Únor 2016

O víkendech

29. února 2016 v 10:08 | Ondřej Bezstarosti
Se kroutilá
jak lahodná
mi svítí oči
v piči točí se svět
kolem mě?

Se snažila
neuspěla
oči zavírám
hubu otvírám
zývám
a usínám

Všude kolem mě je bordel
vzpomínky jsou neutřízené
teď zase čekat týden
ať to všechno znovu provedeme

A zatímco ty spíš
a chceš jít někam chlastat
já zase chlastám
a chci jít někam spát

Se zavírám
se do sebe
Je mi pomoci
jen od tebe

"Krystalický chování"

26. února 2016 v 7:32 | Ondřej Bezstarosti
Asi pět lidí leželo na zemi
bordel byl úplně všude
v koupelně, v chodbě, v kuchyni
ve vzduchu čpěla syntetika a smrt

Přijel jeden na kole
honili ho fízlové
postavil se mi do kuchyně
a nalil si víno

Když ho vypil
jeho tělo se sesunulo k zemi
Nikdo nehnul ani brvou...

Na hajzlu byla kytka a špinavé zrcadlo
mladí parchanti chcali z okna
jisté patro, ve kterém se píchalo
v koupelně, na balkóně

Bylo světlo, ale kolem byla tma
o jednoho jsem zakopnul
když jsem hledal cigára
a všichni, byli mrtví tak nějak stejně

Čubka v pokoji kouřila kámoše
už přes hodinu si tam s ním hrála
zatímco on... pokojně spal
Pozdravil jsem jí a šel si zakouřit

Venku byl úplně jiný svět
lidi chodili do práce
měli svoje povinnosti
zatímco my měli problém žít

Následující noc
byly zrcadla čisté
a ta ženská
tam nechala podprsenku

Přišla si pro ní
a my zašpinili zrcadla
ráno bylo zase
poseté mrtvolama

Kéž nikdy nezestárnem
říkám si

Jak noc zmizela kdesi do ráje

24. února 2016 v 7:17 | Ondřej Bezstarosti
Bylo ráno
ale nevstal jsem
svítalo
ale bylo pod mrakem

Přes noc napadnul sníh
viděl jsem kopce
všechny ty stromy
zasněžené domy

A i když tolik nenávidím sníh
a málo kdy se pro něco nadchnu
tak mě tohle krásné panorama
nadchlo víc, než ta nejkrásnější ženská

Tenhle pohled na mě tichým hlasem mluvil
že temný dnešek může být
však čistý a bílý zítřek bude určitě
potýkal jsem se najednou s pocitem "snít"

I když jsem už dávno
žádné sny neměl

ROZHOVOR

23. února 2016 v 18:15 | Ondřej Bezstarosti

"Víš, vždycky když jsme šli po ulici, tak strašně žárlila. Když jsme potkali moji bývalou, tak byla strašně nasraná. Pořád byla v jednom kuse nasraná. Nebyl jsem sice žádný svatý, ale člověka to docela začne zraňovat, až srát. Takže jsme se jenom hádali, šoustali a jinak jsme protrpěli obrovské časy ticha, kdy byla uražená a já kouřil jednu za druhou."


"Taky jsem to tak měla. Když jsem třeba byla na jedné akci, tak mi neustále volal, kde jako jsem, s kým tam jsem a kdy se hodlám vrátit domů. Odpověděla jsem a on mi to típnul, načež mi po deseti minutách volal a omlouval se. Tak jsem ti přijala, když ale po dvaceti minutách volal znovu a znovu po mě řval, s kým tam šukám a tak různě."


"Měli jsme to hold těžký. Nejsměšnější na tom všem vlastně bylo, že mi utekla s týpkem, kterej jí učil řídit. A to mi předtím říkala, jakej, že to není kamarád a tak. Měl jsem to u prdele, protože jsem jí věřil. Chápeš to? Ty jí věříš, ona tobě ne, ale ojebe tě nakonec ona."


"Moc dobře to chápu. Když jsem jednou šla s kámošem na koupák, tak jsme normálně pokecali a tak, bylo nás tam víc, on mi udělal masáž a normálně jsme se bavili. Potom to kámoška vykecala tomu idiotovi. Večer tam byla akce. Ten můj kretén tam přijel a vykopnul sráčsky zub tomu kámošovi. První věc, která mě napadla, bylo z trucu vykouřit tomu kámošovi, ale ovládla jsem se."


"Se divím, žes ho neposlala do prdele."


"Já se divím, žes ji neposlal do prdele."


"Já taky. Potom, jak mi utekla s tím kreténem, jsem dost pil. Mezi tím vším pitím najednou stála naproti mě. S těma jejíma kozama, očima, prdelí, úsměvem, jazykem. A tak jsme byli zase spolu. Neuběhla moc dlouhá doba, kdy si stěžovala, že vůbec nežárlím. Říkám, oukej, začnu žárlit. A tak jsem žárlil jak píča, i když mi to bylo proti srsti, načež si začla stěžovat, že pořád jenom žárlím, jak dement. A že prý jsem začal žárlit, až když se něco stalo, až když mě opustila. To mě vytáčelo do mraků. Podle ní snad vztah musel být postavený na žárlení? Taková sračka!"


"Můj bývalý a ta kráva, by se měli dát dohromady. Moc by jim to slušelo. Třeba by si podřízli navzájem krky a v mukách lásky, že stoprocentně žárlili, by umírali. Heh. A nakonec ti řeknou, že nechcou být ve vztahu, že chcou párty. A tak jdou a první co udělaj je, že vyprcaj s prvním člověkem, kterého potkaj."


"Máš recht! Užívat si - šoustat."


"My dva si docela rozumíme, co?" špitla najednou vážně.


"Taky si myslím," usmál jsem se a letmo ji políbil na tvář.



Venku chcalo. My stáli na vlakové zastávce a vůbec se neznali. Tedy prozatím. Po nějaké době začalo chcát i za oknem, zrovna když jsme leželi v posteli a mlčeli.

Za oknem

22. února 2016 v 19:05 | Ondřej Bezstarosti
Šel jsem takhle domů s kámošem
a ten říká
Ondro, ty vole, představ si
-byl docela na šrot-
že se ráno vzbudíš
a za oknem na parapetě
bude bít chlap na okno a řvát
pusťte mě dovnitř, zmrdi!
přičemž ty bydlíš ve třetím patře
v činžáku

Kývu na to, že by to bylo zajímavé

To si kurva piš
říká

Před třema hodinama jsem seděl v baru
a byla tam odporná ženská
s mastnýma vlasama
pupkem
odporným ksichtem
řvala po svém nachcaném chlapovi
řvala po něm a řvala
bylo mi trapně
Tuhle bych na tom parapetě
klidně nechal stát
řekl jsem si
a zasmál se
chudák chlap
ještě jsem na tom nebyl tak mizerně

Někteří lidi
by si zasloužili
zůstat stát na parapetě

Teď sedím doma sám
rybičkám krásně funguje filtr
mají víc kyslíku, než já
na parapetě nikdo nestojí
a já si říkám
že tahle báseň je ale kravina
čistý vývoj...

Boomerang

21. února 2016 v 20:59 | Ondřej Bezstarosti
"Když vidím
jak se chovají lidi kolem
je mi z toho na zvracení
výhružky, agrese, děvkaření
provokování, řev, ošklivost
blití, chcaní, ječení, brek
bolest, nemocnice, smrad
předsudky, zbytečnosti
na hovno

Ne, že bych něco zvláštního hledal
ne, že bych se něčeho žadonil
mám to přesně takové
jaké sám si to udělám

Jen bych chtěl v tom šedém konci
plném zoufalých idiotů
najít trochu světla
které by mělo pochopení..."

Přemýšlel jsem a díval se z okna
na hřišti venku si kluk házel
s oranžovým boomerangem
nešlo mu to stejně jako mně

ten život najednou uměl být plochý...

Černá a bílá

17. února 2016 v 16:54 | Ondřej Bezstarosti
Šel jsem po supermarketu
všude lidi
připadali mi černobílí
jednotvárné obludy
linoucí se jako smrad
jako smog
jako červi

Zničehonic zpoza rohu
vyšla nádherná zrzka
měla kratší vlasy
boty na podpatku
byla vysoká
mohlo jí být asi kolem pětadvaceti
Měla červený kabát

Zadíval jsem se jí na zadek
zpod kabátu toho moc nevidíte
můžete jen hádat
Nohy ale měla dokonalé

Takhle si to kráčela
posraným německým supermarketem
a já na ni hleděl
Klap, klap, klap, klap
slyšel jsem

Když jsem se jí podíval do obličeje
hned jsem věděl, že je to mrcha
takové to tušení
co máte po pár zkušenostech s ženami
ženy jsou tak jednoduché
až vám hrábne a nepochopíte nic

Po chvíli se k ní připojil její přítel
byl asi o čtvrt hlavy menší
vypadal docela v pohodě
Měla ho v kapse

Ten červený kabát
jí určitě koupil on
aby se jí lidi nedívali na zadek
škoda
kdyby to neudělal
nikdy bych se nepodíval do jejího ksichtu
a neřekl si:
"Bože. To musí být ale mrcha. Chudák chlap."

Koupil jsem sýr a cigára
a odešel
A zapomněl na ni
Lidi byli pořád černobílí

Hawai

15. února 2016 v 22:03 | Ondřej Bezstarosti
Hleděl z okna. Měl opřenou ruku o loket a v dlani svou bradu. Zarytě přemýšlel. Pozoroval procházející lidi. Pracoval v pizzérii. Restaurace byla prázdná. V číšnickém smokingu hleděl z okna a bylo mu tak nějak nijak. V rádiu hráli cosi od americké zpěvačky. Píseň neznal, ale přesto se mu líbila. Trošku se usmál, když se přistihnul, jak do rytmu klepe špičkou boty o zem. Za celý den tu bylo jen pár lidí. Nic, co by stálo za řeč. Teď už se však pomalu stmívalo. Venku byla zima. Po sněhu však ani památky. Po lidech ani památky. Jen sem tam někdo prošel. Zamyšlený dívajíc se na chodník.

Když bylo asi hodinu před zavíračkou, otevřely se dveře a dovnitř vešla mladá slečna. Mohlo být jí kolem sedmnácti osmnácti. Měla na sobě béžový kabát, černé kalhoty a černé boty na podpatku. Hned si všiml jejích objemných vlasů. Ta spleť vlasů zakrývala límec kabátu. Bylo to elegantní. Dlouho neviděl tak elegantní ženskou. Usmála se na něj jejími malými rty a sedla si ke stolu.

Naprosto ho zmrazila. Bylo mu asi kolem dvaceti. Byl mladý, nevěděl pořádně, co dál s životem. Ale teď hleděl do jejích očí a cítil se tak trochu bez jakýchkoliv starostí. Trvalo mu asi dvě minuty, než se rozešel k ní. Když měl hosty, nikdy neznervózněl. Vždycky si byl jistý. Vždycky si věřil. Ale tenhle její pohled jejíma nazelenalýma očima ho naprosto zmrazil.

"Co si dáte, slečno?" snažil se vypadat sebejistě.
"Mám hlad. Co byste mi doporučil?"
"Pokud máte ráda pizzu, doporučil bych vám Hawai. Máme výbornou Hawai," usmál se a koutkem oka pohlédl ven. Za okny začal ohňostroj. Přišlo mu to docela divné.
"Pizzu mám ráda, může být," usmála se.
"A k pití?"
"Třeba víno. Bílé."
"Už se to nese."

A tak vyřídil její objednávku. Stál u pultu, dělal, jako že čistí sklenice. Sem tam na ni kouknul. Byla tak elegantní. Tak na úrovni. Příborem jedla pizzu a sousta zapíjela malými doušky vína. Všimnul si, že má takovou roztomile zvláštní bradu. Zatoužil ji za ní chytit a podívat se jí do očí. Ona si naopak všimla, že na ni tenhle číšník vlastně nechal oči. Usmála se a dala se dál do jídla.

"Chutnalo?" zeptal se ten mladý kluk.
"Jasně," řekla.
"Budete si přát ještě něco?"
"Ne. Zaplatím."
"Účet je na mě, ale neříkejte to šéfovi," usmál se.
Nechala se pozvat. Pomohl jí obléct kabát a najednou byla pryč. Když se zavřely dveře, otočil se a odběhl dozadu do kanceláře šéfa.

"Končím," řekl.
"Tak jo," řekl šéf. Což číšníka vlastně zarazilo. Asi nestál za moc.
Rychle se převléknul a vyběhl ven na ulici. Rozhlédl se doleva a doprava. V dálce ji uviděl, jak se vznáší se svou černou kabelkou na svých podpatcích.

Přidal do kroku. Najednou si začínal připadat divně. Jak ji má vlastně oslovit? Bude vypadat sakra divně. Určitě se otočí, podívá se mu do očí a řekne: "Ty jseš ale psychouš." A on na to nebude mít, co říct a bude v loji. Trochu začínal litovat svého unáhlého rozhodování. Byla to sice přece jenom brigáda, ale peníze potřeboval. Jak tak přemýšlel, najednou se už nacházel vedle ní.

"A kam vlastně míříš?" zeptal se neohrabaně.
"Nemáš být v práci?"
"Dal jsem výpoveď," usmál se.
"A proč?"
"Já ani vlastně sám pořádně nevím," zasmál se.
"Rozhodla jsem se jen tak projít."
"Můžu ti udělat společnost?"
"No, to nevím," řekla mrazivě.
"Jmenuju se Andrew."
"To už je lepší," zasmála se. "Mia."
"Těší mě."
"Mě možná taky."
"Proč možná?" zeptal se, načež začal být zase rozpačitý. Trochu se třásl.
"To ještě oba tak trochu nevíme."
"No to máš pravdu. Co když jsi nějaká sadistka, která mě chce zabít a okrást."
"A o co bych měla okrást číšníka? O dýška?"
"To je taky pravda. A co když jsem ten sadista já?" zasmál se trapně.
"Ty? Ty nejspíš ne," řekla a sjela jej pohledem od hlavy k nohám.

Procházeli takhle ulicí a povídali si. Bylo jim docela fajn. Kdyby tehdy Mia neměla hlad, možná by se ani nepoznali. Nebo poznali? Když se potom domluvili, že zajdou spolu ven znova, po nějaké době se octli u Andrewa. Předtím nakoupili suroviny a on udělal sushi. To sushi se mu zrovna docela nepovedlo. Ať už jí to vadilo nebo ne, nevyčetla mu to.

Když nějakou dobu jen seděli a povídali si, Andrew vstal, pustil píseň Polly od Nirvány a vyzval Miu k tanci. Neodmítla. V pokoji plavali v akváriu dvě krásné ryby. Hrála píseň a chvíli byli oba zticha. Začali tančit.

Za oknem chodily páry. Zrovna byl Valentýn. Ale těmahle dvěma to bylo jedno. Jen tak spolu tancovali, provokovali se, smáli se a jediné, co si dali, byla pusa. Což se Andymu líbilo. Nerad by, kdyby přestala být tak elegantní ženou, jakou viděl, když ji poprvé spatřil. Co by se stalo dál, to nikdo neví. Ani já. Sedím tady v podobném bytu sám a toužím po něčem takovým. Jsem asi prokletý spisovatel. Nebo ne?

DýBý

12. února 2016 v 3:10 | Ondřej Bezstarosti
Kdysi dávno
jsem ležel v pokoji
od něj vedly schody dolů
kdysi z nich spadla
když byla náměsíčná

Ležel jsem v posteli
a prohrabával jí její jemné vlasy
ta ženská měla nejjemnější vlasy
které jsem kdy cítil

Měla obrovské zelené oči
a plné rty
Byla laskavá
byla šílená
mladá
a já bohužel taky

Nikdy jsem s ní nespal
ale když jsme se dráždili
bylo to jako
dráždit bohyni
vzdechy se výřili pokojem
jako uragán japonskem

škoda jen
že jsem byl mladý
dneska už je všechno jinak
a já slintám nad její krásou

je mi tak nějak
zvláštně smutno

Po jakémkoliv detailu
její duše i těla

Hemingway, já a erotika

11. února 2016 v 12:46 | Ondřej Bezstarosti
Místnost, kde by si Hemingway
ustřelil palici
jeho nádhernou
brokovnicí

Nejvíc by mi lezlo na nervy
to uklízet
Uklízení
to je sbírání vzpomínek
do černého pytle
do zasraného černého pytle

Mítnosti, kde lítal jsem opilý
pil víno s nádhernou kobrou
a potom jsme šli do postele
a ještě neřekli si dobrou

Místnosti, kde píšu erotické básně
o tom, jak sundáváš si podvazky
a ukazuješ mi tvůj nádherný zadek
Jak sním o tvých nohách

O tom, jak páskem přitahuju si tě
a lehce líbám na prsou
Mezi těmi zdmi
kde jsem svůj a ty svou

Hemingway by si tu URČITĚ
ustřelil palici
Já mám však dost vitamínů
cigaret a papírů

Na které můžu vychcat
to poslední
co zbylo z mé duše

Miluji svůj domov
mé zlaté ryby jsou mi důkazem