Hekání, hekání a hekání

5. března 2016 v 12:21 | Ondřej Bezstarosti
Spal s rukama položenýma na stole a hlavou v nich. Byl namol. V klubu hrála strašně debilní hudba. Nesnášel takovou hudbu. Když býval doma sám, pouštěl si klasiku. Vyčetl o tom z knih a tak to zkusil. Vždycky kouřil levné cigára a psával o svém zpackaném životě.

Ležel na stole a spal. Život a chlast ho zmáhali. Život, chlast, práce, vztahy, lidi kolem něj. Všechno. Hlad. Nikdo si ho nevšímal. U stolu sedělo ještě pár lidí. Pili a bavili se. Kouřili jedno cigáro za druhým. Pokukovali po krásných ženách, které nepokukovaly po nikom. Láska zůstala před vchodem smrdět jako kluk, který ještě neměl osmnáct.

Bolely ho záda. Bolelo ho všechno. Moc na to nemyslel. Probudila ho ženská ruka, která jej pohladila po vlasech a cosi mu zašeptala do ucha. Moc tomu nerozuměl. Zvednul hlavu a uviděl ji. Nádherná brunetka s rudou rtěnkou na plných rtech. Její zelené oči řetízkovaly vášní.

"Jseš namol, nechceš dovézt domů?" zeptala se a upravovala mu jeho hnědé rozcuchané vlasy.
"Jsem moc namol, ale dojít domů dokážu," odvětil, políbil jí na tvář a vstal.
Vstal trochu rychle. Hlava se mu zamotala a on spadnul na protější stůl, přičemž na sebe vylil pivo. Od stolu se zvedl mladík s šíleným ksichtem a velkýma ramenama.

"Vypadni, ty zmrde, nebo tě sejmu!" zařval. Načež se Jack tak tak sebral, postavil na nohy a změřil si ho pohledem. Jack byl vždycky sráč a tak se otočil a šel. Pohlédl ještě na brunetku, která teď seděla u jeho kamaráda, a něčemu se smáli. Smějí se mě, pomyslel si Jack. Nějak zvlášť ho to však netrápilo. Trápilo ho spíš to, jak se dostane domů.

Když vyšel po schodech kolem líbajících se párů ven, ucítil zimu. Venku padal sníh. Jack se ušklíbnul a zapálil si cigaretu. Vyšel směrem k náměstí. Na náměstí byly skupinky lidí. Skupinky lidí, které tak smrtelně nenáviděl, ale nikdy se jim nedokázal postavit.

Pohladila ho po zátylku smrt. Vešel doprostřed jedné skupinky. Bylo tam asi deset cápků. Vytáhnul péro a začal kolem sebe zuřivě chcát, až se skupinka rozeběhla do stran. Když dochcal, schoval péro a začal se jim smát. Přišlo mu strašně divné, že mu nikdo z nich nic neudělal. Prostě tam jen tak stáli. Někteří vypadali nasraně, jiní se smáli. Jack pokrčil rameny a šel dál.

Zasraná společnost, říkal si. Společnost, která nikam nevede. Ten chlap, co Jack četl jeho věci mněl pravdu. Se smrtí se potýkáme denně. Většina lidí jsou mrtví. Žijou svoje mrtvý životy, až se sami stávají mrtvolami v koloběhu tak prostém, že samotná jejich existence je vlastně úplně zbytečnou. Potřeba chcípat, přemýšlel Jack, to je vlastně definice společnosti. Každý z nás musí nějak chcípat.

Ocitl se v baru, který byl cestou. Rozhodnul se jít na taxi a skončil v baru. Všude dým z cigaret, všichni zažraní do všech. Barman Jacka u baru ignoroval. A tak Jack vzal popelník a prásknul s ním o stůl. V tu ránu byl u něj dvoumetrový vyhazovač. Byl holohlavý a výraz měl bezcitného idiota, který se jakžtakž umí podepsat a vyšel základku z osmé třídy. Takoví lidi jsou ale nejlepší. Jack si to taky uvědomoval a tak se omluvil. Načež si ho barman konečně všimnul.
"Gin."
"Dobře," řekl barman s ukřivděným výrazem a dal mu jeden Beefeather.
Jack to do sebe kopnul a vyrazil ven. Venku byla pořád ta ubohá zima. Na počasí je nejubožejší to, že s ním nic nenaděláme, ale vždycky nás bude srát. Je to součástí našich chcíplých životů. A jestli chtěl Jackovi někdo tvrdit, že tenhle svět ovládají prachy, tak neměl, kurva, pravdu.

Jack sednul to taxíku a zavelel název ulice. Probudil se, když s ním taxikář cloumal.

Když se konečně dostal domů a snažil se zout si botu, neudržel rovnováhu a spadnul, přičemž na sebe překulil velký dřevěný věšák, který držel jeho hadry. Tak tam tak ležel s těžkým dřevěným věšákem na ksichtu, ze kterého mu začala potůčkem téct krev, a přemýšlel, jestli tohle je teda ten život nebo už dávno chcípá ve společnosti.

Snažil se vstát, ale nešlo to. Věšák se mu šroubama zarýval pod kůži jako vášeň při sexu. Začal řvát nadávky. Když po nějaké době věšák povolil, Jack vstal, vykašlal se na krev a věšák rozkopal na cucky. Když však udělal krok, znovu neudržel rovnováhu a spadnul přímo na rozkřápaný věšák. Zůstal tam prostě ležet a dušoval se, že usne a už se neprobudí. Udělalo se mu zle. A tak se prostě na té zemi v chodbě svého bytu pozvracel na rozšlapaný věšák, na bundy z něj, na sebe (protože ležel), na svoje boty, na svoje tričko, na svůj opilý ksicht, ve kterém hořely malé jiskry v červených zarudlých očích.

Když už skoro spal v tomhle bordelu, někdo zaklepal. Jack se prostě bezmyšlenkovitě natáhnul a zatáhl za kliku. Dveře se otevřely a ve dveřích stála bytná s jejím chlapem. Byl to starý děsivý pár, který Jacka nenáviděl víc, než demokracii a všechny ty sračky kolem ní.

"Tak tohle bylo naposledy, rozuměl jste?!" zařvala po Jackovi ležícím ve zvratkách a cuckách nábytku a šatech na zemi jeho bytná.
"Jo," řekl Jack.
"Brzo na vás zavolám policii. Celý panelák si na vás neustále stěžuje!"
"Jo," řekl zase Jack.
"S vámi je to k nevydržení! Poroučím se! Nashledanou!"
"V to nedoufám," zachraptěl Jack.
"Prosím?!" zařval pro změnu její chlap.
"Ať zavřete dveře. Ale potichu, ať nikoho nezbudíte," řekl Jack a odvrátil obličej od tohodle páru smrti.
Bytná zavřela dveře a Jack si uvědomil, že ztratil peněženku.

***

Na druhý den v noci zazvonil zvonek. Byla tam ta brunetka i s jeho peněženkou. Políbili se a dali si kávu. Po chvíli dali bytné bonus čtyřiceti minut neustálého hekání a hekání a hekání. Život vlastně není tak špatný, uvědomil si Jack a protáhnul si své bolavé záda, když se s brunetkou loučil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama