Listopad 2016

Klidná

30. listopadu 2016 v 2:26 | Ondřej Bezstarosti
Po všech těch zástupů
rozených šílenců a jejich debutů
Po tom, co jsem viděl ty davy
chodící tam a zase zpátky

Po všem tom smíchu
po veškerých větách tak zbytečných
Po rolích udržujíc něčí pýchu
sledování hodin těch věčných

Po zimě a dýmu vycházejícího z mých úst
a navěky ztracených úzkostech
po světle, kde bývám jen něčeho kus
Po změně a neustálých pokusech

Převlečen za něco, co nejsem
chodící po světě, který není
Není tak zdárný jako ta fráze
po které usmíváš se ze snění

Po tom všem si sedám ke klávesnici
vydýchávám poslední dým
a pak už jen ubírám se do ložnice
kde už na svět dál neklím

Zmatky

29. listopadu 2016 v 3:33 | Ondřej Bezstarosti
Nebe i peklo mění
zatímco hrajeme si na píscích
bez povšimnutí
beze změny
v hodinách příštích
A v pekle prý místo není
pro mě, pro ostatní
pro svaté Bohémy
neporazitelné osobnosti

Ve stínech našich budoucnost není
to ty stíny mizí, když si leháme na záda
Nebe i peklo hasí
a mé srdce tasí
poslední chtíče štěstí
poslední chvíle po dešti

Pro nás Bohémy
věčné polygamní prostituty
není budoucnost dobrou kávou
Odsouzeni
odsouzeni jsme láskou
něhou, chtíčem a knihou
Tak prostou
tak nesvatou
S ostudou
tvářit se nad věcí
bez studu

Schováváme se za okna
zpoza oken hledíme na chodník
z okna však nevidíme nedohledno
jen plnící se popelník
samota, sníh,
lih, šílenství a šílenství v očích
mých ne tvých
a ten klid co cítíš
když spíš
o čem mluvím já jen ty víš

Stůl

28. listopadu 2016 v 23:25 | Ondřej Bezstarosti
Sundala mi brýle a nasadila si je
Vypadáš v nich neodolatelně, pomyslel jsem si
Ležela na gauči a hleděla mi do očí
říkala, že mi závidí moje řasy

Nikdy jsme oba vlastně pro sebe neměli dost času
Jenom tak jsem se naučil vážit si každé sekundy s ní
usmála se a zalechtala mě na břichu
a já ji chytil ruce a vrátil jí to

Potom jsme tak nějak zmlkli
ležel jsem na její hrudi a poslouchal, jak dýchá
po nějaké době jsem zvedl hlavu
a uviděl, že je smutná

A smutek se dá rozbít jako sklo
jako výloha kladivem
přitáhnul jsem se k ní a řekl:
"Hlavu vzhůru,"

Idylicky zvedla hlavu
"To je pořád nízko," řekl jsem
Vzal jsem ji za ruce a posadil
i přesto, že nesnáší, když jí někdo tahá

"Hlavu vzhůru," řekl jsem znova
idylicky zase zvedla hlavu
pořád se ale tvářila smutně
"Vstávej," řekl jsem

Chytil jsem ji za ruku a postavil se na stůl
trochu nervózně mě následovala
Teď jsme stáli na stole a já řekl:
"Hlavu vzhůru."
"Ty jsi strašný osel, víš to?" řekla
a idylicky zvedla hlavu

Začala se smát
a tak jsem ji políbil
A od té doby
není zas tak smutná
když si vzpomene na ten stůl

ten stůl tu tiše stojí zamnou
a čeká, až se tu Ona zase objeví
tak trochu stejně
jako já

Pes

27. listopadu 2016 v 22:14 | Ondřej Bezstarosti
Dospělost, rozum, uvážlivost a život
Chtíč, neukojitelnost, smích a brek
a bušící srdce a šumící potok
spolehlivost, žádné cizoložství, štěk

A dospělost a dospělost a dospělost
a říkaj, že nejsem dospělý
jenomže dospěle brát život chce úsilí
a s úsilím jsem dospěl k dospění

Že humor není znak nedospělosti
že rozum není tak nedosažitelný
že uvážlivosti mám v nitru dost
a že životem jsem zmrzlý až na kost

A chtíč je pořád jenom chtíč
Neukojitelnost smíchu, to já chci
a brečet není proč, i když to bývá těžké
a buší mi srdce, tak proč sjíždět život?

Spolehnout se můžeš na mě s úsměvem
a jiné krávy mě nezajímají, my dospějem
a až přestanu psát tuhle věc
už se po mě neozve ani štěk

Ani štěk..

Šero

26. listopadu 2016 v 21:00 | Ondřej Bezstarosti
Být svůj pán šílet uprostřed zdí
smích střídá šílení a šílenství
Alkoholové výpary s lidmi bez lidí
kolotoč scén bez tajemství

Vyvrhlí jsme jako tehdy
co dohání nás, to neodezní
a v plicích jen bolest a dehet
ošklivě krásně jsme dokonale krásní

Muerto jejich duše nemůže zranit nás
a neexistuje žádný dech bez krás
vítězství a drahá Viktorie neexistující
mlha co civí za oknem se smějící

A tak hřející
pocit mám z toho všeho
nás nesežerou
neexistuje žádné šero

Scény

23. listopadu 2016 v 9:01 | Ondřej Bezstarosti
Pořád je děláme úplně všichni
scénujeme si naše role
dopisujeme si stupidní dialogy
práskáme na sebe věci, které neexistují

Ze zvyku mě vodila bývalá z hospody domů
abych někde nechcípnul
Ze zvyku si myslíme o lásce, že má smysl
nemá smysl, žádné city smysl nemají

Uvádíme se do filmových situací o samotách
tancujem před zrcadlem jako banda feťáků
ležíme v postelích a roníme slzy jako nemoci
pořád se snažíme dostat se do hrobů šťastni

Děláváme scény kvůli penězům
děláváme scény kvůli tomu, co chceme
přestáváme hledět na ostatní
ubližujeme si především sami, tak nějak schválně

Řádek po řádku si lajnujeme životy
až z nás mladých debilních a primitivních
zbudou jen prázdné, vzácné, ale bezvýznamné nádoby
a všechno se stane jen jako, jen rádoby

Scény po scénách, jež některé si nepamatujeme
třískáme se do hlavy a chceme, co nechceme
pořád hledáme,
pořád hledáme nějaké nehmatatelné východisko

To by bylo asi vše k filmovitosti člověka
neberte to jako báseň
vždyť i ty, ty slaná
se umíš smát

Rude night

23. listopadu 2016 v 7:56 | Ondřej Bezstarosti
Drinking beer and looking out of the window
speaking with my soul - that fuckin´ black widow
We all must doing drugs, I thinking
Love, Sex, Dreams, They don´t kidding

I remember your beautiful eyes
blue like ocean, blue like ice
I remember that all crazy situations
For our lifes are too much reasons

I just drinking a beer and smoking some cigarets
don´t want write something in my leanguage
I just sitting and thinking about your lips
Thinking about for what are they better

For lies
for kisses
for love another soul
for fuck with me
and to my heart do some hole

Rockin-rollin and be crazy together
don´t remember nothin´
just write and kiss some letter
Rockin-rollin and see the time crying

Sometimes the all these tings are fucked up
like my english
like your soul
like my fuckin´ heart

Bolestjepičosoučástživota

22. listopadu 2016 v 13:40 | Ondřej Bezstarosti
Topím pocity v akváriu mezi rybama
chytám pod krkem čas, co souloží s děvkama
Olizuju omítku z mojí duše
Sjetý počínám si potají a tiše

Křivím hubu jako Sid
nemám rád hudbu jako ty
A krájím nenávist jako sýr
zdravím válku a její mír

jsem netopýr maloměsta, tmy a zdí
kde oškubané kočky pod popelnicemi sní
o tom, jak chutná lidské maso
obrat člověka, chtěj, o jeho krásu

Se zatahují zornice mých zelenohnědých očí
v zrcadle pozoruju rudou zář jejich bělma
šahám si na duši abych zjistil, že není ničí
třískám se do hlavy a opakuju si, že nic není zdarma

Sedím v rohu obýváku a pozoruju nepořádek
jako duchové se mi tu procházejí vzpomínky
neznalý jsem ten, co nezná klidný spánek
-odpálené cigára a hořící snímky-

Pomáhám si psaním, které mi nejde
snílkovstvím o něčem, co nikdy nepůjde
hladem, alkoholem a pomerančem
hledáním v mapě, kde to vlastně jsem

K ničemu nedocházím a tak dál
zavřený v bytě jako chátra jako král
zírám na zdi a močím do záchodu
snažím se nějak přejít tu mou paranoiu

Hanobení

20. listopadu 2016 v 20:23 | Ondřej Bezstarosti
Jestliže Bůh je čas,
tak hodinky jsou co?
Jestliže drahokam je důkaz lásky,
tak polibky jsou co?

Tam a zase zpátky
jako zrychlené záběry autobusových zastávek
padající sníh mi za krk,
když nemyslím na minulost těch kráv a fiflenek

Jestliže Goldie se beze mně nenají,
tak moje ruka bude Bůh, co?
A ten papír z peněženky už taky mizí,
jestliže chci mít radost, co?

Tam a zase zpátky
v těch postelích, v autech a v parcích
Utlumený organismus chytající noční děsy
a těch snů.. Tak trilion mám jich

Jestliže hudba léčí,
tak farmaceutické společnosti zabíjí, co?
Jestliže já jsem prý jiný,
tak v zimě růže kvetou, co?

Tam a už ne zpátky
bez situací, bez kontextků, bez smyslů a úžitku
Vynořující se úsměv na mých rtech,
když si semnou ne zlato, ale sůl hraje.

Hráč

16. listopadu 2016 v 11:41 | Ondřej Bezstarosti
Seděl jsem v jedné takové poklidné hospodě. Měl jsem zrovna trochu peněz a společenskou náladu. Taky tam měli dobré pivo. Hospoda, kde mají dobré pivo a rychlý servis, ta vydrží věčnost. Tahle hospoda tam stojí už přes padesát let. A zruinuje ji jenom fakt, že jednou i to pivo dojde. Seděl jsem u většího stolu. Bavili jsme se o tom, co změní nový americký prezident, čí holka je ta lepší, jak vydělat prachy, které auto stojí za hovno, co si ještě necháme vytetovat, proč nás bolí ruce z práce, kdo má jaké střevní problémy a tak dále. Seděli jsme tam tři. Pili jedno pivo za druhým. U vedlejšího stolu seděli štamgasti, kteří hráli šachy. Můžu vám garantovat, že ať už tam přijdete jakýkoliv den, ty šachy tam budou stále hrát. Pořád se budou porážet těmi samými taktiky, až je nakonec porazí život.

Po nějaké době dorazili další dva. Jeden z nich byl na vozíku. Zapaloval jsem mu cigára a dával mu napít piva. Znali jsme se všichni už docela dost dlouho. Pokračovali jsme v pití piva. Ten druhý, co přišel, stočil konverzaci k hazardu. Chvástal se, kolik prodělal, ale kolik potom vyhrál. Tahal z rukávu nehorázné částky. Částku za částkou a za částkou další částku. Žádná z nich nebyla menší, než obsah mého konta. Říkal jsem si, že se někde v systému stala chyba nebo že někde dělám chybu dál. On byl gambler, já byl jen nejchudší člověk u stolu.

Objednal nám všem poslední rundu piv. Ostatní protestovali, já držel hubu. Kouřilo se tisíce cigár a on si pořád jel tu svou.
"Na ruletě jsem byl v mínusu, tak jsem si půjčil od kámoše pětikilo a padla nula a já byl osmičku v plusu a usmíval se na celé kolo, fakt."
"No jo," přikyvoval jsem.
"To není všechno, část jsem narval zpět a vyšly všechny čísla a já byl v plusu asi patnáct tisíc."
"Fakt?"
"No jo, ale řekl jsem si, že bez třiceti neodejdu."
"Neodešels, co?"
"Máš recht. Chceš cigáro? Vem si!"
"Ne dík, mám svoje."
Pokračoval pořád v takových rozhovorech. Ne, že by mi to lezlo na nervy, ale radši jsem se bavil o zbraních s kámošem na vozíku. Víte, někteří chlapi dokážou být ujetější, než ženské. Pokud se tak stane, mají doma určitě dobré přítelkyně, co umí dobře vařit, šukat, uklízet, vydělávat prachy, milovat. Takže těm chlapům nechybí vlastně nic. Když ženská dokáže udělat to, že chlapovi nic nechybí, začne mu z toho hrabat.

Chyba lávky. Zavírala se hospoda. Vyšli jsme ven a rozloučili se. Teď jsme byli na promrzlé ulici. Byli jsme tři. Já, kámoš, co měl u mě přespat a ráno jít do práce, a už zmiňovaný hráč.

"Jdeme do bonveru něco zahrát! Vyhrajeme sedmičku a pojedeme do strip klubu!" zavelel.
Jediný já jsem nebyl blbý. Bylo úterý, žádný strip klub nebyl otevřený. Navíc bych tam asi stejně nepáchnul. Ale měl jsem chuť na pivo, tak jsem s nimi na ty automaty šel. Moc dobře jsem věděl, že sedm tisíc nevyhraje, ani kdyby se posral, ale to jsem mu neříkal, je fajn vidět lidi s nadějí v očích. Nicméně? Kosa byla docela neúprosná a já se začínal modlit snad už jen k mému péru, ať mi tou zimou neupadne.

Přišli jsme do herny. Ti dva byli plní očekávání. Já byl znechucený. Kámoš ty sračky nehraje, ale byl při penězích. Seděl jsem u automatu a pozoroval, jak se mu daří. Asi půl hodiny byl v mínusu, ale pak se mu zadařilo a vyhrál asi tři tisíce. To mohlo trvat asi hodinu. Hodinu, kdy náš profík hrál někde jinde.

Mezitím se tam nakupilo, přísahám, asi dvacet snědých lidí. Všichni hráli automaty. Nechápal jsem, co jsou zač. Ani jejich řeči jsem nerozuměl. Začínalo to smrdět, kámoše jsem začal tahat od automatu. Už začínal projíždět zbytečné prachy. Podíval jsem se k ruletě. U rulety seděl náš profesionální přítel. Přišel jsem k němu a nabídl mu panáka.

"Nechci," odsekl a ani nezvednul hlavu, načež jsem zahlédl, jak prohrává dalších prachy.
Vrátil jsem se zpět ke kámošovi.
"To je nemoc, kámo," řekl jsem, zapálil si cigáro a rozhlédnul se kolem sebe.
"Je to dobrý hnus."
"Dělej, kurva, projeť ty dvě kila a jdeme do hajzlu. Vyhráls, co by sis ještě přál? Pět kurev a koks?"
"Dobře. A kde je Tom?"
"Už tu není?"
"Vzal se a šel do hajzlu. Asi."
"A kolik tak prohrál?" zeptal jsem se.
"Asi docela dost."
Zbyli jsme tam teda sami dva. Což vzhledem k tomu, že my dva jsme vypadali jako Portorikánci a ostatních dvacet vypadalo spíš na Kolumbii, nebylo asi nejlepší. Kámoš se nechal vyplatit a odešli jsme do hajzlu.

U výtahu v mém paneláku mi říká: "Dík, žes mě odtamtud vytáhnul. Projel bych všechno, co jsem vyhrál."

Připadal jsem si dobře. Vyhrál jsem svou hrdost a námět na tuhle strohou a naprosto zbytečnou povídku. Teď se jdu vysprchovat a něčeho napít. Je mi z těch piv tak nějak divně.