Duben 2016

Přelud

27. dubna 2016 v 20:55 | Ondřej Bezstarosti
Práskly dveře
někdo prošel po bytě
spal jsem
zdánlivě

Vešla do ložnice
pomalu a potichu
a potom skočila nade mě
a chvíli mě pozorovala

Potom sebou škubla
její obličej byl před mým
otevřela její sexy pusu
a hlasitě zaječela

Otevřel jsem oči
posadil se s křikem
a rozšiřenýma zorničkama
A ona byla pryč

Lehnul jsem si zpět
a zase byl sám

Srdce mi bušilo ještě dlouho
dost dlouho na to
abych si uvědomil
že to byl pouhý přelud

Jako bych někam
spadnul
ale zastavil se těsně
nad šedou zemí

Some Say

25. dubna 2016 v 20:56 | Ondřej Bezstarosti
Až usneš
nechť se ti zdá o hvězdách
až budeš spát
o láskách
Až zavřeš oči
ať se lehce usmíváš
až zaskřípeš zubama
jak to ze spaní děláváš

Ať se ti zdá jen o dobrém
ať víš, že tu jsem
že v dálce hraje mi v hlavě píseň
Some say a ty usínej

Dobrou

ÚČTY

25. dubna 2016 v 17:55 | Ondřej Bezstarosti
Poodstrčil záclonu a vykouknul z okna. Byl starej. Měl něco po pětapadesátce, žádný zaměstnání, mizerné zdraví. Hleděl ven nemocnýma očima. Byly modré a malé. Jedno z jeho očí bylo jakoby rozmázlé. Měnilo se v pouhou modrou skvrnu. Neměl nikoho, kdo by s ním vydržel. Byl to introvert, nevadilo mu to. Kouřil jedno cigáro za druhým a čekal, kdy to přijde. Nic nepřicházelo. Jen účty. Jen ty účty. Měl invalidní důchod, to jo, ale ty účty. Ty účty.

Společnost je nastavená tak, že pokud nejsi vítěz, skončils. A vítězů je tady všehovšudy šest, ostatní se tak jen tváří. Některým to prochází roky, některým jen chvíli. A tak už si dokážete představit, jak na hovno se dneska žije.

Ukápla mu slza. Utřel ji z křivého ksichtu šedým zapraseným kapesníkem. Za oknem se procházely tři mladé holky. Byly hodně mladé. Mohly mít tak šestnáct, sedmnáct. Měly krátké sukně. Bylo Jaro. Byl docela horký den, až nezvykle horký. Ty tři holky byly skoro na chlup stejné. Byly to černovlásky, měly roztomilé obličeje s hranatými bradami, růžovými líčky a smějícími se rty. Každá měla jinou sukni. Jinak zbarvenou. Černá, červená a bílá. Byly to nevinné panny, kterým přišlo k smíchu všechno a všichni.

Zastavily se přímo pod jeho oknem. Bydlel ve třetím patře, takže na ně dobře viděl. Jednou rukou svíral záclonu a druhou pokuřoval cigáro. Sledoval je s úžasem, který dlouho necítil. Dost dlouho na to, aby se v jeho obličeji probudila bolest a řádný smutek.

Vzrušovaly jej. Vzrušovaly jej, co to šlo. Jakoby o něm věděly, jakoby to dělaly naschvál, jakoby byly stvořené přesně pro tenhle okamžik a pro nic jiného. Dostal erekci. Dostal erekci po spoustě let. Típnul cigáro do plného popelníku, rozepnul si kalhoty a chytil jej do ruky. Chvíli jen tak pomalu jezdil a unavenýma očima pozoroval tyhle nádherné stvoření, které se smály čemusi, co jedna vyprávěla zbylým dvěma. Nahoru a dolů, začínal zrychlovat a funět. Jednou rukou svíral záclonu, druhou rukou svíral postavené péro. Zrychloval a zrychloval. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Honil si péro a sledoval tři šestnáctileté svůdné panny, které o něm vůbec nevěděly. Asi po pěti minutách, polohlasem zaúpěl a udělal se. Žluté semeno dopadlo na parapet. Ubrouskem utřel semeno, ještě chvíli pozoroval ty tři dámičky a potom si s těžkým výdechem sednul na gauč.

Zahleděl se do zdi. Vzpomínal na všechny ty ženské, které miloval. Na všechny ty ženské, které dokázaly milovat jeho. Bylo mu z toho dobře, ale přitom na nic. Jeho myšlenky a pocity se míchaly s dýmem volně plujícím po místnosti. Zeď žloutla, všechno žloutlo. Účty žloutli, duše žloutla, kůže žloutla, sperma žloutlo. Někdy přijde chvíle, kdy vám všechno před očima zežloutne, zestárne, zevšední a veškerý život vyprchá i ze zasraného cigára, i z debilních hodin, co vám visí na zdi vedle akvária nezvykle nízko.

Po nějaké době vstal, obul si boty a šel se projít. Nasadil si sluneční brýle a vyšel z paneláku ven. Venku bylo nezvykle moc lidí. Skoro se před vchodem otočil, a šel zase zpátky. Myšlenky neměl žádné. Čistá hlava. Jediné, co jej trápilo, byl hlad. Byl na něj sice zvyklý, ale stejně se nemohl zbavit bolestivého pocitu a chtíči po jídle. Ach, ty účty.

Pot mu stékal po čele z toho, jak na něj pražilo slunce. Neviděl skoro ani na krok, i když měl brýle. Nevěděl, kudy se má dát a tak se rozhodl, že zkusí své šance v kostele. Kostel nebyl daleko. Byl docela blízko. On vlastně nikdy v kostele nebyl. Poslední věci, které prohraným často zůstávají, jsou víra a účty.

Vstoupil přes veliké dveře dovnitř. Na stěně visel Ježíš. Měl povislejší hlavu, než on. Měl však v sobě daleko víc života. I přesto, že už byl tisíce let po smrti. A kdo všechno zůstane živý i po smrti? Jen ti, ve které se dá věřit. Já jsem kdysi taky věřil v různé věci a sračky. Staly se však pro mě mrtvými hned v tom okamžiku, kdy jsem na ně věřit přestal. Pokud věříte na lásku, bude ve vás živá. Pokud na ni nevěříte, nikdy ji nenajdete. Já na ni nevěřím. Láska je pro vítěze. Láska je pro ty slabé. Láska je něco, co vám zbývá, když nemáte prachy, když nemáte, co žrát, když je vaše jediné východisko psát nekonečné věty a jinak nic. Prach. Prach a zase jen další účet.

Vstoupil do velké místnosti s oltářem a lavicemi. Uviděl, jak v jedné z lavic sedí blonďatá žena asi kolem třiceti, má sepjaté ruce a modlí se. Byla tam sama. Mlčky si sednul přímo za ni. Krásně voněla. Ta vůně mu připomínala doby, kdy ještě věřil na lásku. Doby, kdy sex nebyl jen sex. Kdy sex byla i vášeň, něha a touha. Pomalu a potichu se naklonil k ní, sepjal ruce, dělal, že se modlí a čichal její vůni. Měl nos skoro třicet centimetrů od jejího krku. Ona se však ani nepohnula. Jen tam tak seděla a modlila se. Cosi šeptala, ale rozumět jí nebylo. Bylo mu to jedno, zajímala jej její vůně. Bylo to něco nepopsatelného, tolik sexuálního, ale přitom i nevinného a něžného. Tenhle den měl zase štěstí. Cosi bylo s ním. Cosi mu tady posadilo tuhle květinu. Tuhle orchidej, která provoněla jeho smradlavý zabředlý život.

Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Do očí se mu vlila krev. Přestával vidět. Přestával vnímat, přestával myslet. Najednou se dostavilo to, co se většinou dostavuje, když je poblíž nějaká žena. Šílenství. Začínal šílet. Jeho povislý pták neschopný ničeho byl najednou zase v pozoru. A on to chtěl zažít. Chtěl zažít to, co už dlouho nezažil. Chtěl zažít to, pro co možná žil. Pro co jsme možná žili úplně všichni.

Obešel lavici a přisednul si k ní. Podívala se na něj. Měla nevinnou tvářičku. Rozkošnou tvářičku. Měla asi kolem třiadvaceti. Vypadala nevinně. Jako anděl. Jako něco čistého a neposkvrněného. Byla to překrásná žena s modrýma očima a laskavým obličejem. Sjel pohledem dolů a uviděl nádherné prsa. Neměla na sobě podprsenku, a jelikož v kostele bylo chladno, trochu jí stály bradavky. Viděl to přes smetanově bílou halenku, kterou měla na sobě. Na nohách měla černé kalhoty. Měla krásné štíhlé nohy. Boty na malinkém podpatku. Byla jako ze škatulky. Těžko říct, jestli věděla o své sexuální přitažlivosti.

"Potřebujete něco, laskavý pane?" usmála se.
V tu chvíli ucítil její vůni, a když uslyšel její mladý hlásek, zatemnilo se mu před očima. Levou rukou ji chytil kolem pasu a druhou rukou za krk. Začal ji líbat. Cpát ji svůj cigaretový starý děravý jazyk do její mladé a sladké pusy. Zaúpěla, ale měla plnou pusu jeho jazyka. Nezmohla se na nic. Byla slabounká a nevinná. Začal jí levou rukou sjíždět pod kalhotky. Ucítil pár jemných chloupků a potom jemnou a hladkou mušličku. Kroužil na jejím klitorisu svýma mohutnýma prackama. Kroužil a kroužil a jazykem vjížděl do jejích sladkých úst. Účty musíme platit za všechno. Moc krásy moc škodí, moc bolesti moc škodí.

Nacpal do ní tři prsty. A ona do něj zaryla bolestí nehty a zavřela své nevinné modré oči, zpod nichž vytékaly slzy. Chvíli v tomhle pokračoval, když pak chytil celé její tělíčko a sesunul se na kostelní lavici. Strhnul z ní kalhoty, pravačkou jí zacpal pusu a levačkou vyndal svoje péro. Nacpal to do ní a začal přirážet. Znásilňoval anděla. To mu nikdy nikdo neodpustí. To si on sám nikdy neodpustí. Teď měl ale před očima šílenství a touhu a vášeň a začínal věřit na lásku a všechno mělo barvy a nic nežloutlo.

Najednou nastal výbuch. Udělal se přímo do ní. Ona v tom okamžiku omdlela. Zůstal na ní chvíli ležet. Potom vstal, utřel se do její halenky, zapnul se, pokřižoval před oltářem a odešel. Šel svižným krokem přímo domů. Věděl, co teď udělá. Vešel do bytu a chvíli jen tak stál. Cítil, jak v něm pulzuje jeho nemocná krev. Jak mu bije jeho nemocné srdce.

Vešel do kuchyně a pustil plynový hořák na troubě. Nezapálil ho. Jen tam tak seděl se zapalovačem v ruce a čekal. Asi po třech minutách někdo zvonil. Přišel ke dveřím a otevřel. Stála tam domovnice.
"Máte tady účet za minulý měsíc."
"Díky," utrousil a zavřel.
Posadil se zpátky do kuchyně, vypnul plyn a otevřel okno. Za oknem stály ještě pořád ty tři holčičky. Usmál se nad jejich vitalitou. Posral úplně všechno, co mohl. Ach, ten anděl. Nemohla za nic. Bylo mu do breku. Posadil se na gauč a rozplakal se. Rozplakal se kvůli ní, rozplakal se kvůli tomuhle světu, rozplakal se kvůli kostelům, daním, blbým zaměstnáním, ztraceným láskám, nicotě, hladu, zabíjení, rozplakal se především kvůli ostatním. Pak až začal myslet na sebe.

Po nějaké době usnul. Žádný sen, žádná noční můra. Mezitím venku slunce zapadlo a po chvíli zase vyšlo. Byl tu nový den. Slunce stále hřálo a v trávě začínaly růst pampelišky. Byly žluté a krásné. Někde někdo políbil svou dívku, někde někdo vyhrál peníze, někde se někdo zasmál.

Tenhle ten stařík, co včera usnul na gauči, z něj však už nikdy nevstal. Srdce se mu zastavilo ve spánku. Asi ve tři ráno.

Pozastavení

24. dubna 2016 v 21:17
Mluvit o kráse je jednoduché
něco někomu mít za zlé také
Je to neustálý koloběh
pořád dokola to samé svinstvo

Je zasraná neděle
já sedím u klávesnice
mám kocovinu
a za tři minuty jdu do práce

Až ráno příjdu domů
třeba se svět změní
třeba půjdu spát
a nebudu myslet jen na ní

Myšlenky jsou důležité jen tehdy
kdy vám nekopou hrob
Problém je v tom
že myšlenky kopou hrob pořád

Psací stroj je jako síť
kterou natáhnu přes tu díru
abych tam nespad
Psací stroj a Ty

Vejce

20. dubna 2016 v 23:29 | Ondřej Bezstarosti
Nepodlehnout ambicím
nepodlehnout touze
nepodlehnout nemocím
nepodlehnout couře
Nechcípat a přitom žít
nerozbuřovat moře
jen drogy brát a chlast pít
ať si dělá tá svá bouře
Po kapce vášně a sraček
udržet se v pořádku
neb nejhorší je dnešek
a zítřek, co je do pátku

A tak mi došlo,
že hlad se dá zahnat.
Šesti vejcemi
a Philip Morriskou

Bůh

19. dubna 2016 v 23:20 | Ondřej Bezstarosti
Po polibku mu zůstal flek
přímo od rtěnky
seděl v baru
a ona seděla na něm

Usmíval se a pil pivo
drahé pivo
ta levná štětka
ta se na něm pořád kroutila

Rozhazoval peníze
hrál si na Boha
jen jakýsi Bůh
doopravdy může rozhazovat
peníze
a nebýt přitom zraněn

A pak se to stalo
bělmo mu zrudlo
prsty měl v křečovité poloze
svíjel se

Ona z něj sesedla
žvýkala žvýkačku
a pozorovala
jak umírá

Není dobré hrát
si na Boha

Já dopil pivo
a odcházel

Zaslechl jsem, jak někdo volá záchranku
ten někdo seděl v rohu hospody
volal a přitom na mě mrknul
byl to Bůh, uvědomil jsem si

Doma mě čekala
zase další probdělá noc..

Čas žít

18. dubna 2016 v 0:35 | Ondřej Bezstarosti
Psaní je nakonec to jediné, co mi zůstane. Všechny ty sračky kolem nás jsou vlastně moc irelevantní na to, abychom s tím dokázali žít. Láska, sex, zoufalství, šílenství. Ten zkažený vzduch našich měst nedýcháme jen protože musíme. Dýcháme ho i protože chceme. Já vím, je snazší přestat dýchat. Otupět, jak se tomu tak říká. Všechno to napětí vzdát, povolit a spadnout do rybníku otupělosti a zbabělectví. Nechci tímhle vlastně ani nic sdělit. Jen si myslím, že lidi na sebe často serou víc, než by bylo zdrávo. Možná že i tohle je důvod mého pití, mých sexuálních šílenství, mého psaní. Bráním se proti otupělosti. Jenom tak nějak nevím, z čeho je mi na hovno.
Možná z mladé lásky. Možná z nechuti k ostatním. Možná z toho, že se za pár hodin musím vzbudit a znova zkousnout zuby. Že se třeba něco změní. Dávno bych mohl povolit. Vysrat se na všechno a rozhodnout se přežívat. Jenomže fakt nevím. Vlastně nevím, proč držím tak dlouho. Přirostl jsem k psacímu stroji. Už vlastně ani nerozeznávám co dělám kvůli sobě a co kvůli psaní. Tak možná proto.
Nejvíc mě však sere, že někde leží žena, ke které se ten parchant nechová dobře. Žena, ke které jsem se často nechoval dobře ani já. Že tam někde leží v posteli a je jí do breku. Že uvažuje nad obrovskou dávkou nátlaků a nezdvořilostí. Lidi na sebe serou víc, než je zdrávo. A mě chybí vášeň a porozumnění stejně jako jí. Jen doufám, že to zvládne. Jen doufám, že to zvládnu taky.

S láskou každému, kdo si to přečetl

Ondřej Bezstarosti

Kometa

16. dubna 2016 v 3:08 | Ondřej Bezstarosti
Po temnotě pořád hloub
níž než těží se ropa
jediný světlo je nahoře a pod ním sloup
jsem tady doma?

Bílý zdi a trochu koma
otevření očí pořád znova
dokola a dokola
plnit plíce dehtem a lova

Snažíš se něco změnit
nedokážeš pochopit
že mění to tebe
jsme mladí a z nebe

padají hvězdy
ty jseš jedna z nich
kometa, žádný líh
stíny a pak nic

Excelentní trefa

14. dubna 2016 v 2:23 | Ondřej Bezstarosti
Šli jsme po parku
zrovna jsem jí přemlouval
ať se napije mého oblíbeného
piva

Samozřejmě
byli jsme oba mladí
blbí
říká se, že zamilovaní
mysleli jsme na sex
Srali na peníze
do čistých hajzlů
a tak vůbec

Dodnes si to ta ženská pamatuje
Carol jsem ji nazýval v povídkách

Řekl jsem jí, že ukážu
jak se lahváč otvírá zapalovačem
zpříčil jsem zapalovač přes ruku
o víčko
a škubnul

Ozvala se rána
a já jednou rukou držel se za oko
a druhou rukou pokládal pivo na zem

Trefa přímo do oka
víčko odvedlo svou práci

Nadával jsem do překrásného vzduchu parku
Ona se smála
a když si to teď čte
usmívá se dodnes

Já si dávám pivo
a usmívám se taky

To je život

Poeti

14. dubna 2016 v 1:43 | Ondřej Bezstarosti
Poslední dobou usínám těžce
odbývám své povinnosti
měkne mi osobnost, měkne mi srdce
měkne i duše a všechny mé kosti

V tomhle městě šukají skoro všichni
my ostatní se cítíme pouze sami
máme víc citů, než ti laxní
co zahodili účty v pánvích svých

žití může být pestré i ne
záleží, ve kterém koutě akvária
člověk uhyne

Pokud se podívám do zrcadla
a vyberu si správné oči,
začnu se bát, že lež je způsob života

Snažím se psaním něco změnit
až se spíš psaní snaží změnit mě

Nakonec ale po těch všech větách
a šílených scénách
a scénický hrůzách
a zoufalství
a užívání
Zůstanete doma sami
hledět na tikající kurzor
vymýšlet ty správné slova
aby tam někde byl někdo
kdo se vás alespoň
bude snažit pochopit

My nepíšeme, protože je to určitým typem prostituce
my píšeme, protože nám nezbylo nic jiného
Podobně jsou na tom třeba ježci a jejich bodání
jenže ti často překračují moc široké dálnice