Říjen 2016

Příběh opilce

30. října 2016 v 22:27 | Ondřej Bezstarosti
Pronásledován bolestí
putoval zmrzlou ulicí
mrzly mu prsty a hlas
usínal za chůze, ztrácel svůj čas

Plaval v blouznění, plaval v lásce
plaval proti proudu v jedné řece
a otevřel dveře, prohlížel si svůj obličej
cítil velkou bolest, cítil slabou beznaděj

Vyběhl zvracet všechen smutek
slzy mu tekly po tváři
Lapal po dechu, omámen látky
a slovy, co nevyčteš v diáři

Vstříc osudu praštil sebou do postele
srdce se mu zastavovalo, necítil se nijak
A když nakonec ucítil její vůni v peřinách
usmál se, protáhnul a ztratil se spokojeně ve snech

Tornádo

29. října 2016 v 8:00 | Ondřej Bezstarosti
Zlata je víc, než lidí
lidí je víc, než smetí
smetí shrneme ze stolů
stoly pokácíme jako stromy
stromy, ty žijí a pozorují
pozoruji východ slunce nad městem
městem, co dávno spí
spí však někdo těžce a někdo s láskou
laskavě pište o mě s vervou
verva mě mate i každý ten řádek
řád nemá vše, řád nemá smysl
smysly piluji, snažím se všímat
všimne si mě někdo, dokola se musím ptát
na otázky, co kladou mraky nad ulicí
ulice neumí odpovědět.

A zbude tu po nás všech jen bordel
bordel poletující skrz rozbité sklo bouřkou
bouřkou, která už nikoho nenadchne
do té doby, se učme milovat
scházet si
a scházet se

Lidi mi neschází
to tím chci říct
často..

Láska

28. října 2016 v 7:55 | Ondřej Bezstarosti
Láska, to je bába, která venčí psa
ve čtyři ráno, protože nemůže spát
Láska je osminohá nestvůra, které se každý bojí
a která se bojí úplně každého

Láska, to jsou nohy chodící nervózně sem a tam
Láska je hledět do zdi s podlitýma očima
Být s láskou, to je jako být sám se sebou
spokojeně si vydechovat ve svý posteli

Láskou každý pohrdá, víme?
"Láska je pes"
Láska je podviživená andulka
Láska je kámen
Láskou může být každý

Láska je zvracet cestou z hospody
Láskou je zvracet tam již po desáté
Láska je pivo
Láska je každé napsané slovo

Láska je dým valící se přes mrtvoly
Láska je sklenice a její stoly
Láska nejde zastavit jako auto
Láska není na pohon, žádné debilní motto

Láska je neusínat sám
Láska je vždycky semnou tam
Láska je kniha
Láska je velmi špatná kniha

Neb v lásce se nedá listovat
či číst
Láska se dá jen ignorovat
či žít

Něčeho dosáhnout

27. října 2016 v 7:37 | Ondřej Bezstarosti


Padal sníh. Byla mi zima. Z mé černé bundy jsem vytáhnul třesoucí se rukou zapalovač a cigáro. Zapálil jsem si a pozoroval kolemjedoucí auta. Na některých místech byl sníh zdánlivě čistý a bílý, na některých byl béžový. Šlo cítit jeho újmu. Šlo cítit, že trpí jako špinavá kočka, jako promrzlý pes. Ulice se táhla přes město. Menší město, které jsem znal. Moc dobře jsem znal každý kout města. Každý chodník, každou spáru, každou chybu v betonu. Myslel jsem jen na to, co se s námi stane, až všechno pomine. Byl jsem docela mladý. Sotva jsem něco dokázal napsat. Mé zmrzlé prsty byly jako nože praskající při každém řezu. Byl to pocit nedocenitelnosti, byl to pocit neuznání, méněcennosti. Snil jsem o prostých věcech. Miloval jsem každého čtenáře, byť přečetl jen dvě slova. Přesto mě však naplňovalo každé slovo, které jsem mohl napsat.

Jako mladý jsem se cítil zamilovaný, netušil jsem, že to tak není, do jedné světlovlásky. Po dobu našeho krátkého vztahu jsme povětšinou nedělali nic. Prostě jsme jen leželi v posteli a hleděli na filmy. Mlčeli jsme anebo zkoušeli věci, které ani jeden z nás moc neuměl. Jedné věci jsem si však byl vědom. Daleko raději, než ji, při vší počestnosti k ní, jsem miloval cesty tou zmrzlou ulicí, noční zimní ulicí od ní domů. Neuvěřitelně to čistilo hlavu, kterou jsem měl už v té době plnou různých představ a snů. Krok střídal krok. Bylo to jako meditace v mínus dvaceti. U sebe pár cigaret, zapalovač, starý telefon a zadní kapsa plná popsaných papírů.

Tu noc jsem od ní zrovna zase meditoval domů. Tentokrát byla větší zima, než obyčejně. Chumelilo. A chumelilo dost! Třásl jsem se a myslel na to, až konečně přijdu domů. Nejprve se musíte začít cítit dobře, abyste se naučili i snít správně. Chtěl jsem přijít domů a lehnout si do postele. Schovat se na chvíli před světem. Už to byl docela kousek, to vím. Ze spárů velkých sněhových vloček se vynořila postava. Když se blížil, byl očividně podnapilý. Uhnul jsem pohledem kdesi do dáli a prostě procházel kolem něj, když mě chytil za bundu. Zastavil jsem se a podíval mu do obličeje. Byl to asi šedesátiletý stařík. Na svých malých modrých očích podlitých krví měl zkřivené brýle a v levé ruce černou brašnu. Celý byl cítit vodkou, smutkem a beznadějí.
"Mladý muži, nevíte. Sakra. Nevíte, kolik je hodin?" zeptal se.
"Moment," řekl jsem a vytáhnul svůj starý telefon. "Je půl jedenácté."
"Díky. No, a jestli se vás můžu zeptat, co tady vlastně děláte?"
"Jdu od své přítelkyně," odpověděl jsem nejistě.
"Jo, mladá láska," vzdychnul a zadíval se mi přes rameno, až jsem dostal chuť se otočit.
"Tak už to bývá."
"Pamatuju si, jak jsem chodíval kilometry, jen abych s ní mohl být třicet minut. Chodíval jsem takhle za ní dva dny v týdnu. Nosíval jsem jí růže, které mi povětšinou cestou docela uvadaly. No a tak jsem ty růže potom už začínal trhat kousek od místa, kde jsme se scházeli. Myslím, že o tom věděla, ale nikdy nic nedala najevo. Tahle mladá holka milovala růže nadevše. Najdi, kluku, to, co žena miluje, a postarej se, abys byl kdykoliv schopný jí to dát," řekl a zadíval se mi do očí. Popotáhnul si bundu a já zahlédnul, jak se mu na zápěstí zableskly hodinky.

Lampy stále osvětlovaly ať už ten mrtvý nebo živý sníh. Já? Já chtěl být doma. Neuměl jsem ho však poslat pryč. Držela mě má zvědavost.
"A ty děláš pro dívky co?" řekl po deseti sekundách ticha.
"Já píšu."
"Dopisy?"
"To ani ne. Spíše básně. Sice to nedělám pro ně, spíše pro sebe, ale rád o nich píšu. Každá z nich má něco v sobě. Něco, co bych se strašně rád naučil popsat."
"Všechno jednou přijde, hochu. Chtěl bych si něco přečíst."
"Mám tu něco," odpověděl jsem a zahrabal v kapse.
Stařík rozevřel papír a otočil se pod světlo lampy. Pozoroval jsem, jak mu oči skáčou po řádkách. Jak sníh dopadá na můj rukopis a lehce maže inkoust.

"Mmm," řekl po chvíli, "to je docela dobré. Můžu si ji nechat? Možná bych byl schopný tě někde publikovat."
Srdce mi začalo bít. Odsouhlasil jsem to a řekl mu své jméno. Potom ještě vykládal něco o tom, jak už nikdo nepíše. Že mi jednou budou tleskat. Nevěřil jsem mu to. Byla to tehdy lež. Podle mého byl prostě opilý a lhal mi. Na druhý den ani nevěděl, že mě potkal. Na druhou stranu na tom vlastně nesešlo. Byl to první člověk, který zničehonic zjevil zájem o mé psaní. A to si piště, že mě to nakoplo. Začal jsem psát. Psával jsem a psával. V autobuse cestou do školy, ve škole, na hajzlu, doma, na balkóně, u televize. Doslova mě to nakoplo. Začal jsem psát i povídky. Všechno najednou začínalo dávat smysl. Dávat naději, že se někdo otočí a řekne si: "To je ten, co píše. A píše dobře."

Tehdy jsem přišel domů a necítil prsty. Skoro jsem ani neudržel propisku v ruce. Nohy jsem měl zmrzlé, nos jsem měl zmrzlý, mozek taky, ale srdce ne. Napsal jsem hned o setkání s tímhle vodkou prosáklým "Bohem".

Stalo se to asi pět nebo šest let zpět. Od té doby se toho hodně změnilo. Seděl jsem na pódiu. Začínal jsem cítit, jak mi Absinth koluje v krvi. Přede mnou byli lidi, kteří si přišli poslechnout mou poezii. Bylo jich tam dost. Fotograf mě obletoval a fotil. Všichni mi líbali ruce. A když už jsem četl jednu z posledních básní, zvedl jsem oči od papíru a zadíval se do očí dívky, která seděla tiše v rohu. Dívala se na mě úplně jinak, než ostatní.

Já si najednou uvědomil, že chci být zase ten, co nosí v zadních kapsách jeho myšlenky a nikdo o něm neví. S úspěchem a posunem a dospěním a poznáním lásky přijde i něco dalšího. Pocit, že ztrácíte sami sebe. Naštěstí mám stále své papíry. Teď už i psací stroj. Obrovskou spoustu slov, které chci napsat. A taky tu ženu, která seděla v tom rohu, se kterou se zase cítím jako neznámý hloupý poet, o kterého stojí jen ona. A je to inspirující. Svět se hýbe a my s ním. Dobrými i horšími cestami. Důležité je však věřit v to, co vám dává smysl, a ne v to, co dostanete, když to budete dělat srdcem. Otevřela mi oči stejně jako ten stařík tehdy. Tentokrát je ale nechci zavřít. Čas se měnit bude vždy, ale to, co je v nás, to už by se měnit nemělo.

Elegantní věc, které skoro nikdo neporozumí

24. října 2016 v 20:48 | Ondřej Bezstarosti
Jestli tvoříš, tvoř pro sebe
Se ujisti, že letět nelze bez nebe
Ekvivalent lásky je úžas, ne?
Mám pocit, že tak nějak znáš mě, ne?

Takový kompletní rozkošný šílenec
U nás v srdcích jak růže, přec?

Právě polibkem stmelíš neznámé
Raději s tebou, než sám, to už ne
O tobě, pro tebe

Tvář silnější, než srdce bývá
Elektricky husí kůže po zádech běhá
Ba víme, že bez sebe ani ránu
Elegantně rozesmívám jen mou Hánu

Heroin

21. října 2016 v 13:54 | Ondřej Bezstarosti
Běžné věci stávají se zlaté
líbat ji po trilionté
stávat se někým, kým chci být
držet v náručí něco, co chci mít

A zlato se už tolik netřpytí
když soli je tu víc, než vody moře
nedokonalosti já prostě nevidím
přitažlivými stávají se její tváře

A pijeme víno a víno taky kážem
namazaní ale nejsme jako chléb tím máslem
Po vysněných situacích se doslova pasem
a navzájem se nenabažíme naším jemným hlasem

Pozorovat zdi a kouřit cigáro
přimhouřit oči a zamyslet se
A ty zdi se mi mění v něco jiného
fetovat tě jako heroin a nikdy neodvykat se

Mirrors

14. října 2016 v 23:48 | Ondřej Bezstarosti
Popravdě to není čas,
jež dokáže všechno odnést
odvát jako klubko křovisek
v kýčovitém westernu

Smyslem života je
Lákavě vyhlížet každý den
Á vypouštět z hlavy stíny
S nejúžasnějším vstávat pocitem
Když ti špatní už tady pouze byli
A zapomenout a usmívat se jen
! Být jiný, ale svůj, tím bláznem

Procházet se ve vánicích
a toužit po něčem je mnohem lepší
než něco mít v náručích
co se rozpadá jako zlámaný deštník

Vypnout telefon a prostě jít snít
toužit po tom, že raději jít s ní
A tak jsme jiní
tím, čím být jsme chtěli

šťastní..

Nasraný

13. října 2016 v 17:16 | Ondřej Bezstarosti
Že svět asi nebude nejlepší místo pro štěstí. Nebo pro něco, čemu štěstí říkáme, jsem tak nějak vždycky tušil. Ale že svět bude stát tolik za píču, jsem teda nevěděl. Že budete muset denně dělat nějakou otročinu a doufat, že se z toho jednou dostanete. Že vás budou srát všichni okolo bez ohledu na to, co dělají, s ohledem na to, co vlastně nedělají. Když bude někdo močit na vaše už tak pomočené jméno. Když vám bude někdo tvrdit, že vaše práce stojí za to a že byste si ji měli udržet, ale neví, že chcípáte jak chudáci hlady dva debilní týdny před tak malou výplatou, až se jednomu chce zvracet. Chyba lávky. Všechno je postavené na debilních postech a ještě debilnějších penězích. Jak si kurva může někdo myslet, že je třeba takový Kurt kokot, že si ustřelil palici? Když vidím denně ty vaše debilní ksichty, mám chuť udělat to samé. Společnost stojí za hromadu hoven, hodící se do hnoje. Nikdo nemůže být v klidu. Všichni mají pořád potřebu něco řešit. Já jsem za kokota, když nic řešit nechci? Když mi vadí tenhle zajebaný systém? Rape me my friend a polibte mi u toho mojí prdel. Ať už otravuje kdokoliv mě, ať už otravuje kdokoliv jí, ať už kdokoliv otravuje každého. A zkuste mě soudit. Zkuste mi říkat, co musím udělat. Hah, já nemusím udělat nic. Nikdo nemusí dělat vůbec nic. Prázdné hlavy chodící po městě, co něco musí udělat. Narodili jsme se, abychom chcípli. To jediné musíme. Teď, potom, jindy, zítra, včera. Takže mě vyhul, papíre debilní. Ty, jediný, kdo si tohle přečte.

Same mind

12. října 2016 v 0:03 | Ondřej Bezstarosti
I writing my soul on the paper
I sleeping with my soul in the skies
I know I will see you later
But I miss you, you white lady

Try to be happy with you
feel it´s easy to doing what we do
Don´t cry
don´t feel any pain
Just looking to your eyes
and kissing you again

Love that smile
your smile
Touch to your hearth
and don´t be a unkind
be a gentle for you
and for your same mind

tři .

6. října 2016 v 3:17 | Ondřej Bezstarosti
Dalo by se říct, že některé věci si nezvolíš. Nezvolíš to, koho potkáš, nezvolíš si zaměstnání, kvůli kterému zahodíš celý svůj život. Nezvolíš si nic. Nezvolíš si noci, kdy nemůžeš usnout. Noci, kdy začínáš u psacího stroje a končíš s láhví vína a hudbou. A pak už ležíš bez hudby jen s láhví vína. A pak už vlastně ležíš i bez té láhve, dokuřuješ cigáro. A pak už vlastně jen ležíš, hledíš na strop a přemýšlíš, jestli se dá vlastně vůbec něco změnit.
Žít život je tak těžké, že to lidé vzdávají bez boje. Čím víc totiž bojuješ, tím je to pak horší. Hůř se probouzí do každého dne. Hůř se přijímá potrava, platí daně, hůř se šuká. Pořád si všichni kolem tebe zoufají. Doslova potřebují zoufalost jako pěnu do své koupele sraček. Je jen otázka času, kdy jim voda vystydne a zjistí, že jim něco uteklo.
Zvolit si samotu nelze. Je to strašná děvka. To samota si zvolí tebe. Jasně. Můžeš mít pár ženských v posteli. Pokud jsi žena, můžeš tam mít pár chlapů. Je to jedno. Můžeš se cítit šťastná, když ti ten chlap řekne, že tě miluje. Můžeš se cítit šťastná i přes to, že lže.
Ti největší milovníci byli vždycky lháři. Proto se mi nikdy nedařilo udržet si ženskou. Žádná ti nikdy nepadne kolem krku, pokud jí nebudeš lhát. Lhát jim stejně jako sám sobě, že se máš docela dobře. Že ti každý den není blbě z každého debilního obličeje, který vidíš. Že ti není blbě z práce, z chlastu, z rodiny, z přátel. Že ti není blbě i z těch podělaných rybiček, kterým už pět dnů nefunguje filtr. Měly by být už dávno po smrti, ale ne. Z toho je ti ještě hůř. Kdyby totiž tobě vzali kyslík, nevydržíš ani pět minut.
Dalo by se říct, že některé věci si prostě nezvolíš. Jako chytit tě jemně za krk a říct ti, že jednou se uvidíme naposledy, ale že tenhle moment to není. Nezvolíš si ani to, jestli jsem si tou větou byl vůbec jistý.
Postupem času bychom se měli naučit držet jazyk za zuby. Prostě mlčet. Neříkat nic. Neznamená to nebojovat s každodenním svinstvem, které se na mě valí jako déšť, jako zima procházející skrz okna, jako hlad, jako bezcennost. Znamená to mlčet kvůli sobě. Mlčet kvůli tomu, aby tě nezlomili. Aby ti nevzali všechno z tvé duše a nehodili to žralokům, které potom uloví a sežerou lidé, kteří duši nemají.
Nezvolil jsem si vůbec nic z toho, co teď mám. Okrem toho bych to za nic nevyměnil. Cigáro bych nevyměnil za jídlo. Samotu a trochu lásky bych nevyměnil za peníze. Stal by se ze mě jen další z těch zbytečných lhářů, kterých jsou na světě miliony. Když jsi řekla, že vlastně nejsem chudý, nemělas pravdu. Chudoba je něco, co si mě vydržuje jako nějaká ženská. Nedává mi spát, za to mi dává psát. A co je pro mě víc, než psaní?