Blázen

27. února 2017 v 0:21 | Ondřej Bezstarosti
Procházel jsem se po bytě
od stěny ke stěně
roztržitě
neurvale jako štěně
že mé ženě
jsem věnoval myšlenky
si uvědomovala
i ta poslední sova za oknem

O aroganci,
která svazovala mé nohy
přestal jsem zájem mít
za mé neobyčejné vlohy
jsem přestával klít
že snílkem jsem
že chci snít
věděl i vlk
co údivem přestal v lese výt

Roztržitě jsem si vzpomínal
jak leží na zádech
a já pozoruju jak mě pozoruje
se zájmem
se zájmem, který nepoznávám
roztržitě
jako hladový lev

Přestal jsem pochodovat po bytě
a sednul si za stůl
vytáhnul jsem papír
a napsal jí dopis
"Má Drahá Hano..."
promnul jsme si obličej
a zadíval se z okna

Studený vítr
se dostával pod šaty
temný svit šera
a chladivý vzduch
mísil pocity
jako ovoce
do sladkého koktejlu
A já sladce vnímal
její sladkou přítomnost
někde nahoře
kde nešly vidět hvězdy
jen pouhá mlha
uprostřed noci

Dopsal jsem naprosto nepřítomně
a nadepsal obálku: "Slečně."
ačkoliv jsem věděl,
že je to Žena
nepopsatelná žena
co v sobě má to
co nikomu neukáže
co nikdo neví
co nikdo nedocení
Až na mě
když se po ránu vracím
se snídaní
a ona ještě spí
tiše v posteli

Vstal jsem
a postavil se před obraz
co nenuceně
a naprosto nevkusně
visel na zdi
nahnul jsem hlavu na stranu
a snažil se prodírat se detaily
Jediné umělecké dílo
v tomto bytě
a já mu nerozumím,
pomyslel jsem si
Autorka byla stejného příjmení
jako to pravé umělecké dílo,
které říkám různě
když usíná
a začíná mluvit ze spaní

Z dlouhé chvíle jsem se zadíval
do zrcadla
pozoroval jsem můj unavený
obličej
tolik obyčejů
a ani známka šílenství
kterého jsem se zbavil
jako vlasů
při poslední návštěvě kadeřnice

Usmál jsem se a shledal
že jsem šťastný jen díky ní
ať si všichni bohémové tvrdí,
co chcou
ať vyhrožují,
ať brečí na betonových chodnících
někde na okrajích města
před brankami domů
nic nezmění to,
že jsem šťastný
že jsem to,
co oni tak bláhově propásli

Pomyslel jsem si, že
začínám přemýšlet s nadhledem
s nadhledem nad sebou samým
a kdyby existoval,
tak v příštím životě
chci být zase mnou

Sednul jsem si do kuchyně
a přihnul si vody z kohoutku
zadíval jsem se na uklizenou
kuchyňskou linku
Některé věci nedokážu
jakkoliv bych chtěl
některé věci dokáže jen ona
brát mě celým srdcem
takového jaký jsem
říct dvě věty,
abych se cítil svůj
usmát se
a uprostřed půlnoci
donutit slunce zářit
vysoko nad mou hlavou
a spoustu dalších
dost důležitých věcí

Nakonec jsem šel spát
ležel jsem v posteli
a hleděl do stropu
promítal jsem si na něj
jakýkoliv zážitek s ní
a i když jsem nečetl žádnou knihu
na strop jsem si zrovna promítnul
celý román
jež vzniknul za tak krátkou chvíli

A s tím, že času je málo
a že na něm nezáleží,
když něco přijde
a až s obdivem
se z toho stane daleko větší věc,
než v kterou kdo mohl doufat,
jsem spokojeně usínal

A nakonec jsem si ještě vzpomněl,
že až o tom napíšu,
bude si to číst v tramvaji.

Usměj se jen lehce
ať nejsi za blázna.
Ty do mě bláznivá,
ty blázne poblázněná
Asi nejspíš tak jako do tebe já
asi tak upřímně
jako když chybíme si jen my dva
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama