Únor 2017

Blázen

27. února 2017 v 0:21 | Ondřej Bezstarosti
Procházel jsem se po bytě
od stěny ke stěně
roztržitě
neurvale jako štěně
že mé ženě
jsem věnoval myšlenky
si uvědomovala
i ta poslední sova za oknem

O aroganci,
která svazovala mé nohy
přestal jsem zájem mít
za mé neobyčejné vlohy
jsem přestával klít
že snílkem jsem
že chci snít
věděl i vlk
co údivem přestal v lese výt

Roztržitě jsem si vzpomínal
jak leží na zádech
a já pozoruju jak mě pozoruje
se zájmem
se zájmem, který nepoznávám
roztržitě
jako hladový lev

Přestal jsem pochodovat po bytě
a sednul si za stůl
vytáhnul jsem papír
a napsal jí dopis
"Má Drahá Hano..."
promnul jsme si obličej
a zadíval se z okna

Studený vítr
se dostával pod šaty
temný svit šera
a chladivý vzduch
mísil pocity
jako ovoce
do sladkého koktejlu
A já sladce vnímal
její sladkou přítomnost
někde nahoře
kde nešly vidět hvězdy
jen pouhá mlha
uprostřed noci

Dopsal jsem naprosto nepřítomně
a nadepsal obálku: "Slečně."
ačkoliv jsem věděl,
že je to Žena
nepopsatelná žena
co v sobě má to
co nikomu neukáže
co nikdo neví
co nikdo nedocení
Až na mě
když se po ránu vracím
se snídaní
a ona ještě spí
tiše v posteli

Vstal jsem
a postavil se před obraz
co nenuceně
a naprosto nevkusně
visel na zdi
nahnul jsem hlavu na stranu
a snažil se prodírat se detaily
Jediné umělecké dílo
v tomto bytě
a já mu nerozumím,
pomyslel jsem si
Autorka byla stejného příjmení
jako to pravé umělecké dílo,
které říkám různě
když usíná
a začíná mluvit ze spaní

Z dlouhé chvíle jsem se zadíval
do zrcadla
pozoroval jsem můj unavený
obličej
tolik obyčejů
a ani známka šílenství
kterého jsem se zbavil
jako vlasů
při poslední návštěvě kadeřnice

Usmál jsem se a shledal
že jsem šťastný jen díky ní
ať si všichni bohémové tvrdí,
co chcou
ať vyhrožují,
ať brečí na betonových chodnících
někde na okrajích města
před brankami domů
nic nezmění to,
že jsem šťastný
že jsem to,
co oni tak bláhově propásli

Pomyslel jsem si, že
začínám přemýšlet s nadhledem
s nadhledem nad sebou samým
a kdyby existoval,
tak v příštím životě
chci být zase mnou

Sednul jsem si do kuchyně
a přihnul si vody z kohoutku
zadíval jsem se na uklizenou
kuchyňskou linku
Některé věci nedokážu
jakkoliv bych chtěl
některé věci dokáže jen ona
brát mě celým srdcem
takového jaký jsem
říct dvě věty,
abych se cítil svůj
usmát se
a uprostřed půlnoci
donutit slunce zářit
vysoko nad mou hlavou
a spoustu dalších
dost důležitých věcí

Nakonec jsem šel spát
ležel jsem v posteli
a hleděl do stropu
promítal jsem si na něj
jakýkoliv zážitek s ní
a i když jsem nečetl žádnou knihu
na strop jsem si zrovna promítnul
celý román
jež vzniknul za tak krátkou chvíli

A s tím, že času je málo
a že na něm nezáleží,
když něco přijde
a až s obdivem
se z toho stane daleko větší věc,
než v kterou kdo mohl doufat,
jsem spokojeně usínal

A nakonec jsem si ještě vzpomněl,
že až o tom napíšu,
bude si to číst v tramvaji.

Usměj se jen lehce
ať nejsi za blázna.
Ty do mě bláznivá,
ty blázne poblázněná
Asi nejspíš tak jako do tebe já
asi tak upřímně
jako když chybíme si jen my dva

Tiše, Drahá, už dávno spíš

24. února 2017 v 0:33 | Ondřej Bezstarosti
Stává se rutinou
psát o ní s upřímnou
vervou
a tu něžnou
pak do postele nositi
na rukou jako v srdci

Stalo se rutinou
velmi příjemnou
s tou ženou
ospale vášnivou
Co zbylo mi políbit ji
a vymyslet rým

Pistácie

22. února 2017 v 1:41 | Ondřej Bezstarosti
Loupáme svůj život
jako pistácie
někdo ale hold
narazí na tu hnusnou

A my
-ti hnusní
nechceme býti

A tak dychtíme
všem ostatním ukázat
že ta naše pistácie
nestojí úplně tak za hovno,
jak se zdá

No a když se to někomu
občas povede
vždycky je to průser

Ale karty dané nejsou

to snad asi nikdy

Na to toužíme snad až moc
často
a snad až moc
nevyhnutelně

Slavný

21. února 2017 v 1:24 | Ondřej Bezstarosti
Na svět se díval podlitýma očima
kouřil cigáro a nosil koženou bundu
černou

Křivil obličej na šlapky
postávající na ulicích
popíjel pivo z láhve
a snažil se trefit vajglem
každý osmý kanál

Do barů nechodil
cítil se jak šváb se skvělým
svědomím
Co se dívá na hodinky
naprosto sporadicky

Jeho pot smrděl tou nejdrahší kolinskou
a místo kravaty nosil svou hruď

až nakonec nasednul do auta a ujel
ve vší počestnosti
byl prý slavný

Chodníčková

19. února 2017 v 2:05 | Ondřej Bezstarosti
V životě záleží jen a pouze
na tom, co vyslovíš.
Když nevyslovíš nic - prohráls.

Kéž by to tak fungovalo
se zvířaty a ne s lidmi.

Ležící a spící, co ulehává a spí mi

18. února 2017 v 0:45 | Ondřej Bezstarosti
Slabounký výdech
pár slov ze snů
Můj absťák na cigára
a její prameny vlasů
Tající zbytky sněhu
co zbytečně napadal
Tmavnoucí zbytky něhy
které jsem taky už spát dal
Se mísí takhle skoro v jednu ráno
tak dokonale jak skoro je to psáno

A až vstanu a potichu jí políbím
otevře oči, usměje se a zase usne
to jediné já
to jediné já jen vím

Kdyby na světě neexistoval oceán, lodě by byly zbytečné. Stejně tak to je s mou ženou, která je mým oceánem a můj svět pak pouhá loď

15. února 2017 v 7:05 | Ondřej Bezstarosti
Často tak sedávám za stolem
a prostě tě obdivuju..
třeba s jakou elegancí se procházíš
sem
a tam..

a když ti tak lichotívám
vždycky mi to rozmlouváš

"To není pravda,
ty pěkně kecáš."

"Myslím to naprosto vážně.
Kdybys nebyla na světě,
neměl by svět smysl."

"To není pravda,
ty pěkně kecáš,"
odpovídáš.

A zatímco ostatní vidí
jen ty tvé velké modré oči,
které dokáží zamotat hlavu
pouhým pohledem
Já vidím to, co je za nimi,
což mi motá hlavu pouhým slovem

"Ty jsi úplně boží,"
říkáš na koncích našich rozhovorů

A já bůhvíjak
vím,
že asi jo

Spiknutí

14. února 2017 v 19:39 | Ondřej Bezstarosti
Kdyby se všechny domácí spotřebiče
spiknuli a provedli hromadnou sebevraždu,
Nezbylo by nám nic, než jen snít, že
železné zásoby lidství máš tu.

A tak si tak polemizuju
při pohledu na mikrovlnou troubu

O válce

12. února 2017 v 18:19 | Ondřej Bezstarosti
Celý život
čelíme válce
A přitom se většina z nás
ani nedožívá svých konců

Tou nejhorší válkou
občas vlastně bývá
válka uvnitř nás
-sami se sebou

Pořád se necháváme něčím odrovnat
aby nás to posílilo
abychom nakonec sami zešíleli

Je to přítomné
snad úplně všude
dýchá nám to za krk
když se snažíme usnout

Jediné však
jak dokážeme našim válkám čelit
je nebýt na ně sami
.
.
.
nikdy

Báseň o ženě, která ráda zapomíná

12. února 2017 v 14:55 | Ondřej Bezstarosti
Potloukám se po bytě
a nacházím
její hodinky v koupelně

Drkám do jejího kartáčku
když si beru ten svůj
a se vší grácií že vše je v pořádku
zrak prohlížím si můj

Oblékám si její tepláky
vyvlékám si její tepláky
oblékám si svoje
a potloukám se po bytě

Prohrabuju si vlasy
a vidím rozsypané mandle
jež sama před časem
převrhla uprostřed noci a pozdě

Dávám si čaj, který koupila
přehlížím sklenici, kterou přivezla
na papíru jejím písmem mé jméno napsala
odkládám papír a hledím na klec, co přivezla

vracím se do ložnice
a přebírám hadry
však ještě i vůně té kouzelnice
je stále ještě tady

Utírám prach a nacházím její vlasy
otevřu okno a vyvětrám strach
a myslím na všechny půvaby
její nedoceněné krásy

Tak někdy přemýšlím
kde je asi zrovna ona
když si nasazuju její rukavice
a zamykám dveře