Březen 2016

Slepá láska

31. března 2016 v 21:29 | Ondřej Bezstarosti
"Být slepá, mělo by to svoje výhody,"
řekla, potáhla si
a vydechla dým nad postel
"Neviděla bys můj blbý ksicht, co?"
potáhl si
a vydechl dým nad postel
"To ne. Jen, že bych neviděla lidi,
kteří neumějí žít.
Víš lidi, kteří nežijou,
bývají často dost vidět."
"Co si myslíš o mě?"
"Tebe vidím vždycky ráda,"
odpověděla.

Leželi v posteli nazí
A ona sledovala mizející tabákový oblak

A oblaka
ty slepě líbaly se
s měsícem

A on už měsíc neviděl
naprosto nic...

Do píči se společností

31. března 2016 v 21:20 | Ondřej Bezstarosti
Poslední dobou mě docela serete. Všechno aby si člověk domýšlel. Domysli si tohle, domysli si tamto. Pochop to sám, já ti to neřeknu. Jasně že ne, když nemáš, co říct. Myslím si, že dnešní generace zasránců neuvažuje. Nemyslíte na nic, kurva! Jediné, co vás zajímá je, kdy zase půjdete na párty, jaké máte na sobě hadry, jaký máte telefon, co budete mít ve škole za známky, kterej opíchal kterou, co vaši ex zrovna dělaj, jaké máte nehty, jestli nevypadáte špatně. Jasně. Někteří z vás mají určitě zájmy. Zajímá vás tohle, zajímá vás tamto. Je to v pořádku. Jenomže když vás to zajímá a vy to dáte najevo, jste najednou za absolutního kreténa! A vy to děláte zase druhým! Vždyť i mě čte ta malá hrstka debilů jen kvůli tomu, aby zrovna věděla, s kým jsem píchal, jestli jsem na dně nebo kde jsem chlastal, popřípadě jak žiju, s kým žiju a proč.
Úplně každý teď sere na nějaké posrané myšlenky a činy! Všichni jste jen namáčklí na sociální sítě. Kdysi jsem jel autobusem a o dvě sedadla přede mnou seděla jedna docela pěkná ženská. A tak se dívám na ty její vlasy a pohupující se něžné ramena a říkám si: Sakra, tuhle bych mohl oslovit. Vařil jsem se v tom debilním autobusu strachem, abych pak viděl její debilní pohled, co jako dělám, že se představuju a zajímá mě, jak se jmenuje a jak se má. Co to jako do prdele dělám?
Všichni jste tak sežraní jedy, že kdokoliv, kdo je alespoň trochu odlišný, je za debila. S tímhle bych i něco měla, je upřímný a docela sexy, ale on dělá to a to, tak to na to seru, co by si asi řekli ostatní. Ostatní jsou stejní čůráci, jako ty, tak v čem je problém?!
Neumíte zacházet s chlastem, neumíte zacházet s drogama, neumíte zacházet sami se sebou. Co do hajzlu budete vyprávět svým dětem? S tvojím otcem jsem se seznámila tak, že jsem si ho přidala na facebooku a začla si s ním psát. Sračka! Když se podívám ven z okna, vidím hřiště, které je zarostlé trávou, a kočky a psi na něj dennodenně serou svoje chemické hovna z těch sraček, co do nich jejich páničci popřípadě nabíječi, derou. Je to odporné, odporné, odporné, vy jste taky odporní! Jste psí žrádlo společnosti! Ctíte debilní nácky, ale přitom vašeho pradědu mučili v koncentráku. Jste nuly, kurva!
Nejsem vytočený, to ne. Nějak je mi hovno po tom, co děláte. Vždyť já jsem vlastně taky jeden z vaší "geniální" generace naprostých pitomců. Čím já můžu být jiný, než vy, že? Nenáviďte mě, ale když máte v hlavě hovno = nemůžete soudit sebe, natož pak mě.
Zasral jsem si čas zbytečným výkřikem, na který nikdo nebude reágovat, protože by se bál, co by na to řekli ostatní. Radši mi to vysypete pěkně u baru, když budete nalití. Pěkně, ať to vím jen já, protože takhle je to správně. K čemu by to bylo ostatním?! Ne?
Na chytráky si hrát. To by vám šlo. Ale být alespoň jednou za svůj zkurvený mladý život upřímní, to je Unreal, jak tournament. Hlavní je však říkat o sobě: "Já se nedám, jsem průbojná!" a tvářit se kurva nad věcí. Přitom stojíte za větší kus sraček, než třeba já. Dobrou noc, krásné sny, promrhávejte dál své dny.

Vivaldiho dámy

30. března 2016 v 23:32 | Ondřej Bezstarosti
Už je to nějaká doba. Vlastně ani nevím, jaká. Často se vám stává, že prostě zapomenete, jak dlouho už se něco děje? Jako když se ohlédnete po nějaké cestě, po které jdete a říkáte si: Ale do háje, já už ušel štreku. A pak tu samou cestu projíždíte autem a nic vám to neříká. Je to vlastně nějaká doba.

Byla to dáma, se kterou jsem se pokoušel žít už tu nějakou dobu. Znáte tu hudbu. Klasiku. Vivaldi. Jeho roční období. Seděl jsem tenkrát v obrovském pokoji. Můj tehdejší kamrlík stál docela za hovno. Byl velký asi jako její spíž a tak jsem se spíš... Spíš pohyboval u ní. Měla drahé víno a říkala věci jako: "Miláčku, máš všeho dost? Miláčku, vykouřím tě, jestli chceš. Miláčku, budu na tebe dneska zlá. Miláčku, máš hlad? Uklidíš tady?" Té poslední věty si nevšímejte. A tuhle poslední větu jsem okopíroval. Od koho? Po tom je vám hovno.

Mám strašnou tendenci uhýbat. Nějak mě teď bolí hlava. Už je to nějaká doba. Nicméně seděl jsem tenkrát na gauči, poslouchal, jak zase hraje tahle a ta samá deska od Vivaldiho. Hleděl jsem na lustr a kouřil svoje levné cigáro. Tahle dáma byla zrovna pryč. Měl jsem to království pro sebe. Co se týče toho lustru. Byl obrovský. Něco jako Zeus lustrů. Lustr z Ikey je oproti tomuhle pouze poškozený vibrátor. Nasával jsem trochu toho jejího divnýho vína. Divných vín jsem měl spoustu. Nikdy mi to nedalo nic. Existují dokonce i znalci. Ale znalci jsou všude, víme? Já se tvářil znalecky, jak jen to bylo možné. Co bylo zjevné, jsem nevěděl. Zjevně jsem však věděl, že tady prostě nepatřím. Jako když tu jednou její kočka přišla doprostřed toho zlatého koberce a vyblila ze sebe tunu chlupů, trochu je očichala a pak s nezájmem odešla pryč.

Přemýšlel jsem nad tím, že bych měl něco poskládat. Existovala totiž jedna z mých domněnek, že jsem docela dobrý klavírní skladatel. Skladatel, co složil dvě písně, z čehož jedna byla, abych sbalil tuhle dámu a druhá, abych s ní jakž takž vydržel.

Byla sexy. O tom žádná. Její rudé vlasy připomínaly pekelnou lávu tekoucí po obrysech ďábelského těla. Byla tak trochu exostická. Měla šílené temné oči a plnější rty. Když mi řekla: "Dnes to chci," tak jsem si v té chvíli uvědomil, že už to mám.

Najednou mě něco vyrušilo z mých nepřítomných žvástů k sobě samému. Někdo zjevně vykopnul dveře. Stála tam. Ano přesně tak. Stála tam s tou její zadnicí a šíleným obličejem. Začínal jsem se bát, co sexuálního jí zase napadlo a tak jsem složil zbraně. Otočil jsem se a dělal, jakoby nic. Jakoby nic taky přišla přede mě. Postavila se, dala si ruce v bok a zírala na mě.

Měl jsem něco málo kolem pětadvaceti a ona kolem pětatřiceti. Cítil jsem se jako její mučené dítě. Bůh ví, jestli jsem miloval ji nebo to co bylo v ní. Možná oboje, možná nic.

"Pamatuju si, jak jsem sešla dolů a tys tam píchal tuhle ženskou."
"Cože?"
"Mlč! Pamatuju si, jak jste leželi na zemi. Leželi jste na boku a líbali se. Ona měla pootočenou hlavu k tobě, protože jste k sobě leželi zády a tys jí to dělal ze zadu. A uprostřed toho všeho jste se líbali! Líbali, líbali a líbali!" řvala.
"Ale lásko, o čem to,.."
"Mlč! Potom od tebe odvrátila hlavu a s otevřenou pusou vydechla. Právě měla orgasmus. Nevšímal sis toho a pokračoval. Po chvilce jsi zklidnil tempo a položil sis jí na záda. Pěkně surově, ale něžně. Byla na zádech a ty sis dal jednu její nohu na rameno a dlouhými a pomalými pohyby pokračoval. Pokračovals a pokračovals, až ti dala facku a praštila s tebou dozadu. Bylo tam támhleto křeslo. Praštil ses o něj, ale nevadilo ti to. Vlezl sis do něj i s tím tvým obřím ptákem a vypláznul na ní jazyk. Byla jako šelma. Okamžitě na tebe vylezla a zasunula si ho tam. A začala na tobě skákat. Tys mezitím laskal její prsa a tvářil se nad věcí. A pak jste najednou přestali a tys jí líbal a líbal a líbal!"
"Co to..."
"Mlč! Když jste se dolíbali, vzal sis jí na gauč a přitom byl pořád v ní. Až jste došli ke gauči, vysunul ses z ní, položil si jí na bříško a vniknul do ní pěkně zezadu. V záři měsíce, co osvětloval pokoj, jsem viděla, jak se ti leskne péro z toho, jak je pořádně vlhká. A ona zarývala nehty do gauče, až do něj nadělala strašný díry! Podívej!"
Podíval jsem se. No jo. Byly tam. Ale nic jsem o tom nevěděl.
"A potom jste vybuchli. Oba naráz. Bylo to jako vidět ohňostroj. A já tam stála na těch schodech a uvědomila si, že jsi mě vždycky udělal jenom jazykem. Jak mi asi v tu chvíli bylo?"
"Co já vím," udělal jsem si z toho prdel.
"Mlč! No, a když jste skončili, vyndala jsem z kabelky pistoli a vystřelila. A v tom jste oba vyběhli do hajzlu! A já utíkala za váma. Jediný, který mi mohl pomoct chytit ty dva nahaté šmejdy, jak běží přes můj trávník, byl nějaký opilý dement, co si to takhle šel z baru domů. Pěkně mě to vytočilo. No a teď se vrátím zpátky, a něvím jaks to udělal, zase tady sedíš jakoby nic! Ty zasranej šmejde, já tě zabiju!" zařvala a namířila mi na ksicht pistolí.
Uvědomil jsem si, že ten lustr. Ten lustr nademnou najednou nepoznávám. Do háje. Bydlel jsem o dům dál. Moje ženská měla rudý vlasy! Tahle byla blond! Pro krista na nebi! Jsem v háji!

... No a je to už nějaká doba, co mě žena opustila. Kvůli té ženské s pistolí. Trvalo mi hodinu a půl, než jsem jí dokázal, že já nejsem její polygamní manžílek. Že já vlastně šoustám jinak.

Tak chápete to? Jedna šílená bohatá ženská vás chce zabít a vy si vyšoustáte život, abyste žili pro tu druhou šílenou bohatou ženskou, co bydlí hned vedle. Jenomže ta ženská to bere jako podvod a tak vás pošle do prdele. Všechny konce začínají uprostřed těch nejprostších zdí. A ještě jedno mě napadlo. Vzdejte se klidně milionu ženským. Zavděčit se však můžete pouze jedné. A ta vás už z toho hrobu odejít nenechá. To mi věřte.

Tolik vše k mému fascinujícímu, neb metaforickému příběhu. Kontrolovat po sobě chyby nebudu. Vlastně si to po sobě ani nečtu. Vždycky si svoje věci čtu s prodlevou asi dvou let a říkám si: "Ondro, tys fakt ale kurva dobře psal, kde je ta tvoje šťáva teď?" Snad si to řeknu za dva roky taky. A poslední věc: Věřte si tomu, čemu opravdu chcete vy. Já svý šťávy rozdávat nehodlám. Možná.

ÚVAHA O ŽENÁCH A VĚCECH KOLEM NICH

28. března 2016 v 23:14 | Ondřej Bezstarosti
Tancovat s ženskou na La vien en Rose, je jednoduché. Tancovat s opravdovou ženskou na La vien en Rose ve vašem bytu, na který dlužíte bance něco přes půl mega, i když si vlastně nejste jisti o svojí budoucnosti. To je těžší.
Nechci tu však psát o tanci. Vlastně ani o sexu. Výjimečně, přiznávám. O sexu se píše snadno. Každý vám to totiž bude žrát jako snídani. Mrdání totiž zajímá každého. Je to naše součást. Něco, čeho se nezbavíme do konce života. Dokonce i osmdesátiletý dědek umí ocenit tuhle mladou krásku, vykračující si tak po ulici v sukýnce. Sice mu už pravděpodobně nestojí a z viagry by ho pravděpodobně trefil šlak, přesto však ocení.
Nezáleží na věku. Záleží na chtíči. Chtíč je něco, co mají všichni. Lev, který žere ulovenou zebru, se po očku dívá na lvici, co si olizuje packy. Až se nají a trochu si odpočine, skočí na ni. Chtíč je cesta k rozmnožování. Nám lidem cosi dalo bonus nebonus rozumu a tak se tím bavíme, zabíjíme se kvůli tomu, trýzníme, používáme představivost, fantazii, balíme, někdy si to nepamatujeme a tak dále a tak dále. Nejsme ale na national geographic, abych tady žvanil o tom, proč nás zrovna šukání baví, zatímco nějaký lev se chce jen pářit.
Vidíte. Psal jsem, že tu nechci psát o sexu. Tak trochu jsem to nedodržel. A to je problém, který má většina. Většina z nás věčně něco nedodržuje. Smluvená schůzka, abstinence, pracovní přestávky, míra přívalů sexu, zákony... Nedodržet něco je vlastně popud, aby se něco dělo. Ačkoliv někdo říká, že chce mít klid, tudíž aby se nedělo nic, kecá. Lidi potřebují, aby se něco dělo. Často pak páry po sobě řvou a podvádí se jenom kvůli tomu, aby se něco dělo. Vlastně to není problém. Co myslíte?
Posuneme se dál. La vien en Rose. Dostávám se tedy k jádru věci. K ženám. Ženy jsou nejnepochopitelnější stvoření na tomto světě. Tedy co se týče pohledu mužského. Nikdo jim nikdy nebude rozumět. A kdo tvrdí, že ano, kecá. Ženské myšlenky jsou jako La vien en Rose. Jsou nápadité, symfonické, skvěle do sebe pasují, mají melodii, jsou plné sexu i romantiky a tak dále. Pro nás muže je to jen píseň, prostřednictvím které můžeme okouzlit ženskou. Párkrát se mi stalo, že jsem potkal ženu, kterou jsem nechtěl dostat do postele. Věřte si nebo ne, fakt teď nekecám. Ono to tam stejně někde v zadu mozku je. Svítí to jako lampa na rozházený papír, na kterém je napsáno: S touhle chceš mít sex, ale ne teď!
Nevím, jak vaše, ale moje mysl funguje, co se týče žen asi tak. Pokud ta ženská za něco stojí, určitě ji chci poznat. A ne opíchat. Pokud ta ženská nestojí za nic, chce buď opíchat mě, nebo (a to většinou) chci jen opíchat já ji. Tudíž může zažít to, že když odmítne jít semnou ven, už se neozvu.
Většina z nás to tak má. Vsadil bych se, že je to tak i u žen. Já mám třeba jednu nevýhodu. Ženy si začnou číst, co já píšu a hned ví, co jsem za hovado. Nedostanu tudíž šanci a tím to hasne. Je to však jedno. Tyhle pak patří do kategorie povrchních čubek - nemá se smysl s něma bavit. Zaobírat čas.
Každému z vás to vidím v obličeji. Kývete buď doleva a doprava anebo nahoru a dolů. Nechci vás za žádných okolností urážet, ale buďte prosímvás trochu upřímnější. Když si všichni zvykneme na upřímnost, bude víc sexu, víc slov, víc tance - La vien en Rose!
Takže dám teda tenhle guláš dohromady. V prvé řadě je dobrý srát na povrchnost. Povrchnost je mor, co vás sežere. Nejhorší na ní je, že si jí ani neuvědomujete. Ve finále budete řvát, že jsou všichni povrchní. V druhé řadě je dobré vědět, že sex není nástroj. Je to něco, co můžete dělat, když nemůžete usnout, říkal Hank. Je to něco, čím se můžete sblížit anebo čeho si můžete prostě užívat, říkám já. Nic víc. Je třeba se vysrat na poctivé a vážné zacházení se sexem. Sex není vážná věc. Nikdy nebyla. Ne pro nás. V třetí řadě je třeba porušovat, co bylo nadstaveno. Pokud totiž podvědomě chceme, aby se něco dělo, a to si pište, že chceme, musíme čas od času něco změnit něčím, co může změnit i nás. Stojí to za risk?
V poslední řadě se dostáváme k mému sdělení. Ženy jsou jako oheň. Špatně s nimi budete zacházet - spálíte se. Nebudete se jim věnovat - uhasne, zmizí. Budete si s ní hrát - vznikne ohňostroj. Budete ji vydržovat - zahřeje vás, postará se o vás, o vaši stravu, teplo, noc, myšlenky, život. Ženy jsou jediná věc, kvůli které bych byl ochotný zešílet do morků kostí. Tak buďte ochotny samy k sobě a vy parchanti nenasytní, někdy je i poslouchejte.
Třeba pak s jednou budete tančit na La vien en Rose uprostřed vašeho obýváku a uvědomovat si, že ji chcete poznat. Může to být i docela fajn ohňostroj. Teď si jdu však lehnout. Sám. Usnu a bude klid. Hehe.

L-če-

24. března 2016 v 2:52 | Ondřej Bezstarosti
Lítost je něco
co chceme vrátit ale nejde to
je to vakuum naší existence
zapomenuté tvrzené skla

Jsem k politování a k politování budu
a smát se mi navždy budou
a jedna z dalších zrůd bude spát za mnou
nevyspytatelně lítostí oběhnaně obehnanou

Říkám si teď zase
a znova a znova a znova
že kde je ta saze, ten trn v oku
a ta správná spravedlivost?

Spravedlivý. To jsem nikdy nebyl
a teď vymáhám se soudu
a zjišťuju, že ničeho není horšího
než odmítnutí a prázdného osudu
Trpím teď náhle představou
že kdyby ses objevila
kleknu si před tebou
a prosím tě pro milost boží

Prosím tě, ať políbíš mě
ať ukájíš mě srdcem tvým
neb zůstávám přeze všechno na něm závislým
Lítost, to je ta nejhorší milenka

Se kterou se musím naučit žít
neb začali mě všichni ignorovat

A to
To mě nejvíc bolí

Moje Tá..

O tmě

23. března 2016 v 2:13 | Ondřej Bezstarosti
Nikdy se do ničeho nenutím
prostě čekám, až to příjde
někdy to nepřichází, ale o to nejde
a občas se směju, jak blbý jsem mohl být

A jak blbý jsem vlastně byl
když jsem u ní spal - když jsem se probudil
a moc si jí.. kurva moc si jí nevážil
a pak sám zůstal, sám jen snil

Na konci světa jsem jak Hasan
necítím se vůbec spasen
cítím se tak nějak, že sám jsem
a nemocí neznámou onemocen

Nikotin a ethanol mi nepomůžou
a vzpomínky ve skříni jako kostlivec už jsou
Relativně přemýšlím o relativnosti
a nenacházím absolutně žádné zajímavosti

Roztroušenost mých myšlenek lape jen ona
což je skličující jako šok a strach
a neexistuje vlastně vůbec žádná žena
co chytne mé srdce a nepromění se přitom v prach

Představy a realita
a relativně nejsem tu
nejsem vůbec nikde
nepochopen jako vzduch

Tak nádech a výdech
a zeptej se mých očí
zeptej se prachu
kdo jsem a kam vkročím

Tak tmo tak prosím
kde jsi

Spánek

22. března 2016 v 3:02 | Ondřej Bezstarosti
Ležet v té tmě tam vedle
je občas těžší
proto v noci
moc nespím
Moc přemýšlím
moc myslím
na tebe
na okamžiky vzdálené
A když už pak konečně usnu
často se mi o tobě zdává

Ukousnul jsem si příliš sousto velké
a teď se dusím v posteli prázdné
Jen hledím do tmy
jen hledím do temna
ze kterého nevyjdeš
i kdybych chtěl
i kdybys chtěla

Potom se zapomenu a otočím
a čekám skřípání tvých zubů
čekám tvůj dech
nevinnost a něhu...

Klamu sám sebe
neb šťastný mám být
řekni mi má lásko
tak o čem mám snít?

K

21. března 2016 v 0:28 | Ondřej Bezstarosti
Když zavírám dveře do bytu
zrovna po tom, co mě bytná
zase seřvala za výtržnost
Když hledám tě a ty nejsi tu
zrovna když otevřu oči
a nepoznávám své stěny
Když venku mlha není už
a ty se zrovna ztrácíš s ní
jako utržená růže
Když rozlité jsou jako tuš
myšlenky mé na papíře
ve snech, ve vzduchu

Přesně v těchto chvílích
...mi nejvíc chybíš

Kolotoč

17. března 2016 v 8:28 | Ondřej Bezstarosti
Na přístavech to někdy voní
víc, než u mě doma
to realita tu tak smrdí
zatímco tam smrdí jen ryba

Vzpomínám na přístavy
kdykoliv s tím chci seknout
koupit hektolitry vína a kávy
do kouta místnosti si sednout

Hledět na prázdný papír
co jest založen ve stroji psacím
a myslet na mé milenky a vír
a na to, co ještě musím

Ale nedokážu zjistit, co je důležité
a tak jen myslím na přístavy
budoucností prý my jsme
ale jak jí dosáhnout bez mozku, bez hlavy?

Jediné, na co přicházím je
že mi nezbývá nic než
vstát a zkusit to znovu, ne?
Zkusit se neotrávit jako déšť

Proutník

15. března 2016 v 7:28 | Ondřej Bezstarosti
Byl to proutník
každý ho znal
každý o něm říkal něco jiného
vždycky se objevil
a potom zmizel
s některou z dam

Nebyl to žádný kus chlapa
byl to obyčejný pohublý muž
stejně tak asi jako já
a stejně tak asi jako já
to uměl se slovy

Vždycky začal mluvit tak nějak
tak nějak jinak
a ostatní chlapy to zvedalo ze židle
a chtěli mu dát do držky
zatímco co jejich ženy
vlhly s představou
jak ho konečně vykouří

Pákrát i mě přebral ženu před ksichtem
byl to strašný proutník
U takových nikdy nevíte, co bude
ale když vás příjme
sedíte a ženy tak nějak
začnou počítat i s vámi

Škoda jen
že jej jeho proutnictví zabilo
dostal infarkt
když šoustal se dvěma brunetkama
v hotelovém pokoji
poblíž náměstí

Zatímco já seděl doma sám
a hleděl do zdi
pil pivo
a psal ohavnou novelu

Byl to dobrý proutník
já budu radši dobrý řečník