Hawai

15. února 2016 v 22:03 | Ondřej Bezstarosti
Hleděl z okna. Měl opřenou ruku o loket a v dlani svou bradu. Zarytě přemýšlel. Pozoroval procházející lidi. Pracoval v pizzérii. Restaurace byla prázdná. V číšnickém smokingu hleděl z okna a bylo mu tak nějak nijak. V rádiu hráli cosi od americké zpěvačky. Píseň neznal, ale přesto se mu líbila. Trošku se usmál, když se přistihnul, jak do rytmu klepe špičkou boty o zem. Za celý den tu bylo jen pár lidí. Nic, co by stálo za řeč. Teď už se však pomalu stmívalo. Venku byla zima. Po sněhu však ani památky. Po lidech ani památky. Jen sem tam někdo prošel. Zamyšlený dívajíc se na chodník.

Když bylo asi hodinu před zavíračkou, otevřely se dveře a dovnitř vešla mladá slečna. Mohlo být jí kolem sedmnácti osmnácti. Měla na sobě béžový kabát, černé kalhoty a černé boty na podpatku. Hned si všiml jejích objemných vlasů. Ta spleť vlasů zakrývala límec kabátu. Bylo to elegantní. Dlouho neviděl tak elegantní ženskou. Usmála se na něj jejími malými rty a sedla si ke stolu.

Naprosto ho zmrazila. Bylo mu asi kolem dvaceti. Byl mladý, nevěděl pořádně, co dál s životem. Ale teď hleděl do jejích očí a cítil se tak trochu bez jakýchkoliv starostí. Trvalo mu asi dvě minuty, než se rozešel k ní. Když měl hosty, nikdy neznervózněl. Vždycky si byl jistý. Vždycky si věřil. Ale tenhle její pohled jejíma nazelenalýma očima ho naprosto zmrazil.

"Co si dáte, slečno?" snažil se vypadat sebejistě.
"Mám hlad. Co byste mi doporučil?"
"Pokud máte ráda pizzu, doporučil bych vám Hawai. Máme výbornou Hawai," usmál se a koutkem oka pohlédl ven. Za okny začal ohňostroj. Přišlo mu to docela divné.
"Pizzu mám ráda, může být," usmála se.
"A k pití?"
"Třeba víno. Bílé."
"Už se to nese."

A tak vyřídil její objednávku. Stál u pultu, dělal, jako že čistí sklenice. Sem tam na ni kouknul. Byla tak elegantní. Tak na úrovni. Příborem jedla pizzu a sousta zapíjela malými doušky vína. Všimnul si, že má takovou roztomile zvláštní bradu. Zatoužil ji za ní chytit a podívat se jí do očí. Ona si naopak všimla, že na ni tenhle číšník vlastně nechal oči. Usmála se a dala se dál do jídla.

"Chutnalo?" zeptal se ten mladý kluk.
"Jasně," řekla.
"Budete si přát ještě něco?"
"Ne. Zaplatím."
"Účet je na mě, ale neříkejte to šéfovi," usmál se.
Nechala se pozvat. Pomohl jí obléct kabát a najednou byla pryč. Když se zavřely dveře, otočil se a odběhl dozadu do kanceláře šéfa.

"Končím," řekl.
"Tak jo," řekl šéf. Což číšníka vlastně zarazilo. Asi nestál za moc.
Rychle se převléknul a vyběhl ven na ulici. Rozhlédl se doleva a doprava. V dálce ji uviděl, jak se vznáší se svou černou kabelkou na svých podpatcích.

Přidal do kroku. Najednou si začínal připadat divně. Jak ji má vlastně oslovit? Bude vypadat sakra divně. Určitě se otočí, podívá se mu do očí a řekne: "Ty jseš ale psychouš." A on na to nebude mít, co říct a bude v loji. Trochu začínal litovat svého unáhlého rozhodování. Byla to sice přece jenom brigáda, ale peníze potřeboval. Jak tak přemýšlel, najednou se už nacházel vedle ní.

"A kam vlastně míříš?" zeptal se neohrabaně.
"Nemáš být v práci?"
"Dal jsem výpoveď," usmál se.
"A proč?"
"Já ani vlastně sám pořádně nevím," zasmál se.
"Rozhodla jsem se jen tak projít."
"Můžu ti udělat společnost?"
"No, to nevím," řekla mrazivě.
"Jmenuju se Andrew."
"To už je lepší," zasmála se. "Mia."
"Těší mě."
"Mě možná taky."
"Proč možná?" zeptal se, načež začal být zase rozpačitý. Trochu se třásl.
"To ještě oba tak trochu nevíme."
"No to máš pravdu. Co když jsi nějaká sadistka, která mě chce zabít a okrást."
"A o co bych měla okrást číšníka? O dýška?"
"To je taky pravda. A co když jsem ten sadista já?" zasmál se trapně.
"Ty? Ty nejspíš ne," řekla a sjela jej pohledem od hlavy k nohám.

Procházeli takhle ulicí a povídali si. Bylo jim docela fajn. Kdyby tehdy Mia neměla hlad, možná by se ani nepoznali. Nebo poznali? Když se potom domluvili, že zajdou spolu ven znova, po nějaké době se octli u Andrewa. Předtím nakoupili suroviny a on udělal sushi. To sushi se mu zrovna docela nepovedlo. Ať už jí to vadilo nebo ne, nevyčetla mu to.

Když nějakou dobu jen seděli a povídali si, Andrew vstal, pustil píseň Polly od Nirvány a vyzval Miu k tanci. Neodmítla. V pokoji plavali v akváriu dvě krásné ryby. Hrála píseň a chvíli byli oba zticha. Začali tančit.

Za oknem chodily páry. Zrovna byl Valentýn. Ale těmahle dvěma to bylo jedno. Jen tak spolu tancovali, provokovali se, smáli se a jediné, co si dali, byla pusa. Což se Andymu líbilo. Nerad by, kdyby přestala být tak elegantní ženou, jakou viděl, když ji poprvé spatřil. Co by se stalo dál, to nikdo neví. Ani já. Sedím tady v podobném bytu sám a toužím po něčem takovým. Jsem asi prokletý spisovatel. Nebo ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama