začne hučet. Když mi řekl po padesáté "Lojzo", tak jsem ho poslal do prdele i s tím jeho věkem.

A potom vám sedím u oběda s mýma "normálníma" spolupracovníkama a bavíme se a ten debil si přisedne, chvíli drží hubu a potom mi řekne, že kurva na to, že jsem tak mladý, jsem nějak chytrý. A tak mu říkám, že jsem už napsal a vydal dvě knihy, a jestli napsal někdy něco on.
Spolupracovník odvětil za toho debila: "Životopis."

Mělo by se to vlastně celé jmenovat "O debilech". Jenomže se to tak bezprostředně týká fabrik, že si nemůžu pomoct. Nejsem intelektuál, mám slabé chvilky, ale tohle je i na mě silné kafe. To si radši zajdu do hospody za primitivama, kteří drží hubu a pijou. A v tom je síla. Držet hlavně hubu.

Dík za tvůj čas pokud jsi mě vnímal, vole.

O Šukání

6. listopadu 2015 v 13:40 | Ondřej Bezstarosti
Jednou mi jeden známý řekl: "Když jsem střízlivý, tak mě nebaví šukat. Prostě mě to nebaví." Já se na to jen zasmál, ale když se nad tím zamyslím, něco na tom bude. Lidi jsou po chlastu uvolněnější, mají míň zábran, chlapovi trvá dýl, než se udělá, ženská ho kouří odvážněji a tak. Kdo šuká střízlivý, ten neumí pít, nebo má dlouholetou přítelkyni, která s ním šuká ze zvyku a zahýbá mu s chlapem z posilovny, co nemá mozek ani péro, za to není stejný jako její přítel.

To jsem trochu ale odbočil. Netvrdím, že by spolu měli všichni spát nalití, ale něco na tom je. Oproti tomu nechápu, proč se ženské mají pořád tendenci líbit? Chlap chce ženskou, pokud je pěkná, píchat. Pokud je ta ženská hnusná, tak ji chlap píchat nechce, i když se nalíčí. Když se nalíčí pěkná ženská, chlap má pocit, že je nalíčená, protože je hnusná a taky se mu do ní moc nechce, ať už vyšpuluje prdel, jak chce.

Další věc je ta, že poslední touhle zkurvenou dobou, se ženy začínají chovat jako děvky. Když já půjdu s kamarádkou ven, ženská mi utrhne péro, když půjde s nějakým týpkem ven ona a já budu mít kecy, utrhne mi za to péro. Když mi to bude jedno, utrhne mi péro, protože mi to bude jedno. Ale jediná, kdo tu může našpulovat prdel a rty a kozy, je tady ona.

A tak se chlapi ožírají a spí se studentkami, i když je jim třicet, dohromady nic nemaj, jen splácejí nějakou zasranou půjčku a vydělávají dvacet měsíčně, čímž zamáznou pár ženských, chlast a svoje auto.

Všechny tyhle píčoviny člověka, které jsem tu vyjmenoval a popsal, i nevyjmenoval, a už vůbec nepopsal, má za následek jen jedna jediná věc: šukání. Celý život je postavený na mrdání. Takové to klasické klišé: kvůli mrdání tu jsme, kvůli mrdání se zabíjíme. Je to naše součást. Každý chce mrdat s každým. Pracovníka v kanclu sere jeho sexy nadřízená. Nejraději by ji pověsil do průvanu. Jenomže potom ji potká v hospodě a do hodiny je u ní a šuká s ní v posteli jejího manžela, který teď právě šuká s nějakým chlapem o tři bloky dál.

Píchání, šukání, mrdání. Někteří si myslí, že to má určité postupy a zákony apíčoviny a tak. Těm, kteří si to myslí něco řeknu. Šukání je nejumělečtější věc na světě. Tam můžeme udělat cokoliv, co nás napadne v naší pokřivené realitě či fantazii, chcete-li. Šukání je monstrum, šukání je roztomilá kočka, kterou chcete pomazlit a dát ji nažrat, i když má třeba vzteklinu.

Ale dost už. Teď každý napište, komu chcete a běžte si to užít do postele. Možná potom přijde i láska a šílenství a budete po sobě házet věcmi a štěkat po sobě a začnete se nenávidět a přitom milovat. Prostě sex.

O pivu

4. listopadu 2015 v 0:51 | Ondřej Bezstarosti
Pivo je jako ženská. Jsem šílený, když tam je. Jsem nadržený, když tam je. Každé pivo je jiné, každé chutná jinak. Když pije muž spoustu druhů piv, stává se z něj odborník, guru, degustátor, ochutnávač, milovník, poet, vážený muž. Když pije z jednoho piva víc mužů, stává se z piva močka, děvka, zbytečné pivo, jednorázová chuťovka. Pivo nikdy nebude vědět, co chce, ale bude to chtít hned před muže - před jeho rty a oči. Díky pivu nás napadly světové myšlenky a vynálezy, knihy, filmy, obrazy. Za jiným pivem jdeme, když nás první pivo zklame. Díky piva se z nás stávají zpěváci. Pivo je květina. Pivo je princezna v tmavých nocích bez jakýchkoli cílů. Pivo nám dává naděje. Moc piva nám naděje bere. Pivo nám proudí celým tělem. O pivu bych dokázal psát knihy ve dne v noci. Pivo nikdy úplně tak zcela nepochopíme.

Kvůli pivu se pereme. Kvůli pivu se usmiřujeme. Můj kamarád má zcela určitě rád moje pivo a já jeho. Pivo stejně jako žena opíjí. Vyvolává mužům slzy a úsměv. Po pivu se stále opakujeme. Nevidíme východiska, chováme se stále nepřekonatelně nevyzpytatelně. Pivo má důvtip, charakter, pivo má razanci. Některá piva jsou tvrdší, některá jemnější. Občas pivo může chutnat i sladce. Pivo je to poslední co objímáme na kocovině v postelích a šeptáme mu do ucha, že je pro nás to pravé. Když nemáme pivo, obvykle na něj máme chuť - chybí nám. Když pivo máme, občas si jej málo vážíme. Kvůli piva jsme tady.

Pivo je to nejkrásnější na světě. A přesně jak jsem řekl na začátku: Pivo je jako ženská.

O období 1900

2. listopadu 2015 v 22:24 | Ondřej Bezstarosti
Svět dostal obrovskou kocovinu. První světová byla fajn. Bylo to víno. A potom skončila první světová a přišly ženy. Všichni se začínali zajímat o ty krásně nadýchané sukně a o ty hodiny upravované vlasy. O ty ženy, které milovali tátové našich tátů. A potom se jeden šílenec ožral trochu dřív, než všichni a začal dělat bordel. Světlo světa poznalo oko druhé světové války. V tu chvíli si dal každý zapálený absint a zapil jej pivem. Pár z nich odběhlo na záchod zvracet a už se nikdy nevrátilo. A potom skončila druhá světová a všichni vyběhli před hospodu zamávat vlajkami. Ovšem jen na chvíli, protože přiběhla banda rudých opic a všechny ty vlajky zapálila. Pár štamgastů, zejména těch dobrých chlapů, dostalo do držky nejvíc. Tekla tam krev. A tak léta plynula a lidi se snažili nacházet další a další věci, jen ať v té hospodě není tak zatracená nuda. A tak se pár z nich rozhodlo jít si pro jídlo vedle do vietnamského bistra. Vrátili se s nakopanou prdelí a hořícím bistrem za zády. Začínalo to vypadat na docela slušnou noc. Ale to už tu byla ta známá šestka a nula a mimo vietnamské ochlasty, štamgasti vytáhli dýmky a narvali je opiem. Někdo vytáhnul papír a strčil si ho, co já vím, pod předkožku, pod víčko, ale asi nejčastěji pod jazyk. Někdo žral houby, jiný si píchal heroin, další bral koks - byl to jeden z těch bohatších a další ten zas jen kouřil trávu. A uběhlo několik dost chvil a drogy na každého přestaly různě působit a všichni do jednoho, když nebyli mrtví nebo rádi, že nejsou mrtví, se vrátili k popíjení. Potom se už nic moc nedělo. Pár dobrých chlapů napsalo dost špatných knih. Pár špatných chlapů napsalo dost špatných knih na to, aby ostatní uznali, že jsou dobré. Začínal vznikat kapitalismus, hospodský pustil forbes, chlapi se vsázeli o kraviny. Začínali být oblečení každý jinak. Každý ve svém obleku. Někdo v laciném, někdo v kvalitním a drahém.
Jenomže každá tahle noc musí jednou skončit. Přišla devítka. Uprostřed devítky jsem se narodil já. Oslavili mě, i když neměli ani zdání, že jsem se narodil. Oslavili mě tím, že mě neoslavili. Někdy je totiž nejlepší, když člověk "pije" sám. Pár chlápků si zapnuli jukebox a pustili písně, které sem tam slyšíme dodnes. S tou šílenou, smutnou a zbytečnou nostalgií, která je člověku tak vlastní, až se mu samotnému chce (pokud má trochu rozumu v hlavě či srdci) zvracet.
Svět dostal obrovskou kocovinu. Skoro si nepamatuje všechny ty války na každém koutu jeho "hospody". Cítí už jen tu kocovinu. Je mu blbě, potřebuje se z toho dostat, ale ví, že to dokáže asi už jen ten čas. A tak se ptám. Nemělo by lidstvo raději víc šukat a míň šílet, řešit, konzumovat? Všechno by se rázem vyřešilo. Díky za Váš čas.