"Když nepíšu o ní, píšu pro ní"

8. dubna 2016 v 8:39 | Ondřej Bezstarosti
Sedím na pohovce. Na pohovce se válí popel. Válí se popel i na mých trenkách. Dým stoupá vzhůru. Moje oblíbené věci jsou kolem mě. Prázdnota a nikotin. Pocítil jsem hlad. Jídlo tady chybí. Chybí tady víc věcí. Potáhnu si z cigára. Popel mě popálil na stehně. Rychle jej smetu. Opírám svou hlavu s rozcuchanými hnědými vlasy. Zavírám oči. Vzpomínám.
**
"Krásný výhled, co?"
"Docela jo," přitakal jsem.
"Myslíš, že bych dokázala lítat?"
"Spíš ne."
"Jsi negativní."
"Jsem spíš snílek," usmál jsem se a podíval se na ní.
"Co si mě myslíš?"
"Myslím si, že jsi zakomplexovaná mrcha, která není schopná vyřešit svoje problémy a tak musí otravovat chudé hodné muže. To si myslím."
"Myslím si, že kecáš," zasmála se a prohrábla mi levou rukou vlasy.
"Proč si myslíš, že kecám?"
"Nejsi hodný muž," zatvářila se vážně.
"Jsem hodný, když chci."
"A co teď?"
"Co jako teď?"
"Teď jsi hodný anebo zlý?"
"Jsem takový, jaký chceš, abych byl," plácnul jsem ji přes zadek a zručně si zapálil cigaretu.
Stáli jsme na dřevěné vyhlídce a pozorovali město. Město žijících mrtvol, město mlhy, město prachu, město našich životů i slz.
"Pojď, půjdeme, něco ti ukážu," řekla rozhodně a dala se na odchod.
Vyhlídka byla uprostřed lesa. Lesy jsem v lásce nikdy neměl. Vždycky jsem přemýšlel, co se tam začne dít po nocích. Nikdy jsem na to nepřišel. Nicméně mě teď jedním lesem táhla tahle nádherná ženská. Měla elegantní chůzi a roztržité držení těla. Všechno měla na svém místě. Nádherný zadeček doplňoval překrásné boky. Husté tmavé vlasy padající jí na její rozkošná ramena. Laskavé zelené oči. A nepopsatelně jemnou pleť. Její dokonalé prsa dělaly její krásu téměř nedotknutelně božskou. Měla plnější spodní ret, výrazné líčka, jeden ďolík, když se usmála a trochu větší úzký nos. Za ten nos jsem si ji často dobíral, i když se mi nesmírně líbil. Měla šílenou duši a obrovské srdce. Srdce, které dokázalo zranit i milovat.
"Kam to jdeme?"
"Uvidíš."
Šli jsme a šli. Najednou les zmizel. Před námi se objevil svah.
"Když vezmeš kámen a mrštíš s ním co nejdál, zmizí," řekla najednou.
"To ti nevěřím."
Mlčky zvedla ze země kámen a mrštila s ním ze svahu dolů. Pozoroval jsem letící kámen, když opravdu zmizel. Zrak jsem měl docela dobrý, jenomže tenhle kámen opravdu zmizel.
"Jak?"
"Záleží jen na tom, jak tomu věříš," řekla.
Vzal jsem kámen a hodil jej ze svahu. Roztříštil se o pařez.
"Svým způsobem taky zmizel," zasmál jsem se.
"Ty umíš vždycky všechno parádně obkecat, co?"
"Je to moje práce," řekl jsem, popadl jí za pas, otočil se s ní o 180 stupňů, předkročil, lehce ji naklonil dozadu a nějakou chvíli líbal její něžné rty.
Když jsem skončil, jednou rukou mě chytila za krk, začala mě znovu líbat, a druhou rukou mi vjela do kalhot. Jen vzduch, něha a mizející šutry.
**
Před domem jsme se rozloučili. Ona a já. Vyšel jsem schody, otevřel, zavřel, svlékl ze sebe hadry, sednul si na gauč a zapálil si. Ve věcech, co často nedávají smysl, se možná skrývá víc smyslnosti, než v činech. A já jsem si jistý, že ten její šutr zmizel!
Jak říkala. Záleží jen na tom, jak tomu věříš. Já vždycky věřil v její lásku. Která je ostatně už vlastně taky pryč. Jako ten kámen.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama