Prosinec 2016

Last one

31. prosince 2016 v 14:47 | Ondřej Bezstarosti
Nový život znamená žít v novém prostoru. Ať už to jsou střepy, krev, polibky, brek, láska, pusto nebo dno. Ať už to jsou úsměvy a radosti. Šílenství a starosti, když něco provedete. Zažil jsem nejšílenější rok v mém životě a nelituji ani jednoho okamžiku. Ať už jsem byl jakkoliv na dně, vždycky se objevil někdo, kdo mě postrčil dál.
Momentálně za mnou leží člověk, který včera zažil hodně perný den. Nevermind, ozývá se přes pokoj. Přes pokoj plný střepů a smutku. Civí na mě má andulka a z jejích očí vidím, že mám na něco šanci. Na něco, co ještě úplně neznám. Naučil jsem se však jedno. Nikdy nic nevzdávat. Ať jde o psaní nebo o city. Nikdy se na to nevykašlat. I když ležíte sami v prázdné posteli a máte strach, co s vámi bude, nikdy se na to nevykašlejte.
Dneska je poslední rok v tomhle úchylném roce. Všichni budeme jeden den šílení. Všichni propadneme jedům. Nevermind. Jsme prostě odsouzení měnit naše vědomí. Čímkoliv. Kýmkoliv.
Tímhle chci poděkovat Haně, která pro mě udělala víc, než kdokoliv jiný. Pamatujte jedno: ženy, ačkoliv jsou sebevíc šílené, vám dokážou změnit život. Ne drogy, ne alkohol, ne nějaká jiná aktivita. Ale ženy. My muži jsme jen kapky jejích slz. Nic víc.
Abych to zakončil. Záleží jen na tom, jestli máte slzy štěstí či smutku. A ty smuteční nikdy nebudou věčné. To mi věřte.

Váš Ondřej Bezstarosti

Lež

20. prosince 2016 v 21:02 | Ondřej Bezstarosti
Každým krokem
selhat můžem
a proto chodíme
tam, kde jen dá se

Každým stínem
světlo dopadá na nás
a až se leknem
tíha se změní na čas

Budeme schopni zas
nadávat na okolí,
které za nic
vůbec nemůže

Talking about

20. prosince 2016 v 8:20 | Ondřej Bezstarosti
We still talking about
something between hope and hell
Dreaming in our beds
looking up and talking

But noones aren´t there
just us
Just us what dreaming
and talking

And before I finaly sleep
thinking about last thing
I just got it

Something between hope and hell
is just something
what is similarly to love

We all just talking about..
the true is
Are we all feeling it?

Violoncello

19. prosince 2016 v 8:44 | Ondřej Bezstarosti
"Neznámost bylo vždy něco, co člověka jakýmsi zvrhlým způsobem přitahovalo," Ondřej Bezstarosti


Pracoval jsem jako prodavač v jedné malé budce s tabákem a časopisy. Cigára jsem měl rád vždycky, ty časopisy už docela méně. Bylo mi něco přes dvacet. Ekonomická krize nechávala zrovna na holičkách snad úplně všechny, kdo neměli výdrž. Já výdrž neměl nikdy, tak jsem byl na holičkách spolu s ostatními. Pamatuju si ty dny jako dneska. Prostě jsem tam jen posedával, počumoval ven z toho malého okýnka a sledoval kolemjdoucí. Staré paní s taškami. Mladí, co kašlali na školu. Matky vodící své ratolesti do školek. Nikdo si v té budce nic moc nekupoval. Mě to bylo jedno. Dostával jsem od majitele svoji almužnu a z toho jsem více méně žil.

Dá se říct více méně, protože jsem byl na úrovni, kde jsem visel peníze i sousedovi, který bydlel vedle mě. Jo. Ten se měl. Měl nádhernou ženušku, dvě sprosté děti a obrovský byt. Já měl v podnájmu garsonku, ve které byla matrace na zemi, pár uschlých chlebů ve spíži, papíry, tužky a moje plátna a barvy se štětci. Kdysi dávno jsem se totiž tak nějak rozhodnul, že se stanu malířem. Školu jsem na to neměl, ambice jsem na to neměl, prachy už vůbec ne, láska se mi smála za okny tam venku. Takže moje malůvky nikdo nechtěl. Byla to otřesná tvorba, stejně tak jako to byla otřesná doba. To víte. A když takhle žijete na hromadě ničeho, přestane vás zajímat ledacos.

Zarostlý vyzáblý muž, co ztrácel barvu a fialověly mu rty od levných vín. Ano, to jsem byl já. Vlasy jsem měl velice mastné a neupravené, oči věčně podlité krví. Byly i dny, kdy jsem prostě nic nejedl a jen pil. Teda když na to byly peníze.

Pamatuju si, jak můj pronajímatel vždycky každého patnáctého chodil a prosil mě o zaplacení nájmu. Když jsem mu dal půlku a přislíbil mu další za nějakou dobu, vůbec se nezlobil.

"Kdybys vypadal líp, nakopu ti prdel," říkával. Já mu za to vždycky děkoval. Ani ne tak za to nakopání do zadku, spíš za to, že byl ke mně vždycky upřímný. Tenhle starý zavalitý chlap bez chrupu a malýma modrýma očima. Jedno z jeho očí mělo duhovku tak nějak řekněme rozteklou. Vždycky jsem začal po pár minutách rozhovoru s ním civět do toho oka. Po nějaké době se rozhovory krátili s tím, jak rychle jsem zase civěl na to oko. Nakonec už jen posílal dopisy. Měl však velké srdce. Což ostatně já určitě taky, nebo jsem si to o sobě alespoň myslel, ale peníze jsou peníze a já tak či tak musel nějakým způsobem udržet moje tělo naživu. Zemřít by bylo až moc jednoduché pro takového zatracence, jako jsem byl já. Navíc tu byl ještě ten sen s tím mým malováním. Bůh ví, jestli jsem ho neměl jen kvůli tomu, abych měl pro co žít.

Vzpomínám, že byly neúprosné srpnové horka. Tavil jsem se v budce od čtyř rána, do čtyř odpoledne a pozoroval lidi.
"Dobrý den, dvě krabičky Marlboro a jeden zapalovač."
"Dobrý den, časopis Uno a sirky."
"Dobrý den, nemáte drobné za padesát?"
"Ne..."

Nudná práce. Ani stálé zákazníky jsem nemíval. Teda až na jednu starou bábu. Byla to stařenka s červenými vlasy. Ty vlasy jí dělaly velkou hřívu. Byla taky trochu zavalitá, ale měla docela příjemný výraz v obličeji. Vždycky se zastavila a prostě začala mluvit. Snad už ani nevím, kdy to začalo, tahle návštěvnice z poněkud jiného světa, než byl ten můj.

"Dneska vypadáš o trochu líp, Ondřeji," říkala tím jejím stařeckým hlasem.
"Já si myslím, že mi lžete," odpovídal jsem.
"Neměl bys tady sedět jen tak v tričku."
"Vždyť je venku absolutní vedro!"
"Jenomže odpoledne, Ondřeji, odpoledne přijde bouře a ty zmokneš a budeš na tom ještě hůř vzhledově, než jsi."
"Vy mi vždycky umíte zvednout náladu," odpověděl jsem a nahlížel z okýnka té budky, ale nenacházel ani mráček.
"Vždyť není ani mráček."
"Ten vytrvalý, dočká se bouře, když bude jí věřit," odpovídala často.

Bouřka nakonec vždycky přišla. Já nevím, odkud to věděla. Určitě měla doma televizi, kdy každý večer pilně sledovala pořad o počasí.

Jediné však, co mi přišlo divné, byl fakt, že si nikdy nic nekoupila. Nikdy nic. Takže to byla zákaznice pěkně na baterky. Víc zákazníků, lepší almužna. Míň zákazníků, prázdné dlaně. Ale alespoň jsem měl co kouřit, nesnášet a jediného člověka, se kterým jsem se denně bavil o počasí, a který byl asi o padesát roků starší.

Chodila tam nepřetržitě asi pět měsíců. Nikdy jsem ji neviděl celou. Jen její tvář nahnutou trochu k tomu okýnku. Jednoho dne však přestala chodit. A trvalo to den, dva, tři, čtyři, pět. O pět dní později, jsem si musel jít něco vyřídit na poštu. Když jsem procházel kolem výlohy, na které byla parte, všiml jsem si jejího obličeje. Poprvé za život mi bylo smutno z někoho jiného, než ze mě. Možná mi to potom doma došlo. Chodila za mnou jen pro to, protože byla nemocná. A já se nezeptal ani na její jméno. Teď už jsem ho věděl, ale co z toho.

Trávil jsem poté večery tím, že jsem se snažil jí nakreslit. Přemýšlel jsem o tom, na čem vlastně záleží. Je to tak frustrující a individuální otázka, která vás dokáže polapit jako pavouk, když si nebudete dávat bacha. To víte, lidem záleží na kde čem. Někteří lidé jsou schopni makat dvanáct hodin, potom se hodinu trmácet do jiného města, aby usnuli vedle někoho, koho mají rádi, aby potom brzo vstali, trmáceli se zpátky a zase makali. Vyčerpaní, otrávení. Některým záleží jen na tom, aby měli co kouřit. Některým na rodině, některým na práci ve fabrice, některým na penězích, některým na jejich domácím mazlíčkovi, některým na tom, kde ušetří prachy, některým na běhání, některým na alkoholu, některým na náhodném sexu, někdo potřebuje dobrodružství, někdo zase vylézt tu největší skálu, někdo potřebuje střílet ze zbraně, někdo nechce jíst maso, další zase chce jíst jenom maso, jeden hubne, druhý tloustne, třetí o tom jen mluví a tak dále. Prostě otázka, na čem v životě záleží, je jen a jen na sebe. Nikdy se na to neptejte někoho jiného, než sami sebe. A pokud možno, pokud na to nejste dost psychicky dospělí, neptejte se na to ani sami sebe.

Stůj co stůj šel čas ale dál a já tak nějak pozapomněl na jakousi divnou rutinu a zavrtal se zpátky do té mojí rutiny, která byla, podotýkám bez okolků, ještě divnější.

Seděl jsem tak jednou u okna a pozoroval protější dům. Byl docela dost blízko. V téhle ulici byli takové malé třípatrové domy nasáčkované na sobě jako králíkárny. Králíkárny utvořené tak, že vyšlechtění králíci bydleli vedle bídáků králíků, jestli mi rozumíte.

Seděl jsem, pil bílé levné víno a hleděl. Najednou se naproti v okně rozsvítilo. To dá rozum, že mě to nadchlo. Pozoroval jsem to okno už dlouhé měsíce. Zdálo se mi vždycky, že tam někdo je, ale nikdy jsem neviděl, že by tam bylo rozsvíceno. Nikdy, až doteď.

Zaostřil jsem zrak a spatřil ženskou postavu. Postavila se k oknu a tvářila se smutně. Vystřelil jsem od okna a začal v harampádí ve skříni hledat dalekohled, který jsem vlastnil ještě v dětství. Vyštrachal jsem ho a nenápadně se přes něj podíval. Tak, aby nevěděla, že ji sleduju. Věřte mi nebo ne, nejsem žádný úchyl. Mohlo mi to být třeba naprosto jedno. Jenomže prázdnota je prázdnota a tak když se stane cokoliv divného či jiného, dokáže vás to nepopsatelně nadchnout. A mě nadchla tahle žena stojící v okně.

Měla na sobě černý svetr. Měla tmavé vlasy. Zpod toho svetru a tmavých vlasů jí ale půvabně svítil absolutně bílý obličej. Jako bych viděl bílou paní chodící po skvostném hradu. Už se stmívalo, ale přesto šla docela zřetelně vidět. Tvářila se docela smutně. Hleděla prostě dolů na chodník. Nevypadalo ale, že by brečela. Spíš vypadala, že jí něco schází. Jakási upřímnost. Oslovení. Jemný dotek.

Všechno mi to šlehalo hlavou. Jaký má asi hlas? Jak asi chutnají její rty? Jaká asi doopravdy je? Usměje se teď? Třeba se usměje! Jo! Její úsměv! To je to, po čem jsem toužil hned, jak jsem jí uviděl přes ten dalekohled poprvé.
Jenomže ono nic. Jen tam tak chvíli stála a potom zmizela. Zmizela a světlo se zase zhaslo. Zhasnul jsem doma teda taky, lehnul si na matraci a zapálil si cigáro. Po dlouhé době jsem se usmíval a přemýšlel, jaké by to asi bylo seznámit se s touhle tajemnou ženou z protějšího okna. Možná byla jen vyčerpaná, Bůh ví. Nakonec jsem típnul cigáro a usnul.

Na druhý den najednou chodilo nějak víc zákazníků.
"Tenhle časopis dvakrát, k tomu karton LM, tři zapalovače. Drobné si nechte, díky."
"Máte karton Marlboro? Drobné si nechte, díky."
"Dejte mi dvoje noviny a támhle ten časopis s holkami. Drobné si nechte, díky."
Na "drobné si nechte, díky" jsem ten den vydělal skoro na půlku nájmu. Byl to skvělý den. Ale myslel jsem stejně jen a jen na to, až přijdu domů, zhasnu, vezmu dalekohled a budu čekat, až se tam zase objeví.

A objevila. Měla odhalené záclony. Seděla na židli a držela v rukou smyčec a violoncello. Měla zavřené oči a hrála. Vypadala naprosto úžasně. Přímo ponořená do zvuků hudby, kterou jsem neměl šanci uslyšet. Pozoroval jsem jí a představoval si, jak to asi zní. Jak je to rychlé, jaké jsou výšky, jaká je nálada, jaké jsou délky. Hrála asi dobrou půlhodinu. Tahle skvostná žena. Muzikantka mých snů. Tentokrát na sobě měla nějaké světlejší tričko. Bílé tričko s modrými pruhy. Slušelo jí. Vlasy měla v culíku, který se tyčil nad její hlavou. Nechápal jsem to. Žasnul jsem nad tím. Žasnul jsem a nechápal jsem, jak mě dokáže jen pohled na ní tolik vzrušovat, tolik zajímat. Přistoupil jsem k plátnu a zkusil jí nakreslit. Po dlouhé době mi to šlo. Předešlé kresby měly sice co dočinění s určitými situacemi, ale neměly duši. Tahle žena hrající na Violoncello duši měla!

Den co den jsem pak chodíval domů a pozoroval jí. Když se tvářila smutně, byl jsem smutný taky. Když se usmívala a česala si přitom svoje vlasy, představoval jsem si, jak jí je schválně znova rozcuchávám. Jak mě objímá, když je smutná. Představoval jsem si, jak voní, co se jí asi zdá, když spí.

Uběhly asi dva měsíce od doby, kdy jsem jí začínal vídávat takhle přes okno. Už jsem se přemlouval k ní prostě zajít. Hodit jí kamínek do okna a všechno jí říct. Okouzlit jí. Jenomže já na to prostě neměl. Z té veškeré lásky jsem dostal strach, že mě odmítne. Tak obrovský strach z odmítnutí, že jsem se stal zbabělcem. A co hůř? Zbabělcem snílkem!

Jednou jsem zase tak seděl v budce. Tentokrát jsem nechal mé myšlenky, ať si dělají, co chtějí. Zasněně jsem hleděl nikam a vybavoval si vše, co tam dělá. Vybavoval si Ji!
Ze snění mě vytrhly kroky a hlasy.
"...no a tak tam denně sedí a pozoruje mě. Teda já to nevím jistě, ale asi to tak je. A to jsem ho dřív pozorovala já. Jak tam kreslí obrazy. Představovala jsem si, co asi tak kreslí. Jak to asi vypadá. A když mě začal pozorovat on, toužila jsem po tom, aby za mnou přišel. Doslova jsem jej k tomu vybízela. Nechápu, proč to neudělal," řekl jemný, milý, milující ženský hlas.

"Já bych na jeho místě okamžitě vyběhnul," odpověděl mužský hlas.
"Jenomže ty nejsi malíř, ty jsi spisovatel, trumpeto," odpověděla posměvačně.
"Jedny Marlboro," řekl ten mužský hlas tentokrát na mě.
"Jasně," dostalo se ze mě a podal jsem ruce cigára a přijal peníze.
"A spisovatelé jsou lepší? Myslíš?" řekl zase mužský hlas, tentokrát se vzdaloval.
"Odvaha někdy dokáže zalít ženské srdce vášní víc, než si myslíš," odpověděl ženský už zanikající hlas v dáli.
Vyšel jsem okamžitě ven z budky a zadíval se po těch dvou. Otočila se přes rameno. Na chvíli. Na zlomek sekundy. Byla to ona. Byla to ona a já neudělal nic!

Prostě. Když se dostatečně nesnažíte a necháváte si šance vyfouknout z dlaní. Nakonec nezískáte nic. Můžete si jen doma snít, jak chcete. Bude vám to k ničemu.

Chvilky

18. prosince 2016 v 21:00 | Ondřej Bezstarosti
Potichu se směje
-To není "Čopin", ale "Šopén"
-No a co,.. já na to

Tahle ženská bílá
nakráčí si do mého bytu
obrátí mi srdce vzhůru nohama
a ještě se mi směje

Ležím vedle ní
-Jsi nádherná i nenamalovaná..
-Kecáš!
-Nekecám, líbíš se mi
-Vypadám jak vyoraná myš
-Kdybys nekecala ty

A moc dobře vím,
že to ta ženská říká jen proto
abych jí zalichotil

Tentokrát se zase loučíme
-Uvidíme, jestli se uvidíme, jo?..
-Na tohle já už nehraju,
prostě se uvidíme,..odpovídám jí
tisknu k sobě a líbám

a pak odešla předem
a já zadem

A o pár dní
jsme se zase viděli

Rozhovor

17. prosince 2016 v 23:17 | Ondřej Bezstarosti
"Jestli existuje odvaha
nebo jakási intuice,
jsme ještě lidmi," polemizoval.

"Aha," řekl jsem
a připil si piva

"Jestli dokážeš fungovat,
protože musíš,
jsi jakýsi tvor," řekl.

"Aha," řekl jsem
a připil si znova

"Když máš ženskou,
pro kterou dýcháš,
nemusíš se ničeho bát," řekl
takmer přesvědčivě.

"Aha," řekl jsem
a znova si přihnul

"No. A pokud ještě stojíš na nohách
a tvoje chování je jakžtakž
přijímatelné, máš ještě šanci
na ten tvůj vytoužený úspěch," řekl.

"Ty vole, ty jsi fakt zvíře,"
řekl jsem svému odrazu v zrcadle
a šel jsem si zapálit k tomu pivu.

Sobec

17. prosince 2016 v 16:03 | Ondřej Bezstarosti
Jak dlouho?
Jak dlouho musí člověk čekat
než ho vytáhnou z žumpy
jak dlouho musí osud
připravovat lepší zítřky?

Ptám se sám sebe
jak dlouho ještě vydržím
tak obrovský nátlak

Jediné však, co vím
je, že jsem nezranitelný

A každý tlučhuba
mi může vykouřit čuráka

To jsem si uvědomil
když jsem vyzvracel svou duši
před chvílí na hajzlu

Jak dlouho tuhle směšnou šaškárnu
s tímhle debilem
budu ještě schopný snášet

Neodpoví
ti nikdy
Nikdo
Nikdy!
...

Jednoduchost

15. prosince 2016 v 0:26 | Ondřej Bezstarosti
Když jen hlas stačí
když chvíle čas zastaví
když noc se nezamračí
když bílé zdi se netmaví

Když zasměje se a cítím to
když jdu usnout s tím vším že
zase pro jednou dokázal jsem to
to, že je na tom lépe, ne?

O to jednoduše jde
o nic víc mi...

Mrznutí

14. prosince 2016 v 23:28 | Ondřej Bezstarosti
Sám v promrzlé ulici
procházím se vzpomínkami
každým krokem
co mě mrzel

Zvládám myslet jen na Múzu
podkluzující podrážky
mi podráží nohy
jako led a sníh, jako narážky

A sloky mě napadají
zjišťuji, že jen pro to žiji
a že zem podemnou je vratká
a v té zimě nelítá ani ta vrána

No a nakonec přicházím domů
a vidím světlo v obýváku
vběhnu do něj
a čekám Ji!

Nakonec každý ale zjistí
že jen zapomněl zhasnout
a tak zhasínám sám
a usedávám ke klávesnici...

White

10. prosince 2016 v 16:25 | Ondřej Bezstarosti
Před očima se mi míhá
tvůj oceánový pohled
je tichý jako on
nic neříká..

V myšlenkách se mi mísíš jako koktejl
ty, cos mě chytila za srdce
přiblížila rty k mým uším
a nic neřekla..

Taková
nevinně bílá..