Leden 2016

Kondom

31. ledna 2016 v 19:39 | Ondřej Bezstarosti
Kde jsou ty kouře
ty dýmy
co nám vycházely z úst?

Kde je ta něha
ta láska
to pohlazení a pohled do očí

Kde jsou peníze,
které vlastně ani nepotřebuju
zbytečné, jako já

Chtěl bych vědět,
jak doopravdy funguje tenhle svět
tohle přece nemůže být pravda

Chtěl bych vědět
jak chutná opravdový polibek
Chtěl bych neznat noc
jen slunce a moc

Taky o lásce

30. ledna 2016 v 0:40 | Ondřej Bezstarosti
Láska má příchuť oleje a methylalkoholu
Láska je odporné víno pité s grácií
Láska je přejetý ježek na cestě
Láska je jídlo, které vaše zvíře žere

Vzpomeňte si na lásku, až budete kňourat
ve zvratkách po hajlzech
až budete litovat
Vzpomeňte si na lásku ve sračkách

Láska je vstát z postele, zapnout si kalhoty a říct
"Musím jít."
Láska je zůstat spát
když vstává ona, oblíká se a říká: "Musím jít."

O lásce vím své
Láska je špatná droga
Vlastně by měla být nelegální
jenomže.. Co je dnes legální?

Láska je tekoucí voda
Láska jsou dvě ryby v akváriu a vy
kteří sedíte
posloucháte klasiku
pijete víno
všude kolem vás jsou láhve piva
a je vám mizerně

Ano. To je láska

Láska k výstřelům
láska k terčům
Láska je výstřel do terčů
které nosíme na hrudích

Nasrat na lásku
Vyzvat lásku k tanci
žadonit o její přízeň
a pak se díky ní
nechat absolutně
nekontrolovatelně
všemožně
zmást...

Láska má příchuť oleje
ale umí být
i prospěšná

Milovat někoho...
to neexistuje...
nikdy...

O štěstí

29. ledna 2016 v 16:42 | Ondřej Bezstarosti
Seděl jsem v křesle. Zeď, já a mezi náma láhev. Kopnul jsem do ní. Převrhla se. Vylila se na šedý koberec kapička vína. Byl jsem trochu nacákaný. Všechno mi hrálo do noty. Ženské jako by se ke mně otočily zády. Jakoby se ke mně otáčely zády i ty zdi. Co je za zdí? Další zeď. Určitě. Svět jsou zdi. Bez zdí chcípáme nebo hledáme zeď, u které bychom chcípli.

Vstal jsem a dovrávoral do kuchyně. Zapálil jsem si cigáro a prohlížel si svůj psací stroj. Byl to přežitek. Nikdo na tomhle historickém svinstvu nepíše. Jenomže já byl chudý. A nechtělo se mi psát perem, protože můj rukopis stál docela za hovno. Usmál jsem se a potáhnul si. Vyfouknul jsem dým, až zeď zakašlala.

Na chvíli jsem musel usnout, protože jsem se vzbudil a plápolal mi kobereček v kuchyni díky cigára. Udupal jsem to a zalil vodou. Byt začínal trpce smrdět. Smrděl stejně tak trpce, jako já. Konečně jsme si byli rovni. Já i ty zdi. Soutěžil jsem s nimi, kdo tady vydrží déle. Moc mi to nešlo.

Prásknul jsem do sebe tabletu Xanaxu, obul se a vyšel ven do zimy pryč z toho smradu. Venku byla tma. Bylo asi kolem deváté, fakt nevím. Rozešel jsem se ulicí.

Procházím se tak namazaný a vymazaný s rukama v kapsách, když kolem mně proběhnul nějaký chlap. Odstrčil mě, až jsem to neustál a upadnul na zem. "Debil," utrousil jsem a zvedal se. V tom na mě zezadu skočil další chlápek. Znova jsem byl na zemi. Tentokrát mi klečel kolenem na ksichtě a křičel, ať vrátím ukradenou peněženku.

Ten chlap byl policajt. "Běž do prdele," řekl jsem mu. "Žádnou peněženku nemám. Chlápek kolem mě proběhnul a běžel dál." Ale policajt se nenechal odbýt. Spoutal mi ruce za zády a zvednul mě. Táhnul mě ulicí. Z dálky jsem postřehnul blikající modré světla. Táhnul mě. Ani jsem se nic nesnažil vysvětlovat. Měl jsem nahnáno, sedřený ksicht a taky jsem nebyl dobrý řečník. Dotáhnul mě k autu a postavil mě před nějakou ženskou. Vypadala docela dobře. Hubené nohy v černých riflích, bílý krátký svetr a na něm elegantní černý kabát. Měla dlouhé, moc dlouhé, tmavé vlasy, modrošedé oči, plnější dolní ret a slzy na tváři.

"Je to on?" řekl fízl.
"Ano. Jsem si jistá," přitakala okamžitě. Při jiných okolnostech bychom spolu mohli zažít pár let šílenství a čisté lásky a ještě šílenějšího a čistého sexu. Teď mě ale neprávem cpala do basy.
"Slečno, já jsem jen chlápek, co bydlí tady hned vedle," snažil jsem se.
"Počkat," řekla. "To není on."
"Jste si jistá?"
"Ano. Tenhle byl s ním a uhodil mě."
"Ženská jedna šílená!" zařval jsem, přičemž jsem dostal pěstí do držky.


U výslechu jsem se přiznal. Když jsem seděl ve vazbě, byl tam jeden chlápek. Byl přibližně stejně vysoký, jako ten kretén, kvůli kterému jsem tady byl.

"Poslouchej, za co tu jsi?" řekl jsem.
"Drž hubu."
"Ne."
"Tak dobře. Okradl jsem jednu ženskou a běžel ulicí. Cestou jsem srazil jednoho debila a běžel dál. Jenomže když jsem tak běžel, tak jsem po nějaké chvíli zakopnul a proletěl oknem zaparkovaného auta. Zrovna kolem šli nějací pochůzkáři. Ihned mě čapli a dotáhli tady, za vykrádačku auta. Byl bych se nechal raději zabásnout za tu zasranou peněženku. Stejně to byla určitě kráva."
"Byla to kráva," přitakal jsem.
"To ale vlastně nemůžeme vědět, chlape. Nejsi zas takový kretén. Vlastně tě i odněkud znám."
"To si piš," řekl jsem, vstal a požadoval si zavolat. Ten ubožák se přitom na mě díval s podezřívavým pohledem a dumal. Musel jsem se na zítra omluvit z práce. To mě teď zajímalo víc, než on. A tu ženskou už nikdy nesbalím. Škoda. Přitom jsem tak úžasný milovník. Kecám. Občas mám štěstí. Většinou ne.

Bažina

24. ledna 2016 v 15:08 | Jan Lahodný
Temná bažina, toť obrazem této doby,
Nevlidná a prohnilá to země je,
Jen hyeny a švábi zde pořádájí hody,
Na kořist nevinou čekaje.

Hnilobný pach lži a klamu, dere se do nosu,
Z cesty spravedlivé chce tě svézt,
Tisíce špatných odboček na zlatém podnosu,
vybírej pečlivě, nesmíš se splést.

Ach smutný osude.
Když mysl má, ztracená se jeví,
Ukaž mi cestu jasnou,
Spas mou duši, bažina temná nepoleví,
Dřív než naděje zhasnou.

Kyslík

17. ledna 2016 v 14:21 | Ondřej Bezstarosti
Se dusím
nemůžu dýchat
nemůžu dýchat ani doma
kde jsem sám
obklopen bílými zdmi

"Máš temné oči,"
"Jak jako temné?" ptala se
vypadala šíleně
vrazila brčko do mojeho piva
a sála
"Fuj, to je dvanáctka," řekla
ale stejně se ještě napila

Zapálil jsem si
a najednou jsem s ní tančil
a potom
Jsem byl už zase sám
Udušen tím smradem
smradem života
zbytečností
co obklopují nás každý den

Úvaha o existenci

14. ledna 2016 v 16:34 | Ondřej Bezstarosti
Zajímalo by mě, co je ten pravý způsob života. Pochlastávat na barech, balit ženské, dostat pohlavní nemoci, vyléčit se z nich nebo číst celou dobu knihy a usmívat se přitom, předstírat, že jí žijeme nebo lézt po horách, mít rodinu, koupit si nové auto, nechodit do práce, chodit do práce, těšit se na důchod, zemřít, narodit se, zabít, oživit, být doktor, právník, celník, kosmonaut, traktorista nebo vychovatelka v družině základní školy?

Když jsem četl jednu knížku, tak tam vysvětloval autor, že když se jich na základní škole ptala učitelka, čím chtějí být, on jediný prostě řekl, že neví. Posunul jsem to o level výš. Kdybych tam v mém třináctiletém těle seděl teď já, asi bych řekl, že dělníkem ve fabrice místo nějakého zasraného umělce. A až by se mě zeptala proč, odpověděl bych: abych v životě byl co nejmíň zklamaný.

Ale nasrat na tyhle kecy. Co vlastně znamená život? "Život je čekání na smrt," řekl. Měl pravdu. Musíme to vyplnit nějakýma sračkama. Můžeme žrát pomeranče v hotelovým pokoji a dlužit za tři týdny a věřit svému snu, jako Bandini. Můžeme mít prachy, rozhazovat, dávat to najevo a přitom nemít v palici ani jeden kloudný názor. K čemu názor, když mám prachy?! Ptaj se. K čemu všechno, když maj prachy? ptají se.. Až budou chcípat v posteli, u které stojí tři příslušníci jeho rodiny ne z důvodu, že ho milují, ale protože se nemůžou dočkat, až chcípne, protože má buky, přijdu já a připomenu mu to. Veškerý majetek a sračky a vzhledy člověka strašně zastíní. Žijeme na tak podělaném místě, že i když se někomu čumíte do ksichtu, vlastně nevíte kdo to je. A on vám napíše přes internet, místo aby vám něco řekl. Otevřel hubu. Srát na smsky, facebook a podobné hovna. Schovávat se za stěnou umí každý sráč. Ale zpět k témě, do háje!

Součástí života není pouze smrt. Je to sloupec položek. Jako když děláte inventuru. Láska? Chybí. Nasranost? Tři kusy. Ctižádost? Chybí. A tak dále a tak dále. Přes obrovský počet tisíců emocí a píčovin a sraček. Někdy bych chtěl být ta moucha, která ti vleze do držky, když spíš.

Přemýšlení je největší zárukou přežití, ale i paradoxně uhynutí lidstva. Ten svatý rozum. Rozum je Bůh, rozum je smrt, rozum je život, rozum je karma. Máš málo rozumu? Stane se ti něco špatného. Máš moc rozumu? Nezažiješ nikdy nic dobrého. Nezažiješ nikdy nic. Co nám velí rozum? Prakticky to samé, co Bůh. Desatero, daně, odpustky a podobné svinstva.

Tyhle hovna, co jsem tady teď vypsal, jsou jen součástí našich životů. Můžete mě nařknout, že něco z toho jsou lži, že jsem pesimistický anebo že to nedává smysl. Takhle. Když jste se narodili, viděli jste pravděpodobně dvě dlouhé, možná dost nádherné, nohy. Řekněte mi, kdybyste si to pamatovali, přišlo by vám, že to dává smysl? Zrovna v tu chvíli, kdy vás bere kokot v roušce do rukou?

Všechny věci záleží na tom, jak se na ně díváme. A tak by mě prostě zajímalo, co je ten pravý způsob života. Myslím, že žádný není. Existujeme jako losos, který se snaží celý život dostat někam, aby mohl zplodit a chcípnout. Nástrahy světa jsou medvědi, rybáři, jiné ryby. Přišel jsem na to s jedním dost dobrým filozofem. Žijeme rybí životy. Co s tím?

Prásk

13. ledna 2016 v 20:33 | Ondřej Bezstarosti
Není li konce
není ti začátku
od pátku do pátku
ty topíš se ve zvratkách
já točím se v začátkách
ztrácím se v zatáčkách
miluju počátek
nemám rád pořádek
mávnu teď rukou
ty dej si rumkolu
se svou parukou
a křivými pohledy
ztrácíš se ve mě
já ztrácím se v tvým moři

Z moře do prdele
z prdele do hlavy
a zpátky
nemám náladu
ani
na
tvý
sexuální
hrátky
Jsem Rimbaud
ale nejsem buzerant
svět je jednodušší
než to napsal tenhle buzerant
život je bordel
tebe oškubou o prachy
bez prachu
bez lásky
zeptej se prachu
zeptej se svý lásky

Prásk

Mořský déšť

11. ledna 2016 v 17:34 | Ondřej Bezstarosti
Mraky se zatáhly nad překrásnou pláží. Byla to taková ta šutříková pláž. Kolem ní vedla cesta. Výhled na protější ostrovy a projíždějící lodě byl úchvatný. Šum moře a vůně vody byla uklidňující. Všichni si toho užívali. Přijeli sem z různých koutů světa.

Z jednoho takového tu přijeli i Ondra a Karolina. Procházeli se po pláži. Obdivovali veškeré detaily. Byli tu teprve druhý den. Procházeli se a byli zvědaví, co je dál a dál a dál. Ale mraky se zatahovali. Sem tam spadla nějaká líná kapka z nebe. Jim to však bylo jedno. Usmívali se na sebe a drželi se za ruce. Viděli jen krásu toho druhého. Byli šťastni. Tenkrát byli opravdu šťastni. Když došli k jednomu baru s výhledem na moře, uviděli v dálce obrovský přístav jachet. Mohlo to být dobrých deset kilometrů.

Rozhodli se, že se tam projdou navzdory tomu, že sem tam nějaká kapka spadne. Pláž už pozvolna končila. Museli vyjít na pohled dost staré schody a vydat se uličkami mezi hotely. Po chvíli vyšli na hlavní cestu. U pláže to byla krása. Tady bylo pusto. Jen stromy a suchá tráva sežraná sluncem a mořským vzduchem. Chodník vedl kolem hlavní cesty směrem k městu. Už trochu pršelo. Bylo jim to jedno. Vlastně ani pomalu nevnímali ten déšť. Možná byli i rádi, že prší.

Zastavili se u vily, která měla obrovskou zahradu s překrásnými stromy. Byla to jedna jediná vila. Kolem bylo zdánlivé prázdno. V dálce stále moře. Jachty a plachetnice se přibližovaly. Dali si cigáro a přemýšleli, jak asi to bude vypadat. O něčem se bavili. Smáli se tomu. Pozorovali líně projíždějící auta. Přemýšleli o tom, co budou dělat v noci. Byli plní vášně a lásky. Něco, co zná každý, ale přitom jen oni dva. Dodnes si to podle mého budou pamatovat. Každou z těch chvil.

Po krátké pauze šli dál. Začínali se objevovat hotely, domy, vysoké budovy a obchody. Byli tam poprvé, ale šli, jakoby tam bydleli. Jakoby se vítali se starým známým místem. Přemýšleli, jak krásné by bylo tam spokojeně žít.

Déšť už přidal na síle. Mraky ztmavli. Slunce jen sem tam vykouklo zpoza mraků, ale ti jej ihned zakryli. Kapky Ondru i Káju chladily na zádech. Už museli sem tam přeskakovat kaluže. Zastavili se u znaku města. Byl to takový delfín v kruhu s náznakem vln. Doteď na to Ondra často myslí. Nějak mu to utkvělo v hlavě. Když s ním občas mluvím, říká: "Museli jsme to vyfotit v dešti jak kráva, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká." Je to přeháněč. Vždycky přeháněl. Kája byla vždy ta, co tomu dala trochu reálnou tvář, když on něco vyprávěl. Ale zpět.

Přišli teda k tomu přístavu, který viděli z oné velké dálky. Od úplně malinkých loděk chudých lidí, přes trajekty, rybářské lodě a až po jachty bohaté smetánky. Všechno tam bylo. Tohle nikdo z těch dvou nezná. Bylo to, jako když se poprvé viděli. Tenkrát akorát tolik nechcalo.

Teď už ale začalo absolutně pršet. Déšť se dostal do ráže. Padaly obrovské kapky. Byl to doslova slývák. Zaběhli do prvního baru, který byl hned u přístavu. Ani jeden z nich neměl nic jako deštník. Dali si každý koktejl. Názvy si Ondra nepamatuje, ale jeden byl do zelena a byl sladký jak prdel, dle jeho slov, a druhý měl on - modrý, méně sladký. Samozřejmě chutnal vždycky víc koktejl tomu, co měl ten druhý a tak si je po chvíli vystřídali. Seděli, dávali si koktejl, sledovali smutně ten déšť, který ne a ne ustát, kouřili cigáro a sem tam se podivili pohupujícím se lodím po rozbouřeném moři.

Neměli páru, kde je autobusová zastávka a jestli zrovna něco jede. Když už měli dopito a déšť neustal, rozhodli se zatnout zuby. Vešli do toho deště, kryli si hlavy mikinami a šli. V botách měli okamžitě absolutní mokro, oblečení jim těžklo. Hlavní však bylo, že byli spolu. Ondra dostal nápad, že budou stopovat. Museli se však dostat na hlavní cestu. Chvíli se zastavili pod střechou obchodu a vymačkali ze sebe, naprosto zbytečně, vodu. Když déšť neustával ani trochu, spíš ještě přidával na intenzitě, pokrčili rameny a vyšli. Zahnuli do zatáčky, která vedla do kopce. Z cesty nebyla cesta, ale řeka. Voda tekla obrovským proudem dolů. Byla rozprostřená po celé vozovce. Oni však byli na jedné straně chodníku a museli na druhou stranu.

Namočili si tak definitivně boty. Dostali se však na hlavní a tak stopovali. Jenomže kdo by asi zastavil dvěma promoklým lidem, že ano. Byli však už zoufalí a tak to zoufale zkoušeli.

Pokračovali dál a dál. Už byli skoro u té vily, kde si ještě dvě hodiny zpět dávali cigaretu. Zpoza zatáčky směrem od města vyjel starý bílý Opel Corsa. Zvedli oba dva palce nahoru a modlili se. Když už ztratili skoro naději, auto zastavilo. Řidič vypadal jako Antonio Banderas. Byl to Chorvat a neuměl ani česky a ani anglicky. Ondra řekl místo, kde bydleli, Turanj. Z auta nešlo vidět na krok. Ten chlap byl dobrý blázen. Když se Ondra připásal, řidič ho okamžitě odepnul a zaťukal si na čelo, co jako blbne. Nehledě na to, že pásy vzadu pro Káju ani nebyli.

A chlap jel a říkal cosi o tom, že z města, ze kterého jedou, z Biogradu na Moru, je jeho otec a jeho matka zase z místa, kde byli ubytováni. Stěrače byli naprosto zbytečné, protože byl slývák opravdu krutý. Ale řidič si jel, jakoby neexistovalo něco jako déšť. Ten magor pořád přepínal nějaké písničky. Chvíli hrála nějaká hymna celého letoviska, kde byli, potom pouštěl nějaké reggea, pak to přepnul na nějakou rockovou odrhovačku, potom zas nějaké reggea. Začínalo jim připadat, že je docela solidně nakuřený.

Vrchol byl, když jeli kolem té pláže a on pustil volant, ukázal na nějaký klub a řekl: "Párty párty, bubny, bubny!" a začal bubnovat. Pochopili, že tam asi někde bývají párty. Z hotelových schodů tekli proudy vody. Žasnul i řidič. Smál se tomu jak idiot.

Když je teda už dovezl, poděkovali a vyskákali z auta. Když auto odjelo a oni mlčky ušli pár metrů, oba dva začali: "Co to bylo za magora?! Tak ten byl hustý!" a smáli se. Doběhnuli do své Vily Mate, svlékli se, osprchovali a vykroutili hadry. Sedli si na balkon a dali si cigáro. Teď už začínali přemýšlet, kde si dají večer večeři. Čekalo je dost překrásných dnů jejich života. Déšť začínal ustávat.



Tenhle Ondrův memoár mám docela v lásce. Rád o tom vypráví. Vždycky popisuje toho řidiče z grácií a elánem, jaký vidívám u málo kterých lidí. Je to sice dost plochý příběh, ale je v něm krása a vášeň dvou zamilovaných lidí. A toho by na světě mělo být víc.


Rozebrat mě a prodat

10. ledna 2016 v 20:40 | Ondřej Bezstarosti
Ani se mi nechce
ani se mi nechce jít
a sednout si do prázdného bytu
ani se mi nechce
sám chcípat, sám žít
ani se mi nechce
se zbláznit
šílet a proklínat se sám
uprostřed prázdného bytu
a ona už nezaklepe
neřekne mi
miluju tě
nic

ani se mi nechce
spát sám ve velké posteli
která nebude vonět jejíma vlasama
ani se mi nechce
žít s tím
že její náruč už nebudu mít
že jí nepoložím hlavu do klína
že ji nebudu moct líbat

poprvé v životě
se cítím osamělejší
než kdy předtím
a nevím
co s tím

Poslední

10. ledna 2016 v 15:37 | Ondřej Bezstarosti
Přišel jsem o svoji lásku
o tu holku, které jsem napsal
tisíce básní

přišel jsem o ni
je mi ze mě zle
kdybych nebyl debil
mohl jsem mít lásku

a ted tady sedím
cítím se víc sám než předtím
a je mi do breku
ne z ní
ale ze mě

život si nevemu
nemám na to koule
chlastat ale přestanu
budu lepší ale

ale už ji nikdy neuslýším
jak říká že mě miluje
už nikdy nebudu vedět
jestli tu pro mě doopravdy je

jsem sám
a je mi ze mě zle

Kuky

...