Píšící

2. listopadu 2016 v 1:01 | Ondřej Bezstarosti
Tak mě napadá, kdo nebo co, mě nechává sedět
v rohu prázdného bytu
Je to tabákový průmysl, co oholil mé konto?
Je to podzim šeptající sexuální ódy migrantů?
Je to prapodivný pocit drogy, která
ačkoliv jsme si jisti, že byla,
nikdy nebyla zneužitá?
Je to ta omítka na zdi, co časem zežloutne,
pokud se rozhodnu dál se zabíjet dýmem?
Je to déšť, který mi prasí brýle?
Po kterým nevidím ani na své ohavné ruce?
Snad to není slovo "Piča", kterou prostě v poezii
nikdo neakceptuje, ačkoliv bylo Kvílení napsáno
už strašně dávno?
Je to pocit frustrace v přeplněném autobusu cestou
do té nejohavnější práce, kterou si dokážete představit?
Je to nutkání po pekelném alkoholu, který mi
kouzelně a s ohromnou nadsázkou možná ničí osobní život?
A nejsi to nakonec ty?
Ta, která vydržela dívat se přes dva roky do očí člověku,
který tě nedokázal dělat šťastnou, a který tě natolik miloval,
až musel udělat vše pro to, aby ses ho vzdala?
Ty tvoje zelené oči mě doprovázejí do koupelny, kde
stojím před zrcadlem, opřen o umyvadlo a říkám si:
Je to snad mnou? Je to snad tím kreténským úsměvem?
Umím se vůbec usmívat?
Je to prahnutím po útěku?
Je to prahnutím po tom, nechat tady všechny ty debily,
všechny ty lidi, kteří mě víc nebo míň mají rádi, a prostě
bezostyšně zmizet? Nedat nikomu vědět?
Je to ta klec, ze které nemůže vylítnout ten osiřelý papoušek,
cítící se asi stejně jako já?
Je to mým mozkem?
Mým prahnutím po upřímné lásce, která se mi nedostane,
ať už chci více či méně?
Nenechává mě tu sedět v rohu místnosti jen pocit, že
nebudu nikdy upřímně milován?
Že skončím v laciném hotelu na pokraji sil?
Že jednou snad už nebudu mít ani co napsat,
neb zraněná má duše je natolik, že
vlastně nevím, co "duše" znamená?
A nesedím na té nejlevnější židli, která byla k dostání
pouze z konzumního důvodu?
Pouze z důvodů, že svět má větší péro, než já?
Že světu stojí péro víc, než mě?
Že žiju spolu s každým člověkem s pocitem, že
nás chce zase jenom někdo ošukat do prdele?
Není to má ctižádost, která mě nutí kleknout na kolena
a polibky ji prosit, aby si šla lehnout do ložnice?
Čím to do hajzlu je, že tady zůstávám chcípat sám?
Zvykl jsem si na samotu, mám ji rád.
Jsem vlastně svým způsobem i rád sám.
Jasně, že vyvracím své touhy!
Jasně, že zvracím o víkendech slova,
která bych mohl použít, abych našel onu pesimistickou "lásku"
někde v hnoji u cesty, která nikam nepovede.
Jsem opravdu tak silný, až nedokážu pomoct
ani sám sobě?
A proč mě ty zelené oči pronásledují, i když si ho jdu
vyhonit na hajzl?
Plný a prázdný popelník, plný a prázdný popelník.
Plný a prázdný žaludek, přelívání se ze sklenice
do sklenice, z prdele do prdele, ze srdce do srdce,
z tvých modrých očí, do mých zakalených,
chcíplých, bez jistoty. Bez žádné,
Bože, bez žádné jistoty!
Nechává mě tady sedět jen touha nebýt jinde?
Nechává mě tady sedět jen a pouze touha?
Koho se vlastně ptám?
Ke komu vlastně mluvím?
Rve mi koule smog, který musím dýchat.
Rvalo mi koule tolik ženských,
se kterýma jsem musel píchat.
Cítím se znásilněný pocity a snění o štěstí.
Štěstí na oko, štěstí do očí.
Štěstí šťastných, co na sebe močí.
Skončí.
Skončí to někdy?
Pořád ptáš se, zdali pak to skončí.
Měla by ses raději ptát,
proč tady sedávám o samotě v rohu místnosti.
Měla by ses ptát, jak se mi to vlastně stalo.
Tak mě napadá, kdo nebo co, mě nechává sedět
v rohu prázdného bytu.
A nic jako vyslovené prázdné slova
nepomůžou ani tobě, ba ani mě.
Ani nikomu jinému.
Tak to je.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 D. D. | 2. listopadu 2016 v 9:09 | Reagovat

Nenechává tě tam tak trochu sedět pomalá sebedestrukce?

2 Ondřej Bezstarosti Ondřej Bezstarosti | 2. listopadu 2016 v 23:54 | Reagovat

[1]: Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama