Něčeho dosáhnout

27. října 2016 v 7:37 | Ondřej Bezstarosti


Padal sníh. Byla mi zima. Z mé černé bundy jsem vytáhnul třesoucí se rukou zapalovač a cigáro. Zapálil jsem si a pozoroval kolemjedoucí auta. Na některých místech byl sníh zdánlivě čistý a bílý, na některých byl béžový. Šlo cítit jeho újmu. Šlo cítit, že trpí jako špinavá kočka, jako promrzlý pes. Ulice se táhla přes město. Menší město, které jsem znal. Moc dobře jsem znal každý kout města. Každý chodník, každou spáru, každou chybu v betonu. Myslel jsem jen na to, co se s námi stane, až všechno pomine. Byl jsem docela mladý. Sotva jsem něco dokázal napsat. Mé zmrzlé prsty byly jako nože praskající při každém řezu. Byl to pocit nedocenitelnosti, byl to pocit neuznání, méněcennosti. Snil jsem o prostých věcech. Miloval jsem každého čtenáře, byť přečetl jen dvě slova. Přesto mě však naplňovalo každé slovo, které jsem mohl napsat.

Jako mladý jsem se cítil zamilovaný, netušil jsem, že to tak není, do jedné světlovlásky. Po dobu našeho krátkého vztahu jsme povětšinou nedělali nic. Prostě jsme jen leželi v posteli a hleděli na filmy. Mlčeli jsme anebo zkoušeli věci, které ani jeden z nás moc neuměl. Jedné věci jsem si však byl vědom. Daleko raději, než ji, při vší počestnosti k ní, jsem miloval cesty tou zmrzlou ulicí, noční zimní ulicí od ní domů. Neuvěřitelně to čistilo hlavu, kterou jsem měl už v té době plnou různých představ a snů. Krok střídal krok. Bylo to jako meditace v mínus dvaceti. U sebe pár cigaret, zapalovač, starý telefon a zadní kapsa plná popsaných papírů.

Tu noc jsem od ní zrovna zase meditoval domů. Tentokrát byla větší zima, než obyčejně. Chumelilo. A chumelilo dost! Třásl jsem se a myslel na to, až konečně přijdu domů. Nejprve se musíte začít cítit dobře, abyste se naučili i snít správně. Chtěl jsem přijít domů a lehnout si do postele. Schovat se na chvíli před světem. Už to byl docela kousek, to vím. Ze spárů velkých sněhových vloček se vynořila postava. Když se blížil, byl očividně podnapilý. Uhnul jsem pohledem kdesi do dáli a prostě procházel kolem něj, když mě chytil za bundu. Zastavil jsem se a podíval mu do obličeje. Byl to asi šedesátiletý stařík. Na svých malých modrých očích podlitých krví měl zkřivené brýle a v levé ruce černou brašnu. Celý byl cítit vodkou, smutkem a beznadějí.
"Mladý muži, nevíte. Sakra. Nevíte, kolik je hodin?" zeptal se.
"Moment," řekl jsem a vytáhnul svůj starý telefon. "Je půl jedenácté."
"Díky. No, a jestli se vás můžu zeptat, co tady vlastně děláte?"
"Jdu od své přítelkyně," odpověděl jsem nejistě.
"Jo, mladá láska," vzdychnul a zadíval se mi přes rameno, až jsem dostal chuť se otočit.
"Tak už to bývá."
"Pamatuju si, jak jsem chodíval kilometry, jen abych s ní mohl být třicet minut. Chodíval jsem takhle za ní dva dny v týdnu. Nosíval jsem jí růže, které mi povětšinou cestou docela uvadaly. No a tak jsem ty růže potom už začínal trhat kousek od místa, kde jsme se scházeli. Myslím, že o tom věděla, ale nikdy nic nedala najevo. Tahle mladá holka milovala růže nadevše. Najdi, kluku, to, co žena miluje, a postarej se, abys byl kdykoliv schopný jí to dát," řekl a zadíval se mi do očí. Popotáhnul si bundu a já zahlédnul, jak se mu na zápěstí zableskly hodinky.

Lampy stále osvětlovaly ať už ten mrtvý nebo živý sníh. Já? Já chtěl být doma. Neuměl jsem ho však poslat pryč. Držela mě má zvědavost.
"A ty děláš pro dívky co?" řekl po deseti sekundách ticha.
"Já píšu."
"Dopisy?"
"To ani ne. Spíše básně. Sice to nedělám pro ně, spíše pro sebe, ale rád o nich píšu. Každá z nich má něco v sobě. Něco, co bych se strašně rád naučil popsat."
"Všechno jednou přijde, hochu. Chtěl bych si něco přečíst."
"Mám tu něco," odpověděl jsem a zahrabal v kapse.
Stařík rozevřel papír a otočil se pod světlo lampy. Pozoroval jsem, jak mu oči skáčou po řádkách. Jak sníh dopadá na můj rukopis a lehce maže inkoust.

"Mmm," řekl po chvíli, "to je docela dobré. Můžu si ji nechat? Možná bych byl schopný tě někde publikovat."
Srdce mi začalo bít. Odsouhlasil jsem to a řekl mu své jméno. Potom ještě vykládal něco o tom, jak už nikdo nepíše. Že mi jednou budou tleskat. Nevěřil jsem mu to. Byla to tehdy lež. Podle mého byl prostě opilý a lhal mi. Na druhý den ani nevěděl, že mě potkal. Na druhou stranu na tom vlastně nesešlo. Byl to první člověk, který zničehonic zjevil zájem o mé psaní. A to si piště, že mě to nakoplo. Začal jsem psát. Psával jsem a psával. V autobuse cestou do školy, ve škole, na hajzlu, doma, na balkóně, u televize. Doslova mě to nakoplo. Začal jsem psát i povídky. Všechno najednou začínalo dávat smysl. Dávat naději, že se někdo otočí a řekne si: "To je ten, co píše. A píše dobře."

Tehdy jsem přišel domů a necítil prsty. Skoro jsem ani neudržel propisku v ruce. Nohy jsem měl zmrzlé, nos jsem měl zmrzlý, mozek taky, ale srdce ne. Napsal jsem hned o setkání s tímhle vodkou prosáklým "Bohem".

Stalo se to asi pět nebo šest let zpět. Od té doby se toho hodně změnilo. Seděl jsem na pódiu. Začínal jsem cítit, jak mi Absinth koluje v krvi. Přede mnou byli lidi, kteří si přišli poslechnout mou poezii. Bylo jich tam dost. Fotograf mě obletoval a fotil. Všichni mi líbali ruce. A když už jsem četl jednu z posledních básní, zvedl jsem oči od papíru a zadíval se do očí dívky, která seděla tiše v rohu. Dívala se na mě úplně jinak, než ostatní.

Já si najednou uvědomil, že chci být zase ten, co nosí v zadních kapsách jeho myšlenky a nikdo o něm neví. S úspěchem a posunem a dospěním a poznáním lásky přijde i něco dalšího. Pocit, že ztrácíte sami sebe. Naštěstí mám stále své papíry. Teď už i psací stroj. Obrovskou spoustu slov, které chci napsat. A taky tu ženu, která seděla v tom rohu, se kterou se zase cítím jako neznámý hloupý poet, o kterého stojí jen ona. A je to inspirující. Svět se hýbe a my s ním. Dobrými i horšími cestami. Důležité je však věřit v to, co vám dává smysl, a ne v to, co dostanete, když to budete dělat srdcem. Otevřela mi oči stejně jako ten stařík tehdy. Tentokrát je ale nechci zavřít. Čas se měnit bude vždy, ale to, co je v nás, to už by se měnit nemělo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama