Prosinec 2015

Rok co rok

31. prosince 2015 v 12:34 | Ondřej Bezstarosti
Cejtil jsem se jak Leoš Mareš
Jako vysloužilej punkáč
Jako věčný štamgast
Cítil jsem se i ukřivděný

Chtěl jsem se vysrat na práci
Zvraceli jsme po barech jako vandráci
Poznal jsem tisíce bídáků
někteří nebyli zlí, měli v palici

Sklidil jsem potlesk, když jsem četl básně
sklidil jsem výplesk, když jsem nasral mojí lásku
Sklidil jsem si věci
a pak je zpět přinesl

Šílelo se
a psalo se
a vypilo se
hektolitry
Pořád jsme tady
Pořád máme své vady

Přečetl jsem pár dobrých knih
viděl pár zvláštních situací
sledoval západ slunce nad mořem
líbal ji ve slané vodě tam v dálce za kopcem

Načil se vietnamsky
žral sushi jako japonci
vyslechl pár nenávistných blábolů
o tom, že píšu, pičo, sprostě

A další věci
tady nebudu psát
to bych pak přes rok
na to všechno mohl srát

a to nechci.

Hurá chcípat do dalšího roku
protože celý život umíráme
je jen na nás
při kterém boku

Bezstarosti

Neurochirurgie a jiné orgie

27. prosince 2015 v 3:12 | Ondřej Bezstarosti
Chtěj se mi dostat do hlavy
chtěj se mi dostat do těla
možná proto nenávidím davy
možná proto sám si dávám do těla

Mé tělo - vím - je to, co by nechtěla
drží se mě jako láva popela
drží se mě - proto po nocích brečela
A tak tancujem za ruce v kruhu z vesela

Lijem po sobě oleje - jsme šílení
skřípeme zuby, když něco tak není
jak chceme prožíváme strach
vrtají mi do mozku - místností se line pach

Smrdíme tou nejhnusnější botou
šlapeme po hrobech tou nečernější nohou
abychom vytřískali z života
abychom uřízli vagínu i kokota

Narážíme do zdí jako otroci
vrtají tam trochu hlouběji
už jsem absolutně bez moci
hodně tlustí hodně jí

Mé myšlenky blijou intelektuálové v hospodách
vrtají mi v hlavě - monitor ukazuje v hodnotách
zvrácenost
závislost
už dost!
lenost
krystalizovanost
slova
a pilnost
vzala ta tam
vrtají mi
myšlenky se linou

A těch pár děl co po nás zůstala
myslím ty vražedné
už nepálí své náboje
jsou očividně mrtvé

Však já odtrhnul všechny ty hadičky
a zabil doktory
jako moje babička
Usmála se v poslední chvíli

Stejně jako já
měla díru v hlavě
poslední záchvěv duše
ona i já zvládnuli jsme hravě

Přestal jít proud
vrtačka jim nejde
tohle je ten soud
tohle je má chvíle

Kde to jsem?
Snad to není neurochirurgie

Odysseus 21. století

27. prosince 2015 v 2:28 | Ondřej Bezstarosti
Vyšel jsem ven z baru. Padal sníh. Všude kolem padaly obrovské vločky. Připadalo mi, že jsou všude. Že ve vzduchu nezbylo místo pro kyslík. Pohrávajíc si s touhle myšlenkou, jsem se začal dusit. Přikodrcal jsem se k nejbližšímu křáku a zbytek kyslíku ze sebe vyzvracel. Rukávem jsem si utřel hubu. Ucítil jsem hořkost alkoholu. Vyplivnul jsem hlen a dal se do zapalování cigarety.

Když se mi po pěti minutách podařilo zapálit cigaretu, chtělo to trochu orientace. Základní otázka pro člověka v "tísni" tohoto typu, je KUDY. Kudy, kurva, domů. Vybral jsem si nejkratší cestu, která byla sice paradoxně nejdelší, ale zbytek mého omámeného mozku vypočítal nejmenší pravděpodobnost nebezpečí na této cestě.

Vydal jsem se přes malé náměstí kolem dvou hotelů. Mezi vločkami jsem rozpoznal pár opilých němců z hotelu. Samá smetánka. Já si šel smradlavý z ještě smradlavějšího baru. Byl jsem zhnusen. Otázka jestli sebou nebo jimi.

Nebyla mi ani tak zima, jako že spíš otupělost. Jak bych to řekl normálně: nepamatoval jsem si každou druhou uběhlou minutu mé poutě. Přesto jsem tvrdě pokračoval dál.

Jelikož mrzlo, byl všude led. Mohl jsem to odtušit z mých fialových rukou, které div neupustili dohořující cigáro. Potáhnul jsem si a cigáro vyhodil, když to v tom podjelo. Uviděl jsem mé nohy ve světle lamp. Byly však výš, než byla moje hlava. Byla to sekunda. Sekunda, která mi byla delší, než celý večer.

Prásk. Pořádně jsem se udeřil do hlavy.
"Kurva, to snad není možné!" zařval jsem sbírajíc se ze země.
"Chlape, vstávej," ozval se mužský hlas.
"Co ode mě chceš?" začal jsem netaktně a škubnul loktem, za který mě chtěl chytit.
"Pomůžu ti."
"Pomož si sám. Ale pryč odsud!" řval jsem do chodníku.
"Když myslíš," odpověděl a já uslyšel křupající zvuk sněhu po chůzi, jak se vzdaluje.
Vzdalovala se i má šance na to, abych vstal. Už už jsem klečel na čtyřech, když jsem se zase rozplácnul jako chromý pes. Jestli nevstaneš, chcípneš tady, říkal jsem si.

Nedokážete si představit, jak obrovskou vůli to chtělo, abych se z té země dostal. Když jsem už tedy stál na všech čtyřech a zběžně a naprosto zbytečně se oprášil, znovu jsem si zapálil cigáro a dal se do poutě.

Člověk se někdy ocitá v těch nejtvrdších chvílích. Až žasnu, jak často se v nich ocitá sám. Soudě tak podle sebe. Jak to máte vy, to opravdu nevím.

Až přijdu domů, oslavím to básní, sliboval jsem si. Měla to být báseň o tom, jak miluju život. Jak krásné je žít na tomhle světě. Nikdy jsem však tuhle báseň nenapsal.
Nacházel jsem se asi dobrých dvacet metrů od baráku. Takhle: Z hospody domů to bylo asi 300 m. Já byl na cestě už přes hodinu. U těch dvaceti metrech, kdy jsem viděl i dveře vchodu, jsem se cítil už docela střízlivý. Bylo mi najednou docela dost fajn. Dokonce jsem pomyslel, že bych se i něčeho napil.

Když jsem došel před panelák, vytáhl jsem klíčky a hledal ten správný. Mezitím prošla sousedka. Byla to stařena. Přistoupila ke mně, nahlédla mi do obličeje a ušklíbla se: "Zase vy. Že vám hanba není," řekla, vstoupila do chodby, a než jsem se zmohl k činu, dveře zabouchly.

Do háje, pomyslel jsem si. Hledal jsem dál klíč, když v tom jsem periferně zaznamenal nádhernou ženskou. Šla kolem po ulici. Nikdy jsem u žen nebyl úspěšný a neuměl jsem komunikovat. A tudíž jediné, co mě napadlo, bylo zahrát to, co předtím jsem nehrál.

Na klíč jsem se vysral, našlápnul na zmrzlý chodník a ukřižoval se na něj, jak Krista tenkrát ukřižovali židi nebo kdo to byl. Už jsem slyšel ty podpatky. Tu krásnou ženu. Přál jsem si, ať se ke mně sehne a dovede mně domů a dá mi trochu lásky.

Nic se však nestalo. Jen mě obešla s větou: "Fuj."

Tehdy jsem se tam sbíral ještě poměrně dost dlouho. Proč jsem o tom napsal, nevím. Snad jen, že chtíč vyhrává nad vůlí. Své o tom ví, podle mého, všichni.

"Přefetuj se, vem gun a zabíj se."

21. prosince 2015 v 12:16 | Ondřej Bezstarosti
Dokouřil cigáro až do vaty, hodil ho na zem, zašlápnul a rozhlédl se. Podíval se na hodinky. Už to trvalo nějak dlouho.
"Dělej kurva!"
"Jo, ještě to teče, počkej!" odpověděl druhý.
"Jak na nás přijdou, jsme v piči."
"Uklidni se, kurva!" ozvalo se zpod auta. Zrovna kradli benzín.
"Stejně nechápu, jak může tankovat do takové sračky takovou pálku."
"Ty hlavně nemysli a čum kolem!"
"Jó jó."

Chvíli ticho. Jen benzín tekoucí do kanystru. Po chvilce zvuk přestal. Ten druhý se škrábal zpod auta.
"Tak můžeme jít do hajzlu."
"Konečně. Už mám koule v krku."
"Klid."
Rozběhli se ulicí k jejich autu. Kanystr nalili do nádrže. Sedli a nastartovali.
"Dáš si?" nabídl Dan Jackovi flašku Havany.
"Si piš," napil se Jack a řídil.
"Stejně je to sranda," spustil Dan.
"Jako co?"
"Jako tenhle život. Kurvy, krádeže, drogy, chlast a tak."
"Radši bych spal doma a nic si neposral."
"Nic nesereš."
"KURVA BENGA!"
Jack na to dupnul. Modrá barva houkačky problikávala jejich autem. Jezdili ulicemi města. Občas to střelilo až na kilo, potom brzda, levá zatáčka a znovu kilo. Policajti byli pořád za nima. Dan pustil v autě nějaký dubstep. Srdce jim bušili po koksu a havaně. Oči rozšířené jako prdele kurev v pornu. Policajti pořád za nima.
Po chvilce byli z města venku. Objevila se před nima rovinka vedoucí k průmyslové zóně. Pořádně na to dupnul. Pěkně je to zarazilo do sedačky. Jack pevně svíral volant. Houkačky se vzdalovaly. Ti dva se rozesmáli a podívali se na sebe. Dan se napil a podal láhev Jackovi nehledě na rychlost.
V té chvíli přecházela žena s kočárkem ulici. Byla vyprahlá, šla od kamarádky a už chtěla doma spát vedle svého manžela. Uložit děti a dát jim pusu na čelo. Nevšimla si jedoucího auta. Byla příliš unavená.
"Do hajzlu zahni!" zařval Dan.
Jack to nestihl. Našil to do ženy a kočárku rychlostí 180km/h.

Když Jack otevřel oči, zjistil, že leží tři metry od auta. Nemohl pohnout nohama. Metr od sebe viděl pěti měsíčního kojence. Doplazil se k dítěti. Dítě pomalu dodýchávalo. Snažil se mu nějak pomoct. Viděl nějaké postavy běžící k němu. Byli to policajti.
Jeden z příslušníků přikleknul ke kojenci a začal s dětskou resuscitací. Jack natáhl ruku a vyndal policajtovi kvér z opasku. Odemknul pojistku a obrátil zbraň proti sobě.
Raději měl zůstat doma, pomyslel si v poslední chv

Zaslíbená zem

17. prosince 2015 v 16:43 | Ondřej Bezstarosti
Ideální svět je ten, kde neexistuju já
V mém životě je tolik věcí
které můžu posrat, až je mi zle
ani nemám tucha jak žít, ani se to nerýmuje

Ideální svět je ten bez lidí
to my jsme ta zkáza
rozum? Ten je na obtíž
cítíme jak teče krev, jak mrzne

Chtěl bych být na světě sám
Poslední člověk
schovaný, ustrašený...
Bez lidí nejsou problémy...

Chtěl bych mít vše pro sebe
nepřemýšlet nad veličinou peněz
nad prací, nad systémem
Zbytečné podle mě brečet nad betlémem

Dejte mi všechny prachy světa
nechám vyhladit lidstvo
A vznikne
ten svět, ta zem zaslíbená...

Dítě

11. prosince 2015 v 14:14 | Ondřej Bezstarosti
Malý Jack chodil do třetí třídy. Líbila se mu tam jedna holka. Byla z páté a měla nádhernej obličej. Z jeho perspektivy malého kluka, to byla dospělá ženská. Stával vždycky po vyučování před školou, bavil se jakoby se spolužákem, ale neposlouchal ho. Čekal, až ona vyjde ze školy. Čekal, až se střetnou pohledy. Přemýšlel o lásce. Co to je líbat se s holkou. Nepřemýšlel nad žádným pícháním. Dalo by se říct, že měl nejčistší hlavu v jeho životě. Jackovi se zdálo, že je do ní zamilovaný, i když neměl páru, co to je. Něco cítil. Cítil to v kalhotách, když potom prošla a usmála se na něj. Netušil však, o co jako jde.

Doma potom sednul za stůl, a když byla jeho matka v práci a jeho otec vyráběl letadlo, psal ji dlouhatánský dopis, kde ji vyjadřoval, jak překrásná je to holka. V dopise bylo asi tak sto chyb, ale ani jedna chyba významově. Když dopsal A4, otočil papír a psal dál. Trvalo mu to věru dlouho. Byl teprve ve třetí třídě. Bylo to pro něj těžké. Zdálo by se, že těžší, než práce některých starých lidí v dolech nebo na kompostárnách. Dokonce i herci mají těžší práci. Proto fetujou.

Když dopis dopsal, dal jej do obálky od banky, kterou jeho matka den zpět vyhodila do koše. Nakreslil na něj srdce a vybarvil jej sytě červenou barvou. O dobrých pět let později takové kresby měly bordely, teď to bylo ale ještě nádherné.

Učebnice a dopis si dal do batohu, osprchoval se a šel spát. V posteli potom dlouze přemýšlel, jak ji dopis dá. Musí se tomu postavit čelem. Musí za ní přijít a říct jí: "Hele, Daro, napsal jsem ti dopis. Doufám, že se ti bude líbit. Třeba mi odepíšeš." S touhle jistotou zavřel oči a usnul.

Když se ráno probudil, už tak jistý si nebyl. Pořád přemýšlel nad tím, jak by jí ten dopis měl dát. Vždyť byla tak krásná a vyspělá a on takové dítě a hloupý a ne moc pěkný. Skoro až nervózně šel do školy. Potkal cestou pár spolužáků. Mluvili o autech, o počítačových hrách, o písemce ze psaní a o jejich mámách. Odpovídal jen přikyvováním. Mlčel a myslel na svou vyvolenou.

Když se probudil z přemýšlení, zvonilo na přestávku. Vzal dopis z batohu a rozešel se na chodbu. Nabral směr 5. A. Vyšel pár schodů a už se blížil k její třídě. Uviděl její kamarádky a spolužáky před její třídou. Byli o pár hlav větší a tolik dospělí. Smáli se a nevšímali si ho. Když přišel do třídy, uviděl Daru, jak si lakuje nehty v lavici. Prohlíží si ruku a s jazykem opřeným o ret nehty sem tam poupraví. Jack se rozklepal.

Už už chtěl přijít k ní a dát ji ten dopis, když v tom na něj promluvila tlustá velká holka.
"Co chceš?!"
"Došla nám křída," vydal ze sebe. Všiml si, že Dara zvedla hlavu.
"Vypadni odsud spratku!"
Jack se otočil a měl se na odchod.
"Počkej!" ozval se Jackovi tolik známý hlas. "Tady máš pár kříd."
"Děkuju," řekl automaticky, otočil se a odešel.

Cestou ze třídy vyhodil obálku do koše. Svěsil hlavu. Selhal. Nedokázal to. Bylo mu do breku. Zbytek dne byl smutný. Byl smutný i týden potom. Pořád postával před školou a čekal, až projde. Pořád psával dopisy a potom chodil pro křídy. To byla jediná chvíle, kdy na něj promluvila.

Jednou však čekal zase před školou, když tentokrát vyšla sama. Nešla svojí cestou, ale rozešla se k němu. Jack se otočil a vydal se pryč.
"Počkej prcku!" doběhla ho Dara. "Doprovodíš mě domů?"
"Tak jo," řekl nenuceně. Srdce mu bušilo.
A tak šli. Ona držela aktovku na hrudi a hleděla před sebe. Neříkali nic.
"Máš rád Simpsonovi?"
"Nemáme kabelovku."
"To je škoda. A čteš nějaké knihy?"
"Na konci světa," zalhal.
"Tu neznám. Najdu si ji. Kdo ji napsal?"
Jack pokrčil rameny. Hleděl do země. Strašlivě se styděl.
Cestou spolu moc vět neprohodili.

Došli před její panelák.
"Nechtěl by ses zítra přijít za mnou učit? Pomůžu ti s učením a podíváme se na Simpsonovi."
Jack se podíval na její boky. Měla kalhoty tak nízko a tak malé tričko, že jí trčel trochu pupíček.
"Zítra budeme mít návštěvu, nemůžu," zalhal.
"To je škoda, tak ahoj," vyndala klíče.
"Ahoj," otočil se a zmizel v útrobách ulice.
Když přišel domů, lehnul si na zem a usmíval se. Bylo to poprvé, kdy přemýšlel o sexu. Cítil, že život bude fajn. O Daru už přestal mít zájem.

..Ale znaj mě víc, než já je..

6. prosince 2015 v 16:02 | Ondřej Bezstarosti
Znám spoustu lidí
taxikáře
feťáky
fanoušky
writery
alkoholiky
barmany
barmanky
kurvy
zpěvačky
tanečnice
sportovce
bývalé sportovce
fetišisty
playboye
teplouše
lesby
šipkaře
lháře
punkáče
metalisty
socky
dědky
štamgasty
hráče
hokejové hráče
bitkaře
security supermarketů
vyhazovače
rapery
zkuřky
atd...

Víte, co je na tom zajímavé?
Neznám nikoho
kdo by psal
A moje básně se prý musí rýmovat

Uložil jsem slátaninu
Dojedl jsem kuře
zakouřil cigaretu
a šel do práce...
v neděli...

Pódium!

4. prosince 2015 v 12:44 | Ondřej Bezstarosti
Seděl u automatů a prohrával výplatu. Tisícovka za tisícovkou. Měl prázdný výraz, v hlavě neměl nic. Byl hladový a znuděný životem. Asi něco kolem třiceti, neupravené vlasy, bledý v obličeji, oči podlité krví z chlastu. Mnul si ránu na rameni a šklebil se u toho. Vzpomněl si na to, že musí zítra pracovat.

Zrovna vytahoval další tisícovku, když se za ním objevila ženská. Což bylo samozřejmě nevšední. "Vyhráváš?" zašeptala. Neodpovídal ji na to nic. A tak si sedla k vedlejšímu automatu a začala mačkat za Jacka. Opřel se ve stoličce a promnul si obličej. Podíval se na ni. Byla docela kus. Blondýnka, kratší vlasy, modré výrazné oči, trochu šílené. Pohledem sjel dolů. Měla černou sukni a černé silonky. Nohy měla dokonalé. Odjakživa byl na nohy a tyhlety nohy byly něco neskutečného. Styděl se a tak jen mlčel a pozoroval koutkem oka její nohy.

Vyhrál asi patnáct set. "No vidíš to!" zvolala, "Přináším ti štěstí!" Podíval se na ni, po prvé za měsíc se usmál a políbil ji. Vrazil ji dlouhou pusu. Ona se nebránila. Okamžitě mu dala jazyk do pusy a hrála si s jeho rty. Stud shořel jako dřevěný dům.
"Jsem Jack," řekl, když se dolíbali a hráli dál.
"Jsem Moly," usmála se, vytáhla zrcátko a jako ve filmu si upravila rtěnkou rty.
"Proč sis sedla zrovna ke mně?"
"Cítím z lidí zajímavé vibrace."
"A já určitě vibruju jako ten nejlepší vibrátor, co?"
"Heh, dalo by se tak říct. Vlastně, když se na tebe podívám, mám pro tebe slabost."
"Neznáš mě tak dlouho, abys pro mě měla slabost."
"Neznáš tak dlouho sex, abys pro něj mohl mít slabost?"
"Cože?"
"Zapomeň na to."
Odvrátil pohled od jejích očí a projížděl, co vyhrál. Když mu došly všechny prachy, oba se zvedli a dali se na odchod.
"Kam půjdeme?" řekla ta bloncka dost sexy hláskem.
"Co třeba k tobě," navrhnul Jack.
"U mě to nejde. Mám doma manžela."
"Aha, tak co třeba do nějakého paneláku. Alespoň se zahřejeme a pokecáme, když už máš toho manžela."
"Není problém."

Šli náměstím a cosi rozebírali. Snad práci nebo sex. Na tom náměstí bylo pódium z předešlého dne. Z oslav nějaké křesťanské blbosti. Vesměs lidi věří v absolutní kraviny. To pódium tam však ještě bylo. Byla noc, takže tam nikdo nebyl. Vyběhla na pódium, stoupla si doprostřed i s těma jejíma nádhernýma nohama, zatvářila se vážně a spustila. Opilýma očima sledoval nádhernou bloncku, jak vykládá báseň od Bukowského. Začínal mu tvrdnout. Těžko říct, jestli z ní nebo z ní. Vyběhnul na pódium za Moly. Dal jí pusu a řekl, ať si sedne.

"Lidi jsou dost šílení
dost ulhaní
dost sebestřední
dost vyšinutí

Na to, aby
šukali pro radost
muži jsou srabi
hlodají ženy na kost."

Zatleskala mu i přes to, že to byla teda dost pěkná sračka. Vstala a přišla k němu. Chytila ho do taneční pozice. "Umíš tančit?" zeptala se a skousla si u toho ret. "Si kurva piš." Chytil ji a začal. Možná mu to přes alkoholový opar přišlo nádherné, možná to nádherné bylo. Zkoušel čaču, zvedačku, záklon, ona žasla, on myslel na její nohy a na to, jak a kde ji opíchá.

Když toho měli dost, dali si cigáro.
"Půjdeme třeba támhle do toho paneláku! Od toho znám kód," řekl.
A tak vešli do paneláku a začali se na schodech líbat.
"Pojď do vrchního patra, lásko," navrhnul Jack.
"Oukej," odpověděla.

Vlezli spolu do výtahu, zmáčkli osmé patro a začali se neskutečně líbat. Zajela mu rukou pod kalhoty a začala si hrát s jeho pérem. Téměř okamžitě mu ztvrdnul. Vykasal ji sukni, zajel pod kalhotky a začal si hrát s kundičkou. Dělali si takhle kurevsky dobře a u toho se líbali. Výtah už dávno zastavil, ale ani jeden z nich neměl chuť z něj vystoupit. "Hul mě," řekl. Okamžitě si klekla na kolena a začala ho kouřit. Uměla to. Měla v tom docela slušnou praxi. Sála ho a sála. Lízala mu koule, makala, hrála si. A potom vstala, otočila se, on ji vykasal sukýňku a strčil jí ho tam zezadu. Opřela se o výtahové dveře a on ji začal tvrdě šukat. Její bílá prdel prosvítila výtah jako ten poslední anděl. A on se cítil jako padlý anděl, který se na sebe dívá do zrcadla ve výtahu, jak šuká tuhletu ženskou, tuhletu bohyni. Její manžel být však nechtěl. Trochu ho litoval. Třeba to byl zmrd. Možná taky někde šukal ve výtahu. Těžko říct.

Bušil jí a bušil. Měnili pozice, dávali si facky, škrtili se, líbali, honili a znova šukali. Mobil už jí párkrát zavibroval. "Cítím z tebe vibrace," řekl Jack. Moly se zasmála. "Budu muset jít!" řekla.

Šukal ji dál. "Musím se udělat, zlato!" řekl a začal ji pořádně píchat. Měl však v sobě docela slušnou dávku chlastu. Klekla si a začala ho šíleně kouřit. Myslel si, že v tom výtahu končí jeho život. Že dřív chcípne, než se udělá. Proklínal bohy, když v tom to na něj přišla. Vyšplíchnul jí obrovskou dávku semene až do žaludku.
"Jseš hořkej."
"To je dobře," odvětil.

Natáhli si šaty a zmáčkli suterén. Rozloučili se polibkem a ona odešla na jednu a on na druhou stranu. Když tak šel ulicí, podíval se na svoji ruku. Prostředníček a prsteníček měl od krve. Chvíli to nechápal. Potom si vzpomněl, že někde problesklo to, že jí začínají krámy. Usmál se a zakroutil hlavou.

Stín našeho národa

2. prosince 2015 v 15:50 | Ondřej Bezstarosti
Při písni
a v klínu
ve stínu
bez splínu
Pod lampou hniju
tíhnu po pivu

Se zvedám
se nedám
ti mrdám
na tvou blbost

Každého sere něco jiného
jsem básník
ale nejsem vyměklá píča
a vy furt hloupnete jak píče

A když to řeknu čistě
cestou do domu nového po cestě
Do žíly píchni si zlatou a krásně
zdechni ve sně

Zavřeme hranice
vypálíme města
český mozek - popelnice
do stínu mě bijou jako Krista

A zatímco ti běží reklama v TV
a ty zvedáš pravici jak plevel
buď si jist, že i osel
ze sebe vytřepe lepší Pilsner

Ve stínu hniju a budu hnít - ve stínu snít
bez stínu blít
A stín je můj
a Váš ne
Češi jsou plevel
ne?
Možná o to tady jde